Proč populisté bodují? Cílí na voliče, kteří mají pocit nepřijetí a nejistoty

Populismus je na vzestupu nejen u nás, ale i v jiných koutech Evropy a světa. Často se zkoumá shora, skrze politiky, jejich proslovy a volební programy. Zajímavý je ale i pohled z opačné strany: proč slova populistů rezonují u tolika lidí? Historické i sociální kořeny tohoto jevu zkoumá na svém rodném Opavsku antropoložka Johana Wyss působící v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR. O svá zjištění se s námi podělila v aktuálním A / Magazínu.

Šedesátnici Annu z Opavy byste na oslavách výročí sametové revoluce hledali marně. Na osmdesátý devátý dnes nechce příliš vzpomínat, přestože události, jež vedly ke konci komunistického režimu u nás, aktivně prožívala. Chodila na demonstrace, byla spoluautorkou místního občanského manifestu a spolu s dalšími zhruba patnácti tisíci Opavany vstoupila 27. listopadu 1989 do generální stávky. Náměstí bylo tehdy plné lidí.

Plakáty, které lidé vytvářeli pro demonstrace v listopadu 1989 (CC)

Když se v roce 2019 připomínalo třicáté výročí přechodu země k demokracii, přišla na stejné místo jen hrstka obyvatel. Anna a spolu s ní většina pamětníků raději využila prodloužený víkend k výletům nebo setkání s rodinou. Podobné je to přitom i jinde v republice s výjimkou hlavního města.

Co se za uplynulých šestatřicet let stalo, že mnozí nemají chuť slavit konec socialismu? Ptají se odborníci dostatečně, jak se lidé v regionech cítí a co jim chybí? A jak s tím souvisí stoupající obliba stran, hnutí a charismatických politiků, slibujících jednoduchá řešení složitých problémů?

Opavská pouta
Podobné otázky si už nějakou dobu klade také sociální antropoložka Johana Wyss z Etnologického ústavu AV ČR. „Téma populismu se často zkoumá shora, skrze politiky, jejich proslovy a volební programy. Mě ale zajímalo, proč jejich slova rezonují u tolika lidí, čím si je populisté získávají,“ říká. Aby přišla problému na kloub, rozhodla se hlouběji prozkoumat své rodné Opavsko a Slezsko. Přestože od svých jedenácti let žije v Praze a na univerzitní studia vyjela na delší dobu do zahraničí, ke svému původnímu bydlišti pociťuje silný vztah.

„Stále si mě táhne zpátky k sobě. Maminčina rodina tam žila po mnoho generací a zůstala i po druhé světové válce, protože díky smíšenému česko-německému původu se jí nedotkl poválečný odsun,“ vzpomíná Johana Wyss. Po roce 1945 totiž musely město opustit až dvě třetiny do té doby většinově německého obyvatelstva. Namísto nich přišli noví osadníci z jiných koutů země jako třeba rodina jejího otce, která se přistěhovala z jihočeského Tábora.

Johana Wyss z Etnologického ústavu AV ČR (CC)

Možná právě tohle rodinné dědictví vysvětluje, proč se jedním z hlavních témat, jimž se Johana Wyss věnovala už od začátku vysokoškolských studií, stala identita – tedy kdo jsme, odkud pocházíme a jak nás to definuje. A také její utváření a vztah k minulosti – zajímá ji, jakým způsobem na minulost vzpomínáme, jestli ji překrucujeme, využíváme ve vlastní prospěch nebo na ni zapomínáme.

Tím vším se zabývala už při studiu na univerzitách ve skotském Aberdeenu a nizozemském Amsterdamu, stejně jako na doktorátu v Oxfordu. Zahraniční zkušenosti jí přitom nabídly zajímavý nadnárodní přesah.

„Fascinovalo mě, když jsem zjišťovala, jak jsou si podobné tak vzdálené oblasti jako Slezsko a například Baskicko, kolik toho mají společného třeba s chorvatsko-italskou Istrií nebo finsko-ruskou Karélií,“ konstatuje vědkyně. Ve všech případech jde o pohraniční regiony, které si nesou specifické dědictví a budují si vlastní identitu, ne vždy kompatibilní s hlavním městem země, v níž se zrovna v dané dějinné epoše nacházejí.

Slezská exotika
V Aberdeenu Johanu Wyss velmi zaujal přístup Tima Ingolda, jedné z vůdčích postav britské sociální antropologie. Jako studentka byla okouzlená jeho prací a po jeho vzoru toužila jezdit do severských oblastí, třeba k původním obyvatelům severní Kanady nebo do finského Laponska. V průběhu času si ale uvědomila, že exotika se může skrývat i za humny, ve zdánlivě obyčejné realitě.

Antropologické metody jsou postavené na blízkém kontaktu pozorovatele se zkoumaným objektem, mezi jinými na takzvaném zúčastněném pozorování. Když tedy v jednom ze svých předchozích projektů zkoumala slezskou identitu a její přetváření, přestěhovala se načas na Opavsko. Nechala se najmout jako brigádnice v Muzeu Hlučínska a zároveň přednášela na Slezské univerzitě v Opavě.

Opava (německy Troppau) bývala centrem knížectví a po roce 1742 metropolí rakouského, později českého Slezska.

Základem jejího přístupu je ptát se lidí, povídat si s nimi a snažit se pochopit jejich postoje. Zároveň nikdy netají, že je výzkumnice, nejde o to splynout s davem a hrát si na špiona. „První reakcí většinou bývá překvapení a údiv nad tím, jestli jde o skutečnou vědu. Pouhé povídání lidem připadá nevědecké,“ podotýká Johana Wyss.

Podle ní by asi většina respondentů dala přednost situaci, že vyplní dotazník a na otázku, zda se cítí být Slezanem, zakroužkují odpověď na škále od jedné do pěti. Jenže výsledek takového zkoumání by mohl být nekompletní. Výhodou antropologických metod je větší přirozenost hovorů a možnost získat mnohem hlubší vhled do životní situace zpovídaných. V prostředí důvěry se lidé daleko více otevřou. Některé hovory jsou oficiálnější a nahrávají se na diktafon, velká část rozhovorů se ale děje mimoděk.

Identita stále v pohybu
Výsledky zkoumání opavské a slezské identity představila Johana Wyss v anglicky psané monografii, která jí letos vyšla v nakladatelství Central European University Press. Slezsko je nejmenší z historických zemí, které dnes tvoří Českou republiku. Zatímco s vysvětlením, co a kde jsou Čechy a čím se od nich odlišuje Morava, bychom asi neměli problém, definovat Slezsko už tak snadné není. Předat tuhle informaci zahraničnímu čtenáři je pak o to složitější. Kniha je tak cenným příspěvkem a obohacením debaty na celoevropské úrovni.

„Slezanství“ je fenomén postavený na sdílené spletité historii. Ovlivňuje ho způsob, jak na minulost vzpomínáme, ale také jakou budoucnost tvoříme. „Identita, kultura a kolektivní paměť nejsou dané, já je naopak vidím jako procesy, které se permanentně proměňují. Více než otázka, zda nějaká slezská identita existuje, nebo ne, mě zajímá samotný proces, jakým se ona identita utváří,“ doplňuje antropoložka.

Jak se spletité historické vztahy Slezanů promítají do jejich dnešního sebepojetí, studuje Johana Wyss přímo v terénu. (CC)

Při jedné z výzkumných cest na Opavsko, v listopadu 2019, ji zaujalo, jak málo místních si připomíná výročí sametové revoluce. Do očí bijící rozdíl to byl hlavně ve srovnání s děním v hlavním městě. V Praze na Národní třídě a Václavském náměstí se chystaly velké oslavy s koncerty, průvody, přednáškami, besedami a performancemi. Zároveň se v předvečer oslav na obrovské, skoro čtvrtmilionové protestní akci sešli odpůrci politiky tehdejšího premiéra Andreje Babiše, lídra hnutí ANO, a prezidenta Miloše Zemana.

Na podobný happening v Opavě přišlo jen pár jednotlivců. S postoji hnutí ANO totiž hodně místních sympatizovalo a neměli důvod se vůči nim vymezovat. Korespondují s tím i dlouhodobé výsledky voleb. Už od roku 2018 město řídí primátor za ANO Tomáš Navrátil, který byl loni zvolen i do Senátu. Hnutí tam uspělo i v předloňských prezidentských volbách, nadpoloviční většina opavských voličů by na Hrad poslala Andreje Babiše.

Pohled do hloubky
V sychravých dnech roku 2019 Johanu Wyss poprvé napadlo, že by se mohla na situaci podívat hlouběji. Proč se voliči (nejen) ve Slezsku odklánějí od tradičních politických stran? Nakolik spolu souvisejí paměť a populismus? A jak je to v jiných koutech Evropy? Pokusila se nápad rozepsat do širšího badatelského záměru s mezinárodním přesahem a požádala o finanční podporu. V roce 2022 se jí podařil výjimečný kousek – komise Evropské výzkumné rady její projekt schválila a udělila jí prestižní ERC Starting grant ve výši 1,5 milionu eur (v přepočtu asi 37 milionů korun). Získat jej přitom vůbec není snadné, každý rok se jím můžou pochlubit pouhé jednotky českých vědců a vědkyň.

Udělení grantu agentura oznámila v listopadu, v témže roce v červnu se přitom mladé vědkyni narodil syn. Vzpomíná, jak ji zaplavil mix pocitů. Velká radost a zároveň starost, jak se jí podaří projekt ukočírovat v nové roli matky. Velkou pomocí byla možnost odložit start výzkumu o více než jeden rok. S vedením týmu a terénním výzkumem tak pořádně začala loni a aktivity jsou naplánované až do prosince 2028.

Jádrem projektu je zkoumání fenoménu populismu „zezdola“. Tým antropologů a antropoložek vedených Johanou Wyss chce zachytit každodenní počínání lidí, jejich způsoby vzpomínání na minulost a vztahování se k ní. Vybrali si přitom skupinu lokalit, které dnes nejsou propojené, ale vážou je k sobě hlubší historické vazby.

Západoevropští politologové často dávali populismus do souvislosti s postkomunismem. Jmenovali přitom Polsko, Maďarsko, Slovensko, do určité míry i Česko. Obliba politiků, kteří svým voličům slibují „nebe na zemi“ a nabízejí jim jednoduché recepty na složité problémy, měla být podle některých odborníků výsledkem nevydařené a nedokončené přeměny posttotalitních zemí v demokracie.

Čím dál víc se ale ukazuje, že se populistickým tendencím daří i v regionech, které komunismus nezažily. „Klademe si tak otázku, jestli historická logika neleží v něčem jiném a není daleko hlubší. Zajímá nás osmdesátý devátý jako přelomový rok, ale zároveň zkoumáme i postimperiální dědictví,“ vysvětluje Johana Wyss. Všechny lokality, do nichž chtějí nahlédnout, totiž leží na hranicích, které vznikly po rozpadu rakousko-uherského mocnářství.

Oktoberfest v Rumunsku
Vedle českého Slezska si tým zvolil Bukovinu (v Rumunsku u ukrajinských hranic), Burgenland (v rakousko-maďarském pohraničí), Halič (ukrajinskou část hraničící s Polskem) a Istrii (v Chorvatsku poblíž Slovinska a Itálie). I přes podobnou historii řeší tyto oblasti v současné době odlišné problémy a také se jinak vztahují k vlastní minulosti. Každou část má na starosti jiný vědec nebo vědkyně většinou s osobními vazbami.

Stejně jako se Johana Wyss snaží pochopit a probádat své rodné Slezsko, vrací se „domů“ i její kolega Franz Graf, rodák z rakouského Burgenlandu. Aktivně tam spolupracuje zejména s místními farmáři, hrdými na své usedlosti a pozemky, které mají v držení po mnoho generací. Někteří z nich se vzpírají novinkám, které přicházejí z Vídně a z Bruselu. Proklamovaným cílem opatření je ochrana přírody, například zadržování vody v krajině, jenže zemědělci na to mají jiný názor. Tamní společnost se polarizuje, daří se v ní přístupům rozdělování na „my“ a „oni“ a situaci komplikuje strach z migrace. Ideální podhoubí pro vzrůst populismu.

Součástí týmu je také maďarská sociální antropoložka Diána Vonnák, která se zabývá situací na Ukrajině v oblasti Haliče. „Diána provádí aktivní terénní výzkum v zemi, která je aktuálně ve válce. Bude zajímavé popsat, jak se daří populismu v situaci radikálního bezpečnostního ohrožení,“ představuje práci kolegyně Johana Wyss.

Těší se také na výsledky své doktorandky Ioany Brunet, která se zaměřuje na rumunskou Bukovinu, místo s velmi silným multikulturním dědictvím. Všímá si přitom fenoménu, jímž se zaobírá jen málo výzkumníků: souvislostí turismu, paměti a populismu. Pokládá si otázky, proč představitelé města vyzdvihují některé části historie a využívají je k podpoře turistického ruchu, zatímco o jiných se mlčí. V posledních letech se tam například objevuje fenomén obnoveného pivního Oktoberfestu, který slouží jako jakási atrakce připomínající německou minulost Bukoviny. Ne všem místním se ale líbí, vzbuzuje značné kontroverze a polarizuje společnost.

Další kmenová členka týmu, Laura Mafizzoli, pak studuje novodobé důsledky odsunů italsky mluvícího obyvatelstva z Istrie. Chce se zaměřit na spojitosti mezi pamětí a populismem, a to s důrazem na současný aktivismus a humor.

Členové týmu projektu MEMPOP vedeného antropoložkou Johanou Wyss

Naslouchat a nesoudit
Projekt s akronymem MEMPOP (Memory and Populism from Below, tedy Paměť a populismus zezdola) je na začátku. Výsledkem může být jedinečné porovnání několika zdánlivě nesrovnatelných evropských regionů, které možná spojuje víc, než bychom si mohli myslet. Třeba nám nabídne nečekané odpovědi na otázky, jak místní lidé přemýšlejí, jak se vztahují k vlastní minulosti a plánují budoucnost. Čeho se bojí, co jim chybí, co je frustruje? Proč mají pocit, že jim lidé v centru nerozumějí a že je tradiční politické strany nereprezentují?

Zdá se, že příklady rysů, které lze najít napříč vybranými lokalitami, jsou pocity nepřijetí, nejistoty a určitých obav z budoucnosti. Asi tušíme, že jsou to právě populisté, kteří tyto emoce umějí při své agitaci lépe využít. Možná je to i o tom, že častěji vyjíždějí za lidmi do regionů, mluví s nimi a k nim. Nebo dovedněji pracují s dědictvím regionů, které bývá často hodně odlišné od center.

Uvidíme, co nám v příštích měsících a letech ukážou hloubkové rozhovory v obývácích respondentů a respondentek, jako je třeba paní Anna ze začátku našeho textu. Podle Johany Wyss je zásadní pozorně naslouchat a nesoudit: „Já osobně populistické strany nevolím, ale do určité míry dokážu pochopit frustraci jejich voličů. Myslím, že je důležité povídat si i s lidmi, s nimiž nesouhlasím, a brát je vážně.“

Článek vyšel pod názvem Naslouchejme odcizeným v A / Magazínu 3/2025:

3/2025 (verze k listování)
3/2025 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Wikimedia; Tereza Kroupová; Shutterstock

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Cesta k šetrnosti: etnolog Petr Jehlička zkoumá, jak omezit plýtvání jídlem
• Přepište učebnice, našli jsme kost aneb Jaké převraty občas zažívá věda
• Neviditelné životy: jak lze využít zkušenosti dělníků a sběračů odpadu?
• Sedm pohledů na velikonoční symbol. Co si vědci představují pod vajíčkem?
• Literatura je pevně svázána s kontextem doby. Jak číst mezi řádky?
• Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví
• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios