Zahlavi

Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou

13. 03. 2024

V sobotu 16. března to bude přesně 10 let od světem neuznaného referenda, jímž se údajně 96 % obyvatel poloostrova Krym vyslovilo pro dobrovolné připojení k Ruské federaci. Pod ruskou nadvládou je dodnes, mimo jiné s argumentem, že ruský byl vždy. Při ohlédnutí zpět ale uvidíme, že jeho historie je mnohem barvitější a bohatší. Ne nadarmo se mu někdy říká křižovatka světů, ale také ztracený ráj nebo továrna na mýty. O historii a významech Krymu jsme psali v časopise A / Věda a výzkum.

Psal se rok 1787, když lodě ruské carevny Kateřiny Veliké proplouvaly jako slavné antické galéry řekou Dněpr směrem k poloostrovu Krym. Po vylodění v přístavu v nově budovaném Sevastopolu převzala ruská panovnice palmové větvičky – antický symbol vítězství. Vplouvala na území, kde podle tradice stával Dianin chrám, v němž měla být obětována Ifigenie, nebo kde Odysseus sestoupil do podsvětí. Vládkyně se při své slavnostní cestě na Krym stylizovala do role zachránkyně dávné helénské kultury před muslimskými barbary z Osmanské říše, kteří o poloostrov také usilovali.

Krym se stal součástí Ruska „od nynějška na věčné časy“ 8. dubna 1783. Tímto datem se v odborné literatuře označuje první ruská anexe Krymu. Reakcí na ni byla první vlna emigrace krymských Tatarů do Turecka (další vlny pak následovaly po celé 19. století). Administrativně se Krym stal takzvanou Tauridskou gubernií v čele s carevniným favoritem Grigorijem Alexandrovičem Potěmkinem. Stal se „tauridským knížetem“ a následující roky svého života zasvětil kolonizaci „Nového Ruska“.

Kateřina II.
Carevna Kateřina Veliká se při obsazování Krymského poloostrova stylizovala do role zachránkyně starověké helénské kultury.

Druhá ruská anexe
Triumfální jízdou korunoval své „panování“ na Krymu také současný ruský prezident Vladimir Putin. Na rozdíl od carevny Kateřiny se neplavil po řece, do bájné země oplývající přírodními i kulturními krásami přijel po nově vybudovaném Kerčském mostě spojujícím poloostrov s ruskou pevninou, po dálnici, která nese jméno Tavrida.

Pod novodobou ruskou nadvládou je Krym od 16. března 2014, kdy se v nelegitimním referendu údajně 96 procent obyvatel vyslovilo pro dobrovolné připojení k Ruské federaci. Většina zemí světa plebiscit neuznala, protože se konal už za ruské vojenské přítomnosti (byť oficiálně Rusko tehdy popíralo, že by šlo o jeho vojáky). Došlo tak k druhé ruské anexi.

Dva dny po lidovém hlasování pronesl ruský prezident Vladimir Putin projev, v němž anektování Krymu představil jako „historickou nutnost“ s „mírotvorným a humanitárním charakterem“, sledující cíl „ochrany krymských obyvatel“. Historie se opakuje. A jak uvidíme dále, pořád dokola se vracejí i podobné mýty a příběhy.

Krym ský most
Krymský nebo také Kerčský most spojuje Krym s Ruskem od roku 2018 a je jedním z důležitých symbolů ruské anexe poloostrova.

Krym jako předmět zájmu
Když v roce 2014 Ukrajina přišla o Krym, Západ protestoval. Na víc než slova se ale nezmohl. Hrozilo, že krize přeroste v ozbrojený konflikt s Ruskem, a do toho se tehdy nikomu nechtělo. Připomeňme, že ve stejnou dobu zuřila krvavá válka v Sýrii a Evropa čelila teroristickým útokům a přílivu uprchlíků (nejen) z Blízkého východu. Především ale sama Ukrajina tehdy nebyla připravena se bránit.

Anexe Krymu a napadení východních částí Ukrajiny v roce 2014 Rusku prošla. Když se ale Vladimir Putin rozhodl poslat armádu v únoru 2022 i do Kyjeva s cílem svrhnout tamní prozápadní režim, narazil na nečekaný odpor Ukrajinců podpořený do té doby bezprecedentně jednotnou Evropou. Začala válka, která trvá dosud. Hraje se v ní o další osud Ukrajiny i poloostrova Krym.

Kyjev, Buča, Oděsa, Donbas, Krym… Názvy míst, která pro většinu lidí v Česku do roku 2022 nebyla nijak důležitá a neměli potřebu se o ně zajímat. Válka to změnila.

Slovanský ústav AV ČR se zmíněnému regionu věnuje dlouhodobě nezávisle na tom, jestli v něm zrovna dochází ke konfliktu, nebo ne. Práce jeho badatelů ale nyní dostává zcela nový rozměr. Média nově vyhledávají jejich expertizy a knihy, které by si před rokem 2022 otevřelo pár nadšenců, se stávají „bestsellery“.

„Válka touhu po informacích velmi posílila,“ říká Helena Ulbrechtová, jedna z hlavních autorek a spolueditorka monografie Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii. Kniha vyšla krátce po ruské invazi a hned o ni byl obrovský zájem.

Kniha
Kniha Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii vyšla v roce 2022, do sazby ji autoři poslali začátkem února. Informace o ruském vpádu na Ukrajinu, k němuž došlo 24. února 2022, stihli autoři vepsat alespoň do editorialu s tím, že vyznění a závěry jednotlivých kapitol situace nemění, naopak je ještě umocňuje.  

Bájná Taurida
V představách ruského člověka je Krym „odjakživa ruským“, je prý kolébkou pravoslavné církve, protože je mimo jiné (údajně) místem křtu sv. Vladimíra. Jak je to ale doopravdy? Čí je Krym?

Před příchodem řeckých kolonistů, kteří Krym zahrnuli do svého antického světa, poloostrov obývaly různé kmeny, z nichž za zmínku stojí například Taurové. Právě od nich totiž pochází jméno Taurida, které se po ruské anexi v roce 1783 používalo jako synonymum „Krymu“ (slovo Krym je tatarského původu). Vedle Taurů obývali krymské území v předantické době také Sarmati a Skytové (z archeologických nálezů vyplývá, že například Skytové byli národem s vyspělou kulturou, známé je například tzv. skytské zlato, které je k vidění v muzeích v Kyjevě).

Na Krymském poloostrově se mísily a střetávaly světy antické a „barbarské“ (za barbary Řekové označovali všechny, kteří nepatřili k jejich kultuře). Jednou z nejdůležitějších řeckých osad byl Chersonésos, jehož zbytky se dnes nacházejí na jednom z předměstí Sevastopolu (původní antický Chersonésos dnes již neexistuje, současný Cherson leží jinde a založil jej až kníže Potěmkin po první ruské anexi v roce 1783).

Antický Chersonesos na Krymu
Ruiny starověkého města Chersonésos na Krymském poloostrově. Nachází se na dnešním předměstí Sevastopolu.

Křižovatka národů
V 1. století ovládli Chersonésos Římané a později, po rozpadu Římské říše, se stal součástí jeho východní části. Na ostatním území Krymu se od 7. století střídaly různé kmeny, mezi jinými Chazaři, Gótové, Hunové... Od 9. století pak na krymské území začali pronikat Varjagové z Rusi, kteří v roce 965 obsadili chazarské město Tamatarchan a založili v něm knížectví Tmutorokaň. Dnes se historická existence tohoto malého knížectví, jež zaniklo ve 12. století, využívá jako jeden z argumentů „ruského práva na Krym“.

Černomořské krymské pobřeží nicméně zůstávalo stále pod vlivem Říma a později Janova a Benátek. Od poloviny 13. století na poloostrov pronikali i Mongolové a svůj vliv na něm upevňovala tatarsko-mongolská Zlatá horda. V pozdním středověku na části území vládli Gótové, kteří byli ale v neustálých kleštích mezi Italy a Mongoly. Další dějiny Krymu pak po několik staletí psala Osmanská říše, jež se spojila s místními krymskými Tatary.

(Ztracený) ráj na zemi
Historie Krymského poloostrova je nesmírně bohatá a složitá. Nelze snadno určit „komu patřil Krym“ nebo kdo na něj má historický nárok. „Rozhodně nelze hovořit o území jakkoli jednotném. Dějiny Krymu nenabízejí jednoduchý, lineární výklad,“ píše na základě odborné literatury Helena Ulbrechtová v knize.

V roce 1441 vznikl na Krymu tzv. Krymský chanát, který fungoval pod tureckým (osmanským) patronátem až do první ruské anexe. Chanát se vyznačoval poměrně slušnou etnickou i náboženskou svobodou. V té době vznikla exotická orientální aureola poloostrova, na niž se bude později vzpomínat jako na příklad nadpozemské krásy a téměř ráje na zemi (i díky výhodným klimatickým podmínkám, které ve srovnání s tradiční ruskou zimou skutečně musely připomínat ráj).

Tatarský Bachčisaraj
Bachčisaraj býval centrem Krymského chanátu. V paláci, který dnes funguje jako muzeum, se nachází mimo jiné Fontána slz, již proslavil ruský básník Alexandr Puškin v romantické poémě Bachčisarajská fontána.

Prakticky ihned poté, co jej roku 1783 Rusko získalo, na něm začalo budovat opěrné vojenské body. Nejvýznamnějšími byly Sevastopol a Nikolajev (ukrajinsky Mykolajiv), z nichž se záhy stala uzavřená města s mohutným zbrojním potenciálem ruské černomořské základny.

Nevýhodou „ráje na zemi“ je, že po něm všichni touží a neváhají k jeho ovládnutí použít násilí. Nejde ovšem zdaleka jen o to, že je na poloostrově krásně. Jde zejména o jeho strategickou polohu u Černého moře.

Pro ilustraci: v polovině 20. století se pod Sevastopolem rozkládalo mohutné podzemní město o rozloze 350 km2. Tvořila jej sestava přírodních i uměle vybudovaných kanálů a jeskyní vybíhajících na jedné straně hluboko do moře a na straně druhé daleko pod Krymský poloostrov. S povrchem jej spojovalo na 600 bunkrů. Pokyn ke stavbě tohoto monstrózního komplexu, který měl obsahovat i jaderné zbraně, dal sovětský vůdce Stalin.

Tragédie krymských Tatarů
Právě za Stalinovy vlády došlo k masovému vysídlování krymsko-tatarského obyvatelstva, které chtěl sovětský vůdce nahradit z jeho pohledu spolehlivějšími etnickými Rusy. Operace vystěhování krymských Tatarů, trestaných na principu kolektivní viny za údajnou kolaboraci s Němci, začala 17. května 1944. Celkem se dotkla asi 230 tisíc lidí. Většina z nich, asi 150 tisíc obyvatel, byla vysídlena do Uzbekistánu.

Tlak na Tatary nicméně Rusové vyvíjeli už daleko dříve. Od konce krymské války v roce 1856 do roku 1863, tedy během pouhých sedmi let, opustilo poloostrov na 140 tisíc tatarských obyvatel (nejčastěji do Turecka). Dramaticky pak klesal počet krymsko-tatarského obyvatelstva po první světové válce a občanské válce v Rusku. Dalších zhruba 80 tisíc krymských Tatarů zemřelo v důsledku tragického ukrajinského hladomoru ve dvacátých letech 20. století.

Podle prvního sčítání lidu, jež se v Ruském impériu uskutečnilo v roce 1897, žilo v Tauridské gubernii více než 1,2 milionu lidí, z toho se asi z jedné poloviny jednalo o Tatary. V polovině 20. století jich zbyl zlomek.

Situace se trochu uklidnila po Stalinově smrti. Kolektivní obvinění proti krymským Tatarům zrušil Sovětský svaz v roce 1967. V roce 1989 dokonce označil odsun etnika z Krymu za zločin proti lidskosti. Pro dnešní dění je ještě důležité zmínit, že v roce 1954 rozhodl tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov o přičlenění Krymu k Ukrajinské sovětské socialistické republice a jeho rozhodnutí schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu, tehdejší hlavní legislativní orgán.

Proč se tak tehdejší vedoucí představitel SSSR rozhodl, není dodnes zcela jasné. Podle některých hrálo roli snadnější řízení Černomořské flotily z Kyjeva, podle jiných to mělo podnítit Ukrajince k silnějšímu zapojení do řízení státních struktur. Ať tak, nebo onak, v sovětských dobách to vlastně nebylo nijak důležité, protože Ukrajina a Rusko tvořily jeden celek a nikdo tehdy nepředpokládal, že by se Ukrajina mohla chtít vydat jiným směrem než Rusko. V podstatě šlo o technicky-administrativní rozhodnutí.

Dnešní obhájci „ruského Krymu“ tvrdí, že přičlenění poloostrova k Ukrajině je neplatné, protože jej tehdy v padesátých letech neposvětilo lidové hlasování. Podle Vladimira Putina bylo převedení Krymu do ukrajinské správy v roce 1954 „neslýchanou historickou nespravedlností“.

Brožura Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj?
Nakladatelství Academia vydalo v edici Strategie AV21 v roce 2020 také brožuru Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj?, jejíž text se stal základem pro pozdější knihu Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii. Brožura je ke stažení zdarma.

Mýtus o Krymu
Ruská carevna Kateřina Veliká po anexi v roce 1783 přijížděla na Krym coby „zachránkyně“ anticko-křesťanských základů poloostrova a evropské (myšleno ruské) civilizace. Černomořské přístavy se samozřejmě Rusku ze strategických důvodů velmi hodily, zdůvodněním pro vstup na toto území ale byla jeho obrana před muslimským nebezpečím rozpínavé Osmanské říše.

Při druhé ruské anexi v roce 2014 se v lecčems historie opakovala. Jak v roce 1783, tak v roce 2014 byl jedním z argumentů pro připojení Krymu „návrat prastarého ruského území“, ačkoli jak ze stručného nástinu historie poloostrova vyplývá, skutečně „ruské“ vlastně nikdy nebylo. Jak vlastně vznikla představa, že Krym byl vždy ruský? Z velké části jde o vymyšlený příběh, přesněji řečeno mýtus. „Ruské mýty o Krymu jsou velmi četné a tvoří samostatnou vrstvu v ruské kulturní historii,“ míní Helena Ulbrechtová.

Ruská mytizace Krymu byla součástí strategií, jimiž se Rusko od první anexe tohoto území mentálně zmocňovalo. Do roku 1783 totiž Rusové prakticky nedisponovali žádnými znalostmi o poloostrově. Ve svých představách si jej spojovali pouze s divokými a necivilizovanými Tatary. Poté, co Krym ovládli, jej začali popisovat jako zahradu, již je třeba zušlechťovat, přírodními krásami a příjemným klimatem obdařený ráj, který pozvednou na další civilizační úroveň.

Krym v sobě propojuje mýtus a historii, jež je poznamenaná téměř od počátku násilím a válečnými střety. Zejména ruská literatura jej vždy vnímala a zobrazovala jako prototyp nadpozemsky krásného, úrodného a požehnaného místa. Krym je místem bohaté kulturní historie, ale také traumatické paměti, která se bohužel každým dnem prohlubuje.

doc. PhDr. HELENA ULBRECHTOVÁ, Ph.D.
SLOVANSKÝ ÚSTAV AV ČR

Helena Ulbrechtová

Vystudovala ruštinu a němčinu na Filozofické fakultě MU v Brně. Vědeckou pracovnicí Slovanského ústavu AV ČR je od roku 1998. V letech 2007 až 2017 byla jeho ředitelkou. Zabývá se interkulturní literární vědou, ruskou literaturou 20. a 21. století v evropském kontextu a traumatickou pamětí v literatuře. Je mj. spolueditorkou knihy Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii (2022), pro laické publikum připravila brožuru Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj? (2020).

Článek původně vyšel v časopise A / Věda a výzkum 3/2023:


3/2023 (verze k listování)
3/2023 (verze ke stažení)

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, Slovanský ústav AV ČR, Strategie AV21

Přečtěte si také

Humanitní a filologické vědy

Vědecká pracoviště

Výzkumné projekty ústavů této sekce mají rovněž význam pro celonárodní kulturu a vzdělanost. V literární vědě je třeba nově zpracovat poválečné období české literatury, včetně literatury nezávislé. Naproti tomu klasická studia se soustřeďují na latinské písemnictví v našich zemích a na soupis našich literárních památek do r. 1800. Jazykověda se orientuje na výzkum národního jazyka a jeho historického vývoje v jeho spisovné i nespisovné podobě. Pozornost filozofie je upřena ke studiu filozofických směrů 20. století - k fenomenologii, filozofii existence, ale i k analytické filozofii a teorii vědy - stejně jako k odkazu myslitelů jako J. A. Komenský či J. Patočka. Literatura a jazyky slovanských zemí jsou předmětem naší slavistiky. Orientalistika, která má u nás dlouhou tradici, se věnuje studiu orientálních jazyků, dějinám a kultuře Předního východu, Indie, Číny a arabského světa. Etnografie a folkloristika se vedle tradičních témat hmotné a duchovní lidové kultury zabývá i aktuálními problémy etnických studií emigrace a reemigrace i adaptací jiných etnik v českém prostředí. Rovněž výzkum české hudební kultury je příspěvkem této sekce k poznání a ochraně našeho kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 360 zaměstnanci, z nichž je asi 250 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce