Proč jsme při rozhodování nepozorní? Český ekonom rozvíjí teorii nobelisty

Denně činíme desítky rozhodnutí. Některá si ani neuvědomuje, řídíme se naučenými vzorci. Jiná konfrontujeme s informacemi, které jsme schopni si obstarat. Přitom dnešní digitální doba nám jich poskytuje přemíru. Jak fungují rozhodovací procesy, rozvíjí teorie racionální nepozornosti. O jejím případném uplatnění v praxi, například v lékařském prostředí, hovoří Filip Matějka z Národohospodářského ústavu AV ČR a CERGE-EI. Rozhovor s držitelem již druhého grantu ERC přinášíme v popularizačním časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Celým naším rozhovorem se jako červená nit potáhne slovo rozhodování. Pojďme tedy hned na začátku vysvětlit, o co jde.

Jsem ekonom, takže se o vysvětlení pokusím svou optikou. Rozhodování je výběr z několika variant, přičemž důležitým kritériem je, jakou radost či štěstí vám která z nich přinese. Nebo alespoň co si o tom myslíte vzhledem k nepřesným informacím, které v tu chvíli máte.

Štěstí? Ta muška jenom zlatá?

Anebo jinak řečeno užitek. Máte-li z něčeho užitek, jste spokojená a šťastná. Představte si jednoduchou situaci: v autosalonu jsou dvě stejná auta – jedno za sto tisíc, druhé za devadesát. Pravděpodobně koupíte to levnější a budete mít dobrý pocit, že jste ušetřila. Anebo si k tomu levnějšímu ještě přikoupíte lyže a bude vám dělat radost, jak to sviští dolů.

Nejen při nakupování aut za vysoké částky, ale i v obchodě při vybírání potravin stále myslíme na užitek. Proto jsou pro některé takovým lákadlem slevy.

Pak jsou ale složitější rozhodování. Co když jsem milovnice sladkého, ale zároveň trpím cukrovkou – dám přednost své mlsotě, anebo upřednostním zdraví?

K tomu má behaviorální ekonomie důležitý poznatek – lidé často srovnávají současné a budoucí štěstí. Existuje experiment, při němž výzkumníci nabízeli lidem deset dolarů dnes, nebo jedenáct zítra – to je deset procent navíc, kdyby si počkali do dalšího dne. Přesto volili raději okamžitý užitek. V jiném výzkumu zase sledovali, na jaký film se lidé chtějí dívat – jestli na ztřeštěnou komedii, anebo snímek s hlubším poselstvím. Když otázka zněla, na co se respondenti chtějí dívat v ten den, volili většinou odpočinkovou zábavu. V případě, že by si film mohli pustit až za tři dny, padla volba na hodnotnější dílo. Vysledovat, co člověka dělá šťastným, je ale samozřejmě komplikované, behaviorální ekonomové to zkoušejí už přes šedesát let.

Důležitou roli v rozhodování hrají informace.

Samozřejmě. Informace se na nás valí ze všech stran a na každém kroku. Když přijdu do restaurace a chci si objednat jídlo, první informací je menu – hned vidím, kolik má položek, poznám z něj, v jakých pokrmech je maso a které jsou vegetariánské. Současně vím, jestli mám rád maso a jakou mám zkušenost s určitým jídlem z minula. Můžu se zeptat číšníka na jeho doporučení. Nikdy ale nebude v mé moci získat úplně všechny informace. To bych se nenajedl. Rozhodujeme se s neúplnými informacemi, s tím musíme žít.

Jak se do rozhodování začleňuje teorie racionální nepozornosti, kterou studujete?

Teorie racionální nepozornosti ve svém základu předpokládá, že navzdory omezeným informacím si vždy vybereme ty nejužitečnější. Aniž bychom si to uvědomovali, řídí se jí asi každé naše rozhodnutí. Než přejdete silnici, podíváte se vždy doleva, doprava. Ale proč ne nahoru? Není to užitečné – pravděpodobnost, že na vás spadne meteorit nebo pták, je mizivá, kdežto auta jedoucí zprava i zleva vás mohou ohrozit. A protože silnici přecházíme každou chvíli, vytvořili jsme si už určitou strategii – jako při všem, co se opakuje. Personalistům například projdou rukama stovky a tisíce životopisů. Naučili se, že se mají dívat na dvě položky: vzdělání a zkušenosti. Jakmile v nich kandidát nevyhovuje, dál už nečtou. Přitom nemohou vědět, jestli by je ve zbytku životopisu něco nezaujalo.

I personalisté se musejí umět rychle rozhodovat, zda je kandidát pro práci vhodný, či ne.

Šmahem tedy vyřadí třeba i dobrého adepta, protože byli nepozorní.

Představte si, že by nějaké curriculum vitae mělo sto stran a museli by mu věnovat tři hodiny, přitom už na začátku by věděli, že na devětadevadesát procent se jim ten člověk nehodí. Tak teď zvažují: tři hodiny čtení versus jednoprocentní šance, že po důkladném prostudování změní názor. Spoustu rozhodnutí v životě děláme tak, že zvažujeme pravděpodobnosti toho, co se vyplatí. Ale v jednom našem experimentu jsme zaznamenali i diskriminační vlivy.

Jak jste je sledovali?

Posílali jsme do firem životopisy lidí se stejnými zkušenostmi a stejným vzděláním, jen jsme je podepsali různě znějícími jmény: typicky českými, vietnamskými a romskými. A viděli jsme, že životopis s „minoritním jménem“ si otevře dvakrát méně lidí. Jiní badatelé pak zkoušeli, jak s tím zahýbe změna vzdělání ze středního na vysoké. Třeba výzkum prováděný ve Spojených státech zjistil, že u Afroameričana neměla žádný efekt, kdežto u jména spadajícího k majoritě výrazný. Usoudili tedy, že personalisté automaticky životopis nečtou, když vidí jméno připomínající příslušnost k minoritě.

Není to ale v praxi ještě trochu složitější?

Proto jsme se na to chtěli podívat podrobněji. Řekli jsme si, že ho možná lidé nečtou tehdy, když to pro ně není výhodné. Vyzkoušeli jsme dvě různé oblasti: pracovní trh a trh s bydlením. Na pracovním trhu brali průměrně deset procent uchazečů a tam lidem z minorit opravdu věnovali méně pozornosti. Ale jakmile šlo o trh nájemního bydlení, situace se obrátila – obecně s žádostí o prohlídku bytu uspělo osmdesát procent zájemců. Ti, kteří pocházeli z menšinového prostředí, ale byli pod větším drobnohledem. Člověka z majority rovnou pozvali, zatímco toho z minority si prověřili. Zda životopisu pozornost věnovali, či nevěnovali, tedy záleželo na různých nastaveních experimentu.

Výzkum, o kterém hovoříte, probíhal v rámci projektu Nepozornost, na který jste před pěti lety získal startovní grant od Evropské výzkumné rady (ERC). Na konci roku 2020 vám rada přiřkla další grant, tentokrát konsolidační k projektu Pozornost. Začal jste se na věc dívat pozitivněji, když jste odstranil předponu „ne“?

Spíš jsem byl líný vymýšlet něco nového. A jednoslovná jména se mi líbí víc, je z nich hned jasné, o co jde. Vědci občas vymýšlejí strašně složité větné názvy a pak používají akronym. Je pravda, že komise, která granty vybírala, se mě ptala, v čem je tenhle projekt jiný než ten předchozí. Musel jsem ji přesvědčit, že jsem se něco naučil a že můj nový výzkum zase otevírá úplně jiné dveře v oboru.

Pojďme tedy do těch dveří nahlédnout. Co budete v následujících pěti letech zkoumat?

Stále se budeme zabývat myšlenkou racionální nepozornosti, ale náš cíl bude v něčem daleko aplikovanější. A také se chceme zkusit trochu vzdálit od předpokladu, že si lidé vybírají informace co nejlépe, možná v některých situacích naopak tíhneme k neužitečným, ale „blyštivým“. Pro první větev výzkumu jsme získali anonymizovaná data z počítačových systémů dvanácti kalifornských nemocnic, kde pracuje několik tisíc doktorů, mají asi dva miliony pacientů. Máme data, která přesně říkají, na co se lékař dívá ve zdravotní dokumentaci pacienta, na jaké výsledky testů, doporučení ostatních lékařů a tak dále. Jinými slovy, známe trajektorii jeho kliknutí myší. Díky tomu vidíme, jak mění svoje rozhodování, jakou diagnózu udělá a co předepisuje za léky. Možná pak budeme schopni pomoci navrhovat počítačové systémy tak, aby lékařům podávaly co nejužitečnější informace. Ale to až časem, na experimenty, kdy bychom například vytvořili dvě skupiny lékařů a každé z nich dávkovali informace jiným způsobem, dojde nejdřív za tři roky. Je to citlivá záležitost. Musíme nejprve získat důvěru nemocnic, protože do počítačových systémů investovaly spoustu peněz, nebudou je chtít kvůli nějakým vědcům hned na začátku měnit.

Neuvažovali jste o tom, že byste analyzovali spíše rozhodování českých zdravotníků?

V této fázi to je otázka dat. Americká síť nemocnic UCSF Medical Center je neporovnatelná s jakoukoli českou nemocnicí, mimo jiné je daleko větší. Ale až se z amerických dat něco naučíme, rádi bychom zjištěné poznatky uplatnili i tady. To je jasné. Proto to děláme.

Čemu se bude věnovat druhá větev projektu Pozornost?

Tu jsem pracovně nazval Příběhy. Zdá se totiž, že neumíme moc přemýšlet ve statistikách, které jsou přitom informačně daleko více nabité, a raději uvažujeme v příbězích. Známe to třeba u amerických politiků, kteří běžně říkají: „Potkal jsem Boba a ten přišel o práci a teď je smutný.“ Přitom mohli říct: „Nezaměstnanost vzrostla o jeden procentní bod.“ Vědět, že milion lidí najednou bylo bez práce, je daleko důležitější informace než to, jak se cítí Bob. Z nějakých důvodů jsou ale příběhy pro lidi jednodušší, pochopitelnější, lépe si je pamatují. A způsob, jak přemýšlíme, přirozeně ovlivňuje politiku, ekonomiku a další.

Tým Filipa Matějky bude mimo jiné studovat, na základě čeho se rozhodují lékaři.

Současná doba, kdy celý svět řeší epidemii covidu-19, vládní omezení a z nich vyplývající ekonomické potíže, je jistě bohatá na takové příběhy, takže studijního materiálu bude ažaž…

Aktuálně třeba zaznívají hlasy: „Z krize se musíme proinvestovat! Když hodně investujeme, sníží se nezaměstnanost a zvedne se HDP.“ Realita je ale taková, že z některých krizí se vyplatí proinvestovat a z některých je to úplný nesmysl. Jsou situace, kdy pomůže, pokud stát začne uměle nakupovat. Firmy to donutí najmout zaměstnance, ti dostanou mzdu, začnou nakupovat a kola ekonomiky se zase roztočí. Ale pak jsou i úplně jiné krize, jako je ta současná. Když teď vláda začne nakupovat za nás, možná si řekneme: „Aha, státní dluh poroste a nebude na důchody, to bych si měl radši sám šetřit.“ Svět je zkrátka složitější než pětislovná poučka „Z krize se musíme proinvestovat“. To je stejné jako říkat: „Je dobré mluvit na lidi česky.“ S Němci to asi nebude to pravé ořechové. Je potřeba nad tím přemýšlet, každá situace je jiná. Fungování světa je hodně složité, a pokud ho zjednodušíme na jeden příběh, třebaže líbivý, nemusí to být dobrý popis světa. Přitom nás ten zkratkovitý a nedokonalý příběh začne ovlivňovat.

Jak se vůbec dá teorie založená na něčem tak fluidním, jako je příběh, analyzovat a ověřovat?

V příbězích vidíme vztahy, příčiny a závislosti: když se stane A, následuje B, a proto se stane C. Je to síť vztahů, která se dá docela dobře monitorovat v textech, třeba v článcích na internetu. V našem projektu to je ale hudba budoucnosti, zatím rozvíjíme samu teorii, abychom věděli, co máme sledovat a jaká máme očekávání.

U archeologa nebo chemika je jasné, jak vypadá jejich pracovní prostředí a nástroje. Jak ale bádáte vy?

U stolu s tužkou a papírem. Dívám se na data, přemýšlím, jak by co mohlo fungovat, a když už mám jasnější představu, začnu ji kreslit do grafů a psát do matematických rovnic.

Opravdu se dá teorie racionální nepozornosti kvantifikovat a spočítat?

Nejde o přesné výpočty. Někdy je užitečné ukázat směr, jakým výsledky jdou. Jsou to spíše kvalitativní odhady. Ale pokud rovnice aplikujete na konkrétní data, prozradí víc. Přesně to se děje s jednou jednoduchou rovnicí z mého asi nejúspěšnějšího článku s americkým ekonomem Alisdairem McKayem právě o rozhodování mezi variantami – začíná žít vlastním životem, lidé ji začali používat pro konkrétní výpočty.

Vaše cesta k behaviorální ekonomii vedla přes fyziku na pražském „matfyzu“ a aplikovanou matematiku na Princetonské univerzitě v USA. Kde můžeme mezi těmito obory najít pojítko?

V počítání. Vždycky mě bavilo řešit příklady. A lákaly mě co nejlepší školy, něco si tam užít, něco se naučit. Proto jsem se na doktorát hlásil na prvních šest škol v žebříčku aplikované matematiky, na tři jsem se dostal, na tři ne. Princeton je ve všech oborech dobrý, věděl jsem, že i kdybych chtěl změnit obor, budu mít možnost volby. Navíc program, na který jsem se hlásil, neměl ani jeden povinný předmět – sami jsme si měli během prvních dvou let najít téma, kde chceme začít používat matematiku. Tolik různých článků ze všech možných oborů jako za ty dva roky jsem nikdy nepřečetl a už asi nikdy nepřečtu.

CERGE-EI, společné pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy, kde Filip Matějka působí, letos slaví třicet let svého působení.

Co u vás nakonec vyhrálo?

Nejdřív jsem si myslel, že budu dělat něco se sítěmi. Chtěl jsem studovat vztahy v makroekonomii a mikroekonomii, jakou vytvářejí strukturu vůči sobě navzájem. Tenkrát se kolegové v oddělení aplikované matematiky hodně zabývali takzvanými multiscale metodami. Něco podobného jsem znal z fyziky – na některé jevy, například když zatlačím na stůl a on se prohne, platí jednoduché rovnice, říká se tomu mecha nika kontinua. Pokud ale chci popsat, co se děje, když stůl praskne, je potřeba jít víc do hloubky – k molekulární, někdy kvantové fyzice. Ale ideálně bychom chtěli oba popisy dohromady. A já jsem si říkal, že budu dělat něco podobného v ekonomii. Tomu jsem věnoval asi rok, nějaké nápady jsem měl, ale nikam to nespělo. A pak jsem narazil na teorii racionální nepozornosti.

A poznal jste tak Christophera Simse, který později získal Nobelovu cenu.

V té době o teorii právě napsal článek, kde nadhodil pár myšlenek. Napadlo mě, jak je postupně rozvíjet, a Chris se stal vedoucím mé disertační práce. Narazit v Princetonu na matematické špičky ovšem není nic zvláštního – je to zkrátka jedna z nejlepších škol na světě. Ve výtahu jsem občas potkal Johna Nashe, jehož příběh byl zfilmován ve snímku Čistá duše, každý den jsem vídal Andrewa Wilese, který dokázal poslední Fermatovu větu – kancelář jsme měli ve stejné budově.

Ve společnosti takových jmen není divu, že vás zlákal svět vědy.

Bude to znít asi trochu zvláštně, ale když jsem šel studovat do Ameriky, neměl jsem v plánu stát se vědcem ani tam zůstat. Myslel jsem, že v USA budu tvrdě pracovat, a co se naučím, využiju ke kariéře v byznysu v Česku, kam se vrátím za rodinou. Možná i proto jsem uspěl – na rozdíl od spolužáků, kteří hráli na jistotu, aby získali dobré vědecké zaměstnání na univerzitě, jsem měl pocit, že nemám co ztratit, a tak jsem se pustil do riskantního, nového tématu, což ve výsledku zaujalo víc.

Jak to dopadlo s vaším podnikatelským záměrem?

Uskutečnil jsem ho. Tři roky před ukončením studií na Princetonu jsme s kamarády v Čechách založili konzultantskou firmu. Poradenství jsme stavěli na matematických a ekonomických modelech. Pomáhali jsme různým společnostem na burze, optimalizovali jsme logistiku pro Plzeňský Prazdroj nebo Kofolu, pro Siemens a podobně. Nakonec mě ale věda přece jen lapila, když jsem zjistil, že i na CERGE-EI se dá dělat výzkum na velmi dobré úrovni.

doc. RNDr. Filip Matějka, Ph.D.

Národohospodářský ústav AV ČR

Působí v CERGE-EI, společném pracovišti Národohospodářského ústavu AV ČR a Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium UK. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, doktorát získal z aplikované matematiky na Princetonské univerzitě v USA, absolvoval několik stáží na amerických univerzitách. V roce 2015 mu byl jako prvnímu Čechovi udělen startovací ERC grant pro společenskovědní výzkum, o pět let později ho komise vybrala podruhé a obdržel konsolidační grant. Na jaře 2020 byl členem ústředního krizového štábu a ekonomického poradního týmu vlády, kde pomáhal řešit koronavirovou krizi. Je držitelem několika ocenění, například Ceny za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, kterou uděluje ministr školství, nebo Ceny Neuron pro mladé vědce.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

1/2021 (verze k listování)
1/2021 (verze ke stažení)

Text: Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock

Text a úvodní fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Zrak má z pohledu evoluce výborný poměr cena–výkon, říká Filip Děchtěrenko
• Sociologové zjišťovali, jakým překážkám čelí čeští podnikatelé a podnikatelky
• Unikátní sociologický výzkum odhaluje korupci z pohledu samotných aktérů
• Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy
• Konference SYRI: Jak zvýšit odolnost společnosti po covidu a v době konfliktů?
• Na koupi vlastního bytu potřebují Češi 15 ročních platů, nejvíce z celé EU
• Integrace ukrajinských uprchlíků má rezervy, zaznělo na konferenci v Senátu
• Covid, válka, klima. Jak posilovat odolnost, aby společnost neovládl strach?
• Památky, jídlo i zábava: vědci zkoumali, co v Praze nejvíc zajímá turisty
• Plýtvání jídlem: více než miliarda tun potravin se každý rok vyhodí