Pod víkem popelnice. Jaký je osud nepotřebných věcí a co všechno je odpad?

Kontejnery na tříděný odpad už mají více barev než pastelky v penále. Odpady však nejsou jen o třídění a recyklaci. Co nám mohou prozradit o lidech a o společnosti, prozradil antropolog Daniel Sosna z Etnologického ústavu AV ČR. Tématu se obšírně věnuje aktuální číslo časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Kolik času stráví člověk tím, že zkoumá, do jakého kontejneru odpad vlastně patří? Někoho to nezajímá, protože netřídí. Pro jiného je to běžná věc. A někteří tomu přizpůsobili svůj životní styl. Prohlížíme značky na obalech, zjišťujeme, zda jde o plast, jenž patří do žluté popelnice. Googlujeme, je-li pravda, že obaly od vajec se do modrých kontejnerů na papíry neházejí. Listujeme časopisem a říkáme si, na jakém papíře je vytištěný… Co nás k tomu vede? Šetrnost? Zodpovědný pří­stup k životnímu prostředí? Nebo jsme jen podlehli tlaku médií a veřejnosti?

Zákon o odpadech definuje odpad jako něco nepotřebného, čeho se lidé chtějí zbavit. Pokud ovšem v určitém místě a čase přiřadíme nějaké věci nálepku „nepotřebné“, v jiném místě či čase, pří­padně pro jiného člověka může ta samá věc být naopak užitečná. Co je pro někoho odpadem, je pro jiného pokladem. Sám pojem je tudíž relativní.

Pojem odpad je relativní. Co je pro jednoho nepotřebné, může být pro jiného pokladem.

Mnoho příkladů by se našlo v součas­nosti: vysypaný odpadkový koš. Pokud jej najdeme před domem na ulici, je to odpad a vyžaduje úklid. Co když na něj ale natrefíme uvnitř muzea či galerie? Samo­zřejmě, může jít jen o obyčejný vysypaný koš, ale co když se jedná o exponát! O to důslednější musí být jeho ochrana před úklidovou četou. V roce 2014 se omylu dopustila uklízečka na výstavě moder­ního umění v italském Bari. Zametla totiž rozdrobené sušenky, které však byly sou­částí instalace kontroverzního britského umělce Damiena Hirsta.

Podobných případů je z médií známo několik. Odpad využívá ke své tvorbě mnoho umělců. Vytvářejí sochy z kovo­vého šrotu, obrazy z plastových brček, plechovek či kostí od oběda. Často tak upozorňují na celospolečenské problémy, jako je plýtvání, znečišťování či nešetrné využívání přírodních zdrojů. Rozlišit, kdy se opravdu jedná o zamýšlený exponát a kdy o nepořádek, může být klíčové.

Pro Čecha dobré
Pro další příklady relativnosti pojmu odpad stačí zapátrat v minulosti. Krátce po listopadové revoluci se zejména v pohra­ničí objevil fenomén takzvaných hromá­dek. Naši němečtí sousedé (v té době bohatší i technologicky vyspělejší) vyha­zovali na skládky elektroniku, autorádia, hračky, oblečení, obuv i další věci, pova­žované za nepotřebné. Pro českého kutila, případně i „šmelináře“ to ale bylo kvalitní zboží, často luxusní, které se u nás tehdy nesehnalo. Někdy stačila drobná oprava, jindy jen vyčištění a hodnotná komodita, se kterou bylo možné dále nakládat, byla na světě.

Definovat, co je odpad, není jedno­duché. Podle české legislativy jím je „každá movitá věc, které se osoba zba­vuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit“. Nemůže ale být odpadem třeba věc nemovitá? Polorozpadlá ruina? Nebo myšlenka? Věta? Názor? A co třeba lidské tělo? Určitá skupina lidí?

Zastavme se u výrazu „definovat“ z předchozího odstavce. Lidská společnost jako taková, ale především lidé, kteří stojí v čele (států, krajů, obcí), jasné definice vyžadují. Potřebují dané rámce a katego­rie, aby dokázali rozhodovat – v případě odpadu, aby jej uměli rozeznat, onálepkovat a určit, jak s ním nalo­žit. „Proti tomu však stojí samotná povaha odpadu jako sociální kategorie, kdy odpad není vlast­nost nějakého materiálu. Vždy je relační, má vztahy a souvislosti, existuje v časoprostoru. Co se stane odpadem v určitou chvíli, už za hodinu, den či měsíc odpadem být nemusí,“ namítá Daniel Sosna z Etnolo­gického ústavu AV ČR, který se problema­tice odpadů badatelsky věnuje.

„Pokud bychom velmi zjednodušeně vní­mali, že odpad je něco nepotřebného a neuži­tečného, čeho se lidé chtějí zbavit, vždycky se budeme bavit o kon­krétním okamžiku a vztahu ke konkrét­ním aktérům, kteří řek­nou: toto je odpad. Ale v delší trajektorii se to může velmi dynamicky měnit,“ vysvětluje. Záro­veň dodává, že odpad má silnou kapacitu se neustále proměňovat a díky tomu odolává naší snaze nějakým způso­bem ho vykolíkovat, uza­vřít a jednoznačně podchytit.

Daniel Sosna z Etnolo­gického ústavu AV ČR

Zákon o odpadech uvádí nejen, jaké druhy odpadů existují, ale také jak s nimi nakládat, jak je skladovat, převážet či likvidovat. Rovněž jaké jsou sankce v pří­padě jeho porušení. Vyhláška, která kla­sifikuje jednotlivé typy odpadů, takzvaný Katalog odpadů, uvádí řádově stovky podkategorií. Nalezneme tu kaly z čiš­tění odpadních vod, piliny a hobliny, saze, dehty, kyseliny, strusky, ale i „jiné úlety“ (jiný úlet a prach patří mezi odpady z tepelných procesů, například z pyrome­talurgie olova či zinku).

Lidé jako odpad
Odpad ale nemusí být nutně jen věc, materiál. „Přeneseně můžeme uvažovat třeba o lidském odpadu, například takzva­ném white trash. Zygmunt Bauman zase mluví o human waste, tedy o určitých typech lidí, které je možné chápat jako odpad,“ vysvětluje antropolog Daniel Sosna a míří do velmi citlivých oblastí.

Pejorativní označení white trash, česky doslova bílý odpad, pochází z počátku 19. století. Původně označovalo sociálně slabé, chudé, nevzdělané obyvatelstvo, především z jihu Spojených států. Později (i dnes) se vzta­huje k lidem, kteří mají svou vlastní specifickou kulturu – žijí v karavanech, obvykle mají nízké vzdělání, nepracují, často užívají různé návykové látky. To, že jsou takto stigmatizováni a nazýváni odpadem, slouží zároveň jako nástroj k udr­žení sociální nerovnosti. Vět­šinová společnost si i pomocí nálepkování udržuje od takových lidí odstup. Bauma­nův „lidský odpad“ jsou lidé, kteří nikam nezapa­dají, nikdo je nepotřebuje. Pro společnost jsou vlastně nadbyteční, protože nemají jasně danou roli. Tito nechtění lidé žijí přeneseně, ale i doslova na okraji společnosti. Skládkou lidského odpadu jsou pak různá ghetta, slumy.

Podobnou optikou se někteří dívají třeba na léčebny dlouhodobě nemocných. Jako na odkladiště starých, nemohoucích lidí – pro někoho tudíž nepotřebných. Nechovají se tedy k seniorům a nemoc­ným jako k odpadu? Zahodit a zaklap­nout víko? Což takhle zvolit odlišný přístup a naopak hledat i na takových místech něco pozitivního a hodnotného? Pamětníky, kteří dokážou poutavě mlu­vit o historických událostech, jež sami prožili. Fachmany, kteří rozumějí dávno zapomenutým řemeslům…

Nechováme se k seniorům a nemoc­ným jako k odpadu?

Se všemi těmito skupinami lidí si stejně jako s odpadem spojujeme speci­fické vlastnosti: zápach, špínu, nemoci, strach, dokonce smrt. V souvislosti se smrtí se přidávají i další konotace: roz­klad, hniloba. „Máme stejné dilema – co s lidmi, když zemřou,“ dodává antropolog a otevírá další citlivou otázku – pohřbí­vání. I u něj je možné vysledovat paralely: odpad – lidské tělo, skládkování – pohřbí­vání do země, spalování – kremace.

Americký antropolog Joshua Reno (věnoval se mj. problematice pohřbívání v pravěku), se kterým se Daniel Sosna seznámil při studiích ve Spojených stá­tech, argumentuje, že běžní lidé svět odpadů málo reflektují, a nejsou proto schopni pochopit ani fungování sou­časného kapitalismu. Zaklapnou víko koše a tím to pro ně končí. Dál se jich to netýká. „Říká, že jsme oddělení od umí­rání i od toho, co se děje s odpadem. Aby se něco zlepšilo, měli bychom podle jeho názoru mít s odpadem daleko intimnější a intenzivnější vztah,“ vysvětluje jeho český kolega.

Jak, ptáte se? Joshua Reno navrhuje využít skládky i k ukládání našich mrtvých. To už je hodně kontro­verzní nápad. Má však svou logiku: lidské tělo je z určitého hlediska také odpad. Pokud bychom na místech, kde ukládáme běžný komunální odpad, pohřbívali, vedlo by nás to k intenzivnějším prožitkům masy odpadů, které civilizace vytváří, a pochopení koloběhu výroby, spotřeby a vyhazování.

Pohledem antropologie
Pojem odpad je velmi flexibilní a může se chápat různě. Jednoznačně říct a defino­vat, co je odpad, je velmi těžké. Daniel Sosna přidává ještě další příklady – exi­stuje i myšlenkový odpad, můžeme tak označit články v bulváru, dokonce máme na ploše počítače ikonu koše, kam míří odpad „z jedniček a nul“. Jak se v tom tedy vyznat? Jedna z možných cest je odklon od snahy odpad za každou cenu defino­vat. Chceme-li jeho prostřednictvím poro­zumět společnosti (což je hlavním cílem antropologie), je možná lepší poznat procesy, které souvisejí s tím, jak odpad vlastně vzniká, transformuje se a zaniká. Existuje podobor, takzvané discard stu­dies (discard = odložit, odhodit), který se soustředí především na procesy souvise­jící se zbavováním se věcí.

Jako antropolog se Daniel Sosna snaží pochopit různorodé významy, které toto téma může generovat. Zajímá ho, jakým způsobem se o odpadu mluví, píše v médiích, ve vyhláškách. Zkoumá, jak o něm hovoří konkrétní lidé. Nahlíží do světa dělníků, techniků, zaměstnanců, kteří pracují v odpadovém hospodářství a o fenoménu sami uvažují. To, co nikdo nevidí, jsou právě oni. Lidé přicházející denně do styku s odpadem. „Na minis­terstvech či v parlamentu se rozhoduje, zda budou poplatky za třídění, zda firmy či obce budou nějak motivované, jestli je to zajímavé pro investory. Ale úplně chybí debata o tom, jak tato práce může být nepříjemná,“ upozorňuje antropolog, který při výzkumech strávil na skládce hodně času a na vlastní kůži poznal jejich každodenní realitu.

Lidé pracující v odpadovém průmyslu se musejí vyrovnávat s častým zápachem z odpadků.

Jaké to bylo? Jeho první dojem byl šok. Jednak z obrovské masy a jednak ze zápa­chu. Pohyboval se i na skládce, nedaleko níž stála kompostárna. „Skládkaři, kteří jsou zvyklí na ledacos, si neustále stěžo­vali na neuvěřitelný smrad z komposto­vání, který se nedal vydržet,“ dodává. Kdo však tuto drsnou, nikterak dobře place­nou práci vykonává? Pro Daniela Sosnu je důležité upozornit na skutečnost, že za vším jsou vždycky lidé. Jak sám zdů­razňuje, zatím to nedělají roboti. Jsou to lidské bytosti a dělají práci, jež může být velmi nepříjemná.

Kdo vlastně pracuje na skládce?
O osobách pracujících na skládkách vše­obecně panují zkreslené představy, co je to za lidi, proč tam jsou, jaké jsou jejich motivace. Navzdory stereotypnímu oče­kávání – ten, kdo se špatně učil, a nemá tudíž jinou možnost – na skládkách často lidé pracují, protože jim toto zaměst­nání poskytuje benefity, které nejsou na první pohled viditelné. „Znám například bývalé podnikatele, které už jejich práce nebavila, chtěli větší klid. Jezdí na drahé zahraniční dovolené, žijí překvapivě bohatým životem – určitě nezapadají do typické představy dělnické třídy,“ vyjme­novává Daniel Sosna.

Než pod vlivem EU zesílila debata o redukci skládkování, bývaly podle jeho názoru skládky stabilní prostředí, kde lidé pracovali i desítky let. Další moti­vací může být snaha něco si bokem při­vydělat. Zde však vstupujeme na pole neformální šedé ekonomiky. Našlapujme opatrně.

Střetávají se tu dva principy. Ten první, legislativní, říká, že vše na skládce je majetkem provozovatele a že odsud nesmí nic „unikat“. Druhý princip je morální. Pojí se s šetrností. Na sklád­kách se nachází spousta věcí, které jsou pro někoho využitelné. „Vzniká zají­mavé dilema. Střet formálního systému, který má daná pravidla, s vyšším morálním prin­cipem. Shodneme se nejspíš na tom, že když se dá něco dále využít, je to morálně správné,“ argumentuje výzkum­ník. Přibližuje to na příkladu muže, který si buduje vlastní kolekci kol Favorit, soukromé muzeum. Skládkař s ním spolupracuje a nosí mu své nálezy, zachraňuje je před zničením. Věci, o které už nikdo nestojí, je možné rozdat jako dary, prodat, případně přetvořit v něco jiného, užitečného. Anglicky se tato činnost nazývá upcycling. Domek pro domácího mazlíčka ze starých kar­tonových krabic, látková hračka z roztr­hané zástěry…

Upcycling i jako forma umění. Autorkou domku z palet a PET lahví je Veronika Richterová.

„Svět odpadů ale nabízí i jiné příležitosti. Zážitky, vzrušení, hle­dání pokladů, tajemství… Je to trochu jako houba­ření,“ dodává s úsměvem a vypráví, jak i ti nejpo­malejší zaměstnanci skládky zázračně ožijí a sprintují, když vidí, že se blíží nákladní vůz s „kvalitním zbožím“.

Odpad nelže, lidé ano
Poněkud jiný pohled přináší disciplína, která má odpadky přímo ve svém názvu – garbo­logie. Zkoumá, jakým způsobem lidstvo s odpadem zachází. I tento obor patří do repertoáru Daniela Sosny. Analýzou vlastních materiálních zbytků konzumace se dozvídáme něco o současné společnosti. Co lidé nakupují, co vyhazují. „U citlivějších témat – kolik lahví vína vypijete – mohou mít lidé pro­blém odpovědět. Buď skutečně nevědí, nepamatují se, nebo záměrně zkreslují,“ říká. V jednom z výzkumů se spolu se svým týmem zabýval potravinovým odpa­dem. Jak probíhal?

Nejprve svezli odpad, půl tuny až tunu materiálu. Vyklopili ho a analyzovali slo­žení. Zjistili mimo jiné, že ačkoli jsou Češi v recyklaci na špici, stejně zůstává velké množství materiálu, které by bylo možné vytřídit a znovu využít. Samotný „garbo­logický projekt“ pojali netradičně: panuje všeobecná představa, že ve městě se více plýtvá, výzkumníky tedy zajímalo, jak je tomu ve vesnickém prostředí.

Dva roky zkoumali malou českou ves­nici. Zjistili, že na venkově je ve srovnání s evropským průměrem minimum potra­vinového odpadu, přibližně desetina. Jak je to možné? Na vsi mají zvířata, která zkonzumují zbytky potravin, ty se jinak ve městě vyhazují. Také pěstují vlastní ovoce a zeleninu, které pak chápou jako výrazně hodnotnější. Je tu silnější morální apel: být šetrný a neplýtvat. „Když víte, kolik energie a času to stojí, potom se vám více příčí něco vyhodit. Proto má smysl vystavovat lidi z měst, především děti, zkušenosti, jak to chodí, co to obnáší,“ říká antropolog.

V tomto ohledu si stojíme celkem obstojně. Někteří lidé si dokonce šetrné a smysluplné nakládání s odpady zvo­lili jako svůj životní styl. Propagují život bez odpadu, takzvaný zero waste, nulový odpad. Ti nejlepší „zerowasteři“ doká­žou vším, co za celý rok vyhodí, naplnit pouhou zavařovací sklenici! Vedle třídění a recyklování můžeme nakupovat v bez­obalových obchodech, kompostovat bio­logický odpad a využívat i další způsoby, jak množství smetí umenšit.

Svět silných hráčů
Zjistili jsme, co nám odpad může říci o lidech, a naopak lidé o odpadu, stále se však pohybujeme v mezích vztahu k běžnému člověku a hovoříme o komu­nálním odpadu (nám nejznámějším typu). Ten ale tvoří jen nepatrnou část celosvětové produkce. Data za rok 2018 dokládají dramatický nepoměr. V České republice se vyprodukovaly čtyři miliony tun komunálního a dvacet čtyři milionů tun podnikového odpadu. Nejvíce ho je v energetice a stavebnictví.

Na objemu odpadků se nejvíce podílejí firmy.

Ve veřejné sféře se uměle vytváří před­stava, abychom se jako běžní lidé cítili vinni, že svým konzumním stylem života zaplavujeme planetu tím, co vyhazujeme. „Nikde se také explicitně nehovoří o tom, že je to jen část příběhu. Tím rozhodně neříkám, že třídění nemá smysl, naopak, má. Aby se člověk cítil zodpovědný, aby žil se světem v rovnováze. Je však důležité zmínit, že existuje velmi významná část reality, která se netematizuje, protože je to svět silných hráčů,“ upozorňuje Daniel Sosna. Jinými slovy, odpadové hospodář­ství je byznys. Je třeba vnímat jej nejen ekologicky, ale také ekonomicky. Existuje také takzvaný greenwashing, kdy firmy šíří dezinformace o tom, jak jsou jejich výrobky či podnikání vlastně ekologické.

I nepotřebné, odložené věci totiž musejí vydělávat. Je třeba zaplatit svozy, třídění, recyklaci, kompostování, skládkování, spalování. Personál, stroje, technologie a tak dále. Navíc se odpad mnohem více pohybuje, než tomu bylo dříve. „Ještě v osmdesátých letech existovalo velké množství menších, lokálních skládek, jejichž počty se v devadesátých letech zredukovaly; vznikly velké skládky, kam se odpad svážel z celého regionu,“ říká Daniel Sosna. Navíc určitá část míří i za hranice, protože některé státy nemají na zpracování kapacitu. Do jihovýchodní Asie plují obří lodě naložené evropskými či americkými plasty. A ty zanechávají nepředstavitelnou uhlíkovou stopu – část plastů se tedy v zámoří zrecykluje, ale opravdu to stojí za to?

Významný antropolog a odborník na problematiku odpadů Michael Thompson tvrdí, že status člověka (ale i celé společnosti), jeho bohatství či chu­dobu poznáme podle toho, kolik odpadu produkuje. Čím bohatší člověk, tím vyšší spotřeba a zároveň i množství odpadu. Zdá se tedy, že žijeme v blažené době. Přesto si musíme klást otázku, zda to, co je pohodlné pro člověka, je zároveň dobré pro životní prostředí a naši planetu.

Tematiku odpadů a odpadového hos­podářství jsme probrali z mnoha růz­ných úhlů. Znovu jsme si uvědomili, že odpady jsou globální celospolečen­ský problém, který je třeba řešit. Co ale můžeme udělat každý sám za sebe? Především se netvařme, že tento pro­blém neexistuje. V praktické rovině odborníci nabízejí několik jednoduchých doporučení: třídit a recyklovat (pokud je to možné); používat věci opakovaně, a nehodí-li se nám, poslat je dál, třeba je ještě někdo jiný využije. V ideálním případě nevy­tvářet odpad žádný! Angličané hovoří o třech „R“ – recycle, reuse, reduce. Až si tedy přečtete náš časopis, neházejte ho do koše ani mod­rého kontejneru, ale pošlete ho dál. Třeba si ho rád přečte váš kolega či soused.

Celý článek s dalšími zajímavostmi najdete v časopise A / Věda a výzkum.

3/2020 (verze k listování)
3/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Přečtěte si také

• Neviditelné životy: jak lze využít zkušenosti dělníků a sběračů odpadu?
• Sedm pohledů na velikonoční symbol. Co si vědci představují pod vajíčkem?
• Literatura je pevně svázána s kontextem doby. Jak číst mezi řádky?
• Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví
• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková