Zahlavi

Proměny státního svátku od vzniku Československa po letošní pandemii

27. 10. 2020

V roce 2020 je vše jiné. Celosvětová epidemie koronaviru ovlivňuje každičkou oblast našich životů od chození do práce či školy přes volnočasové aktivity až po nákup potravin. Opatření postihla i organizaci slavnostních okamžiků, jako jsou oslavy narozenin, promoce, svatby, ale i rozloučení se zesnulými blízkými, které se buď odložily, anebo se mohou konat v omezeném počtu účastníků. Do výčtu odsunutých ceremoniálů se nyní přidal i ten upomínající na vznik samostatného československého státu – 28. říjen. Jak se slavil v minulosti a co z tradic zbylo do dnešních dnů?

Datum oslav státního svátku přitom vůbec není tak samozřejmé, jak se nám může z dnešního pohledu zdát. Vybrána mohla být i další data. Kromě 30. října, kdy se k ideji československého státu naplno přihlásili Slováci, mohl být pomyslným dnem D také 18. říjen, kdy byla podepsána tzv. Washingtonská deklarace – Prohlášení nezávislosti československého národa.

Dokument, který vznikal ve Washingtonu mezi 13. a 16. říjnem 1918, jeho hlavní autor T. G. Masaryk předal 17. října americké vládě a prezidentovi Woodrowu Wilsonovi. Je z něj znát, že vznikal pro amerického čtenáře a neskrývá inspiraci americkou Deklarací nezávislosti. V textu pečlivě redigovaném Masarykem ve spolupráci s jeho americkými přáteli se hovoří o svrchované a nezávislé Československé republice a jednoznačném odmítnutí možnosti autonomie v rámci Rakouska-Uherska.


Tomáš Garrigue Masaryk se stal prvním československým prezidentem.

Sporný svátek
Zákon o říjnovém státním svátku byl přijat už po jednom roce. Slavil se od počátku, neboť lidé měli radostnou událost pořád v paměti. Menší nadšení projevovali zástupci národnostních menšin, zejména Němci a Maďaři, z nichž mnozí se s myšlenkou samostatného Československa nikdy nesmířili. Například maďarský poslanec Kálmán Füssy v roce 1928 v parlamentu prohlásil, že 28. říjen je pro Maďary v ČSR dnem smutečním.

Národnostní třenice nebyly jediným problémem první republiky. Terčem kritiky zejména socialistických a komunistických politiků byla přetrvávající sociální nerovnost, chudoba a neuspokojivá životní úroveň dělnických rodin. Komunisté se tak spíše než k 28. říjnu silněji vztahovali k 14. říjnu, kdy si připomínali výročí generální stávky.

I přesto byl 28. říjen svátkem význačným a obecně uznávaným. Mohutné oslavy se plánovaly především na období 10. výročí založení republiky, na 28. říjen 1928. Vycházely příručky a návody, jak slavit. V ulicích plných vlajek pak organizovaně i spontánně slavily davy lidí.

Hlavním protagonistou oslav 10. výročí byl prezident Masaryk prezentovaný jako „otec zakladatel“ a moudrý vladař. V té době už to byl vážený muž v letech, bylo mu 78. Jakožto „tatíček národa“ promlouval k synům a dcerám republiky. „Snad tu přede mnou mezi vámi stojí budoucí president republiky. A tož ty milý budoucí presidente — budeš muset všem spoluobčanům a celému světu bez bázně hledět do očí, neboť budeš poctivě provádět naše vysoké ideály, ideály našich dějin,“ uvedl v projevu určeném dětem shromážděným na nádvoří Pražského hradu 27. října 1928.


Oslavy založení samostatného československého státu přilákaly masy lidí, na snímku z roku 1918 Staroměstské náměstí v Praze.

Tomáš G. Masaryk dětem dále řekl: „Za třicet za čtyřicet let ty budoucí presidente, budeš z tohoto místa mluvit k dětem a k mládeži. Řekni jim pak: Před lety slíbili jsme si zde s prvním presidentem, že všichni budeme vždycky a za všech okolností se řídit příkazem našich předků, jejž čteme tam na té vlajce na hradě: Pravda vítězí!“

Jenže historie šla jinými cestami, než kdo v době oslav 10. výročí založení republiky očekával. Zcela jistě tehdy na hradním nádvoří žádný další prezident první československé republiky nestál. Státní útvar, o jehož existenci se Masaryk velkou měrou zasloužil, čekala jen druhá, poslední dekáda. Třicátá léta 20. století už se odehrávala v úplně jiné atmosféře, rok od roku tísnivější.

Státní svátek 28. října stále zůstával všeobecně významnou součástí společné národní identity. Plnil i úlohu mobilizační. Za zvyšujícího se ohrožení státu v průběhu třicátých let představoval sjednocující symbol. „Zatímco během dvacátých let měly oslavy podobu vítězné manifestace, během let následujících se postupně stávaly spíše demonstrací jednoty, síly a odhodlání bránit vlast. Velký význam pak měl 28. říjen pro příslušníky odboje za druhé světové války,“ vysvětluje Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Ve stínu hákového kříže
Na den přesně 19 let po pařížském uznání Prozatímní československé vlády, 14. září 1937, zemřel zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk. A s ním jako by odešla i naděje v budoucnost první republiky. 20. výročí, 28. 10. 1938, už neslo skutečnou příchuť trpkosti. Mnichovská dohoda uzavřená nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem a fašistickým lídrem Benitem Mussolinim s francouzským premiérem Édouardem Daladierem a britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem, způsobila Čechoslovákům absolutní šok. Souhlas Francouzů a Britů s odtržením rozsáhlého území republiky obývaného převážně německou menšinou ve prospěch nacistické říše, chápali jako nečekanou zradu.


Adolf Hitler na Pražském hradě v první den okupace v březnu 1939

„Šok z kapitulace zatřásl s ideovými oporami, k nimž se hlásil československý stát, a 28. říjen se stal svátkem nepohodlným, protože odkazoval na ideje považované za překonané,“ dodává Dagmar Hájková.

Tragický dozvuk měly události 21. výročí založení Československa, 28. října 1939. Od března toho roku už připomínaná republika neexistovala, její okleštěný zbytek se přeměnil v okupovaný protektorát Čechy a Morava. Na východě vznikl samostatný Slovenský štát jako faktický satelit třetí říše. Říjnové a listopadové dny roku 1939 se staly na delší dobu posledními příležitostmi k manifestacím odporu Čechů proti nacistické okupaci. Na 28. říjen iniciovali vysokoškolští studenti demonstrace, které režim tvrdě potrestal. Střelbu do davu převážně mladých lidí v Žitné ulici nepřežil na místě pekař Václav Sedláček a smrtelné zranění utrpěl student medicíny Jan Opletal, který jim podlehl o pár dní později, 11. listopadu.

„Dokažme, že české studentstvo ví, co je to solidarita, a ti, kteří tvrdí, že revoluční duch roku 1848 u studentstva již nežije, nás neznají!“, vyzývali studenti své spolužáky a známé k účasti na pohřbu Jana Opletala, který se konal 15. listopadu. Jakýkoli aktivní odpor vůči své nadvládě ale nacisté nemínili tolerovat…

V noci z 16. na 17. listopad obsadili vysokoškolské koleje a zatčené studenty převezli do ruzyňských kasáren, kde devět z nich pro výstrahu popravili. Celkem 1200 studentů deportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen a všechny české vysoké školy uzavřeli. V reakci na československé události byl už v roce 1941 v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

Výročí pod rudou hvězdou
V únoru 1948 převzala s výraznou sovětskou asistencí moc ve státě komunistická strana. Nová vládní rétorika předmnichovskou republiku označovala za stát „vykořisťování, bídy, nezaměstnanosti, stávek a ostrých třídních bojů“. Není proto divu, že 28. říjen nebyl nijak oslavován, v předvečer 30. výročí vyhlásili komunisté svou první pětiletku, a to byl z tehdejšího pohledu důležitější moment. Státní svátek 28. října byl novým zákonem o svátcích v roce 1953 zrušen, obnoven byl pak až roku 1988.


Dobová ilustrace z 28. října 1948 v Lidových novinách

Přesto v povědomí obyvatel svátek stále přežíval a zejména v uvolněnějších šedesátých letech se různě připomínal. Kdo ví, jak by vypadaly oslavy 50. výročí založení republiky v roce 1968, nebýt srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy. Možná by byly velkolepé. Jenže přes noc z 20. na 21. srpna se vše změnilo, naděje na proměnu tuhého režimu se rozplynuly a komunistická moc se oprávněně obávala, že by případné oslavy 28. října mohly získat výrazně protisovětský charakter. V pokynech sekretariátu Ústředního výboru KSČ ze 17. října 1968 i z ústředí Státní bezpečnosti a Sboru národní bezpečnosti převládala slova o nutnosti zajištění pořádku. Přesto v den výročí vyšli zejména mladí lidé v Praze, Brně a Českých Budějovicích do ulic. V centru Prahy se sešlo několik tisíc lidí, nad hlavami jim vlály vlajky a transparenty s hesly jako „Rusové pryč“ a podobně.

Změny po 70 letech
Konec osmdesátých let už byl dobou výrazných proměn nálad společnosti. Série protivládních demonstrací začala 25. března 1988 tzv. svíčkovou demonstrací v Bratislavě, jež se konala na protest proti potlačování náboženské svobody – StB tehdy tvrdě zasáhla proti davu asi 12 tisíc pokojných demonstrantů a akci rozehnala.

Další manifestace nespokojených občanů následovaly při příležitosti kulatých výročí toho roku: v srpnu 1988 uplynulo 20 let od okupace vojsky Varšavské smlouvy, 28. října 70 let od vzniku republiky a 10. prosince 40 let od přijetí Deklarace lidských práv. To všechno byly významné mezníky mobilizující veřejnost proti tehdejšímu režimu. Nakonec však ani jedno z těchto „osmičkových výročí“ nepřineslo kýženou změnu.

Určujícím datem byl až 17. listopad následujícího roku, kdy uplynulo přesně půlstoletí od nacistické perzekuce československých studentů. Násilné potlačení průvodu manifestujících vysokoškoláků a jejich příznivců na Národní třídě v Praze vyvolalo rozhořčení širší veřejnosti, jež přerostlo v generální stávku 27. listopadu 1989 a vyústilo v pád komunistického režimu.

Jen kladení věnců?
Štafetu symbolického data, při kterém mají Češi potřebu vyjádřit se k politické situaci své doby, jako by od té doby převzal spíše 17. listopad – datum výročí sametové revoluce. Pamětníci, kteří by mohli vyprávět o stém výročí založení Československé republiky v roce 1918, mezi námi nejsou… doby, kdy se 28. října scházeli legionáři v dobových uniformách, jsou nenávratně pryč.


Před dvěma lety, u příležitosti stého výročí založení republiky, se v Česku konaly velké oslavy.

Obrázek 28. října posledních let – snad až na předloňský jubilejní rok – nám splývá se spíše nudným kladením věnců neoblíbenými politiky. Většina současníků bere 28. říjen jako příležitost udělat si prodloužený víkend, někteří třeba zajedou do Prahy a vystojí si frontu, aby si prohlédli korunovační klenoty, jiní se zase večer podívají na televizní přenos udílení státních vyznamenání.

Ani to se však letos neuskuteční. Oslavy vzniku nezávislého československého státu se v pandemickém roce vůbec poprvé v novodobé historii odbudou snad akorát tichým položením věnců na hroby padlých či k patě Masarykova pomníku. Koncerty a další vzpomínkové akce jsou odloženy, možná bez náhrady. V této situaci to ani nejde jinak, přesto se vkrádá myšlenka, zda někdejší radost z konce Velké války a založení samostatného Československa už dávno nevyvanula. Jako by bylo úplnou samozřejmostí, že před 100 lety „odvěký sen stal se skutkem“.

Jaké události předcházely vzniku samostatného Československa a kdo byli muži 28. října? To i mnoho dalších zajímavostí se dozvíte v článku v časopise A / Věda a výzkum, který Akademie věd ČR připravila u příležitosti stého jubilea naší republiky.


3/2018 (verze k listování)
3/2018 (verze ke stažení)  

Připravily: Leona Matušková a Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock; Wikipedia

Historické vědy

Vědecká pracoviště

Úkolem ústavů této sekce je výzkum českých dějin v mezinárodním kontextu. Dva archeologické ústavy (v Praze a v Brně) se věnují pravěkým a středověkým dějinám Čech, resp. regionu středního Podunají od paleolitu po období Velké Moravy. Kromě tradičních metod a záchranného terénního výzkumu se rozvíjí i prostorová archeologie. Historický výzkum, který je rovněž zastoupen dvěma ústavy, se zabývá vybranými kapitolami českých dějin od raného středověku. Souhrnným rozsáhlým projektem je zde příprava Biografického slovníku českých zemí. Pro novější období a zejména pro zmapování klíčových událostí v letech 1938-45, 1948 či 1968 je důležité kritické publikování dříve nepřístupných pramenů. Do této sekce se soustřeďuje i studium dějin vědy, vědeckých institucí i významných osobností vědy. Uměnovědné bádání se soustřeďuje na dokončení mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění a na Topografii uměleckohistorických památek. Posláním Masarykova ústavu a Archivu AV ČR je vedle výzkumu a ochrany pramenné základny k dějinám vědy a kultury v českých zemích obecně i specifický výzkum spisů prvního prezidenta naší republiky a jejich kritické vydávání. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 410 zaměstnanci, z nichž je asi 240 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce