Zahlavi

Ve středověku plnilo umění jiné funkce než dnes, říká historička

19. 01. 2021

Kulisy historického města a šumění řeky tvoří ideální životní prostor Kláry Benešovské z Ústavu dějin umění AV ČR. Dnes je uznávanou historičkou umění, odbornicí na architekturu 11. až 16. století. Její cesta vědeckým světem však nebyla přímá. Patří k ní i bezmála dvacetiletá životní odbočka v malé obci Zahrádka u řeky Želivky spojená se záchranou tamního kostela. Rozhovor s vědkyní přinášíme v aktuálním čísle popularizačního časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR. 

Většina lidí si pod pojmem obraz možná představí malbu visící na zdi. Co ale vidíte vy?

Pro historiky umění v sobě slovo obraz nese mnohem širší význam. Obraz je pro nás primárním pramenem zkoumání a záleží, o jaké době mluvíme. Středověk, kterým se především zabývám, zahrnoval pod pojmem obraz dvoj- i trojrozměrná díla sochařů, malířů, kovotepců, zlatníků nebo architektů. Šlo tedy o obrazy deskové, nástěnné, v rukopisech, vyšívané, samostatné sochy, architektonickou skulpturu, ale i liturgické předměty a v určitém smyslu i architekturu.

Slovo obraz znala už staročeština. Ve středověku se ale v učených kruzích užívala latina. Nikoli tedy obraz, nýbrž imago. Proto má vaše nejnovější kniha o středověkém umění v názvu slova imago a imagines?

O novém pohledu na umění středověku v českých zemích jsme začali uvažovat zhruba v roce 2012 a tehdy kolegyně Kateřina Kubínová navrhla, abychom vyšli právě z dobového pojmu imago-imagines v celé šíři jeho významů, které jsou zachyceny v pramenech. Považovali jsme za nesmírně důležité vrátit se k významům pojmů, které se v době, již zkoumáme, používaly. Imago byl předmět, ale také živá bytost či nehmatatelná věc, třeba představa nebo sen.


Na publikaci Imago, imagines: Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí v českých zemích od 10. do první třetiny 16. století pracoval tým autorů různých oborů a generací. Klára Benešovská ji editovala spolu s Kateřinou Kubínovou.

V úvodu publikace píšete, že se v ní zaměřujete na umění před vznikem umění. Co tím máte na mysli?

Pojem umění, jak jej chápeme dnes, se objevil až v renesanci. Tehdy se výtvarná díla stala předmětem sběratelství a pozornost se začala soustřeďovat na umělce, kteří je vytvořili. Vznikaly první životopisy, například Giorgio Vasari, dvorní malíř Medicejských, napsal biografie ceněných umělců, Leonarda da Vinciho, Raffaela, Michelangela a dalších. Pokud chceme správně hovořit o středověkém umění, tedy o takzvaném umění, velice nám pomáhá vrátit se k původním pojmům tehdejší doby.

Klíčové je podle vás ptát se po funkcích – proč je tak důležité vědět, k čemu středověké umění sloužilo?

Toto zaměření nám pomohlo odpoutat se od tradičního chronologického výkladu dějin umění. Ve středověku plnilo umění do značné míry jiné funkce než v pozdější době. Jak ukazujeme podrobně v knize, z velké části šlo o funkce náboženské a reprezentativní.

O umění se u nás zpravidla učí přes takzvané slohy či styly – od antiky přes románské a gotické umění k renesanci, baroku a dál. Kdy a proč začala historie umění používat tyto termíny?

Vývoj dějin umění jako oboru se odvozuje od zmíněného Vasariho a jeho životopisů umělců v 16. století. Přelomovou osobností pak byl Johann Joachim Winckelmann v 18. století, který se odklonil od životopisů a začal umění zkoumat v dobových souvislostech včetně filozofického pohledu. Obrátil se především k antice jako k vzorovému období. Od něj se pak odvíjela celá větev německojazyčných učenců, která vyústila v našem středoevropském prostředí v takzvanou vídeňskou školu. Ta ovlivnila dějiny umění první poloviny 20. století, u nás se s ní obor vyrovnával až od sedmdesátých let. Cílem vídeňské školy bylo obhájit dějiny umění jako skutečný vědecký obor, vypracovávala proto velmi exaktní pojmový aparát – a jsme u zmiňovaných dějin stylů.

Dnes už je ale tento přístup do určité míry překonaný. Je to tak?

Ukázalo se, že přísným zaměřením na styl a formální analýzu se teoretici dostávali do slepých uliček. Bylo nutné rozšířit obzor o kontext dalších humanitních oborů, filozofie, etnografie, náboženství, psychologie, antropologie a podobně. K tomu se historici umění začali obracet ke konci 20. století. Dnes je metodologie oboru velmi otevřená a záleží, jaký předmět a v jakém kontextu se studuje.

Jakým vývojem procházel obor v době, kdy jste jej studovala? Na vysokou školu jste nastoupila v době pražského jara a pokračovala v sedmdesátých letech.

Dnes už jsem pamětnice, která v sobě nese všechny naděje i pády oboru druhé poloviny století. Na katedru dějin umění a klasické archeologie brněnské univerzity jsem nastoupila v roce 1968, ještě v době ovlivněné otevřenou atmosférou druhé poloviny šedesátých let. I díky tomu jsem se na školu vůbec dostala. Pár let předtím ani potom bych zřejmě neměla z politických důvodů šanci. Zastihla jsem ještě velká jména oboru, jako byl Václav Richter ovlivněný filozofem Janem Patočkou nebo Albert Kutal. Většinou šlo o osobnosti formované druhou generací vídeňské školy. Vypadalo to celkem nadějně, ale bohužel jen jeden rok.


Cesta Kláry Benešovské do Prahy vedla přes brněnskou katedru dějin umění.

Co se dělo po roce 1969?

Postupně začali profesoři mizet. Václav Richter zemřel, Albert Kutal nemohl na univerzitě nadále působit. Ve třetím ročníku jsem proto přešla do Prahy. Tamní katedra dějin umění ještě pár let přetrvávala na dobré úrovni, ale zcela se uzavřely hranice. Měla jsem štěstí, že jsem stihla krátce studijně navštívit Itálii a Francii, pak už jen východní část Německa. Nejenže se nemohlo cestovat, ale zcela ustal i přístup k zahraniční literatuře. Psala jsem tehdy magisterskou práci o francouzském staviteli katedrál Matyáši z Arrasu a mohla vycházet výhradně z dostupné literatury, především z předválečné doby, a z nahodile získaných jiných materiálů.

Někteří profesoři, když nemohli oficiálně vyučovat, pořádali bytové semináře. Jak na ně vzpomínáte?

Docházela jsem k Václavovi a Dobroslavě Menclovým. Václav Mencl byl architekt, památkář a historik architektury, který musel v padesátých letech opustit univerzitu. Zpočátku jsme za ním chodili spolu se spolužáky na FAMU a DAMU, kde mu částečně dovolili působit, pak přímo k němu domů nebo na letní byt na Šumavě. Byl výjimečná osobnost, bytostný pedagog a měl kolem sebe rád mladé posluchače. Řadu z nás zásadně ovlivnil.

Měla jste šanci najít si po studiích práci v oboru?

Nebyla jsem členkou žádné organizace typu SSM nebo KSČ (Svaz socialistické mládeže, Komunistická strana Československa, pozn. redakce). Chvíli jsem přemýšlela, že bych se věnovala současné architektuře, ale to se ukázalo ještě méně schůdné než středověk. Nakonec jsem na dost dlouho dobrovolně odešla do vnitřního azylu mimo Prahu.

Dostáváme se k vašemu téměř dvacetiletému pobytu v Zahrádce, v obci, kterou nechal stát v sedmdesátých letech zbourat kvůli výstavbě vodního díla Švihov na řece Želivce. Jak vás osud zavál právě tam?

Nemohla jsem najít práci v oboru, až díky známému jsem nastoupila do Středočeského podniku konzervace a obnovy kulturních památek. Sídlil v Kostelci nad Černými lesy a ateliéry měl i v Praze. Nabídli mi, abych pro ně dělala stavebně-historické průzkumy, oficiálně jsem ale byla zaměstnána jako kreslička v ateliéru architekta Pavla Mošťáka. Když se měl v sedmdesátých letech zbourat kostel v Zahrádce, poslali mě tam.

Zahrádka byla místem, kde ve čtyřicátých letech působil kněz Josef Toufar, odsouzený později komunisty v zinscenovaném procesu. Šlo tedy o kostel, kde působil páter Toufar?

Ano, byl to on. Ale to se připomíná až dnes. V sedmdesátých letech šlo o něco jiného. Při stavebně-historickém průzkumu před zbouráním se v něm našly středověké nástěnné malby a fragmenty základového zdiva raně středověkého předchůdce kostela z 13. století. Ve své mladické naivitě jsem tehdy začala bojovat za záchranu kostela, s podporou architekta Mošťáka a posléze i Povodí Vltavy. Navrhla jsem, že by se z kostela mohl stát památník zatopené oblasti. Bojovali jsme tenkrát asi dobře, protože se nám podařilo komunistické úřady přesvědčit. Jen kříž z věže musela nahradit korouhvička.


Kostel sv. Víta v Zahrádce – ve čtyřicátých letech 20. století zde působil kněz Josef Toufar.

V Zahrádce jste se usadila, založila jste rodinu. Přitom jste ale udržovala nadále kontakt s oborem. Jak se vám to dařilo?

Začalo to prací na kostele. Občas jsem zajela do Prahy do knihovny, konzultovala s kolegy, něco málo i publikovala. V roce 1981 jsem se zúčastnila konference o umění 13. století, jež se vázala k výstavě o Přemyslovcích. Tehdejší vedoucí osobnost oboru Josef Krása mi poté nabídl, jestli si nechci v Ústavu dějin a teorie umění ČSAV zkusit kandidaturu CSc., to byla tehdejší obdoba dnešního Ph.D.

Nemusela byste ale vstoupit do komunistické strany?

Když na mě uhodili, že bych měla vstoupit do strany, namítla jsem, že bych nebyla dobrým straníkem, neměla bych přece vůbec čas věnovat se pořádné stranické práci. Měla jsem dobrou výmluvu. Dojíždět ze Zahrádky znamenalo ráno kolem čtvrté hodiny přeplout s veslicí řeku, vystoupat pěšky k autobusové zastávce ve Snětu a stihnout pražský autobus. Navíc jsem měla doma děti předškolního věku. Takto se mi podařilo systémem proklouznout a postupně si kandidaturu dodělat.

Bylo ke konci režimu cítit nějaké uvolnění?

Nějaké, byť velmi omezené styky se zahraničím už bylo možné navazovat. Mohla jsem například vyjet v roce 1985 na letní medievistické kurzy do Poitiers. Po roce 1989 se pak všechno rozjelo neuvěřitelným tempem, snažili jsme se najednou dohnat celých uplynulých dvacet let.

Čemu jste se věnovala?

Vyšla jsem ze své kandidátské práce, kterou jsem zaměřila na stavebníky působící na královském dvoře Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny na začátku 14. století. Chtěla jsem ukázat, že navazovali na tradici posledních Přemyslovců, tedy že to nebylo tak, že západní kulturu přinesl až Jan. Klíčová pro mě byla úzká spolupráce s kolegy z Lucemburska, ale nebylo to snadné. Nemají samostatnou katedru dějin umění ani obdobu české Národní galerie. Na tom ztroskotala naše snaha uspořádat u nás v roce 1996 velkou výstavu o lucembursko-přemyslovských vztazích skrze výtvarné umění. Připravili jsme menší výstavu v Lucembursku, velkou mezinárodní konferenci v Praze a vydali publikaci, ale celkově jsem byla trochu zklamaná. Až v roce 2010 se všechno zúročilo.

Tehdy se konala v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí oceňovaná výstava Královský sňatek. Přesně 700 let po nástupu Jana Lucemburského na český trůn.

S nápadem přišel lucemburský velvyslanec Jean Faltz a já jsem si říkala, hlavně ne výstavu, minule to nedopadlo. Naštěstí mě přemluvil. Měla jsem podmínku, aby se výstava konala v Domě U Kamenného zvonu, kde Eliška s Janem po sňatku nějaký čas žili. Dali jsme dohromady široký tým historiků, uměleckých historiků, archivářů, numizmatiků a dalších medievistů, na všech stranách byla vůle a díky spolupráci s Lucemburky i peníze. A myslím, že se to podařilo.


Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí

Výstava byla tehdy skutečnou událostí roku. Klíčovým exponátem bylo i místo konání – co o onom rohovém domě poblíž kostela Panny Marie před Týnem dnes víme?

V současnosti vypadá jako torzo dvoupatrového gotického domu, ale na počátku 14. století byl součástí uzavřeného areálu s vnitřním dvorem. Slavnostní reprezentativní fasáda se sochařskou výzdobou, spjatou s královským párem, se otáčela do hlavního rynku. Tento městský palác sloužil jako dočasné královské sídlo. Nebylo to nic neobvyklého. Třeba francouzští králové využívali hned několik městských rezidencí.

Co nového a nečekaného jste na výstavě ukázali a co odhalil přidružený výzkum?

Vystavili jsme předměty, imagines, o kterých jsme věděli, ale došlo i na zcela nečekané objevy. Jedním z lákadel expozice byl poklad ze Slezské Středy (označuje soubor středověkých klenotů a mincí nalezených při stavebních pracích ve sklepě domu v polském městě Środa Śląska, pozn. redakce). Jeho součástí byl například nádherný ženský diadém, korunka princezen, úžasná zlatnická práce. Není jisté, komu patřila, mohla ho nosit Eliška Přemyslovna nebo také Marie Lucemburská, Janova sestra. Nějakou dobu žila v Praze s Eliškou, než ji bratr provdal za posledního Kapetovce Karla IV. – právě k nim, na francouzský dvůr, následně Jan poslal na výchovu svého syna Václava, pozdějšího císaře Karla IV.

Exponáty související s královskými novomanželi byly mezi návštěvníky nejpopulárnější. Který měl ale největší význam pro vás osobně?

Nejúžasnější z mého pohledu bylo, že jsme do Prahy dostali relikviář sv. Blažeje, který patřil k souboru spjatému s posledním Přemyslovcem, Václavem III. Relikviáře měl při sobě, když byl v roce 1306 cestou do Polska zavražděn v Olomouci. Tyto vzácné předměty se později za Habsburků dostaly až na španělský královský dvůr. Španělé nevěděli, odkud přesně pocházejí ani komu patřily. Až docela nedávno tam polský kolega Jerzy Zmudziński správně přečetl latinský nápis, že relikviář dal zhotovit král Václav III. v prvním roce své vlády. Poprvé od 16. století se tak díky naší výstavě relikviář načas vrátil do země svého původu. Jde o skvělou zlatnickou práci, která dokazuje vysokou úroveň řemesla v době pozdních Přemyslovců. A je na něm sám Václav vyobrazen. Byl zážitek vidět jej na vlastní oči. Říkala jsem si, že kdyby nic jiného, tak tohle za to stálo.

Váš dlouholetý výzkum témat spjatých s Lucemburky byl v roce 2015 oceněn Rytířským řádem za zásluhy Lucemburského velkovévodství. Jak se cítíte jakožto novodobá rytířka?

Asi nejsem správný člověk na taková oficiální vyznamenání. Připadá mi poněkud paradoxní nosit titul rytíře. Ale samozřejmě, ocenění si vážím, s předáváním byla spojena ceremonie, řád jsem převzala od velvyslankyně Michèle Pranchère-Tomassiniové. O rok později jsem se pak v Praze při příležitosti výstavy o Karlu IV. opětovně setkala i s velkovévodou Jindřichem.

To byla další z úspěšných výstav, na nichž jste se podílela. Konala se v roce 2016 v Praze v Emauzích. Řekněte, proč zrovna tam?

Slovanský klášter v Emauzích je také autentickým místem. V roce 1347 jej Karel IV. založil pro řád slovanských benediktinů. V tamní křížové chodbě se nachází vzácný cyklus nástěnných maleb, silně poškozený při americkém náletu v únoru 1945 a v následujících desetiletích restaurovaný. Bádání o Emauzích patřilo ke klíčovým tématům v Ústavu dějin umění už od začátku šedesátých let. S kolegyní Zuzanou Všetečkovou jsme na to navázaly v roce 1996 článkem v Umění, kde jsme se věnovaly objevu popisu maleb od studenta z předhusitské doby, který dokládal zapomenutou ikonografii Císařské kaple.


Na zdech křížové chodby Slovanského kláštera v Emauzích jsou vzácné nástěnné malby.

Co jste o Císařské kapli a vůbec celém klášteře zjistily?

Podařilo se nově osvětlit funkci kaple – pravděpodobně souvisela se slavností ukazování ostatků, jež se konávala na náměstí Nového Města. Tím se změnila interpretace cyklu maleb i pohled na funkce kláštera za Karla IV. V roce 2016, kdy se připomínalo výročí narození Karla IV., jsme uspořádali nejen výstavu, ale i mezioborovou konferenci za účasti medievistů z akademických ústavů a univerzity, památkářů i restaurátorů.

V minulém roce se pak v Galerii Věda a umění AV ČR konala výstava, která nově představila Václava IV. jako iniciátora nové architektury a nádherných iluminovaných rukopisů.

Václav IV. nemá dobrou pověst, ale zdaleka nebyl tak neschopný, jak se o něm traduje. Za něj dosáhla vrcholu vizuální kultura, kterou tady nastavil jeho otec Karel IV. Václav sice nebyl takový diplomat a měl určité vady, třeba sklon k alkoholismu, ale cit pro umění měl velmi vytříbený. Na výstavě, vložené do imaginární kaple hradu Krakovce, bylo možné vidět obrazy, sochy, zlatnická díla a iluminované rukopisy a také film o malbách kostela v Libiši a 3D rekonstrukci hradních kaplí – tedy různé imagines v tom smyslu, o němž jsme mluvili na začátku.

Mezi lety 2004 a 2019 jste vedla oddělení umění středověku Ústavu dějin umění AV ČR. Co plánujete v dalších letech? Chystáte zase nějakou výstavu?

Jsem v ústavu už jen na menší úvazek a spolupracuji na dvou projektech – o obrazech v době Přemyslovců a o odrazu Jeruzaléma v kultuře středověkých českých zemí. Velkou radost mi dělá také spolupráce s mladým Centrem pro raně středověká studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Musím ještě dodat, že celým mým profesním životem a všemi tématy se jako červená nit prolíná katedrála sv. Víta, věnuji se jí od diplomové práce prakticky dodnes.


PhDr. KLÁRA BENEŠOVSKÁ, CSc.

Ústav dějin umění AV ČR

„Vyrůstala jsem v inspirativním prostředí, v historickém centru Znojma, kde měl tatínek (sochař a medailér Jan Tomáš Fischer, pozn. redakce) ateliér. Také maminka byla absolventkou Univerzity Karlovy, oborů románské jazyky a němčina. Měla jsem moc ráda atmosféru města, ale především řeku Dyji, kde jsem trávila letní čas na indiánské dřevěné kanoi. Po studiích jsem v sedmdesátých letech nemohla najít zaměstnání v oboru, nebyla jsem ve straně, dá se říct, že jsem zvolila dobrovolný odchod do vnitřního azylu. V malé obci Zahrádka na řece Želivce jsem strávila s rodinou téměř dvacet let. V roce 1996 jsme se pak všichni přesunuli do Prahy,“ říká Klára Benešovská.

Působí v oddělení umění středověku, které v letech 2004–2019 vedla. Zabývá se architekturou a architektonickou skulpturou 11.–16. století a jejím kulturněhistorickým kontextem. Je autorkou a editorkou ceněných odborných knih, mj. Imago, imagines: Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí v českých zemích od 10. do první třetiny 16. století (2020), Královský sňatek: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310 (2010) nebo Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy (2003).

Je spoluautorkou a kurátorkou mnoha výstav, za podstatnou Klára Benešovská považuje Deset století architektury (Pražský hrad, 2001), která vzešla z cyklu dokumentárních krátkých filmů vysílaných od roku 1997 Českou televizí. Výstava zaplnila neopakovatelným způsobem celý areál Pražského hradu. Jednotlivé slohy se představovaly ve „svém“ prostředí, od románského paláce přes gotické sály, renesanční Belveder, barokní Jízdárnu, skleník z 19. století až k Plečnikovu a Rothmayerovu velkému schodišti z 20. století. V roce 2004 pak na to navázala stálá expozice Příběh Pražského hradu.

V roce 2015 obdržela Rytířský řád za zásluhy Lucemburského velkovévodství. V roce 2005 získala Cenu Akademie věd ČR za vědecký přínos k spoluvytvoření stálé expozice Příběh Pražského hradu. V letech 1968–1973 vystudovala dějiny umění a klasickou archeologii na univerzitách v Brně a Praze.

Tento rozhovor i další zajímavé články najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

 
4/2020 (verze k listování)
4/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; archiv SSČ AV ČR; archiv ÚDU AV ČR; Petr Kratochvíl, Wikimedia Commons