Vágní terén a vnitřní periferie: procházka po ošemetných místech české metropole

21. 07. 2023

Jsou místa k toulkám ve městě, která nikdo neplánoval, a jsou městské krásy, které nikdo nezamýšlel ukazovat. Jsou tváře města, jež nejsou součástí jeho oficiálního obrazu ani kurikula. V téměř každém městě – Prahu nevyjímaje – najdeme místa, která na první pohled nejsou zrovna líbivá. Proč tu ten prostor je? Jak vznikl a k čemu slouží? Něco zde je, něco se zde děje, ale je to těžko uchopitelné… Zamyšlení nad podobnými místy nabízejí autoři z Centra pro teoretická studia UK a AV ČR ve výpravné monografii Město naruby – Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, vydané v Nakladatelství Academia.

Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Radan Haluzík, Centrum pro teoretická studia UK a AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Editor knihy Město naruby Radan Haluzík definuje vágní terén jako na první pohled prázdný prostor našich měst, území, kterému vládne plevel a křoví. (Na snímku je prostor, který se táhne mezi ulicí Argentinskou a Za Viaduktem a železničním nádražím Praha-Bubny.)

Místa, zdánlivě bez funkce, jež mohou roky „ležet ladem“, se zdají nevyužitá a zapomenutá. Vznikají a zanikají, v průběhu času se mění. Autoři knihy Město naruby na ně nahlédli optikou botaniky, zoologie, ekologie, sociální antropologie, urbanismu a dalších vědních disciplín. (Na snímku je prostor, který se táhne mezi ulicí Argentinskou a Za Viaduktem a železničním nádražím Praha-Bubny.)

Dělit město na centrum, které má řád, a periferii, kde vládne chaos, by bylo zjednodušené. Aby mohlo být v centru všechno uspořádáno a uklizeno, musí k tomu být někde na periferii zázemí. Prázdná místa navíc bývají i v samotných centrech. (Na snímku je prostor, který se táhne mezi ulicí Argentinskou a Za Viaduktem a železničním nádražím Praha-Bubny.)

Jak města rostla, postupně své periferie pohlcovala. Nákladová nádraží, říční přístavy či pozůstatky po průmyslových aktivitách postupně ztrácely původní účel a mnohdy se propadaly do vágnosti. (Na snímku je prostor, který se táhne mezi ulicí Argentinskou a Za Viaduktem a železničním nádražím Praha-Bubny.)

Bývalé silo na štěrkopísek stojí jako vzpomínka na minulost na levém břehu Vltavy v Praze-Holešovicích. Typický příklad pozůstatku po průmyslové činnosti, jež zmizela. Roky chátrá, tvoří ovšem estetickou dominantu zdejší lokality.

Od sila je to jen pár set metrů k Libeňskému mostu. Betonový monument postavený ve dvacátých letech minulého století ve stylu avantgardního funkcionalismu (případně kubismu) čekající na rekonstrukci je branou do vnitřní periferie Rohanského ostrova.

Pohled na Libeňský most z opačné strany. Na snímku koleje, které nikam nevedou…

Vnitřní periferie mohou být nadějí pro ty, kteří nemají kam jít. Hledají útočiště, ať už je tvoří provizorní přístřešek z igelitu, či trvalejší chatka. Nicméně taková místa jsou prekérní, tedy zrádná, nebezpečná… Fotografie zachycuje lesík nacházející se u ulice Radlická v Jinonicích, jen pár stovek metrů od nákupního centra Galerie Butovice.

Lesík nacházející se u ulice Radlická v Jinonicích, jen pár stovek metrů od nákupního centra Galerie Butovice.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Pohled směrem na železniční koleje vedoucí k bývalému seřaďovacímu nádraží Praha-Vršovice.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Místo s osobitým stylem a zajímavou historií.

Slatiny inspirovaly i mnohé české umělce. Točila se zde například část exteriérů filmu Obecná škola či Občanský průkaz.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách – protéká zde Slatinský potok.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách na pomezí Michle a Strašnic z dvacátých let 20. století bývala nadějí nejchudších na bydlení v Praze. Osobité místo i dnes žije vlastním životem.

Živočichové na rozdíl od člověka vnímají vágní terén jako prostor potenciálně vhodný k obývání, jako výzvu k expanzi. Častým obyvatelem vágních terénů je hlemýžď zahradní. Doklady jeho přítomnosti nacházíme všude, kam se s fotoaparátem vydáváme: prázdné ulity, tu a tam živý exemplář, který se před námi nestihl schovat.

Vágní terén a vnitřní periferie: procházka po ošemetných místech české metropole

Editor knihy Město naruby Radan Haluzík definuje vágní terén jako na první pohled prázdný prostor našich měst, území, kterému vládne plevel a křoví. (Na snímku je prostor, který se táhne mezi ulicí Argentinskou a Za Viaduktem a železničním nádražím Praha-Bubny.)

Bývalé silo na štěrkopísek stojí jako vzpomínka na minulost na levém břehu Vltavy v Praze-Holešovicích. Typický příklad pozůstatku po průmyslové činnosti, jež zmizela. Roky chátrá, tvoří ovšem estetickou dominantu zdejší lokality.

Od sila je to jen pár set metrů k Libeňskému mostu. Betonový monument postavený ve dvacátých letech minulého století ve stylu avantgardního funkcionalismu (případně kubismu) čekající na rekonstrukci je branou do vnitřní periferie Rohanského ostrova.

Pohled na Libeňský most z opačné strany. Na snímku koleje, které nikam nevedou…

Lesík nacházející se u ulice Radlická v Jinonicích, jen pár stovek metrů od nákupního centra Galerie Butovice.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Pohled směrem na železniční koleje vedoucí k bývalému seřaďovacímu nádraží Praha-Vršovice.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Místo s osobitým stylem a zajímavou historií.

Slatiny inspirovaly i mnohé české umělce. Točila se zde například část exteriérů filmu Obecná škola či Občanský průkaz.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách – protéká zde Slatinský potok.

Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách na pomezí Michle a Strašnic z dvacátých let 20. století bývala nadějí nejchudších na bydlení v Praze. Osobité místo i dnes žije vlastním životem.

Přečtěte si také

Newsletter