Zahlavi

V Česku ve vědě zůstává ohromné množství srdcařů, říká Helena Reichlová

03. 03. 2023

Pracovala v Německu i v USA, letos se vrátila do Česka. Přednáší na univerzitě v Drážďanech a zabývá se výzkumy v oblasti spintroniky, respektive spinkaloritroniky. Helena Reichlová, cenami ověnčená vědkyně působící ve Fyzikálním ústavu AV ČR, zakládá nový směr výzkumu a zůstává přitom nezdolnou optimistkou. Rozhovor s mladou badatelkou jsme otiskli v časopise A / Věda a výzkum.

Před bezmála deseti lety jste v rámci doktorského studia strávila jeden rok na Fulbrightově stipendiu v USA, na Ohio State University v Columbusu. O vaší cestě tehdy vznikl dokumentární film, který je možné zhlédnout v iVysílání České televize. Možná překvapivě moje první otázka nezamíří k vědě, ale zeptám se, jaké bylo pro vás natáčení samotné?

Přiznám se, že to byl takový profesní šok. Neměla jsem představu, jak velký rozdíl je mezi analyticky racionálními jedinci pracujícími ve vědě a uměleckou branží, kde vše je více založené na emocích. Dostávala jsem množství nezvyklých otázek. Třeba: „Jak se cítíš z tohoto experimentu?“ O tom jsem nikdy nepřemýšlela, jak se cítím z experimentu. Mě vždycky zajímalo, jak experiment dopadne. Ale byla to zajímavá zkušenost a pokud to třeba někoho přesvědčilo, že má smysl věnovat se vědě, vyjet na Fulbrightovo stipendium, podívat se po světě, tak mělo natáčení smysl.

Určitě mělo. Četl jsem rozhovor s Milanem Heczkem z VUT, který zmiňoval, že právě váš příběh ho inspiroval, aby se o Fulbrightovo stipendium ucházel.

Několik studentů mě skutečně kontaktovalo a ptali se, jak na to. Jsem ráda, že můžu mladé lidi „vystrkovat“ na nějakou zkušenost do zahraničí – často se vracejí s širším rozhledem. To je hodně důležité. Navíc když je Fulbright dobře načasovaný, může člověku změnit vnímání, kam chce směřovat, pomoct vytvořit si kontakty. Pro mě byl formující zkušeností. Zažila jsem, jak se dá dělat věda skutečně profesionálně. Přesvědčil mě, že vědu dělat chci.

Proč ji chcete dělat?

Byla bych hrozně ráda, aby byl náš výzkum jednou k něčemu užitečný. Pevně věřím, že bude, jsem nezdolná optimistka. Pro mě je důležitá myšlenka, že vrátíme společnosti nemalé prostředky, které do vědy investuje. To je na vědě nádherné – většinu lidí, se kterými se potkávám, motivuje právě snaha posunout poznání a pomoct společnosti, potažmo lidstvu. A to je moc pěkná motivace, žádné „chci vydělat víc na akciových trzích“ nebo si jen odpracovat svých osm hodin a jít domů.

A z vašich zkušeností – platí tento přístup univerzálně, nebo je v Česku silnější tím, že tu jsou nižší výdělky?

Ve vědě v Česku zůstává ohromné množství srdcařů, nadšenců. Je to moc hezké prostředí. Podobné mi to připadalo i v Německu. V USA to bylo maličko odlišné. Ale když jsem tam pobývala, byla jsem mladší a řada mých kolegů byli studenti, kteří pak odešli do soukromých společností. Pravda je, že takových firem, které nabírají doktorské absolventy a kde se dá pořád dělat zajímavá práce, je v USA více než v Evropě.

Zmínila jste Německo, kde jste donedávna působila. Jak dlouho jste tam byla?

Více než čtyři roky a pořád tam ještě jednou nohou jsem, neznamená pro mě uzavřenou kapitolu. V Drážďanech jsem jako hostující výzkumnice, mám tam i studenty a spoustu vybavení. Jezdím tam přibližně každé dva týdny na dva tři dny. Drážďany jsou blízko, dostanete se tam z Prahy rychleji než do Brna, autem za hodinu dvacet…


Experimentální fyzička Helena Reichlová pracuje ve Fyzikálním ústavu AV ČR. (CC)

Ne každý by se s takovou zkušeností vracel do Česka. Nota bene váš partner Dominik Kriegner je Rakušan a také vědec, Německo mu tak možná bylo bližší než Česko. Co vás přivedlo zpět do Prahy?

My jsme se vždy chtěli vrátit zpět do Prahy, bylo to od začátku v plánu. Výzkumná skupina ve Fyzikálním ústavu AV ČR je jedinečná. Sedíme si tematicky i lidsky. Je zde stabilita i špičková věda a přátelské prostředí – to jsou tři parametry, které tu jsou splněné, takže jsme ani nezvažovali, že bychom jeli jinam. A samozřejmě jde i o rodinný parametr. Máme tu zázemí, rodinu, blízko do Rakouska. S partnerem jsme se shodli, že je pro nás důležitější, zda se do práce těšíme, než jestli víc vyděláváme.

Kdybyste se rozhodli zůstat v Německu, byl by příjem hodně rozdílný?

Určitě ano. Člověk si říká, že v Německu jsou sice vyšší mzdy, ale také vyšší životní náklady. Nicméně až tak úplně to neplatí. Mzdy jsou tam opravdu výrazně vyšší, ale náklady jsou srovnatelné s Českem. Za třípokojový byt jsme v Drážďanech platili nájem 650 eur, což je stejné jako v Praze.

My platíme v Praze nájem za třípokojový byt dokonce skoro 1000 eur.

No vidíte. Navíc náklady na jídlo, benzin, nábytek jsou stejné jako v Česku. Jedině snad za kadeřníka ušetříte v Česku dvacet eur. Na druhou stranu v Německu je ve vědě obrovská mobilita. Člověk musí být připravený se co pět let stěhovat. My jsme ale dětem chtěli od školního věku nabídnout stabilnější prostředí. Když už si najdou kamarády, že jim neřekneme „sbalte si kufry, jedeme dál“.

Zpět v Česku jste poměrně krátce, ale jak jste zmínila, styky s Drážďany jste nezpřetrhala. Do jaké míry se bude váš výzkum zde a v Německu překrývat či doplňovat, nebo si dokonce konkurovat?

Doposud jsme pracovali hlavně v Drážďanech. Teď budujeme v Praze speciální nástavec pro naše měření. Ve Fyzikálním ústavu AV ČR nám podmínky v laboratoři umožňují jít do vyšší teploty, v Drážďanech zase máme k dispozici silnější magnetické pole. Můj sen je, že studenti budou pro některá měření jezdit z Německa do Čech a naopak, podle potřeby. Geografická blízkost to umožňuje a zároveň si nemusí všichni kupovat stejné vybavení, můžeme se doplňovat.

Tím jsme se dostali dovnitř laboratoře. Než si vysvětlíme, co přesně zkoumáte, musíme čtenáře uvést do obrazu. Vaším oborem je spintronika, respektive její podobor. Pojďme si říci, o co jde.

Spintronika se snaží nějakým způsobem zužitkovat kvantovou vlastnost elektronů – spin. V reálné praxi se v elektronice již používá spousta skvělých spintronických součástek. Často se o ní také hovoří v souvislosti s počítačovými technologiemi budoucnosti. Třeba paměti mohou být rychlejší s nulovou spotřebou energie ve stand-by režimu. Nicméně spin je kontrolovaný, zapisovaný a čtený pořád pomocí elektrického proudu, který samozřejmě spotřebovává energii.

A právě spotřeba elektrické energie je něco, co vás trápí…

Ano. Výpočetní technologie kolem nás rostou, jsme na nich závislí, přinášejí nám spoustu benefitů. Růst má ale nějaké hranice, na které narážíme. Nejčastěji se mluví o fyzických hranicích: jak moc se součástky dají integrovat dohromady. Druhá bariéra, kterou si všichni začínají uvědomovat posledních deset let, je energetická náročnost elektronických zařízení. Že budeme mít chytrou pračku a žehličku je fajn, nevyhoří nám byt, ale je tam nějaká další spotřeba elektrické energie navíc na veškerou elektroniku, nemluvě o autonomních autech, a zejména datových centrech. Všechny tyhle věci spotřebovávají strašně moc energie. A právě energetický rozměr, že je to velký žrout našich zdrojů, mě osobně motivuje – jsou různé způsoby, jak jej řešit, a jedním z nich se zabýváme i my.

Spin se snažíte kontrolovat tedy něčím jiným než elektrickým proudem?

Ovlivňujeme jej pomocí termálního gradientu. Říká se tomu spinkaloritronika, což je menší obor, ale mně strašně zajímá z toho pohledu, že nabízí přímou odpověď na obrovskou energetickou spotřebu lidstva. Většina elektronických zařízení generuje odpadní teplo, kdyby se podařilo jej využít k nějaké funkci, třeba ke čtení nebo zapisování informací, namísto aby se vypouštělo do vzduchu nebo konvertovalo zpět na elektřinu, bylo by to skvělé. A my se právě snažíme zjistit, jak to udělat co nejefektivněji. Najít lepší materiály pro spintroniku, najít další efekty, které by nám pomohly víc využít teplotní gradienty v součástkách.

Možná upřesníme, co znamená teplotní gradient…

Je to jen a jen rozdíl teploty – když máte součástku, která generuje teplo, půjdete od ní dál a spojíte ji teplotním vodičem, tak rozdíl teploty mezi horkým a studeným koncem může ovládat spin elektronů.

Takže pouze rozdíl teplot na jakýchkoli dvou místech stačí jako zdroj energie pro spintronickou součástku?

Přesně tak. Když se zamyslíte nad obrovským množstvím tepla, které všude možně generujeme, tak jakákoli malá funkce, která by jej využila, by mohla v součtu přinést velký benefit.


Obří datová centra jsou velkými „žrouty“ energie.

Pojďme do laboratoře. Jak přesně se nový materiál zkoumá?

Nejprve musíme mít teplotní gradient. Pomocí litografie si vytvoříme malý drátek, do kterého pro laboratorní účely pustíme elektrický proud. Ten generuje teplo a to se šíří v našem vzorku. Mimochodem, bavíme se o velikosti třeba jen padesát mikrometrů. Teplotní gradienty můžeme generovat také pomocí laseru.

A vzorek samotný se zkoumá jak?

Protože nás zajímá spin, chceme ho nějakým způsobem přetočit – k tomu používáme magnetické pole. Měníme jeho intenzitu, směr, také teplotu a přitom sledujeme, jak se mění napětí.

Z napětí tedy odečítáte, co se děje se spiny? Zda se třeba orientují na stejnou stranu?

Spíše zda cestují. My bychom chtěli, aby se spiny někam pohybovaly, aby třeba zatáčely. Spin je na nějakém elektronu a elektron s určitým spinem jde jedním směrem, zatímco jiný druhým směrem. Takže když máte ve vodivém vzorku více elektronů s jedním konkrétním spinem na jednu stranu, tak ty vám někam zatáčí a bude jich tam více než na opačné straně. A právě rozdíl tohoto počtu elektronů vytváří napětí.

Takže nezkoumáte spin jako takový?

Existuje velké množství technik, které se využívají ke studiu samotného spinu, což raději ani nezmiňuji, aby to nebylo moc komplikované. My bychom se například chtěli spinkaloritronice věnovat i v izolátorech, kde nejsou k dispozici volné elektrony, které budou přenášet informaci. Ta se přenáší pomocí takzvaných magnonů – což si můžeme představit jako takové vlny. Spin není něco jako kulička, spíše jde o informaci, která může být přenášená pomocí vlny. Taková vlna může informaci přenést dokonce skrz nevodivý materiál k našemu detektoru.

Představuji si to jako na fotbalovém stadionu. Lidé jsou elektrony, spin je jejich vlastnost. Třeba zda mají ruce nahoru, nebo dolů. Ve chvíli, kdy je dají nahoru, proběhne hledištěm mexická vlna – a tu jste schopni vidět, přestože samotné elektrony, respektive lidé se nehýbou a jsou každý na svých sedačkách…

Ano, přesně tak, to je nejjednodušší varianta šíření magnonu. V realitě je pak situace komplikována dalšími stupni volnosti spinu (mohou se naklánět, otáčet a podobně) a vlna by se mohla šířit díky různému naklonění rukou fanoušků…

Jaké používáte materiály pro své vzorky?

Různé. Jde o jeden z největších úkolů, identifikovat vhodné materiály pro budoucí aplikace. Díváme se, jakou má daný materiál teplotní a elektrickou vodivost, takzvaný Seebeckův koeficient a další parametry, které jsou většinou proti sobě. Ideální jsou takové látky, které nejsou ani úplně metalické, ani úplně izolátory. Typicky polokovy, polovodiče mají největší efektivitu pro konverzi tepla na napětí. Zároveň musí být magnetické, tedy mít nějaké uspořádání spinů, abychom do nich mohli zapisovat a následně zápis číst.

Jak funguje onen zápis?

Používají se feromagnety – to, co si většina lidí představí pod slovem magnet. Elektrickým nebo magnetickým polem se zorientují spiny určitým směrem. Výhoda je, že taková látka zůstane stejně orientovaná i po zápisu. Proto si paměti v pevných discích udržují svoji informaci i poté, co počítač vypneme. Specialita toho, co chceme dělat my, je rozšíření od feromagnetů směrem k antiferomagnetům. Tady ve Fyzikálním ústavu je ohromně silná skupina zabývající se právě antiferomagentickou spintronikou a s tou může být náš výzkum v úžasné synergii. Můžeme využívat poznatky, které tu už jsou.

Feromagnet je tedy běžný magnet, v jeho mřížce jsou spiny uspořádány všechny stejným směrem. A vámi zmíněné antiferomagnety?

To jsou látky, které mají spiny také uspořádány, jenže směr spinů se střídá v krystalové mřížce od jednoho atomu k druhému. Navenek se tedy jeví jako nemagnetické. Dlouho byly považovány za nepoužitelné pro možnou aplikaci, ale to už patnáct let s přispěním oddělení Tomáše Jungwirtha z Fyzikálního ústavu neplatí. Vy totiž nepotřebujete, aby byl materiál navenek detekovatelný, ale aby do něj šlo něco zapsat a přečíst. A pokud tyhle dvě věci fungují, je jedno, jaký je materiál navenek. Způsobů, jakými to lze udělat i u antiferomagnetů, existuje několik a fungují.

Jaké mají tyto materiály výhody?

Navenek nejsou magnetické – to znamená, že je nemůžete jednoduše vymazat, ovlivnit. Materiálů, které jsou od přírody antiferomagnetické, je mnohem víc než feromagnetických. Jejich frekvence je také vyšší než u feromagnetů, takže překlopení spinů může proběhnout rychleji a zrychlí se zápis.

Do jaké míry jde u vás o práci v laboratoři a u počítače?

Já bych se klidně dostala do laborky častěji… (úsměv) Teď je ale fáze, kdy jsem často u počítače, dopisuji články, píšu grantové přihlášky. Hodně se těším na litografii, při které se součástky vyrábějí. Na to, kdy si člověk navlíkne všechny ty obleky a vyrobí vzorek. Jde o jednoduchou vrstvu materiálu, třeba jen dvacet nanometrů tlustou, my si ji vezmeme do litografu, kde si můžeme nakreslit svazkem, co bychom chtěli. Pak se pomocí chemikálií zbavíme materiálu na místech, kde jej nechceme mít. Potom přidáváme další vrstvu jako u sendviče. Proces neustále kontrolujeme v mikroskopu – jestli jsme odstranili materiál v místě, kde jsme chtěli, nebo jinde. A výsledkem je fyzická věc, výrobek, který jsme chtěli. To mě baví.

Z vašeho životopisu má člověk pocit, že když nejste v laboratoři nebo u počítače, přebíráte zrovna nějakou cenu. Získala jste jich za svou krátkou vědeckou kariéru hned několik. Namátkou Cenu Milana Odehnala, Cenu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy, Cenu Nadačního fondu Česká hlava – cenu Doktorandus za přírodní vědy, letos jste získala Prémii Otto Wichterleho. Které si ceníte nejvíce?

Víte, že jsem o tom sama přemýšlela? Pro většinu cen jsem se musela přihlásit, sama se vychválit, nebo mně někdo musel nominovat. Jediná cena, o kterou jsem se nehlásila, byla od American Physical Society za výjimečnou oponenturu vědeckých článků. Z toho jsem měla ohromnou radost. Ale obecně všech si moc cením, protože to je důležitý motivační prvek pro práci. Ve vědecké kariéře zažijete mnoho a mnoho zamítnutí, takže jakákoli cena či uznání člověku vždy pomůže. Svým studentům proto radím, ať se na různé ceny a stipendia hlásí, co to jen jde…

Co vás naplňuje kromě práce? Netajíte se tím, že vás baví lezení. Lezení se s partnerem stále věnujeme, je to náš společný koníček. Byť času s dětmi je méně. Přes rok chodíme na umělou stěnu, v létě se snažíme jezdit do Alp, ale moc toho s dětmi už nenalezeme.


Helena Reichlová získala řadu prestižních ocenění – od vyznamenání Česká hlava po Fulbrightovo stipendium nebo ocenění od American Physical Society pro výjimečné oponenty vědeckých článků. (CC)

Jakému typu lezení se věnujete?

Vždy jsem měla nejraději vícedélky. Cesty, kdy si najdete nějakou horu, tam si přijdete s lanem, lezete třicet metrů, pak si tam uděláte sezení, napijete se, dáte si sváču, lezete další a další…

Takže takový výlet?

Ano, takový výlet ve stěně. Není to jen nahoru a dolů, lano musíte několikrát vytáhnout a použít na další úsek. Dohromady vylezete třeba dvě stě metrů. Ale vždy nás bavily bezpečné lehké cesty, spíše taková lezecí turistika, kde si užíváte hory a nedostáváte se do riskantních situací.

Výšek se tedy nebojíte?

Když je těžký úsek, samozřejmě se bojím. Ani ne tak výšek, spíše když je člověk někde daleko nad jištěním, že spadne, proletí se, odře, nebude vědět, jak se dostat zpátky… ale to k tomu patří a vybíráme cesty, kde je riziko úměrné našim schopnostem. Má to pořád být odreagování, a ne stres.

Když jsme zmínili děti – vám se obdivuhodně podařilo skloubit mateřství a vědeckou kariéru, což není úplně běžné. Jak na to?

V první řadě musíte mít chápajícího partnera. Ideální je, když máte „hlídací babičky“. My máme štěstí, že máme dvoje fantastické prarodiče. To je hodně velký bonus, který ne každý bohužel má. A třetí pilíř jsou lidé v práci – vedoucí i kolegové. Pokud vám umožní naplánovat práci na part time, skloubit s flexibilní pracovní dobou. Když se narodil syn, využili jsme občas chůvu, byla jsem ve Fyzikálním ústavu, a když chůva nebyla, tak jsem den naplánovala jinak nebo pracovala z domova. Je to kostrbaté, ale myslím, že s podporou rodiny a vedoucích pracovníků se situace nějak dá zvládnout. Ale zrovna v Čechách jsem neměla pocit, že do dvou let dítěte je státní podpora příliš velká. Paradoxně bych doporučila každému s dítětem ve věku od jednoho roku být na postdoku v Německu. Tam jsou školky od jednoho roku úplná samozřejmost! A nemusí si tam člověk před nikým obhajovat, že „už“ se vrací do práce. Tam je to úplně normální.

To je samozřejmě velká úleva, v Česku máte problém sehnat školku i pro tříleté dítě…

Určitě je fajn, když si člověk může vybrat. Když někdo chce být doma tři roky, je to úplně v pořádku. Stejně tak by mělo být v pořádku být doma jen rok a pak mít pro dítě státní školku. Když jsme se teď vrátili, dceři je dva a půl roku a všichni se vysmáli, když jsme se chtěli ucházet o státní školku. Našli jsme nakonec fantastickou školku soukromou, ale je hrozně drahá. Nakonec jsme měli štěstí a dostali jsme se do dětské skupiny AV ČR Pluto. Předcházel tomu ale velmi kompetitivní pohovor a cítili jsme se nervózní jak před grantovou komisí. Museli jsme vysvětlovat, jak je naše vědecká práce ovlivněná, pokud se do školky dcera nedostane. Bereme jako velké ocenění naší práce, že jsme uspěli. To si skoro začneme psát do životopisu (smích).

Ve vašem případě tedy zafungovala Akademie věd, která nabízí možnost dětských skupin…

Ano, bez toho by to bylo obtížně řešitelné. Ten systém není pro stát funkční. Já po tom nikdy nepátrala, ale přijde mi, že školky od mladšího věku dávají smysl i ekonomicky.

Určitě, tomu se věnují odborné studie, třeba i z Národohospodářského ústavu AV ČR (CERGE-EI), které jednoznačně prokazují, že se státu vyplatí plošné státní školky od útlého věku, aby se matky měly možnost (nikoli povinnost) vracet do zaměstnání…

U nás to stojí na babičkách a partnerovi, který je také vědec, má pochopení. V typické rodině asi matka nemá moc možností vracet se brzy do práce. A pokud má druhé dítě, tak je to pět šest let… Kdybych na takovou dobu odešla z vědy, myslím, že bych měla problém se vracet, aniž bych ve všech hodnoceních nepropadla na začátek… Nechtěla bych to zkoušet, trochu bych se bála, že to možná nepůjde. Státní školky vidím jako jednu z priorit, jak umožnit maminkám, které chtějí pracovat, aby mohly. Aby všechno nemuselo stát na chápajících vedoucích, osvícených institucích zřizujících dětské skupiny nebo na fantastických babičkách a dědečcích.

Třeba současná ekonomická situace politiky k takovému řešení donutí. Do Německa jste odcházela, když byl synovi rok, dcera se ale narodila už v Německu. Jak jste se pak vracela do práce?

Měla jsem od půl roku dcerky stipendium na placenou chůvu a pomoc v domácnosti. Po čtyřech měsících jsem se mohla maličko vracet sem tam do kanceláře a po roce jsme měli pro dceru garantované místo ve státní školce. Kdyby cesta do Drážďan netrvala hodinu a půl, snad bychom ji tam vozili i z Prahy (smích).

Začali jsme Fulbrightovým stipendiem a televizním dokumentem, který o něm vznikl. Už tehdy jste měla vztah se svým současným partnerem, který přestál roční odloučení, poté čtyři společné roky v Německu... Máte recept na šťastný vztah?

Zeptejte se lidí, co jsou spolu padesát let (smích). Asi je to tím, že jsme oba dost racionální. Máme tolik společných zájmů a témat k diskuzi. Samozřejmě se bavíme o práci i doma a naopak. Spousta lidí by to nesnesla, mně to nevadí. Někdy v práci řešíme děti nebo že bychom měli nechat vyčistit koberec. A doma místo koberce řešíme fyziku.

Jakou řečí vlastně mluvíte doma?

Když jsou doma děti, tak se snažíme mluvit německy. Děti nejsou rády, když nerozumí, co říkáme. Ale pokud jsme s partnerem sami, tak se bavíme anglicky, protože angličtina je pro oba cizí jazyk. Já třeba vím, že můj partner se mnou musí mluvit jinou němčinou, než by mluvil se svými kamarády. Dochází tak k jisté asymetrii, když musíte mluvit na partnera jak na malé dítě.

A co děti?

Nechtěli jsme jim volbou země nebo školou definovat, kým jsou. Nechtěli jsme říct, budeme teď bydlet v Čechách, takže budete mít kompletní vzdělání v češtině a stanou se z vás Češi. Jsou Čecho-Rakušani, takže jestli jednou budou chtít třeba na střední školu do Rakouska, měly by mít tu možnost. Syna jsme tedy přihlásili do česko-německé základní školy v Praze a od září bude mít výuku napůl v češtině, napůl v němčině. Zároveň na nás ta škola působí fajn a hodně rezonuje s naším přístupem. Není to úplně „děti, dělejte si, co chcete“, ale snaží se s nimi nemít zase tak odtažitý vztah jako v běžné škole. Je vidět, že učitelé jsou tam motivovaní. Možná ale všechny ty plány jen vidím jako obvykle příliš optimisticky.

Helena Reichlová byla také hostem v podcastu Věda na dosah. Epizodu si můžete poslechnout zde.

Text je převzatý z časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.


3/2022 (verze k listování)
3/2022 (verze ke stažení)

Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: 
Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock

Licence Creative Commons  Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také