Zahlavi

Houby jsou zdravou pochoutkou, ale i zásobárnou kovů a dalších látek

12. 10. 2021

Podzim je v plném proudu a počasí ještě stále přeje procházkám po lese spojeným s oblíbeným hledáním hub. Houbaření patří dlouhodobě k nejoblíbenějším kratochvílím obyvatel naší země. Jsou ale houby zdravé? Ví se o nich, že velmi snadno nasávají látky ze svého okolí. V souvislosti s černobylskou havárií se mluvilo i o jejich možné radioaktivitě. Jak je to doopravdy? A které houby v sobě obsahují arzen, stříbro nebo rtuť? Tématu jsme se věnovali v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Jako už mnohokrát předtím se šel Arthur B. projít ráno na prvního máje roku 1920 do lesa. Rád sbíral houby a celá rodina si pochutnávala na pokrmech připravovaných z jeho nálezů. Jako ostatně skoro všichni v okolí vsi Courtételle ve švýcarském pohoří Jura. Tentokrát Arthur domů přinesl několik mladých kousků baňky velkokališné. Její plodnice zpočátku vypadají jako bílé kulovité hlízy ponořené v zemi (tvarem připomínají brambory, jsou však duté), teprve později se částečně vynoří na povrch a v horní části rozpuknou ve čtyři až devět cípů, takže připomínají květ fialového tulipánu.

Arthur znal baňky velmi dobře, jedli je doma nesčetněkrát. V tento den si z nich chtěli připravit salát ke svátečnímu obědu. Houby pečlivě očistili, povařili je ve vodě ve smaltovém hrnci a nachystali do salátové porcelánové mísy. Houbový salát posloužil jako příloha k hlavnímu jídlu dne sestávajícímu z bramborové polévky a pečeného králičího masa s bramborovou kaší.

Nejprve se udělalo špatně dvěma dětem, začaly silně zvracet. Naopak zcela bez problémů byl sedmiletý syn, který neměl houby rád a v ten den je ani neochutnal. Sedmatřicetiletý Arthur se preventivně napil trochy hořcového likéru, jejž místní používali jako univerzální všelék. Pak se na tři hodiny natáhl do postele. Mezi čtvrt na tři a čtvrtou hodinou odpolední se celkem třikrát vyzvracel, ještě si na chvíli lehl a pak už mu bylo dobře. Jeho manželka, sedmatřicetiletá Judith si také šla po obědě odpočinout, ale záhy se jí udělalo nevolno. Vyprázdnit obsah žaludku se jí nedařilo, nepomohl ani hořcový likér ani nic jiného. Následoval velmi prudký průjem a s ním spojené vyčerpání organismu. Zatímco děti i Arthur otravu nakonec zvládli, žena kolem sedmé hodiny večer zkolabovala a zemřela.

Takto barvitě a do nejmenších detailů popsal příběh Arthurovy rodiny doktor Butignot v Bulletinu Francouzské mykologické společnosti (Bulletin de la Société mycologique de France) v roce 1921. Dodal, že v tutéž dobu ve stejné vesnici hlásila problém se zvracením po požití hub i další rodina. Přitom do té doby byla baňka velkokališná, známá v odborných kruzích pod latinským názvem Sarcosphaera coronaria, považována za jedlý druh. Po dalších otravách se soudilo, že by za toxicitou baňky mohla stát látka gyromitrin, vyskytující se také u ucháče obecného, to se ale nepotvrdilo. Zato odborníci zjistili, že některé baňky obsahují velké množství arzenu.

Arzen jako hlavní podezřelý
V současné době se baňka velkokališná považuje za jedovatou a zároveň ohroženou, u nás by se sbírat neměla, protože je zařazená v Červeném seznamu hub České republiky jako ohrožený druh. Vyskytuje se vzácně od dubna do června, hlavně v borech a bučinách, ale i pod jinými stromy na vápnitých půdách. Z vědeckého hlediska je baňka zajímavá právě díky svému příběhu – jak může dříve běžně požívaná houba najednou způsobit úmrtí? I v odborné literatuře se o ní proto píše jako o „nenápadné houbě se zajímavou a nedořešenou záhadou“ (konkrétně ve studii v Science of the Total Environment, vydané v roce 2020).

„V okolní půdě mohou být koncentrace arzenu třeba jen kolem deseti miligramů na kilogram, přitom některé hyperakumulující baňky mohou obsahovat až k osmi tisícům miligramů arzenu na kilogram sušiny,“ říká biogeochemik Jan Borovička z Geologického ústavu a Ústavu jaderné fyziky AV ČR, který je jedním z autorů zmíněného článku.

Baňka velkokališná
Baňka velkokališná (Sarcosphaera coronaria)

Faktem je, že půda v okolí švýcarského Courtételle má výrazně vyšší obsahy arzenu, než je běžné (vzorky půdy odebrané v hloubce deseti centimetrů odhalily koncentraci mezi 55 a 320 mg/kg). Jenže ani sama informace o množství arzenu v houbě nemusí být podstatná. Organické formy, které se v houbách zpravidla vyskytují, totiž nebývají akutně toxické. Například jedna z nejběžnějších sloučenin se nazývá arzenobetain (AB) – známá je především z mořských organismů a považuje se za netoxickou.

V houbách a konkrétně v baňkách se nachází také kyselina metylarzeničná (MA) a kyselina dimetylarzeničná (DMA), které nejsou akutně toxické, ale mohou být karcinogenní. A teď pozor. Tyto kyseliny se většinou vyskytují ve variantě s pětimocným arzenem, ale mohou se objevit i s trojmocným a pak nastává problém. Například MA s trojmocným arzenem (kyselina metylarzenitá) je ještě toxičtější než známý jed arzenik (oxid arzenitý), již v dávné minulosti používaný k travičství.

Tým vědců včetně Jana Borovičky se rozhodl prozkoumat sedm desítek vzorků baňky velkokališné z různých lokalit. V České republice šlo například o houby z okolí Prahy a východních Čech, jiné vzorky pocházely ze Spojených států, kde houba roste hlavně na západním pobřeží.

Co se týče arzenu, u českých vzorků byly koncentrace obecně mnohem vyšší než u amerických. I v rámci vzorků z jednotlivých lokalit v Česku se ale objevily velké rozdíly. V jednom případě ho vědci naměřili pozoruhodných 8900 miligramů na kilogram sušiny. „Pokud víme, jedná se o dosud nejvyšší koncentraci arzenu zjištěnou v živém organismu v přirozených podmínkách, tedy ne v in vitro pokusech,“ píšou autoři článku v Science of the Total Environment.

Pro srovnání – u osmi amerických vzorků se množství arzenu pohybovalo od 3,2 do 38 mg/kg, v jednom případě vystoupalo na 122 mg/kg. Zajímavé je, že všechny studované houby pocházely z prostředí s normálními obsahy arzenu v půdě a vysoké obsahy zjištěné v houbách tak nelze považovat za důsledek kontaminace životního prostředí.

Detailní analýzou vědci dále zjistili, že všechny vzorky obsahovaly převážně (60 %) kyselinu metylarzeničnou, tedy relativně „bezpečnou“ formu arzenu. Zároveň se v nich ale také našla její vysoce toxická varianta s trojmocným arzenem. Koncentrace této varianty se pohybovaly od 1 do 8,9 mg/kg, což je až 1,1 % celkového arzenu. Autoři upozorňují, že takové koncentrace nejsou dostatečně vysoké pro způsobení akutní otravy, nicméně potenciálně vysoké obsahy kyseliny metylarzenité v některých vzorcích by mohly být možným vysvětlením záhadné toxicity baňky velkokališné.

„Přesto nemůžeme jednoznačně tvrdit, že právě tyto sloučeniny způsobily před sto lety ve Švýcarsku smrtelnou otravu,“ upozorňuje Jan Borovička. „Otravy mohou mít individuální charakter, mohlo by k nim tedy dojít například kvůli tvorbě kyseliny metylarzenité v kombinaci se specifickou kuchyňskou úpravou nebo s trávicím procesem konkrétní osoby,“ dodává.

Rizikový hřib modračka
Baňka velkokališná u nás nepatří zrovna ke známým a sbíraným houbám, na rozdíl od hřibů, jež považujeme za bezpečné. Přesto i u nich je opatrnost na místě. Některé druhy jsou totiž přeborníky v akumulaci arzenu, konkrétně se to prokázalo u hřibu modračky (Cyanoboletus pulverulentus). Jde o výrazný hřib, vzhledem k zbarvení je těžké si ho splést. Právě díky své rozeznatelnosti byl dlouho uváděn jako bezpečná jedlá houba, k jejímuž sběru nabádal popularizátor houbaření František Smotlacha ve své publikaci 50 druhů hub, které doporučujeme sbírati (1944) – knize, jež ovlivnila generace českých houbařů.

V devadesátých letech 20. století poukázali italští vědci na zvýšené koncentrace arzenu u modraček v Itálii, u nás se ale až donedávna tomuto tématu pozornost nevěnovala. Na modračku se zaměřil až tým Jana Borovičky a jeho kolegů z Mikrobiologického ústavu AV ČR, Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Univerzity v rakouském Grazu.

„Potřebovali jsme v krátké době sehnat modračky z co nejvíce lokalit, zveřejnili jsme proto výzvu na sociálních sítích a v Mykologickém sborníku. Houbaři mi posílali souřadnice aktuálního výskytu modraček a já pro ně nemusel jezdit naslepo,“ popisuje Jan Borovička. Tímto způsobem se mu podařilo sesbírat téměř čtyři desítky vzorků z různých míst České republiky. Soubor sledovaných hub doplnily jednotky exemplářů z Francie, Portugalska a Spojených států.

Co se týče celkového množství, nejméně arzenu měly houby z portugalského ostrova Madeira a americký vzorek. Oproti tomu české hřiby měly arzenu více – nejvyšší zjištěná koncentrace dosáhla 1300 mg/kg. Nicméně variace obsahů prvku v houbě zřejmě nesouvisely s jeho obsahy v půdě. V případě chemické formy arzenu se modračky ve všech lokalitách velice podobaly. Jistou útěchou může být, že forma arzenu nalezeného v modračkách není akutně toxická.

V 99 % se jednalo o kyselinu dimetylarzeničnou, která člověka neotráví, ale zcela bezpečná také není – při dlouhodobé a zvýšené konzumaci má nejspíš karcinogenní účinky. Průměrný sedmdesátikilový člověk by teoreticky neměl sníst více než devadesát gramů modračky za rok. Při zvýšených koncentracích se riziko vzniku rakoviny zvyšuje už při dvanácti gramech za rok. Naopak „množství hub do deseti gramů ročně by mělo být zcela bez problémů“, píše se v závěru článku, který vědecký tým publikoval v roce 2017 v časopise Food Chemistry.

„Řešili jsme dilema. Doporučit modračku ke sběru, nebo ne? Domluvili jsme se, že by v atlasech do budoucna měla být označena za rizikovou a každý ať se sám rozhodne, jestli ji jíst bude, nebo nebude,“ říká Jan Borovička. Například v české Wikipedii už je u hřibu modračky uvedeno, že jde o nejedlou houbu. „Znám lidi, kteří nárazově nasbírají košík modraček a snědí je. Ale představuje to reálné zdravotní riziko? Nevím. Když někdo vykouří denně krabičku cigaret, je na tom nejspíš hůř.“     

Proč zrovna houby
V souvislosti s baňkou i modračkou člověka napadnou různé otázky. Ale jedna z nich se zdá být dominantní. Proč houby akumulují arzen (ale i jiné prvky) tak výrazným způsobem? Jak je možné, že se v okolní půdě nacházejí jednotky nebo nižší desítky miligramů arzenu na kilogram, a přitom houba, která tam vyroste, v sobě pojme stovky nebo i tisíce?

Odpověď se skrývá v podzemí. Jakkoli se nám může zdát, že nejdůležitější je na houbě její plodnice, mnohem zásadnější je podhoubí neboli mycelium. Jde o nesmírně rozsáhlý spletitý systém velmi tenkých vláken (hyf). Udává se, že nejrozsáhlejším organismem na světě je mycelium václavky smrkové (Armillaria ostoyae) v Národním parku Malheur v Oregonu, které zabírá plochu neuvěřitelných deseti kilometrů čtverečních!

houba
Houby sbíráme rádi, ale víme, co všechno obsahují? (cc)

Hyfy dokážou proniknout i do nejmenších půdních pórů. Není tedy divu, že z půdy naberou kdeco. Jenže znovu. Proč to houby dělají? K čemu jim to je? „Houba z nějakého důvodu selektivně vstřebává arzen nebo jiný prvek do mycelia a pak ho posílá do plodnice. Nabízí se otázka, jakou to má biologickou funkci. Anebo se jedná o náhodný vedlejší produkt nějakého jiného procesu?  Odpověď na to věda zatím nemá,“ podotýká Jan Borovička.

Nejen houby, ale také některé rostliny akumulují kovy z půdy. U nich se to vysvětluje pomocí strategie obrany – rostliny se tím, že do sebe pojmou neesenciální kovy, chrání proti potenciálním požíračům. Jenže u hub takové vysvětlení nejspíš neplatí. Plodnice se vyvíjejí jen na krátkou dobu a zdá se, že je slimáci nebo larvy hmyzu napadají stejně, ať už jsou plné arzenu nebo jiných prvků. Mimochodem, u modraček vědci zjišťovali, kde přesně se akumuluje arzenu nejvíce: kolem 80 % se nachází ve výtrusorodé vrstvě (v případě hřibu tedy v rourkách pod kloboukem), mezi 10 a 20 % prvku bychom našli v dužině klobouku a nejméně pak v třeni (noze).

Zatím se neví ani to, jak se v houbách anorganický arzen metyluje (mění v různé organické varianty). Děje se to pouze v přirozených podmínkách, dosud nebyla publikována studie, která by ve velkých houbách prokázala metylaci arzenu in vitro. Kanadští vědci zkoušeli pěstovat mycelia různých hub na miskách s arzenem, ale u většiny vzorků nedošlo k tvorbě organických arzenových forem (respektive nebyly zjištěny).

Vysvětlením by mohlo být, že houby začínají arzenové sloučeniny produkovat až v okamžiku, kdy vytvářejí plodnici. Druhou možností je, že houby rostou v přírodě v symbióze s nějakými bakteriemi a že to jsou právě ony, kdo způsobuje metylaci arzenu – houby už pak jen akumulují jeho hotové organické sloučeniny. „Také jsme se tímto zabývali a máme už i první výsledky, ale dělat závěry je ještě předčasné,“ říká Jan Borovička s tím, že s rakouským spolupracujícím týmem nyní čekají, jestli se jim podaří získat grantovou podporu na pokračující projekt.

Princip metylace arzenu ve velkých houbách je tedy stále otevřeným problémem, stejně jako charakterizace jednotlivých sloučenin. Při jejich detekci totiž vědci vedle již zmíněných známých organických forem arzenu (kyselina metylarzeničná, dimetylarzeničná atp.) objevovali i sloučeniny dosud neznámé. „Zatím jsme popsali dvě látky známé výhradně z hub: homoarzenocholin a arzenocholinsulfát. Těch neznámých je tam ale mnohem víc a bylo by velmi zajímavé objevovat, co všechno v sobě ještě houby mají,“ dodává vědec.

Stříbrné muchomůrky
Nejen arzen, ale i jiné prvky jsou v houbách hojně zastoupeny. Například stříbro. Přeborníkem v akumulaci tohoto kovu jsou některé muchomůrky. Stříbra je v půdě obvykle velice málo, ne více než půl miligramu na kilogram. Houba však v sobě může nashromáždit i stovky miligramů stříbra na kilogram sušiny. Jedním z nejdůležitějších hyperakumulátorů stříbra je muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis): odborná literatura uvádí, že ho může obsahovat až 1250 mg/kg. Vedle stříbra do sebe tento druh houby rád nasává také měď a selen.

Muchomůrka šiškovitá
Muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis)

Vědecký tým, jehož součástí byl také Jan Borovička, se před pár lety blíže zaměřil na dvě konkrétní lokality, kde muchomůrka šiškovitá roste. V obou případech se jednalo o městské parkové lesy v Praze, kde už se dříve houby zkoumaly – Klíčov a Jinonice. Vědci přišli na to, že nejvíce mycelia muchomůrek je přibližně ve dvanácti centimetrech svrchní půdy, odkud zřejmě pocházejí i akumulované kovy.

Co se týče konkrétních prvků, vyšší koncentrace stříbra v půdě se našly v první jmenované oblasti a odpovídalo tomu i zjištěné množství tohoto kovu ve studované muchomůrce.  Zajímavé je, že klíčovské muchomůrky v sobě akumulovaly více všech sledovaných prvků (tedy nejen stříbra, ale také mědi, kadmia, olova i zinku) než jejich sousedky z Jinonic. Přitom co se týče třeba mědi, její koncentrace v půdách Klíčova i Jinonic byly víceméně srovnatelné, nebo dokonce v Jinonicích trochu vyšší. Jak je to možné? Jsou snad klíčovské houby z nějakého důvodu „nasávavější“ než houby z Jinonic?

Vědci se domnívají, že výrazný rozdíl v míře akumulace stříbra a mědi v muchomůrce šiškovité je dán spíše biologickými než geochemickými faktory. Jinými slovy, konkrétní houby z jiných lokalit mohou nasávat a zpracovávat kovy trochu odlišným způsobem nezávisle na prostředí, v němž rostou. „Bylo by proto vhodné prozkoumat izoláty mycelia muchomůrky šiškovité z Klíčova a Jinonic v laboratorních podmínkách a podívat se na případné rozdíly v toleranci stříbra a mědi,“ píše se v článku uveřejněném v Science of the Total Environment v roce 2019.

Muchomůrky šiškovité v sobě mohou mít i tisíckrát víc stříbra, než je ho v půdě. Houbu to zřejmě musí stát spoustu energie a je otázka, jaký to pro ni má význam… Ví se, že jeho ionty jsou toxické pro bakterie – stříbro by tak mohlo mít teoreticky protektivní účinky například v době, kdy se v půdě vyvíjí zárodek plodnice. Potvrdil to i jeden z pokusů týmu Jana Borovičky – do vzorku půdy dali iontové stříbro a do jiného stříbrem bohatou biomasu houby. Na složení společenstva půdních bakterií to mělo v obou případech stejný vliv.

Zatímco vědci řeší důvod – proč houba stříbro akumuluje –, laika hned v této souvislosti napadne, jestli by se náhodou nedalo stříbro z hub „těžit“. Stovky miligramů na kilogram už jsou docela vysoké koncentrace… „Když houbu usušíte a rozemelete, vezmete pět set miligramů sušiny, které převedete do roztoku za pomoci rozkladu v kyselině dusičné a přidáte chlor, vysráží se chlorid stříbrný. V kelímku pak skutečně uvidíte drobné bílé krystalky této látky, to množství stříbra je tedy hmatatelné. Problém ale je, že oproti rostlinám houby prostě nedonutíte růst tam, kde chcete, a v množství, jaké potřebujete,“ namítá Jan Borovička. Představa muchomůrkových plantáží na dolování stříbra tak zůstane spíše ve světě fantazie.

Krásně stříbřitou barvu má i jiný zajímavý kov, který houby rády akumulují: rtuť. I na tu se vědci zaměřují.

Houby z Jedové hory
Pozůstatky po těžbě rtuti už dnes v okolí Jedové hory a obce Svatá u Berouna znatelné téměř nejsou. Důlní věže ani žádné průmyslové podniky tam nenajdeme. Hornickou minulost připomínají jen občasná propadlá ústí šachet a štol, terénní nerovnosti, případně informační cedule. Rtuť se tam v minulosti dobývala ze sytě červeného minerálu zvaného cinabarit, pro který se vžil spíše lidový výraz rumělka. Vedle těchto lokalit byla naším nejvýznamnějším ložiskem oblast kolem Horních Lubů na Chebsku. Na Berounsku se rtuť začala těžit v 16. století, na Chebsku první zmínky o těžbě pocházejí dokonce už ze 14. století.

V současnosti místa pokrývají vzrostlé lesy a namísto rtuti tam lidé hledají leda houby nebo lesní plody. Přitom rtuť patří mezi těžké kovy a je velmi toxická – je na místě ptát se, nakolik jsou místní houby vlastně bezpečné. Zajímalo to i Michala Rolla a Terezu Novákovou z Geologického ústavu AV ČR, kteří se spolu s Janem Borovičkou na místa někdejší těžby vypravili, aby zjistili více.

V běžné geochemické praxi se lesní hrabanka (svrchní vrstva půdy) používá jako spolehlivý indikátor znečištění. Ví se, že průměrná hodnota koncentrace rtuti se v ní pohybuje do půl miligramu na kilogram sušiny. A jak je na tom půda na místě někdejší těžby? Ve všech třech studovaných lokalitách bylo rtuti zjištěno řádově výše. Rekordní hodnotu vědci naměřili poblíž bývalé šachty Barbora na Jedové hoře: 190 mg/kg.

Možná právě někomu zhořkla vzpomínka na dobrou smaženici. Ale pojďme se na závěry výzkumu podívat blíže. Nejméně rtuti se našlo u václavky smrkové (Armillaria ostoyae) a lžičkovce šiškového (Auriscalpium vulgare) – 0,11, respektive 0,10 mg/kg. Naopak nejvíce kontaminovanou se ukázala čirůvka špinavá (Lepista sordida), která měla na Jedové hoře obsah rtuti 32,1 mg/kg a v Horních Lubech dokonce 49,8 mg/kg. „Čirůvka špinavá sice není příliš známý druh, ale většina houbařů ji neodliší od oblíbené čirůvky fialové, ve které by koncentrace rtuti jistě vypadaly velmi podobně,“ vysvětluje Jan Borovička. Známější je hřib žlutomasý (Xerocomellus chrysenteron), lidově zvaný také babka. U hornolubské babky analýzy zaznamenaly koncentraci v hodnotě 7,65 mg/kg. Ještě více rtuti se pak našlo v pýchavce obecné (Lycoperdon perlatum), a to jak v Horních Lubech (17,5 mg/kg), tak na Jedové hoře (21,9 mg/kg).

„Přestože mnoho nevíme o chemické formě rtuti v houbách ani o jejích možných proměnách v průběhu jejich kuchyňského zpracování a následné škodlivosti pro člověka, nelze sběr hub na postižených lokalitách doporučit,“ píše trojice vědců v článku publikovaném v lednu 2021 v populárně-naučném časopise Vesmír.

Jsou houby zdravé?
Možná si na závěr kladete otázku, jestli ještě vůbec někdy budete chtít houby jíst. U jedovatých hub je to snadné. Ty samozřejmě nesbíráme a nejíme. Jak ale přistoupit k běžně jedlým a chutným houbám s vědomím, že mohou obsahovat různé toxické látky včetně třeba arzenu nebo stříbra?

Co je na jednu stranu nevýhodou, může být z druhé strany i pozitivním faktorem. Houby totiž samozřejmě obsahují i pro lidské zdraví hodnotné látky, jako jsou například draslík, zinek a selen nebo různé vitaminy. Jsou účinným antioxidantem, který může pomáhat zbavovat tělo škodlivých kyslíkových radikálů. Mají hodně vlákniny a téměř žádné kalorie, což je v dnešní době nadbytku jistě argument pro konzumaci. Navíc při sběru hub člověk pro své zdraví díky procházce lesem udělá rozhodně víc, než když bude jen polykat „bezpečné“ doplňky stravy.

Když se na radu zeptáte mykologa a biogeochemika Jana Borovičky, řekne vám, že on osobně houby sbírá a jí rád. Ale konzumuje je v rozumné míře a vyhýbá se lokalitám s výraznou ekologickou zátěží. Kontaminovaná půda je totiž rozhodně faktorem, který zvyšuje pravděpodobnost vyšší koncentrace toxických nebo jinak zdravotně závadných prvků v houbách. Houby bychom tak neměli sbírat třeba v blízkosti kovohutí, oceláren, železáren a dalších průmyslových podniků. Jmenovat větší lokalitu, typicky „Ostravsko“ je ovšem ošidné, protože určit perimetr kontaminace není snadné. „Třeba ve Lhotě u Příbrami pod komínem kovohutě bych k jídlu opravdu nic nesbíral, ale o pár kilometrů dál na západ v Brdech už bych s tím problém neměl,“ říká Jan Borovička.

Přestože některé houby v sobě opravdu mohou obsahovat arzen, kadmium, rtuť nebo stříbro, ve většině případů jde o množství, s nímž si lidské tělo dokáže poradit. Přinejmenším tedy u hub, které jsou Češi jakožto vášniví houbaři zvyklí konzumovat. Doufejme tedy, že tragický příběh rodiny Athura B. a neslavného osudu kdysi oblíbené jedlé houby baňky velkokališné zůstane spíše ojedinělou kuriozitou popisovanou v odborné mykologické literatuře.


Jak je to s „černobylskými“ houbami?

Kolem hub existuje mnoho mýtů a předsudků. Jedním z nich jsou nebezpečné „černobylské“ houby. Po havárii reaktoru jaderné elektrárny na Ukrajině v roce 1986 se dostal radioaktivní mrak i na naše území. Houby z půdy běžně akumulují stabilní izotop cesia 133 a po katastrofě ochotně přijímaly i uniklý radioizotop 137Cs. „V běžném množství dnes riziková konzumace hub není. Ale samozřejmě něco jiného by bylo sbírat houby v bezprostřední blízkosti Černobylu, kde bylo v houbách detekováno nejen cesium, ale například i plutonium. Tam houby opravdu k jídlu nejsou,“ říká Jan Borovička.

Jan Borovička
RNDr. Jan Borovička, Ph.D. Jako biogeochemik a mykolog působí v oddělení environmentální geologie a geochemie Geologického ústavu AV ČR. Zároveň pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR v oddělení jaderné spektroskopie, kde využívá radioanalytické metody, a je externím členem laboratoře biologie hub Mikrobiologického ústavu AV ČR. Obor geomykologie přednáší na Přírodovědecké fakultě UK. Věnuje se popularizaci mykologie a je autorem desítek sloupků, které od roku 2011 píše do sobotní přílohy Lidových novin.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

A / Věda a výzkum 3/2021
3/2021 (verze k listování)
3/2021 (verze ke stažení)

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, Shutterstock (úvodní foto), Jan Borovička (snímky hub)

Licence Creative Commons Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.