Zahlavi

Válkou utrpení československých Židů neskončilo, řešit museli občanství

09. 12. 2020

Desátého prosince si svět připomene Den lidských práv. Právě tento den před dvaasedmdesáti lety odhlasovalo pět desítek členských zemí OSN deklaraci zajišťující rovná práva a svobody pro všechny lidi. Hlavní motivací pro vznik dokumentu byly bezesporu události druhé světové války. Přežil ji jen zlomek československých Židů, z koncentračních táborů se vraceli s podlomeným zdravím a bez rodiny. Tragédie tím ale pro mnohé z nich nekončily, novým represím čelili zejména německy mluvící Židé. Tématu jsme se věnovali v časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Doris Elsnerová přežila Terezín, Osvětim i Bergen-Belsen. Do rodné Prahy se vrátila několik týdnů po válce. Tou dobou už úřady pečlivě zkoumaly její dokumenty. A narazily na problém. V kolonce národnost stálo: „německá“. Doris tak přišla o československé občanství, nárok na byt, který do války s matkou obývaly, bezplatnou zdravotní péči, jakoukoli finanční podporu. Podobný osud potkal v českých zemích zhruba dvě až tři tisícovky přeživších holokaustu.

O občanství si museli znovu zažádat dokonce i někteří vojáci židovského původu, kteří za války bojovali v československé jednotce britské armády. Příkladem může být Emanuel Goldberger. Ministerstvo obrany jeho žádost odmítlo s odůvodněním, že sice dobrovolně nastoupil do československé jednotky v Anglii v roce 1942, ale „jen proto, aby netrpěl jako Žid“.


Doris Elsnerová nejprve putovala do Terezína (na snímku), odtud ji později převezli do koncentračních táborů v Osvětimi a Bergen-Belsenu.

Bez finanční podpory a nároku na dostupnou zdravotní péči se ocitli také před válkou vážení občané Československé republiky, jako například někdejší přednosta Histologického ústavu Lékařské fakulty UK Alfred Kohn nebo filozof Emil Utitz, vůdčí osobnost intelektuálního života v terezínském ghettu.

Židé, nebo Němci?
Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo v Československu 357 tisíc lidí, kteří se přihlásili k židovskému náboženství (v českých zemích 117 tisíc, na Slovensku 137 tisíc, na Podkarpatské Rusi 103 tisíce). Československo bylo mnohonárodnostní a multikulturní zemí, kde se běžně hovořilo česky, slovensky a německy, v příhraničí navíc polsky a maďarsky (na Podkarpatské Rusi také rusínsky či jidiš). Až do mnichovské dohody v roce 1938 však neměla jazyková preference na získání občanství přímý vliv, protože jeho základem bylo směrodatné domovské právo.

Při sčítání lidu v roce 1930 se Židé hlásili nejčastěji k národnosti československé, německé, případně židovské. Nemohli tušit, že tehdejší rozhodnutí zásadním způsobem ovlivní osudy těch, kteří přežijí holokaust… Národnost uvedená při tomto konkrétním sčítání lidu totiž po válce určovala, jestli člověk má, nebo nemá nárok na československé občanství.

„Otázka občanství byla naprosto stěžejní. Podle prezidentského dekretu z 2. srpna 1945 ztratili československé občanství lidé německé nebo maďarské národnosti. Ze svého výzkumu ale vím, že problém znovu získat občanství měli i lidé, kteří si v roce 1930 zapsali národnost židovskou a zároveň hovořili německy,“ říká Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Místo žluté hvězdy bílou pásku
O obnovení československého občanství musel člověk zažádat a měl šanci jej získat, pokud aktivně prokázal, že zůstal věrný republice, neprovinil se proti českému a slovenskému národu a buď se účastnil odboje, nebo trpěl pod fašistickým a nacistickým terorem (tyto podmínky stanovil zmiňovaný prezidentský dekret). Ke všem bodům bylo nutné dodat písemné doklady, případně svědectví. Schvalovací proces trval několik měsíců i let a do velké míry závisel na místních a okresních národních výborech, které po válce nově určovaly lokální politiku.


Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

„Žadatelé o občanství žili někdy i rok dva v legislativním vakuu. Byli opakovaně vybízeni, aby dodali další a další dokumenty. Existují desítky až stovky případů, kdy už jen to, že člověk před válkou posílal děti do německých škol nebo měl předplatné do německého divadla, místní národní výbor použil jako důkaz neloajality k československému státu. Takový člověk pak občanství nezískal,“ dodává Kateřina Čapková, která se této málo známé kapitole našich dějin věnovala v loni vydané knize Židé, nebo Němci? Německy mluvící Židé v poválečném Československu, Polsku a Německu.

Vedle nesnází vyplývajících z právní nejistoty čelili německy hovořící Židé ponižování a ústrkům od okolního obyvatelstva. Bezprostředně po válce vládly velmi napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, lidé dávali německým sousedům za vinu předchozí válečné strádání a ne vždycky rozlišovali, kdo byl aktivním nacistou, tichým podporovatelem režimu, tzv. antifašistou, nebo člověkem, který sám ve válce ztratil celou rodinu a přežil ji jen náhodou.

Mluvit na ulici německy se po válce rozhodně nevyplácelo, vzbuzovalo to velký hněv. „Německy hovořící Židé ze Žatce a Chomutova popsali v roce 1946 svou tristní každodennost ve společném memorandu. Zmínili v něm, že podobně jako za války nemohou chodit do kina, divadla či restaurace, protože se bojí fyzického napadení,“ dodává Kateřina Čapková. Kontinuit z válečné doby bylo ale více. Např. německy mluvící Židé po válce dostávali „německé“ potravinové lístky, které byly stejně nízké jako „židovské“ za války.

Poválečné sebevraždy
Těžká situace dohnala některé přeživší až k úvahám o sebevraždě. Jednou z nich byla lékařka Markéta Ungerová. Těsně před válkou na poslední chvíli emigrovala do Velké Británie, kde pomáhala například ošetřovat zraněné po bombardování Londýna. Na jaře 1945 se dobrovolně přihlásila do týmu lékařů vyslaných léčit nemocné v tyfem zasaženém Terezíně. V Nemocnici na Bulovce poté ošetřovala repatriované a uprchlíky. V Praze chtěla zůstat a získat trvalejší pracovní smlouvu, podmínkou ale bylo československé občanství. O ně jako absolventka německé lékařské univerzity v Praze po válce automaticky přišla a musela si podat novou žádost. Úřady ji zamítly a lékařka situaci vyhodnotila jako bezvýchodnou.


Mladá lékařka Markéta Ungerová si zvolila dobrovolnou smrt.

Existuje mnoho příkladů, které dokazují, že takzvanou národní spolehlivost úřady zpochybňovaly především v případech, kdy žadatel o občanství usiloval o navrácení většího bytu, obchodu nebo podniku. A doložené jsou i případy, kdy se člověku podařilo občanství získat, ale zabavený majetek mu přesto nevrátily. Majiteli továrny ze severočeského Varnsdorfu Emilu Beerovi, který válku prožil v britském exilu, se podařilo znovu získat československé občanství, a tím právo na navrácení fabriky. Před válkou zaměstnával převážně české dělníky a patřil k zastáncům českojazyčné menšiny v pohraničí, místní komunisté se však proti němu postavili, vyprovokovali vlnu stávek a do jeho podniku jej nevpustili.

Varnsdorfský okresní národní výbor Beera označil za „germanizátora“ a asociálního továrníka. „Nejenže se mu nepodařilo získat zpět svůj majetek, ale vykonstruovaný obraz Beera jako nepřítele národa umožnil šíření antisemitských předsudků vůči Židům, kteří zůstali v zemi,“ napsala Kateřina Čapková v článku Národně nespolehliví?! v časopise Soudobé dějiny v roce 2015. Emil Beer se nakonec rozhodl pro návrat do britského exilu. Je tak jedním z těch, kteří ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně opustili republiku, v níž do druhé světové války žily jejich rodiny po mnoho generací.

Odsun Němců i Židů
Během prvních dvou poválečných let musely Československo, nejčastěji Sudety, opustit skoro tři miliony Němců. Období od května do září 1945 je známé pod termínem „divoký odsun“, při němž docházelo k násilí na německém obyvatelstvu. S odsunutými Němci byli vystěhováni i někteří německy hovořící Židé, zejména lidé ze smíšených manželství a jejich potomci.

O těch, kteří se sotva navrátili z koncentračních táborů, a už se museli hlásit k transportům do táborů sběrných, se zmiňuje dopis Rady židovských náboženských obcí v zemi české a moravskoslezské adresovaný primátorovi hlavního města. Odesílatelé v něm žádali, aby vedení metropole zasáhlo proti takovému postupu, a zároveň vyjádřili údiv nad skutečností, že pražská městská rada zamítla žádosti o udělení občanství několika německy hovořícím Židům.

Poválečná situace se brzy ukázala pro veškeré německy hovořící obyvatelstvo velmi složitou. I mnozí z těch, kteří mohli ve svých domovech zůstat, se nakonec rozhodli republiku opustit. Šlo o tisícovky rodin, zejména německých sociálních demokratů a komunistů. V memorandu československé vlády z 20. listopadu 1945 se psalo v souhrnu o 25 tisících rodin. Vláda s jejich odjezdem souhlasila a začala vypravovat takzvané antifašistické transporty. Ze zhruba 150 tisíc lidí, kteří byli uznáni za antifašisty, se jich většina, asi 100 tisíc, rozhodla odejít.


Poválečné odsuny Němců jsou bolavou kapitolou v československých dějinách. Byli mezi nimi i Židé.

Kritéria pro zařazení do takového transportu (oproti běžnému odsunu probíhal spořádaněji a lidé si s sebou mohli vzít alespoň nějaký majetek) ale nesplňovali německy mluvící Židé. Většina z nich nebyla před válkou členy německé sociálně demokratické ani komunistické strany. Neúčastnili se ani odbojové, ani antifašistické činnosti… Válku strávili v nacistických koncentračních táborech.

Chceme vycestovat, protože musíme
Z Československa postupně stále více z nich toužilo odejít. Svědčí o tom dokumenty v archivu OSN v New Yorku, které Kateřina Čapková nedávno objevila. „Co jsem tam našla, mi opravdu vyrazilo dech. Ukázalo se, že situace byla ještě horší, než jsme předpokládali. Každodennost v pohraničí byla tak krušná, že život v něm byl těžko k vydržení,“ říká historička. „Dříve jsme se pozastavovali nad tím, že německy mluvící Židé byli vyháněni spolu s Němci. Dokumenty z New Yorku ale ukazují, že pro mnohé z nich bylo horší zůstat,“ dodává.

V archivech OSN jsou uložené žádosti o pomoc s vystěhováním ze země. Adresované byly organizaci OSN se zkratkou UNRRA (v českém překladu Správa spojených národů pro pomoc a obnovu), jejímž původním úkolem bylo koordinovat a zajišťovat materiální podporu obětem druhé světové války.

„Jsem úplně sama, ze strany zdejších úřadů narážím na obtíže, neboť jsem byla hlášena k německé národnosti a pobírám též potravinové lístky, které pobírají Němci, ačkoliv jsem se již ucházela o vydání potravinových lístků, které dostávají osoby české národnosti. Doposud mně nikdy nevyhověli a jsem zde ve velké nouzi,“ napsala 19. června 1946 Repatriačnímu oddělení UNRRA v Praze Terezie Brümmlerová z Liberce. Pětačtyřicetiletá odesílatelka uváděla, že je „plná židovka“ a její manžel „árijec“ se s ní za války nechtěl dát rozvést, proto byl nasazen na nucené práce. Domů se už nevrátil a žena zůstala sama a zcela bez prostředků. „Žádám za laskavé vyrozumění, že za jakých okolností bych se mohla s Vaší pomocí vystěhovati do Německa,“ psala na závěr.

Další žádost o pomoc s vystěhováním za hranice odeslal úředníkům UNRRA Emil Glässner, syn křesťana a Židovky, který se narodil v roce 1897 v Lovosicích. Jako „míšence“ ho nacisté poslali v srpnu 1943 do vězení v Litoměřicích a později do bavorského Ambergu. Do vězení se dostal znovu 6. června 1945 – tentokrát ho internovaly české úřady. O pár dní později putovali do vězení také jeho manželka a sedmnáctiletý syn. Všichni tři se na svobodu dostali o rok později, svou budoucnost si už s Československem nechtěli dále spojovat.

Nádraží Bubny podruhé
Emigrovat individuálně byl pro mnoho lidí v té době problém. Podařit se to mohlo těm, kdo měli peníze a kontakty, což se ovšem většiny přeživších holokaustu netýkalo. Americké a britské vojenské orgány ve svých okupačních zónách v Německu navíc vyhlásily v lednu 1946 stop stav pro jednotlivce, umožňovaly pouze skupinové transporty.


U nádraží Praha-Bubny stojí od roku 2015 Brána nenávratna upomínající na válečné transporty Židů.

Židé z Chomutova a Žatce se proto obrátili prostřednictvím memoranda na UNRRA, kterou požádali, aby pomohla jejich hromadný odjezd zastřešit. Poukazovali především na to, že německým antifašistům ze Sudet československá vláda umožnila spořádaný transport do Německa, při kterém si mohli s sebou vzít část majetku. O totéž usilovali i chomutovští a žatečtí žadatelé židovského původu a z nábožensky a národnostně smíšených rodin.

Úředník československé mise UNRRA Elfan Rees obdržel memorandum 4. dubna 1946 a začal jednat. Sešel se s ministrem zahraničí Vladimírem Clementisem a rozběhla se série schůzek na různých úrovních. Vláda byla ochotná s hromadným odjezdem lidí do Německa souhlasit, ovšem nechtěla jej financovat. Elfanu Reesovi se podařilo zajistit možné hrazení převozu lidí prostřednictvím zdrojů UNRRA.

První hromadný odjezd se uskutečnil 25. června 1946 z vlakového nádraží Praha-Bubny. Někteří cestující se tak vrátili na stejné místo, z nějž za války odjížděly transporty do terezínského ghetta…

V československé pasti
O zařazení do hromadných odjezdů organizovaných UNRRA žádaly přibližně tři tisícovky lidí z Československa. Většinou sudetoněmečtí, ale také němečtí a rakouští Židé, kteří k nám uprchli ve třicátých letech před Hitlerem, a objevily se i žádosti od několika polských Židů. V mnoha případech šlo o lidi, kteří nebyli členy žádné z místních židovských obcí, měli nežidovského manžela/manželku nebo byli potomky smíšených manželství.

V létě 1946 počet žádostí o transporty UNRRA pro sudetoněmecké Židy rychle rostl. Do září takto vycestovalo zhruba dvě stovky lidí. Další transport s téměř sto lidmi měl vyjet 9. září 1946. Vše ale nakonec dopadlo úplně jinak. Do dalších událostí dramaticky zasáhl jediný rozhlasový rozhovor. C. J. Taylor z takzvaného výboru pro přesídlené osoby v americké okupační zóně v Německu v mnichovském rádiu 4. září 1946 zmínil, že v Bavorsku očekávají příjezd transportu Židů z Československa, kteří prchají, protože by jim jinak hrozilo vyhnání ze země. Informace z rozhovoru převzala Židovská telegrafní agentura a přetiskly ji desítky novin po celém světě. Nejpodrobnější článek vyšel v deníku Stars and Stripes, vydávaném americkou armádou. V titulku se psalo: „3000 německých Židů bude vyhnáno ze Sudet, hlásí UNRRA“.

Zprávy, že Češi vyhánějí vlastní Židy, vyvolaly paniku ve světě i u nás. Ministerstvo vnitra v reakci na mediální kampaň veřejně prohlásilo, že se „žádné osoby židovského původu nebo náboženství“ nesmějí zařazovat do odsunu Němců, a zároveň zrušilo veškeré plány na jejich vystěhování v rámci zvláštních transportů.

„Těm, kteří chtěli v Československu zůstat, se ulevilo. Přes tisíc dalších však přijalo zprávu se zděšením,“ konstatuje Kateřina Čapková. Vycestování, ať už za jakýchkoli podmínek, se tím pro ně totiž stalo téměř nereálným. V březnu 1947 napsala skupina zklamaných lidí dopis plný výčitek repatriačnímu oddělení UNRRA. List uzavřeli slovy, že pro ně „válka a bída neskončily“. Vystěhování do Německa těmto lidem Československo umožnilo až v šedesátých letech. Většina žadatelů o transfer z roku 1946 této možnosti bez váhání využila.


Doris Donovalová s rodinou nakonec v Československu prožila celý zbytek života.

Osud Doris Elsnerové
Dívka ze začátku článku, Doris Elsnerová, v Československu zůstala. Na roky, které následovaly po návratu z koncentračního tábora, vzpomínala v rozhovoru s historiky v roce 2007 s hořkostí v hlase. „Byla jsem hodně zklamaná. Říkali mi, že si musím zažádat o občanství. Ptala jsem se, proč, vždyť jsem se tady narodila. A pak to začalo. V Bartolomějské na policii se mě ptali, jakou jsem měla mateřskou řeč. Říkám německou. A jaké školní vzdělání? Odpovídám německé. A co je na vás teda českého? Ptali se mě. Ale já jsem se tady narodila, vrátila jsem se domů, do Prahy…“

Občanství obdržela až v listopadu 1947, dlouhé měsíce po skončení války. Udělala si kurz zubní instrumentářky a provdala se za lékaře. Už jako paní Donovalová se společně s mužem přestěhovala do Slaného a později do Kladna, kde prožila celý další život.

Jejímu příběhu i osudům dalších československých Židů se věnoval projekt Životní příběhy zapomenutých hrdinů, na kterém spolupracoval i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopisu A / Věda a výzkum.


1/2020 (verze k listování)
1/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Národní archiv, Bundesarchiv/Wikimedia

Přečtěte si také

Historické vědy

Vědecká pracoviště

Úkolem ústavů této sekce je výzkum českých dějin v mezinárodním kontextu. Dva archeologické ústavy (v Praze a v Brně) se věnují pravěkým a středověkým dějinám Čech, resp. regionu středního Podunají od paleolitu po období Velké Moravy. Kromě tradičních metod a záchranného terénního výzkumu se rozvíjí i prostorová archeologie. Historický výzkum, který je rovněž zastoupen dvěma ústavy, se zabývá vybranými kapitolami českých dějin od raného středověku. Souhrnným rozsáhlým projektem je zde příprava Biografického slovníku českých zemí. Pro novější období a zejména pro zmapování klíčových událostí v letech 1938-45, 1948 či 1968 je důležité kritické publikování dříve nepřístupných pramenů. Do této sekce se soustřeďuje i studium dějin vědy, vědeckých institucí i významných osobností vědy. Uměnovědné bádání se soustřeďuje na dokončení mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění a na Topografii uměleckohistorických památek. Posláním Masarykova ústavu a Archivu AV ČR je vedle výzkumu a ochrany pramenné základny k dějinám vědy a kultury v českých zemích obecně i specifický výzkum spisů prvního prezidenta naší republiky a jejich kritické vydávání. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 410 zaměstnanci, z nichž je asi 240 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce