Zahlavi

Česká hradiště pod lupou archeologů

15. 10. 2020

Nejen odborníci si 17. října připomenou Mezinárodní den archeologie. Obvykle mají tuzemské instituce připravený bohatý program pro všechny návštěvníky. Ti ale letos víkend spíše stráví v bezpečí svých domovů či zahrad. A možná je u toho napadne, jak lidé bydleli před dávnými lety. Odpověď zní: v hradištích. Svůj název od nich odvodily desítky českých obcí, osad a kopců. Přesto zůstávají ve stínu honosnějších hradů a měst. I jejich výzkum však přináší mnoho překvapivých poznatků. Tématu se věnuje aktuální číslo časopisu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Úzká klikatá stezka stoupá strmě vzhůru směrem k mohutnému hliněnému valu. Jeho okolí chrání systém důmyslných překážek a pastí. Pohyb každého příchozího sledují z dřevěných věží ostražití lučištníci. Je zřejmé, že si obyvatelé úzkého ostrohu vysoko nad řekou svoje hájemství bedlivě chrání. Po průchodu mohutnou vstupní branou se návštěvník konečně dostává dovnitř celého areálu, kde je zatím čilý ruch. Obchodníci právě přivezli na místní trh nové výrobky, lovci stahují z kůže čerstvě ulovenou zvěřinu, na travnatém prostoru společně dovádějí desítky dětí, z nedaleké chatrče se line vysoký tón dřevěné píšťaly. Vítejte na hradišti, praotci současných českých měst!


Mapa hradišť na území Čech

Hradiště, tedy opevněná sídliště, jsou dlouhá tisíciletí nedílnou součástí našeho území. Tato osídlení v minulosti vznikala z nejrůznějších důvodů. Některá sloužila jako opěrné body pro kontrolu obyvatel­stva, území nebo důležitých obchodních stezek, jiná naopak lidé využívali k nábo­ženským účelům. Přes jejich důležitou historickou roli se ještě nikdo nepokusil zmapovat všechna tato osídlení kom­plexně. Dosud bílé místo vyplňuje až Atlas pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách.

Kniha autorského kolektivu pod vede­ním Vladimíra Salače z Archeologického ústavu AV ČR v Praze shrnuje polohy 450 hradišť v české kotlině od počátků eneolitu (pozdní doby kamenné) v 5. tisí­ciletí před naším letopočtem až po 12. století našeho letopočtu. Svým roz­sahem tak vznikla práce, která nemá na evropském kontinentu obdoby.

K vydání atlasu vedlo Vladimíra Salače studium keltských oppid. „Uvědomil jsem si, že my archeologové jsme dost izolovaní. Já se zabývám Kelty, kolegové se věnují například době kamenné nebo bronzové, ale často nevnímáme širší kontext a chybí nám možnost srovnání. Atlas nám umožní vnímat problematiku hradišť mno­hem komplexněji,“ popisuje důvody vzniku knihy.


Vladimír Salač z Archeologického ústavu AV ČR s Atlasem pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách

Počátek, rozvoj i konec uží­vání hradišť v Čechách v zásadě odpovídá pravěkému a raně středo­věkému vývoji ve střední Evropě. Konec tohoto typu osídlení přichází až v období raného středověku, kdy musela ustoupit modernějším urbanizačním celkům.

Podřídit se většímu celku
Dlouho předtím sloužila hradiště jako důležitý stabilizační prvek mnoha kultur působících na našem území. Do této kate­gorie spadají jak nevelká a velmi jedno­duchá opevnění využívající v maximální míře především okolní přírodní překážky, tak rozsáhlé pevnosti v čele s impozant­ními keltskými oppidy. Významnou roli sehrála hradiště i při vzniku prvních státních útvarů na našem území.

Sjedno­titel Slovanů, bájný kupec Sámo, údajně porazil vojska franského krále Dago­berta I. v bitvě u hradiště Wogastisburg. Existenci tohoto místa se ovšem archeo­logům dodnes nepodařilo prokázat. První historicky doložený český kníže Boři­voj sídlil na Levém Hradci a právě zde nechal po přijetí křtu založit kostel sva­tého Klimenta, nejstarší církevní stavbu v Čechách. Hradiště v Libicích bylo zase v roce 995 tichým svědkem brutálního vyvraždění velmožského rodu Slavní­kovců konkurenty z řad Přemyslovců. Tento druh opevněného sídliště tak hrál důležitou roli na úsvitu českých dějin.


Křest knížete Bořivoje na fresce od Františka Sequense

Kromě toho byla hradiště místem, kde se naši předci učili žít pohromadě v ohraničeném prostoru. Vznikaly tam důležité sousedské a přátelské vztahy, a proto bylo často nutné podřídit osobní ambice zájmům celku. Obyvatelé je spo­lečně zakládali, stavěli a opravovali, záro­veň ale byli připraveni při jejich obraně nasadit i vlastní život.

Postavit hradiště přitom nebylo nic jednoduchého. Dávní budovatelé k tomu potřebovali dosta­tek materiálu, především zeminu, dřevo a kameny. Dřevěné palisády navíc vyža­dovaly pravidelný „servis“ v podobě výměny postupně hnijících kůlů. Po vytěžení lesů v nejbližším okolí tak bylo třeba materiál dovážet z širokého okolí. To představovalo logistický problém a vyžadovalo velké množství pracov­ních sil.

Ještě těžší bylo udržet hradiště v dlouhodobém provozu. Osídlení se ne vždy vázala na blízké a kvalitní zeměděl­ské zázemí, v některých případech bylo proto nutné dovážet zásoby z velké dálky. Provoz hradiště tak znamenal výraznou organizační a ekonomickou zátěž, kte­rou některá společenství nemohla nebo nechtěla podstupovat. I z tohoto důvodu se na našem území od zániku keltských oppid kolem roku 50 před naším leto­počtem až do 6. století hradiště vůbec nestavěla.

Keltští megalomani
Keltská oppida představují zcela samo­statnou kapitolu. Od jiných hradišť se odlišovala zejména rozlohou. Jestliže průměrná velikost hradiště byla přibližně šest hektarů, u keltského oppida činila 40 hektarů, v případě Závisti u Prahy šlo dokonce o 157 hektarů. Toto velikáš­ství s sebou samozřejmě neslo problémy především se zásobováním. Uživit takto rozlehlé sídliště nebylo vůbec jednodu­ché a podle archeologů to může být jeden z důvodů, proč keltská oppida nakonec zanikla.


Pohled na Závist ze Zbraslavi

A jak vlastně vypadal život v nich? Z dosavadních archeologických výzkumů v Závisti víme, že zde postupně vznikaly rozsáhlé dvorce s obytnými i hospodář­skými objekty, většinou ze dřeva. Do oppid se koncentrovala zejména specializovaná výroba včetně mincovnictví, doložený je ale i dálkový obchod. Osídlení obklopovaly obranné linie s kamennou hradbou vyztuženou dubovými kmeny. Brány doplňovaly mohutné strážní věže. Celková délka hradeb v Závisti se odhaduje na úctyhodných devět kilo­metrů. Pro srovnání, nejdelší u nás docho­vané hradby v Poličce měří „pouhých“ 1220 metrů. V celém komplexu tak žilo pohromadě několik tisíc lidí, v případě nebezpečí v něm ale mohlo najít ochranu až 40 000 uprchlíků. Celá společnost se proto musela řídit jasně danou hierarchií. Její složení ovšem – i kvůli chybějícím písemným záznamům – dodnes neznáme.

Badatelé v Závisti objevili fragmenty tkal­covského stavu, kovář­ské dílny, kuchyňské keramiky, a dokonce zbytky importovaného skla a bronzových nádob. Z uvedených nálezů vyplývá, že Závist byla zejména v posledních dvou stoletích před naším letopočtem důle­žitým mocenským cen­trem v Čechách, které mělo značný vliv na dění ve svém okolí. To by mohlo podle odborníků dokazovat teo­rii, že byla sídlem keltské elity na našem území.

Tajemství oppid
Oppida bývají často označována jako nejstarší města severně od Alp. Tým Vladimíra Salače nicméně v publikaci prokazuje, že ve střední Evropě předsta­vují slepou uličku vývoje sídlišť, a nikoli základ pozdějšího urba­nizačního vývoje. Zatímco z původně keltského osídlení Lutetia později vyrostla metropole Paříž, v Závisti dnes najdeme nanejvýš altánek pro výletníky.


V místech dávných hradišť archeologové nacházejí například úlomky kuchyňské keramiky.

Vznik a rozvoj kelt­ských oppid nejen na našem území vnímají badatelé především jako reakci na ekonomické a společenské změny, jako byl nárůst počtu obyvatel nebo hospodář­ský vývoj. Jejich umís­tění v krajině se ovšem dodnes nepodařilo uspo­kojivě vysvětlit. Většina z osmi dosud objevených českých oppid stála izolovaně na vysokých kopcích, daleko od důle­žitých dopravních tepen a klíčových průsmyků. Z vojenského hlediska tak jejich poloha nedává téměř žádný smysl.

To by potvrzovalo teorii o tom, že Kel­tové stavěli svá opevněná sídla z jiných než strategických důvodů. Podle Vla­dimíra Salače je pro pochopení vzniku a smyslu oppid nutné opustit četné, dosud zažité představy: „My se stále sna­žíme na oppida nahlížet tak, jak to známe ze Zápisků o válce galské od Julia Caesara. Ve střední Evropě ale s tímto pohledem neuspějeme. Jako důležité opěrné body u nás oppida zkrátka nesloužila," zdůraz­ňuje historik. Možný náboženský pod­text jejich výstavby zase vyvrací fakt, že se na žádném českém oppidu dosud nenašly pozůstatky keltských svatyní.

Na druhou stranu musela existovat určitá síla, která donutila tehdejší oby­vatele opustit dosavadní způsob života a začít budovat opevněná sídliště v kop­cích. V případě Závisti to znamenalo vznik doslova monumentálního areálu o velikosti zhruba tří set fotbalových hřišť. Ve vyšších polohách oppida, zvláště na tzv. akropoli, navíc chybí zdroj vody, jeho tehdejší obyvatelé proto museli tuto životodárnou tekutinu složitě dopravovat pravděpodobně pomocí nosičů a mezků z Břežanského potoka či z Vltavy. I proto je umístění oppida daleko od pramene přinejmenším nepraktické.

Hradiště na našem území během tisí­ciletí postupně vznikala a zase zanikala. Za jejich koncem často stály tlaky jiných kultur, problémy s logistikou, změny společnosti, ale třeba také klimatu nebo toku řek. Postupně tak mohlo v jednom prostoru vzniknout i několik na sobě nezávislých sídlišť.


Náčrtek keltského oppida Hrazany na Sedlčansku

V lokalitě Závist stálo první opevnění snad již v pozdní době kamenné, poté jistě v době bronzové a zvláště mohutné pak ve starší době železné v 6. století před naším letopočtem. Jeho největší slávu ale archeologové datují o 400 let později, kdy na místě vzniklo právě roz­sáhlé keltské oppidum. Po jeho zániku zde měli své sídliště nejdříve Germáni, později i Slovani.

Máme přepsat školní učebnice?
Je možné, že vydaný atlas nepostihuje všechna hradiště, která na našem území v minulosti stála. Česká krajina během staletí výrazně měnila svoji podobu, řeky se často vinou jinak než v minulosti, odborný průzkum dávného osídlení ztě­žuje i následná výstavba středověkých a novodobých sídlišť. Asi už nikdy se tak s určitostí nedozvíme, zda existovalo pravěké hradiště na kopci, kde dnes stojí Pražský hrad. Pozdější románské, gotické a barokní budovy další archeologický výzkum pravěkých pozůstatků v tomto prostoru prakticky vyloučily.

Publikace svým komplexním poje­tím a podrobným zpracováním vyvrací některé desítky let zažité stereotypy. Mezi ně patří i ve školních učebnicích dlouho tradovaná představa o řece Ohři jako důležitém obchodním a vojenském spojení. Z podrobných archeologických srovnání zanesených v atlase přitom zjiš­ťujeme, že břehy této řeky na severozá­padě Čech až do středověku naši předci téměř neobývali.

Kromě toho neplatí ani úměra mezi množstvím nerostných surovin či úrod­ností půd a množstvím hradišť. Jejich zvýšený počet by se dal očekávat v Pod­krušnohoří, v blízkosti bohatých zdrojů cínu, mědi a železa, zde je ovšem jejich výskyt sotva průměrný. Naopak značné nahromadění hradišť lze pozorovat např. na Domažlicku, tedy mimo nejúrodnější a surovinově nejbohatší oblasti. Vůbec největší shluk hradišť se nachází mezi Labem a střední Sázavou, kde jsou podmínky pro zemědělství sice příznivější, na druhou stranu zde zcela chy­bějí potřebné nerostné suroviny.


Nástroje archeologů v mnohém připomínají vybavení operačních sálů

Roli při umístění hra­dišť přitom hrálo mnoho faktorů, patřila mezi ně například nadmoř­ská výška. Opevněná osídlení se stavěla kvůli zásobování především v dosahu nížiny. Přesto se našly i výjimky. Pět pro­cent hradišť leželo v nadmořské výšce nad 650 metrů, to nejvýše položené, v Albrechticích na Šumavě, dokonce ve výšce 902 metrů nad mořem.

Vydaný atlas nevypovídá pouze o hra­dištích samotných, ale jejich prostřednic­tvím i o rozsahu a struktuře pravěkého a raně středověkého osídlení v Čechách, a tím i o starých společnostech jako tako­vých. Osud mnoha hradišť a zejména keltských oppid může být přitom poučením i pro moderní společnost v 21. století. „Keltové zřejmě doplatili právě na svoje megalomanství, na zcela předimenzo­vané a nepraktické stavby. To může být v současné době, kdy řešíme limity udr­žitelnosti naší civilizace, velkým varová­ním,“ uzavírá Vladimír Salač.

Tento článek i další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum.


3/2020 (verze k listování)
3/2020 (verze ke stažení)

Připravili: Martin Ocknecht a Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Historické vědy

Vědecká pracoviště

Úkolem ústavů této sekce je výzkum českých dějin v mezinárodním kontextu. Dva archeologické ústavy (v Praze a v Brně) se věnují pravěkým a středověkým dějinám Čech, resp. regionu středního Podunají od paleolitu po období Velké Moravy. Kromě tradičních metod a záchranného terénního výzkumu se rozvíjí i prostorová archeologie. Historický výzkum, který je rovněž zastoupen dvěma ústavy, se zabývá vybranými kapitolami českých dějin od raného středověku. Souhrnným rozsáhlým projektem je zde příprava Biografického slovníku českých zemí. Pro novější období a zejména pro zmapování klíčových událostí v letech 1938-45, 1948 či 1968 je důležité kritické publikování dříve nepřístupných pramenů. Do této sekce se soustřeďuje i studium dějin vědy, vědeckých institucí i významných osobností vědy. Uměnovědné bádání se soustřeďuje na dokončení mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění a na Topografii uměleckohistorických památek. Posláním Masarykova ústavu a Archivu AV ČR je vedle výzkumu a ochrany pramenné základny k dějinám vědy a kultury v českých zemích obecně i specifický výzkum spisů prvního prezidenta naší republiky a jejich kritické vydávání. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 410 zaměstnanci, z nichž je asi 240 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce