Zahlavi

Recyklace plastů aneb Třídíme hodně, ale špatně

08. 10. 2020

Jen málo témat vzbuzuje tolik otázek jako třídění a recyklace. Dosud se s nimi pojí mnoho polopravd, omylů a mýtů. Máme kelímky od jogurtů vymývat? Kam házet kapsle z kávovarů? Hladinu emocí jitří zejména problematika plastů, které v České republice tvoří skoro třetinu vytříděného komunálního odpadu. Tématu se věnuje aktuální číslo časopisu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Z reklamy se na nás směje charismatický George Clooney a z malinkého šálku upíjí kávu. Připravil si ji z kapsle. Co s ní však udělal, když ji použitou vyndal z kávovaru? To už se z reklamy nedozvíme. Kapsle do kávovarů se vyrábějí z různých materiálů, včetně biodegradovatelných. Převažuje však kombinace polypropylenu (kalíšek) a hliníku (víčko). Patří tedy do směsného odpadu. 


Do jakého koše správně patří kapsle z kávovarů?

„Ekologicky založení občané mohou použité kapsle rozebrat, oddělit hliníkové víčko od polypropylenového kalíšku, dát je do sběrných kontejnerů na kovy a plasty a vysypaným lógrem zušlechtit zeminu v květináči nebo na záhonku. Pochybuji však, že uživatelé kávových kapslí by si takto komplikovali život, když si chtějí ušetřit i práci s přípravou slušné kávy,“ říká Zdeněk Kruliš z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, který se zabývá recyklací a zpracováním polymerních materiálů.

Obaly či výrobky, které nepatří do separovaného sběru, způsobují při recyklaci technologické potíže a patří do směsného odpadu. Mezi lidmi stále panují mnohé omyly. „Do separovaného skla rozhodně nepatří porcelán a varné sklo. Do papíru zase kartony s plastovou vrstvou nebo papíry lakované. Do plastového odpadu nevyhazujme nic z pryže ani z koženky,“ vyjmenovává Zdeněk Kruliš nejčastější chyby.

A jak je to s tolik diskutovanými kelímky od jogurtů? Do žlutého kontejneru by měly přijít pokud možno bez větší porce jogurtu, postačí zběžně vypláchnout nebo ekologicky nechat vylízat pejskovi. Svozová firma je dopraví do třídírny, tam se separují do frakce „tvrdý plast“ a následně zamíří do recyklačního závodu, kde se zpracují například na plotovou plaňku odolnou povětrnosti.


Zdeněk Kruliš z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR

Riziko znečišťování životního prostředí se ve spojení s užíváním plastů skloňuje čím dál víc. Z části jde o problém, který je třeba řešit, z části o mediální masáž různých ochranářských frakcí. Evropská komise našla řešení: zákaz plastových tašek, talířků, brček, kelímků či tyčinek na čištění uší na jedno použití. Je to krok správným směrem? Podle Zdeňka Kruliše jsou podobné restrikce úsměvné: „Zakazování plastů tam, kde za ně není po technické a ekonomické stránce rovnocenná nebo lepší náhrada, je holý nesmysl.“

Co jsou bioplasty?
Plasty jsou tu s námi již nějakou dobu a budou i dlouho po nás. Prvním plastem vůbec byl parkesin. Na průmyslové výstavě v Londýně jej v roce 1862 představil anglický vynálezce Alexander Parkes. „Nitrát celulózy, později známý a průmyslově vyráběný jako celuloid, mohl být podle své převažující přírodní suroviny – celulózy – považován za bioplast. Americká auta padesátých let, známé ‚křižníky silnic‘, měla věnec volantu a ovládací prvky přístrojové desky právě z imitace slonoviny a želvoviny z triacetátu celulózy,“ vysvětluje Zdeněk Kruliš. Z dnešního pohledu byly bioplasty prvními plasty, které se do technických aplikací rozšířily. A následovaly je mnohé další.

Vše, co je „bio“ (popřípadě „eko“), je „in“. „Vše bio- je správné, pokrokové a šetrné k životnímu prostředí, bio- prodává,“ říká s nadsázkou. Bioplasty jsou plasty vyrobené z přírodních surovin. Označují se tak ale i biodegradovatelné plasty vyrobené z fosilních surovin, například polykaprolakton (PCL) nebo polylaktidy z kyseliny mléčné, připravené z etylenu nebo acetylenu, a rovněž rozložitelné plasty vyrobené z přírodních surovin, například polylaktidy (PLA) z kyseliny mléčné vyrobené bakteriální fermentací cukrů. Biodegradovatelných plastů se průmyslově vyrábí několik typů. Využití nalézají třeba v medicíně: z materiálů na bázi PLA nebo PCL se vyrábějí vstřebatelné tkáňové náhrady a šicí materiály.

Vlastnost, která je pro jedno odvětví výhodou, je pro jiné nevýhodou. „Biologicky rozložitelné plasty se těžko uplatní v potravinářské obalové technice, když základním požadavkem na materiál pro uchování potravin je jeho biologická stabilita,“ podotýká Zdeněk Kruliš. Ukrývají však i další nástrahy – jak je správně třídit?


Jednou z alternativ klasických plastů je biodegradovatelný materiál vyrobený z kyseliny mléčné, tzv. polyaktid (PLA).

Biodegradabilní plasty je možné kompostovat, případně likvidovat se směsným odpadem. Dosud se však přesně neví, jak se budou v různých prostředích a za různých podmínek chovat. V přírodě mohou zůstávat i několik let a za určitých podmínek, zejména v suchém prostředí, se pravděpodobně úplně nerozloží. Pokud se dostanou k běžným plastům do žlutého kontejneru, mohou je kontaminovat a proces recyklace narušit. Na problémy spojené se zaváděním takzvaných bioplastů upozorňuje i Ministerstvo životního prostředí ČR.

Celý článek i další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum.


3/2020 (verze k listování)
3/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

 

Chemické vědy

Vědecká pracoviště

Chemický výzkum navazuje na tradici vytvořenou významnými českými chemiky jako Rudolfem Brdičkou, Jaroslavem Heyrovským, Františkem Šormem či Ottou Wichterlem. V teoretické i experimentální fyzikální chemii je výzkum orientován na vybrané úseky chemické fyziky, elektrochemie a katalýzy. Anorganický výzkum je zaměřen na přípravu a charakterizaci nových sloučenin a materiálů. Výzkum v oblasti organické chemie a biochemie se soustřeďuje zejména na medicínu a biologii s cílem vytvořit nová potenciální léčiva a dále do ekologie. V oblasti makromolekulární chemie jde o přípravu a charakterizaci nových polymerů a polymerních materiálů, které lze využít v technice, v biomedicíně a ve výrobních, zejména separačních, technologiích. Analytická chemie rozvíjí separační analytické techniky, zejména kapilární mikrometod, a dále se zaměřuje na metody spektrální. Chemicko-inženýrský výzkum je orientován na vícefázové systémy, homo- a heterogenní katalýzu, termodynamiku a moderní separační metody. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 1270 zaměstnanci, z nichž je asi 540 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce