Hvězda nad Betlémem. Astronomický úkaz, nebo literární metafora?

Jedním z nejsilnějších vánočních symbolů je hvězda – ať už jako ozdoba stromečku a balicího papíru, nebo záře nad jesličkami s figurkou Ježíška. Čím ale ve skutečnosti ona hvězda byla? Představou a metaforou, anebo kometou, supernovou či konjunkcí planet? Podobný astronomický úkaz nás čeká na obloze už za pár dní, 21. prosince. Při té příležitosti publikujeme text o tzv. betlémské hvězdě, který vyšel v jednom ze starších čísel časopisu A / Věda a výzkum, vydávaného Akademií věd ČR.

Po celý letošní prosinec můžeme hned po západu Slunce, nízko nad jihozápadním obzorem, sledovat dva nápadné zářící body – obří plynné planety Jupiter a Saturn, přičemž první jmenovaná je z onoho páru tou jasnější. Den za dnem se k sobě zvolna přibližují, a to až do pondělí 21. prosince, kdy téměř splynou v jednu „hvězdu“. Něco podobného se naposledy událo v roce 1623 a znovu se zopakuje až za šedesát let.

Mnozí odborníci se domnívají, že podobné setkání Jupiteru a Saturnu v roce 7 před naším letopočtem bylo tehdejšími astrology považováno za zjevení oznamující příchod Spasitele, tedy tzv. Betlémskou hvězdu. Jestli to tak doopravdy bylo, nevíme, jisté ale je, že letošní vánoční podívaná bude vpravdě úžasná. Mimo jiné i proto, že dalšího podobně blízkého přiblížení těchto planet se dočkáme až v březnu 2080. Více se o konjunkci planet dozvíte na webu Astronomického ústavu AV ČR.

Freska Klanění králů od italského malíře Giotta di Bondoneho zdobí kapli Scrovegni v Padově.

Pojďme se ovšem na takzvanou betlémskou hvězdu podívat i z jiných úhlů pohledu. Předně je třeba zdůraznit, že o úkazu, který měl přivést záhadné mudrce z východu k jesličkám s čerstvě narozeným Ježíškem, se celá objemná Bible zmiňuje pouze v úvodu jednoho ze čtyř evangelií, podle Matouše.

„Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit,“ říkají v evangeliu mudrci (později zobrazovaní jako tři králové). „Hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.“ O moc víc se v textu o hvězdě nedozvíme.

Je tedy zjevné, že z tak úsečného popisu se nějaká přesná astronomická hypotéza udělat nedá. Přesto se o to hvězdáři v minulosti mnohokrát pokoušeli a dodnes si otázku, co mohla ona hvězda zářící nad Betlémem být, někteří pokládají. O jakých možnostech přitom uvažují?

V zásadě v úvahu přicházejí tři: hovoří se o kometě, vzplanutí supernovy nebo konjunkci planet. Co která eventualita znamená a jaká z teorií je pro dnešní astronomy nejpřijatelnější?

Vánoční kometa, která nebyla kometou
Asi nejrozšířenější je představa, že vánoční hvězda byla kometou. Její podobu jsme vstřebali už jako děti při pohledech na lidové betlémy a kreslení vánočních motivů. Kometu si většinou představujeme jako zářící objekt s ohonem, kterému se přezdívá vlasatice. Proč ale zrovna kometa?

Vizuální podoba vánoční hvězdy jako komety vychází až z počátku 14. století. Když v roce 1305 tvořil italský malíř Giotto di Bondone výzdobu pro kapli Scrovegni v Padově, na fresce nazvané Klanění králů namaloval nad jesličky s novorozencem právě kometu. Evangelijní popis nedává přesný návod, jak má hvězda vypadat, a umělec se nechal inspirovat tím, co sám zažil. Z historických záznamů víme, že čtyři roky předtím, než fresku maloval, byla v Evropě viditelná jasná kometa. Proslulý anglický hvězdář Edmond Halley v 18. století prokázal, že šlo o kometu periodickou, jež se navrací ke Slunci každých 76 let. Dnes se jí říká Halleyova kometa a není náhodou, že sonda Evropské kosmické agentury vyslaná v roce 1986 k jádru Halleyovy komety dostala jméno Giotto.

Nicméně pokud skutečně někdy kolem začátku našeho letopočtu na hvězdném nebi zazářil nezvyklý astronomický úkaz, kometa to pravděpodobně nebyla. Starověcí astronomové – čínští a babylonští – oblohu pravidelně pozorovali a úkazy na ní pečlivě zaznamenávali. O kometě v době kolem Kristova narození se ale nezmínili. Teoreticky by mohlo jít snad jen o Halleyovu kometu z roku 12 př. n. l. „To je ale příliš brzké datum a také její záznamy neodpovídají tomu, co se uvádí v Bibli,“ upozornil Pavel Koten z oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR.

Halleyova kometa vyfotografovaná během jejího zatím posledního průletu v roce 1986

Teorie o vánoční hvězdě jako kometě vážně pokulhává i v symbolické rovině. Komety totiž nemají nejlepší pověst – v historii byly často vnímány jako špatné znamení, jako předzvěst něčeho zlého. Jako takové by podle Pavla Kotena jen těžko mohly doprovázet příchod Krista ohlašovaného jako spasitele.

Výbuch nad Betlémem?

Pokud dále rozvíjíme předpoklad, že hvězda popisovaná v Matoušově evangeliu mohla být skutečným astronomickým úkazem, jako druhé z jeho možných vysvětlení se nabízí výbuch hvězdy novy, případně supernovy. Astronomové proti tomu ovšem mají výhrady. „Stručně řečeno, hypotézu o betlémské hvězdě jako výbuchu novy, resp. supernovy, nelze vyloučit, nicméně existují jiné hypotézy, které mají méně otazníků, a proto jsou pravděpodobnější,“ řekl Viktor Votruba ze stelárního oddělení Astronomického ústavu AV ČR.

Výbuch novy a supernovy jsou dva odlišné procesy, i když ve starší astronomické literatuře se obě události míchají a používá se pro ně jednotný termín „nova stella“. V naší Galaxii vzplane deset nov ročně, většinou jsou pozorovatelné dalekohledem, výjimečně i pouhým okem. Oproti tomu exploze supernovy je vzácnější úkaz, k němuž dochází (v naší Galaxii) průměrně třikrát za 100 let.

Není hvězda jako hvězda

Původcem novy je bílý trpaslík, extrémně hustá vyhořelá hvězda. Kolem ní se pohybují jiné větší hvězdy, různí červení trpaslíci, obři, podobři a další. Nova vzniká tak, že bílý trpaslík doslova nasává hmotu od sousední obří hvězdy, a když jí přetáhne moc, hmota se na jeho povrchu vznítí a vybuchne.

„Při výbuchu hvězdy dochází k jejímu velkému zjasnění. V extrémních případech můžeme na obloze spatřit ‚novou jasnou hvězdu‘ v místech, kde se už předtím nějaká hvězda nacházela, ovšem byla okem neviditelná. Z tohoto pohledu by to byl ideální kandidát na vysvětlení zjevení nové hvězdy. Ke zvážení všech pro a proti je však třeba podívat se na celý problém detailněji,“ dodal astronom Viktor Votruba.

Zbytky Keplerovy supernovy, která jako poslední vybuchla v Mléčné dráze

Výbuch supernovy, kterou dále dělíme na dva základní typy, je ještě o něco dramatičtější než v případě novy. U supernovy typu I nasává bílý trpaslík hmotu od svého hvězdného průvodce, na rozdíl od novy však mnohem intenzivněji a rychleji. Po dosažení kritického množství (tzv. Chandrasekharova mez) startuje mechanismus, na jehož konci je kolaps hvězdy a uvolnění extrémního množství energie. Supernovy druhého typu jsou pak konečným stadiem života nejhmotnějších hvězd. Hvězda vyčerpá veškeré jaderné palivo ve svém nitru a její jádro se přemění v železné. Hvězda neodolá vlastní gravitaci, jádro se hroutí a dochází k explozi, při níž se velká část materiálu rozprskne do širokého okolí.

Nova stella
Historicky první popis supernovy pochází od dánského astronoma působícího i na českém císařském dvoře, Tychona Braha. Zvláštní nečekaný úkaz na noční obloze spatřil 11. listopadu před 445 lety. Jediné tehdy možné vysvětlení bylo, že šlo o kometu. Na rozdíl od ní se ale objekt na obloze nijak nepohyboval, kometa to tedy být nemohla. O rok později vydal Brahe spis O nové hvězdě, nikdy dosud nevídané od počátku světa. Poprvé se tam objevuje termín „nova stella“, tedy nová hvězda, který používáme ve zkrácené podobě dodnes.

Mimo jiné napsal: „Minulého roku 1572 jedenáctého večer po západu slunce, když jsem po svém zvyku obdivoval hvězdy na jasném nebi, postřehl jsem, že nová a neobvyklá hvězda převyšující ostatní jasností svítí mi právě nad hlavou. A protože od dětství znám hvězdy skoro dokonale, což není nijak zvlášť obtížné, bylo mi zcela zřejmé, že žádná hvězda v těch místech nikdy předtím nebývala. Ani ta nejslabší, natož žádná tak jasná jako tato.“

Supernova po dvou týdnech zjasňování slábla a po roce a půl úplně zmizela z dohledu. Je pozoruhodné, že Tycho Brahe dokázal na počátku 16. století zjistit její polohu s přesností několika úhlových minut! Zbytky historické hvězdy rozmetané do širokého okolí se pak podařilo dohledat pomocí přístrojů v šedesátých letech 20. století.

Tycho Brahe pocházel z Dánska, na sklonku života žil v Praze, pohřben je v Týnském chrámu.

Pokud by v době zrození Ježíše Krista vzplanula supernova, moderní přístroje by měly být schopné nalézt na obloze její pozůstatky. Žádné takové se nicméně nenašly. „Takto jasná nová hvězda viditelná pouhým okem by navíc neunikla pozornosti astronomů tehdy již vyspělých civilizací. Existuje sice zmínka o nové jasné hvězdě zhruba pět let před narozením Ježíše Krista, pozorování jiných astronomů ji ale nepotvrdilo,“ upozornil Viktor Votruba.

Astronomové bez dalekohledu
Z dnešního pohledu je neuvěřitelné si představit, jak starověcí astronomové zkoumali hvězdné nebe. Jeho dokonalou znalostí byli tehdy proslulí Peršané, Číňané i Korejci, za kolébku astronomie a astrologie se považuje Babylon. Dnes astrologii nepovažujeme za vědecký obor, ve starověku tomu ale bylo jinak – astrologie byla přírodní vědou v tom smyslu, že lidé odkoukávali přírodní zákonitosti a snažili se je interpretovat. Hvězdopravci hledali spojitosti mezi děním na obloze, zejména pohybem planet, Slunce a Měsíce a jejich vlivem na život na Zemi.

Znalosti a schopnosti poznání vesmíru starověkých civilizací jsou ohromující. Tehdejší odborníci na hvězdné nebe uměli předpovědět zatmění Slunce a Měsíce, určit zemskou precesi, tedy to, jak zemská osa putuje mezi hvězdami. K dispozici měli především dobré oči a tmavou oblohu – a to není samozřejmost, protože dnes si o skutečně tmavé obloze můžeme nechat jen zdát. Světelné znečištění je tak závažné, že zcela znemožňuje přirozené sledování hvězd. Uvádí se, že v naprosto neporušeném nočním prostředí lze očima spatřit až 3000 hvězd – ve městech jsou to ale jen stovky a ve velkoměstech desítky!

K dobrým očím a ideálním pozorovacím podmínkám si lidé ve starověku zhotovili ještě pár základních nástrojů, které jim pomáhaly při měření nebeských těles. Jedním z nich byla tzv. Jakubova hůl. Na dřevěnou tyč se kolmo nasadila jiná tyčka, člověk si ji dal k oku a posouváním dál nebo blíž měřil úhlovou vzdálenost dvou objektů na obloze, byl to vlastně takový primitivní dřevěný úhloměr. Druhým nástrojem byl tzv. gnómon, který si můžeme představit jako obelisk zakončený hrotem vrhajícím stín. S jeho pomocí se dal určit sklon ekliptiky k rovníku i čas slunovratu a rovnodennosti.

Novější gnómon je k vidění například i v Třebíči.

Sblížení planet pozorované z Prahy
Je zřejmé, že pokud by ze Země byla v době kolem Kristova narození vidět kometa nebo vzplanutí supernovy, museli by je zkušení starověcí astronomové či astrologové zaznamenat. A to se nestalo. „Díky historickým pramenům z Dálného východu lze vyloučit, že by úkazem známým pod pojmem betlémská hvězda byla nova, supernova anebo kometa. Takže tudy cesta nevede. Přesto je možné, že mohlo jít o reálný astronomický úkaz,“ uvedl Jiří Grygar z oddělení astročásticové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR.

Jako nejpravděpodobnější se mu jeví předpoklad, že jím byla konjunkce planet. To je situace, kdy se planety nacházejí v takové úhlové blízkosti, která je pozorovateli ze Země nápadná na první pohled (i když jejich skutečná vzdálenost v prostoru je obrovská, větší než stovky milionů kilometrů).

Názor o betlémské hvězdě jako konjunkci planet poprvé vyslovil počátkem 17. století německý astronom Johannes Kepler, působící tehdy v roli císařského matematika na dvoře Rudolfa II. v Praze. Když šel 17. října 1604 ze svého domu u Karlova mostu na Hrad, spatřil na obloze zdánlivě těsně u sebe jasně zářící planety Jupiter a Saturn. Napadlo ho spočítat, zda se podobné úhlové sblížení nemohlo odehrát v době Kristova narození.

„Sám byl asi překvapen, když mu z výpočtů vyšlo, že v roce 7 př. n. l. prodělaly obě planety dokonce tři takové konjunkce, koncem května, koncem září a počátkem prosince,“ doplňuje astrofyzik Jiří Grygar, který o fenoménu betlémské hvězdy mnohokrát psal a přednášel. Keplerovy výpočty byly podle něj v moderní době ověřeny a v podstatě jsou správné. „Kepler byl skvělý počtář a dnešní údaje mu dávají za pravdu,“ dodal astrofyzik.

K tomu je potřeba dodat, že datum Kristova narození, které si dnes mylně spojujeme s pomyslným rokem nula, bylo stanoveno zpětně až v 6. století.

Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu AV ČR

Betlémská hvězda nebyla jediným fenoménem z minulosti, kterému chtěl Johannes Kepler přijít na kloub. Zabýval se i dalšími nebeskými úkazy popsanými v historických textech. „Zkoumal například vzplanutí novy v souhvězdí Blíženců v roce 1383, popsané jak v latinské kronice o Zlých časech po smrti krále Přemysla Otakara II., tak později v Kronice české Václava Hájka z Libočan, kterou Kepler znal v německé verzi,“ upozornila klasická filoložka Alena Hadravová z Kabinetu dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jevů, které by mohly být ztotožňovány s betlémskou hvězdou, je podle Aleny Hadravové celá řada, přitom žádný z nich není průkazný. „Nelze vyloučit ani to, že šlo čistě o literární záležitost.“

Hvězda jako metafora
Zatímco mnozí astronomové v minulosti i dnes promýšlejí různé varianty toho, co mohla být v evangeliu popsaná betlémská hvězda, teologové a znalci Bible si takové otázky nepokládají. Hvězdu chápou především jako symbol a metaforické vyjádření spíše než jako reálný astronomický úkaz. „Astronomie nám k datování Ježíšova narození pomůže málo, protože, i kdyby datovala přesně ten jev, který byl popsán jako hvězda, jde jen o datování toho, co se po letech stalo metaforou ke zpětnému vyjádření významu Ježíšova narození,“ uvedl evangelický teolog a biblista Petr Pokorný (letos v lednu zesnul ve věku 86 let).

Křesťanství už u nás zdaleka nehraje tak důležitou roli jako dříve a Vánoce jsou spíše svátkem konzumu než připomínkou Kristova narození. Symbolika hvězdy jako ohlašovatelky něčeho pozitivního (ve většině případů dárků pod stromečkem) ale přetrvává. A možná její důležitost ještě o to více narůstá, o co méně chápeme její původní smysl.

Leckoho proto překvapí, že hvězda původně vůbec tak důležitým symbolem pro rané křesťany nebyla. „Hvězdy v Bibli nehrají takovou roli, jako hrály ve většině tehdejších náboženství. To proto, že židé a potom i křesťané je nepokládali za božstva, ale za ‚stvoření‘,“ upozornil Petr Pokorný. Symbolika hvězdy získala na významu až o něco málo později. „Zrodilo se to v rané křesťanské lidové tradici a literárně je to zpracováno v Matoušově evangeliu s teologickým záměrem sdělit, že Ježíšův příběh je naplněním velkých očekávání Izraele i moudrosti celého světa, proto se také píše o mudrcích z východu.“

Co říká a kdo je Matouš?
První část Nového zákona tvoří čtyři evangelia: podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Jejich studiem, porovnáváním a hledáním souvislostí s dalšími raněkřesťanskými i starozákonními texty se zabývají desítky generací teologů a biblistů. Všechna evangelia pojednávají o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, příběh jeho narození však podávají pouze dvě z nich, Matoušovo a Lukášovo.

Obraz Povolání svatého Matouše od Caravaggia

Evangelium podle Matouše, v němž se hovoří o hvězdě, vzniklo pravděpodobně v letech 80 až 90 našeho letopočtu. Za autora se podle tradice považuje celník Matouš, jeho identita ale není zcela jasná. Autor zřejmě mluvil řecky, znal rovněž aramejštinu či hebrejštinu nebo obojí. Nebyl očitým svědkem Ježíšova působení, evangelium vzniklo na základě Markova evangelia a dalších písemných i ústních tradic.

Evangelista Matouš je jediným, kdo zmiňuje hvězdu zářící nad Betlémem. Je přitom velmi pravděpodobné, že hvězda je v jeho podání metaforou spíše než odkazem na skutečný astronomický jev. „K volbě metafory mohla přispět vzpomínka na neobvyklý úkaz na nebi, která při utváření tradice o betlémské hvězdě byla už víc než jednu generaci stará a kterou si jeho stoupenci spojili s Kristovým narozením,“ poznamenal Petr Pokorný.

Reálný astronomický úkaz nehledá za symbolem betlémské hvězdy ani Jan Roskovec, ředitel Centra biblických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy. „Přinejmenším od Keplerových dob vzbuzovala hvězda snahy ztotožnit ji s některým ze známých astronomických jevů. Uvažovalo se o kometě, supernově či konjunkci Jupitera se Saturnem a Marsem. Nic z toho není zcela vyloučené, nic však nevyhovuje úplně. Matoušovo líčení si zřejmě z astronomie (a astrologie) jen vypůjčuje motivy, které vzbudí asociace povědomosti. Jejich funkce je však zcela určena záměrem vyprávění, nikoli přírodními zákony.“

Jan Roskovec dále upozornil, že Matoušův text je plný symbolických významů leckdy až pohádkově bizarních rysů. Třeba vyprávění o záhadných mudrcích, kteří přicházejí složit hold narozenému „králi Židů“. Přišli na zavolání hvězdy a přinesli mu „zlato, kadidlo a myrhu“. Co víme o těchto návštěvnících z východu, kteří se v evangeliu náhle objeví a zase beze stopy zmizí?

Otázka zdánlivě nesouvisející s fenoménem betlémské hvězdy nám může mnohé napovědět o charakteru Matoušova vyprávění. Evangelista používá původně termín „mágové“, slovo v řečtině známé od Hérodota, který jím označuje jistou kastu médských a později zoroastrovských kněží. Přeneseně se pak takto nazývali ti, kdo se zabývali tajnými praktikami a prorokovali budoucnost. Termín „mágové“ napovídá, že muži mohli přicestovat z Persie, souvislost s hvězdou svědčí o kolébce astrologie Babylonu a tři dary (zlato, kadidlo a myrha) jsou charakteristické pro Araby, proslulé obchodníky s těmito komoditami.

Dary tří mudrců: zlato, kadidlo a myrha

Poutě významných osob z východu jsou historicky doložitelné jak v době před Ježíšovým narozením, tak v období, kdy vznikalo evangelium. Prvním Matoušovým čtenářům tak mohlo podobné vyprávění připadat povědomé. Příchod mágů za hvězdou může být podle Jana Roskovce jakousi „parafrází dobových reálií“. Kromě toho je v Matoušově vyprávění rozpoznatelný ještě další motiv, a to odkaz na Starý zákon (u evangelií je běžné, že přebírají symboly a příběhy ze starozákonních textů, hledají souvislosti mezi tím, co předvídali starozákonní proroci, a tím, co se dělo kolem Ježíše Krista). I ve Starém zákoně tak můžeme najít hvězdu, konkrétně v příběhu Bileáma a Baláka z doby putování Izraele pouští po odchodu z Egypta: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele“. Symbolický, nikoli historicky popisný význam tedy hvězda má již v Matoušově textu.

Vraťme se ještě k mudrcům. Jak se z nich stali „tři králové“? Nejstarší zmínka o třech králích pochází až z počátku 3. století a jejich konkrétní počet se odvozuje zřejmě od množství přinesených darů. Jména Baltazar, Melichar a Kašpar se objevují až v latinském překladu řecké kroniky z 6. století a v raném středověku se dokonce začíná mluvit o údajných tělesných ostatcích tří králů – dodnes je uchovává katedrála v Kolíně nad Rýnem, kam je nechal v roce 1162 z Milána převézt Fridrich Barbarossa.

Má smysl zabývat se betlémskou hvězdou?
Postavy zmíněné v matoušovském textu utkané z historických nitek i biblických ozvěn dostaly postupně jména, tváře a dokonce i kosti. Není to podobné s betlémskou hvězdou? Nehledáme pro ni vědecké astronomické vysvětlení v reálném světě zbytečně? Možná ano. Přesto se k této otázce astronomové v minulosti i dnes občas vracejí. „Bible jako kniha ovlivnila a bude ovlivňovat mnoho generací. A zcela jistě patří mezi zásadní historické prameny z období raného křesťanství, nezávisle na tom, jestli jsme věřící, či nikoli. Ověřování historických, geografických a dalších souvislostí, včetně těch astronomických, je nezbytné pro zasazení a posouzení Bible z hlediska historie lidstva,“ zmínil například astronom Viktor Votruba.

Jména tří králů si připomínáme každoročně 6. ledna, kdy koledníci na dveře píšou jejich iniciály.

Ať už si o betlémské hvězdě a její reálnosti myslíme cokoli, pokládat si otázky není nikdy na škodu. Jestli byla, nebo nebyla betlémská hvězda kometou, výbuchem supernovy či konjunkcí planet, je nakonec nepodstatné. Stejně jako to, jestli podobná hvězda vůbec nad Betlémem vzplála. Symboliku hvězdy, která se v dnešní době pojí především s prožíváním vánočních svátků, to neumenšuje.

Více se dozvíte v článku v časopise A / Věda a výzkum 4/2017.

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, archiv AV ČR

Přečtěte si také

• Tuk je možné vydolovat i z tisíce let staré keramiky, říká Veronika Brychová
• Svérázná říše umělé inteligence. Máme se jako lidstvo bát, nebo být nadšení?
• Přelomové datování. První lidé přišli do Evropy už před 1,4 milionu let
• Přitažlivá nepřitažlivost. Vědci experimentálně potvrdili novou formu magnetismu
• Krása neviditelného krystalu. Jak se zkoumá skrytý svět atomů a molekul
• Planetky neboli asteroidy: jak pomáhají vědcům při dobývání a výzkumu vesmíru
• Nová krystalografická metoda pomůže ve vývoji léků i rychlejších počítačů
• Dva bratři Jungwirthové, dva prestižní evropské granty ve výši 120 milionů korun
• Budoucnost energetiky: malé modulární reaktory jako zdroj čistší energie
• V Česku ve vědě zůstává ohromné množství srdcařů, říká Helena Reichlová