Zahlavi

Vlastní bydlení nemusí být výhodné. Mladí si ho idealizují po vzoru rodičů

22. 09. 2022

Ideálně žít ve svém – nájemní bydlení se u nás vnímá jako životní neúspěch a jen přechodná forma bydlení. Takovou normu uvažování přebírá mladší generace od svých rodičů, a to navzdory tomu, že ekonomická situace a trh vlastnímu bydlení nepřejí. Norma přispívá k tomu, jak trh vypadá a podporuje neudržitelný růst cen. Vyplynulo to z výzkumu Martina Luxe ze Sociologického ústavu AV ČR. Metodu, která úzce propojuje ekonomii a sociologii, popsal v následujícím rozhovoru. Rozsáhle se jí věnoval také prestižní akademický časopis Housing, Theory and Society.

Svou metodu jste nazvali pragmatická ekonomická sociologie. Jak vznikla a čím je specifická?
Spojuje poznatky sociologie a ekonomie, tedy oborů, které obvykle nespolupracují. Mainstreamová ekonomie předpokládá, že se člověk rozhoduje vždy racionálně, a navíc je perfektně informovaný. Sociologie a psychologie naopak ukazují, že se může rozhodovat také iracionálně. To má pak za následek, že trhy nefungují tak, jak očekáváme. Hledáme tedy situace, ve kterých se člověk nerozhoduje hlavně podle toho, co je ekonomicky nejrozumnější a nejvýhodnější, ale spíše na základě sociálních norem nebo jiných sociálních vlivů. Kvůli takovým normám je jeho rozhodnutí jaksi dáno již dopředu, ať už je ekonomická realita jakákoli. Koncepce pragmatické ekonomické sociologie, jak tento přístup nazýváme, je výsledek práce, kterou jsem započal s kolegou Petrem Sunegou ze Sociologického ústavu AV ČR asi před deseti lety.

Z výsledků vašeho výzkumu vyplývá, že nájem je z pohledu mladých lidí bydlením z nouze. Co to znamená?
Krátkodobě ne, mladí lidé uznávají, že nájemní bydlení může velmi dobře posloužit během studia nebo na začátku pracovní kariéry. Dlouhodobě tak tomu ale skutečně je. Znamená to, že se do nájmu uchylují proto, že se jim nepodařilo získat zázemí bydlení vlastního. Narazí na problém, že vlastnické bydlení pro ně není finančně dostupné a bydlení v nájmu se stává řešením z nouze. A protože se situace na trhu nelepší, zůstanou v nájmu déle, než by si přáli. Stále ale touží po bydlení ve vlastním, a jakmile jim to finanční situace dovolí, tak ho realizují. Žijí v přesvědčení, že nájemní bydlení nemůže nabídnout jistotu potřebnou pro založení rodiny a že koupě vlastního bydlení je vždy výhodné a je tudíž skvělou investicí.

Tak to vnímá samotná mladá generace nebo starší ročníky?
Tak je to vnímáno většinovou společností. Normálním, správným a vyřešeným bydlením je to vlastní. Je silnou sociální normou, že se rodina zakládá ve vlastním bydlení. Jakmile lidé zakládají rodinu v nájmu, můžou být vnímáni jako nezodpovědní, chudí nebo v těžké životní situaci. Sociologové takové představy o tom, co společnost považuje za normální, nazývají konstrukcí sociální reality. Bydlení v nájmu u nás představuje určité stigma. Normou je, že člověk má k vlastnímu bydlení směřovat jako k jakési životní metě a určuje tak, koho považujeme za úspěšného a koho ne. Ostatně, podle našich výzkumů si jen velmi málo Čechů asociuje nájem se slovem „domov“. Forma bydlení se pak propisuje i do sociálních nerovností. Vlastnictví bydlení je tak hlavní složkou majetku českých domácností.

Nemovitost dnes už téměř není vnímána jako domov, ale jako určitý druh investice.
Bydlení ve vlastním má velký vliv na to, jestli nás ostatní lidé považují za úspěšné. 

A proč by měla být snaha vlastnit svůj domov problém?
Protože vede k tomu, že se při výběru bydlení ne vždy rozhodujeme ekonomicky racionálně. Je často výhodnější si byt pronajmout a své životní úspory i dluhy cílit jinam. Jenže silná norma v nás říká, že máme byty vlastnit. A tak si v určitý životní moment bereme hypotéky se splatností na mnoho let dopředu a kupujeme i nemovitosti, které jsou výrazně nadhodnocené. Namísto toho, aby peníze mířily do oblastí, které nám i společnosti přinesou více užitku, tak je vkládáme do mrtvých cihel. Z pohledu sociologie jednáme rozumně, tedy podle převažující sociální normy. Z ekonomického pohledu jednáme ale iracionálně, protože nedokážeme ekonomicky správně posoudit výhodnost alternativ.

O koupi nemovitostí se ale často hovoří jako o investici. Jak do trhu s bydlením zasahují investoři?
Žijeme v době, kdy se bydlení nechápe jen jako domov, ale stále více jako investice. Byty skupují malí i velcí investoři a k bydlení je jich tak méně. Říká se tomu financializace bydlení. V některých západních zemích se mladí lidé snaží nátlakovými akcemi proti tomuto trendu bojovat, u nás je ale názor mladých spíše konzervativní. Věří více trhu než státním zásahům. Možná i proto, že stát vlastní bydlení nemůže dát všem. Skutečnost, že nejednáme ekonomicky racionálně, vede k tomu, že je trh méně efektivní a během boomu ceny rostou prudčeji vzhůru a při ekonomické recesi také prudčeji a hlouběji padají. Vzniká tak něco, co ekonomové nazývají cenová bublina, kdy je aktuální cena nemovitosti oproti ceně tzv. fundamentální silně nadsazená. V zemích, kde je norma vlastnit bydlení vysoká, je riziko vzniku takové cenové bubliny vyšší.

Takže podobné normy najdeme i v jiných zemích? Nejde o mentalitu ryze českou?
Najdeme je i v jiných zemích, ale opačným příkladem může být Německo nebo Švýcarsko, kde tomu tak není. Tam i majetnější rodiny žijí celý život v nájmu a nenapadne je, že by měly bydlení vlastnit. V Německu bydlí ve svém méně než polovina populace a většina domácností žije v soukromém nájmu. I o Velké Británii se mluví jako o zemi orientované na vlastnické bydlení, ale přitom i tam téměř 40 procent domácností žije v nájmu.

Tématu vlastnického bydlení a sociálních norem chování se do detailu věnuje publikace Bydlení mladých v době krize, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR.
Tématu vlastnického bydlení a sociálních norem chování se do detailu věnuje publikace Bydlení mladých v době krize, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR.

Proč třeba zrovna v Německu dávají lidé přednost nájmu před vlastním bydlením?
V Německu se nájemní smlouva ze zákona uzavírá na dobu neurčitou, u nás zpravidla jen na jeden rok. To přináší skutečnou nejistotu. Němec tak nemá problém žít v nájmu celý život, protože má relativně vysokou jistotu, že dokud platí nájem a neprovede nic nezákonného, může v bytě zůstat, jak dlouho chce. Na druhou stranu, z postsocialistických zemí máme ještě podíl vlastnického bydlení relativně nízký, okolo 80 procent, a to, když do něj zařadíme i bydlení družstevní. V Maďarsku je tento podíl vyšší, kolem 92 procent, v Litvě dokonce kolem 95 procent. Každopádně, ve východních a jižních zemích EU vlastnictví bydlení dominuje.

A kde vidíte zdroj těchto norem? Odkud pramení?
Starší generace na mladou přenáší své představy o správném životě. U nás, podobně jako v jižních státech Evropy, existuje navíc velká mezigenerační finanční výpomoc, mnoho rodičů svým dětem spoří peníze právě na budoucí koupi bytu, dokonce darují celé nemovitosti. V severských státech EU je něco takového naopak hodně neobvyklé. Taková výpomoc má však obvykle podmínku: „Tady máš peníze na vlastní bydlení, ale běda, abys je utratil za něco jiného.“ I tím se norma přiživuje. Příčiny jsou snad v ekonomické transformaci devadesátých let, kdy jsme se z národa nájemníků stali národem vlastníků bydlení. Když se privatizovalo nájemní bydlení, dospívající generace ztratila možnost získat státní nájemní byt a neměla ani moc na výběr, co se týče dostupného nájmu na trhu. Od té doby se situace v mnohém zlepšila, ale zkušenosti z té doby jsou stále v nás.

Co je tedy potřeba k tomu, aby se tato situace změnila? Bude nutná nějaká krize?
Normy se mění a ty staré odezní. Jen to trvá desítky let. Za první republiky na 90 procent městských domácností žilo v soukromém nájmu, i ti příjmově silnější. V jednom domě často bydleli lidé ze všech sociálních skupin a vrstev společnosti, včetně samotného pana domácího. Za komunismu byla zase norma jiná, a i ta současná se jistě změní. Kdy? To říct nedokážeme. I kdyby se trh s bydlením u nás zlepšil, tvá dlouho, než lidé přijmou nové normy chování. Naším základním poznatkem je, že motivy rozhodování, kde budeme bydlet, nevyplývají ze situace na trhu, ale ze sociálních norem, předsudků, které mají tendenci stigmatizovat. Proto je rozšířený názor, že nájem je pouhé vyhazování peněz. Naopak to, co je normou, se idealizuje. Vlastní bydlení znamená domov, jistotu, bezpečí. Není úkolem sociologů normy měnit, to by bylo sociální inženýrství. Ale měli bychom si jich být vědomi. Dokud na nás totiž působí, jsme poněkud slepí a ani si nemusíme uvědomit, že doba se už dávno změnila.

Text: Jan Hanáček, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Sociologický ústav AV ČR

Licence Creative Commons Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Přečtěte si také

Biologie a lékařské vědy

Vědecká pracoviště

Cílem výzkumu je poznávání procesů v živých organismech, a to na úrovni molekul, buněk i organismů. Biofyzikální výzkum se zabývá studiem vztahu DNA – protein a vlivu faktorů životního prostředí na organismy. V oblasti molekulární genetiky a buněčné biologie jsou studovány zejména signální cesty pro spouštění reakcí a odezvy cílových genů na tyto signály; zvláštní pozornost je věnována studiu buněčných mechanismů imunitních odpovědí. Sledovány jsou rovněž genomy mikroorganismů a procesy směřující k moderním technologiím přípravy látek s definovanými biologickými účinky. V oblasti fyziologie a patofyziologie savců a člověka je výzkum zaměřen na kardiovaskulární fyziologii, neurovědy, fyziologii reprodukce a embryologii s cílem vytvořit teoretické základy preventivní medicíny. V oblasti experimentální botaniky se výzkum věnuje genetice, fyziologii a patofyziologii rostlin a moderní rostlinné biotechnologii. Sekce zahrnuje 8 vědeckých ústavů s přibližně 1930 zaměstnanci, z nichž je asi 690 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce