Proti nacismu se aktivně postavily československé ženy na Západě i Východě

Aktivita žen v československých vojenských jednotkách v Sovětském svazu se připomínala i za minulého režimu. O tom, že se do protinacistického boje zapojily i ženy na Západě, se už tolik nemluvilo. Historický výzkum této dosud málo známé kapitoly našich dějin se rozvíjí teprve poslední tři dekády. Osudy Čechoslovaček, které v rámci britských armádních pomocných sborů působily jako řidičky, meteoroložky, tlumočnice, ale i zbrojířky či velitelky přesunů konvojů, sleduje Karolína Stegurová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Edita Zochovická patřila za druhé světové války k nejvýraznějším ženám na Středním východě. Československá důstojnice se nejdříve kvalifikovala jako řidička v britském ATS (Auxiliary Territorial Service – ženský pomocný sbor při pozemní armádě), a když absolvovala důstojnický kurz, často velela konvojům. Služba pro britskou armádu stejně jako židovský původ se jí ale po roce 1948 staly přítěží.

„Kontaktoval mě bratranec paní Zochovické, že má u sebe koncept nedodělaného rukopisu jejích pamětí,“ vysvětluje Karolína Stegurová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jak narazila na příběh československé důstojnice. Příběh ji velmi zaujal, protože dokumentů i literatury memoárového charakteru z tohoto období a z této oblasti je velmi málo.

Přitom podobných osudů československých žen málo rozhodně není. Jen britskými armádními pomocnými sbory jich prošly více než dvě stovky. Uplatňovaly se v desítkách pracovních i úzce specializovaných odvětví – od kancelářských sil po technické kreslířky.

I ženy chtěly bojovat. Ale nikdo o tom nepsal
„Pozornost k zapojení žen do protinacistického odboje a následně pak již přímo Čechoslovaček do britské armády jsem více upnula po zhlédnutí filmu Nebeští jezdci, kde vystupuje příslušnice sboru WAAF,“ popisuje Karolína Stegurová svou cestu k mapovaní ženských hrdinek.

V rámci doktorského studia vyjela Karolína Stegurová do Velké Británie, aby prohledala tamní archivy. Materiály, které v nich našla, zásadně doplnily kontext celkového vzniku, organizace, náboru a chodu britských pomocných sborů ATS a WAAF (WRNS).

Postupně vznikla kniha, která mapuje účast žen v armádě: I ženy chtěly bojovat. Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Ve své edici 1938–1953 ji vydalo Nakladatelství Academia.

Knihu I ženy chtěly bojovat vydalo Nakladatelství Academia.

Vedle organizace a chodu britských armádních sborů se autorka věnuje způsobu náboru, oficiální propagaci směrem k britské veřejnosti a obecně britské válečné politice a zapojení žen do války.

Výcvik i osobní vzpomínky
Další části knihy postupně rozebírají výcvik a každodenní službu československých žen v britské armádě, a to jak ve Velké Británii, tak také od roku 1943 na Středním východě. Kromě archivních materiálů se autorka snažila kapitoly oživit osobními vzpomínkami a výpověďmi samotných aktérek.

Rozepisuje se například o Haně Vogelové, která se k britské WAAF připojila v listopadu 1941. Jako jedna z mála Čechoslovaček byla přidělena přímo k československé 311. bombardovací peruti, kde pracovala jako úřednice, technická překladatelka a tlumočnice. Na dlouhou dobu čtyř let tak spojila svůj život s válečnými osudy československých letců.

Hana Vogelová se k britské WAAF připojila v listopadu 1941.

„Mnozí z nich po leteckých operacích zavítali do Haniny kanceláře na kávu, během které probírali různé situace a válečné události. Nejspíše i proto Hanu Voglovou později napadlo sešít dohromady několik kusů leteckého plátna a sbírat na něj podpisy jednotlivých letců. Za tři roky nasbírala přes čtyři stovky podpisů, řada z nich zůstala jedinou vzpomínkou na ty, kteří se již ze svých operačních letů nikdy nevrátili,“ popisuje Karolína Stegurová.

Proč nedala šanci ženám přímo československá armáda?
Jednou z otázek, na které hledala vědkyně odpověď, byla i ta, proč československé ženy mohly sloužit pouze v pomocných sborech britské armády? Proč podobné sbory žen, které postupně ve spolupráci s Brity utvořila například polská, francouzská či norská exilová armáda, nevznikly také přímo u té československé?

„Jako důvody pro nevytvoření podobného sboru žen přímo u československé armády byly v roce 1941 uváděny právní důvody, např. nutná změna branného zákona či skutečnost, že pro ženy není u jednotek využití,“ říká Karolína Stegurová. „Archivní dokumenty však jasně sdělují, že vedle nežádoucího navýšení finančních prostředků ministerstva obrany byla zásadním faktorem snaha resortu obsadit uvolněná místa v pomocných službách u československých jednotek již odvedenými vojáky-muži, kteří měli nižší zdravotní klasifikaci.“

Čechoslovačky působily také na Středním východě, zde v táboře Tel el kebír.

Ženy v odboji i na Východě
Kromě pomocných armádních sborů se však československé ženy výrazně zapojily rozmanitou škálou operačních a podpůrných činností do domácího odboje v protektorátu Čechy a Morava. O statečnosti a obětavosti těch československých žen, které se podílely na ukrývání a pomoci československým parašutistům Kubiše a Gabčíka, se zmiňovaly i dobové německé zprávy. K boji proti nacismu ženy přispívaly také mimo protektorát. Vedle Velké Británie či Středního východu například v Jugoslávii nebo v Sovětském svazu.

Právě tematice československých žen, které sloužily v Sovětském svazu a poté prošly přes Duklu až do vlasti, se věnuje další mladá historička, Alena Flimelová. Její knihu Ve stínu mužů vydá Nakladatelství Academia na začátku listopadu.

Ženy působily v československých vojenských jednotkách v Sovětském svazu (1942–1945) především ve zdravotní službě, u spojařů, jako administrativní pracovnice či protiletadlové dělostřelkyně. Až na čtyři výjimky (dvě odstřelovačky a dvě ženy se samopalem v ruce) ženy přímo nebojovaly.

Nicméně působily nejen v týlových jednotkách, ale i ve frontovém pásmu, kde byly i ony ohrožovány na životě – více než padesát jich v bojích utrpělo zranění a pět žen (tři spojařky a dvě protiletadlové dělostřelkyně) padlo na podzim 1944 na Dukle. Celkem v československých vojenských jednotkách působilo bezmála tisíc žen, nejvíce se jednalo o mladé ženy na prahu dospělosti. Převládaly mezi nimi Češky, Podkarpatské Rusínky/Ukrajinky, Slovenky, Židovky a Rusky.

Více informací včetně kontaktů naleznete v tiskové zprávě.

Text: Leona Matušková a Eliška Zvolánková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Nakladatelství Academia; Vojenský archiv (úvodní foto zachycuje skupinu opravářek na Sahaře v táboře Tel el Kebír)

Přečtěte si také

• Nositel Akademické prémie Viktor Černý pátrá po genetických stopách člověka
• Vzpomínky každého z nás jsou cenným pramenem, říká historik Vojtěch Kessler
• Výzkum holokaustu obohacují mezioborové pohledy i osobní mikropříběhy
• Český doktorand prozkoumá v Lipsku přesuny našich středověkých hradišť
• Země nikoho. Vychází kniha o uprchlících, které nikde nechtěli přijmout
• Vzniká unikátní databáze svědectví Romů a Sintů o hrůzách holokaustu
• Cennosti z Bánovského pokladu patřily pravděpodobně významné pravěké velmožce
• Archeologové pod Pálavou odkryli hroby langobardské elity ze 6. století
• Depozitáře ukrývají střípky ze životů slavných osobností československých dějin
• Čeští archeologové v Ománu odkrývají více než milion let starou historii