FOTO: Chvění dvousetmetrové věže ve větru

18. 03. 2021

Jako ostrá jehla se tyčí k nebi uprostřed Brdské vrchoviny televizní a rozhlasový vysílač. Jeho domovem je nepříliš vysoký vrch Kopanina, známější pod jménem Cukrák. Už šest desetiletí vysílač pokrývá signálem střední Čechy. Nabízí ovšem i jiné, neméně důležité využití – vzhledem ke své konstrukci je významným pomocníkem při testování vlivu větru a dalších meteorologických podmínek na stavby. Výstupy z měřicích zařízení na něm studují vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR. U příležitosti fotografování pro časopis A / Věda a výzkum jsme jim dělali společnost.

Podzim 2020, čas druhé vlny pandemie covidu-19. Počasí nám příliš nepřálo – slunečný říjen se překlenul do mlžného listopadu, ale i ten měl své kouzlo.

Vysílač ční do výšky bezmála dvou set metrů. Celokovová konstrukce ze šestimilimetrového plechu váží přibližně dva tisíce tun. Průměr její základny činí šestnáct metrů a stavba je zakotvena v hloubce dvanáct metrů pod zemí v obrovském betonovém lůžku. Nabídka podívat se dovnitř a vystoupat na ochoz do výšky padesát metrů je výjimečná, alespoň pro nás.

Vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR k návštěvě Cukráku přistupují o poznání pragmatičtěji, chodí sem pravidelně. Naším průvodcem ve vysoké věži je Shota Urushadze, který v ústavu vede Centrum experimentální mechaniky.

Hlavní věž vysílače se začala stavět v roce 1959, později k ní přibyla budova, v níž je ukryto technické zázemí.

Areál Cukráku netvoří jen jedna velká „věž“, ale také dva menší bratříčci, přídatné stožáry s dalšími anténami. Tyto nižší stožáry jsou méně známé, protože za vzrostlými stromy nejsou ze silnice vidět.

Běžně se člověk do útrob vysílače nedostane. Přístup tam mají převážně jen zaměstnanci Českých Radiokomunikací, kteří pečují o bezproblémovou distribuci televizního a rozhlasového signálu v multiplexech. Když je potřeba, dostanou se tam také vědci Akademie věd ČR.

Cesta vzhůru útrobami vysílače vede výtahem. Vzhledem k bezpečnosti jím můžeme jet pouze ve třech. Na podlaze výtahu nás zaujme starý analogový telefon. Přemýšlíme s fotografkou, k čemu tam je. Prý kdyby došlo k poruše, dozvídáme se. Modlíme se, aby k ní nedošlo.

Náš průvodce Shota Urushadze volí patro a výtah nás doveze do výšky zhruba padesáti metrů.

Při pohledu vzhůru se nám trochu zatočí hlava. Výtah jezdí až do výšky 137 metrů, my máme ale přístup pouze do první padesátky.

Podzimní brdská krajina je úchvatná. Barvy na stromech spolu s mlhou válící se v údolích vykouzlily nádhernou mozaiku. Přesto nás s fotografkou představa, že se z tak nezvyklé rozhledny nepodíváme do okolí ve slunečný den, trochu rozesmutňovala.

Listopadové chmurno o sobě dává po pár desítkách minut vědět. V této výšce jsme vystaveni rozmarům větru a ten znatelně snižuje pocitovou teplotu. V tu chvíli jsme rádi i za roušky, které si ochotně necháváme na tvářích, i když jejich nošení bylo v listopadu 2020 v otevřených prostorách pouze dobrovolné.

Stavba je pokryta červenými světly signalizujícími ve tmě polohu vysílače pro letadla. Nejdůležitější jsou ta na úplném vrcholu, která vyzařují obrovské půlmetrové lampy.

Experti z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR vyvíjejí přístroje na sledování stavu vysílačů, mostních konstrukcí a dalších podobných staveb. Nový prototyp umístili v listopadu právě na Cukrák.

„Očekáváme, že snímač naší konstrukce díky vysoké citlivosti a jednoduché montáži bude možné použít pro monitorování stavu stožárů jednodušším způsobem, než se to provádělo doposud,“ říká Shota Urushadze.

„Snímač je schopen nahradit velmi citlivé tenzometry, přičemž jeho montáž je rychlejší a univerzálnější,“ dodává vědec.

Na obrazovce měřicího přístroje se pohybují křivky, které zaznamenávají téměř neznatelné kmitání stožáru. Data z měření budou vědci následně vyhodnocovat.

Vedoucí vědecký pracovník Centra experimentální mechaniky Shota Urushadze nosí velmi netradiční jméno. Pochází z Gruzie, ale v České republice žije už mnoho let a mluví plynně česky.

Text: Leona Matušková a Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR. Foto: Jana Plavec, Akademie věd ČR. Výběr z fotoreportáže otiskl časopis A / Věda a výzkum 1/2021.

Přečtěte si také

Aplikovaná fyzika

Vědecká pracoviště

Ústav fotoniky a elektroniky AV ČR
Ústav fyziky materiálů AV ČR
Ústav fyziky plazmatu AV ČR
Ústav přístrojové techniky AV ČR
Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR
Ústav termomechaniky AV ČR

Základní fyzikální zákony jsou v ústavech této sekce východiskem pro výzkum nových struktur a makroskopických vlastností pevných látek, tekutin a plazmatu. Studium mikrostruktury a mikroprocesů otvírá cestu k řešení problémů „materiálových věd“, jako jsou např. vlastnosti kompozitních materiálů a konstrukcí, poruchová mechanika a dynamika nebo biomechanika. Modelování prostorově vysoce strukturovaného turbulentního proudění rozličných tekutin, výzkum dynamiky kapalin a plynů biosféry či plazmových technologií jsou často výrazně aplikačně orientované. Studium vysokoteplotního plazmatu se soustřeďuje především na pulsní výkonové systémy a problémy udržení a ohřevu plazmatu v tokamaku. Bádání v oblasti aplikované fyziky má často interdisciplinární charakter a jeho výsledky také nacházejí použití v nejrůznějších oblastech vědy a techniky. Například umělá syntéza přirozené a dobře srozumitelné české řeči je důležitým úkolem v oboru zpracování číslicových signálů. Unikátní přístroje a měřící techniky byly vyvinuty pro spektroskopii a elektronovou mikroskopii živých objektů. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 920 zaměstnanci, z nichž je asi 580 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce

FOTO: Chvění dvousetmetrové věže ve větru

Podzim 2020, čas druhé vlny pandemie covidu-19. Počasí nám příliš nepřálo – slunečný říjen se překlenul do mlžného listopadu, ale i ten měl své kouzlo.

Vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR k návštěvě Cukráku přistupují o poznání pragmatičtěji, chodí sem pravidelně. Naším průvodcem ve vysoké věži je Shota Urushadze, který v ústavu vede Centrum experimentální mechaniky.

Hlavní věž vysílače se začala stavět v roce 1959, později k ní přibyla budova, v níž je ukryto technické zázemí.

Areál Cukráku netvoří jen jedna velká „věž“, ale také dva menší bratříčci, přídatné stožáry s dalšími anténami. Tyto nižší stožáry jsou méně známé, protože za vzrostlými stromy nejsou ze silnice vidět.

Běžně se člověk do útrob vysílače nedostane. Přístup tam mají převážně jen zaměstnanci Českých Radiokomunikací, kteří pečují o bezproblémovou distribuci televizního a rozhlasového signálu v multiplexech. Když je potřeba, dostanou se tam také vědci Akademie věd ČR.

Cesta vzhůru útrobami vysílače vede výtahem. Vzhledem k bezpečnosti jím můžeme jet pouze ve třech. Na podlaze výtahu nás zaujme starý analogový telefon. Přemýšlíme s fotografkou, k čemu tam je. Prý kdyby došlo k poruše, dozvídáme se. Modlíme se, aby k ní nedošlo.

Náš průvodce Shota Urushadze volí patro a výtah nás doveze do výšky zhruba padesáti metrů.

Při pohledu vzhůru se nám trochu zatočí hlava. Výtah jezdí až do výšky 137 metrů, my máme ale přístup pouze do první padesátky.

Podzimní brdská krajina je úchvatná. Barvy na stromech spolu s mlhou válící se v údolích vykouzlily nádhernou mozaiku. Přesto nás s fotografkou představa, že se z tak nezvyklé rozhledny nepodíváme do okolí ve slunečný den, trochu rozesmutňovala.

Stavba je pokryta červenými světly signalizujícími ve tmě polohu vysílače pro letadla. Nejdůležitější jsou ta na úplném vrcholu, která vyzařují obrovské půlmetrové lampy.

Experti z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR vyvíjejí přístroje na sledování stavu vysílačů, mostních konstrukcí a dalších podobných staveb. Nový prototyp umístili v listopadu právě na Cukrák.

„Očekáváme, že snímač naší konstrukce díky vysoké citlivosti a jednoduché montáži bude možné použít pro monitorování stavu stožárů jednodušším způsobem, než se to provádělo doposud,“ říká Shota Urushadze.

„Snímač je schopen nahradit velmi citlivé tenzometry, přičemž jeho montáž je rychlejší a univerzálnější,“ dodává vědec.

Na obrazovce měřicího přístroje se pohybují křivky, které zaznamenávají téměř neznatelné kmitání stožáru. Data z měření budou vědci následně vyhodnocovat.

Vedoucí vědecký pracovník Centra experimentální mechaniky Shota Urushadze nosí velmi netradiční jméno. Pochází z Gruzie, ale v České republice žije už mnoho let a mluví plynně česky.

Text: Leona Matušková a Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR. Foto: Jana Plavec, Akademie věd ČR. Výběr z fotoreportáže otiskl časopis A / Věda a výzkum 1/2021.

Přečtěte si také

Aplikovaná fyzika

Vědecká pracoviště

Newsletter