Anatomie města. Jak se formovala lidská sídla ve středověku?

V Evropě v současnosti žije většina lidí ve městech. Zdálo by se, že tady stála odpradávna. Přitom jejich historie není až tak dlouhá. Vznikala na základě pečlivého plánování, nebo vyrostla z původně malých osad? V novém čísle A / Magazínu jsme se spolu s experty z Akademie věd ČR vydali pár set let nazpátek do dob, v nichž leží základy dnešních metropolí.

Klid podzimního večera svými pohyby a hlukem narušovala skupina mužů s podivnými předměty. V rukou drželi přenosné, na stativu připevněné úhloměrné kříže, jimiž cosi proměřovali. V určených bodech pak do půdy zaráželi kolíky. Scénu osvětlovaly louče, které měly napomoct lepší orientaci a přesnějšímu stanovení vzdáleností. Psal se rok 1347, když geometři vyslaní panovníkem Karlem IV. v půdě rýsovali náměstí, ulice a křižovatky budoucího pražského Nového Města.

Jejich znalosti vycházely ze studia antického učení i z poznatků soudobé arabské aritmetiky. Na vypracování moderní urbanistické koncepce zakladatel města Karel IV. trval. Procestoval všechna důležitá evropská sídla a chtěl, aby se jim Praha vyrovnala, nebo lépe – předčila je.

Po narýsování ulic vydal panovník 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města a o dvacet dní později slavnostně položil základní kámen. Do dvou let stavebníci dokončili hradby s branami a věžemi, zatímco mezitím rostly kolem nově vymezených velkých tržišť první měšťanské domy. Rozlehlá výstavba doplnila spoře osídlený prostor mezi Starým Městem vtěsnaným do raně středověkých hradeb a Vyšehradem na jihu. Vzniklo tím takzvané pražské souměstí tvořené královským Novým Městem, Starým Městem a Malou Stranou a poddanským městem Hradčany.

Nejstarší vyobrazení Prahy pochází z takzvané Norimberské kroniky (1493) německého lékaře a dřevorytce Hartmanna Schedela. Dřevoryt zachycuje Pražský hrad, katedrálu i Vltavu s mostem.

Během několika let se počet obyvatel vltavského souměstí zvýšil na desítky tisíc. Uznávaný dějepisec z 19. století Václav Vladivoj Tomek jej znásobením přibližného počtu domů a předpokládaného množství ubytovaných odhadl až na „100 tisíc duší“. Dnešní historici jeho závěry relativizují a kloní se k maximálně 50 tisícovkám, i ty ale opravňují k zařazení Prahy mezi středověká velkoměsta po bok Paříže, Milána nebo Londýna. 

Vizionář Karel IV. chtěl stvořit správní, kulturní a hospodářské centrum střední Evropy, které svým rozsahem nemělo mít obdoby. Jeho počin představuje nejmohutnější pozdně středověké urbanistické dílo uskutečněné v relativně krátkém čase, jehož funkce v podstatě přetrvala do současnosti.

Byla ale taková geneze měst pro Evropu typická? Vznikala na základě pečlivě propočítaných plánů, nebo se samovolně rozšiřovala z původně malých vsí? Čím lákala nové obyvatele a kdy a proč se stala důležitými politickými aktéry? Vydejme se pár set let nazpátek do dob, v nichž leží základy evropských měst. 

Z tržišť a jarmarků
Zatímco dnes se žije hlavně ve městech, ve středověku byla dominantní venkovská a zemědělská krajina. „Město bylo zpočátku cizorodým prvkem. Nastolovalo úplně nové sociální a právní vztahy a na rozdíl od venkovské, panovnické i církevní společnosti bylo značně inovativní,“ míní historik Martin Nodl z Centra medievistických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy.

Martin Nodl z Centra medievistických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy (CC)

Město od vesnice odlišoval soubor práv, svobod a privilegií udílený panovníkem – například právo pořádat trhy. Ostatně právě tržiště byla středobodem rozvoje městských aglomerací. Ať už šlo o inženýrsky projektované Nové Město s Dobytčím trhem (Karlovo náměstí) a Koňským trhem (Václavské náměstí) ve 14. století, nebo o počátek raně středověkého osídlení Prahy v podhradí přemyslovského knížecího hradu na přelomu 9. a 10. století.

Zlatým věkem našich měst bylo 13. století, kdy Přemyslovci soustavně budovali síť opevněných center po celém království. Pomyslným „otcem měst“ byl král Přemysl Otakar II., jehož jméno figuruje v nejedné zakládací listině v Čechách i na Moravě. Jako k zakladateli se k němu dodnes hlásí Kolín, Čáslav a Písek, ale třeba také moravské Uherské Hradiště. Ať nezůstáváme jen v Praze, pojďme si právě na něm ukázat pár typických znaků středověkého centra.

Díky výhodným klimatickým podmínkám a blízkosti řeky Moravy byla lokalita osídlená už ve starší době kamenné. V raném středověku v 8. a 9. století oblastí procházely důležité obchodní stezky a na jejich křižovatce vznikl důmyslný pevnostní systém obydlený Slovany.

Osada se stala důležitým střediskem Velkomoravské říše, jenže po jejím zániku čelila nájezdům nepřátel a hrozilo jí úplné zničení. Jelikož šlo o strategické území českého panství, bylo potřeba jej ohradit a chránit. Král Přemysl Otakar II. tak roku 1257 podepsal listinu, kterou v místech původní slovanské pevnosti založil Nový Velehrad, později přejmenovaný na Hradiště (od konce 16. století s přívlastkem Uherské).

Původní dřevěné opevnění mohli Hradišťští přestavět v kamenné díky daňovým úlevám poskytnutým panovníkem. Jako obyvatelé nově založeného města pak získali další typická privilegia, například právo pořádat týdenní a výroční trhy nebo tzv. mílové právo, jež chránilo hospodářské zájmy města na míli daleko.

Jako Fénix z popela
Podobně – tedy na půdorysu již dříve obydleného prostoru – vznikala spousta dalších evropských měst. Zejména na jihu a západě navazovala na správní centra Římanů, kteří si podrobili sídla původních kmenů (Kolín nad Rýnem, Trevír). Jiná se vyvinula z provinciálních osad přimknutých k římským táborům (Mohuč, Bonn, Řezno). Mezi jejich antickou slávou a středověkou obnovou zela mnohaletá pauza. Třeba právě v Trevíru (Augusta Treverorum) žilo v době jeho největší římské slávy na 60 tisíc obyvatel, zatímco v 6. století jejich počet klesl na pár tisícovek.

S pádem Říma ztratila antická města na významu a jejich centra s lázněmi a dalšími výdobytky se rozpadala, protože noví obyvatelé pro ně nenašli uplatnění. Domy si stavěli spíše v okolí nově budovaných kostelů a tržišť. Původní římské stavby, pokud přetrvaly, středověcí osadníci využili k jiným účelům. Třeba někdejší obilnice v Trevíru posloužila jako královský palác, zatímco bývalá římská císařská rezidence se stala sídlem biskupa. Jak v monografii Život ve středověku píše německý medievista Hans-Werner Goetz, středověké město nebylo bezprostředním pokračovatelem města antického, ale stavělo na jeho základech.    

Římskou minulost má také Vídeň (Vindobona), Paříž (Lutetia Parisiorum) a pochopitelně řada italských měst. Naopak na území Česka žádné město, které by přímo vyrostlo na antické bázi, nemáme.

Římané k nám sice došli, ale zastavili se na jihu Moravy. V lokalitě Mušov v okolí dnešních Pasohlávek zkoumají odborníci z brněnského Archeologického ústavu AV ČR pozůstatky římského vojenského tábora včetně lázní a cihlových staveb. Římané u nás čile obchodovali s místními obyvateli (Markomany a Kvády) a vznikala zde i tržiště, neexistují ale důkazy o tom, že by se některé z nich proměnilo v město. Česká a moravská středověká sídla tak nevyrůstala na římských jako spíš na pozdějších slovanských základech.

Speciálním příkladem je třeba Plzeň. Původně se rozprostírala v okolí přemyslovského hradiště na kopci v místech, které se dnes jmenuje Starý Plzenec. Pro moderní středověké město byla ale výhodnější poloha o něco níže na soutoku Radbuzy, Mže, Úhlavy a Úslavy. Král Václav II. se proto na konci 13. století rozhodl, že vybuduje sídliště právě tam. Nová Plzeň vznikla v roce 1295 na ploše přibližně 20 hektarů s půdorysem pravoúhlé sítě 15 ulic a náměstí.

Stejně jako Uherské Hradiště byla i Plzeň součástí soustavy měst, jež měla upevnit moc přemyslovského českého království. „Některá navazují na opěrnou síť hradů, takzvanou hradskou soustavu, která sloužila k faktické správě státu v jeho raném období. Šlo o strategicky zvolené páteřní body panovnické moci,“ říká odbornice na staré mapy Jitka Močičková z Historického ústavu AV ČR.

S Jitkou Močičkovou z Historického ústavu AV ČR jsme nahráli také epizodu Podcastu Akademie věd. Poslechněte si, jestli je mapa spíše uměleckým dílem, nebo nástrojem moci a co obsahuje Mapová sbírka. (CC)

Příběhy starých map
Historické plány a nákresy nabízejí zajímavý a možná nečekaný úhel pohledu na vznik a vývoj prvních měst. I na současné mapě může bystré oko pozorovatele určit středověké jádro sídla a jeho typické znaky: náměstí s kostelem, od kterého se vine spleť uliček, často postavených tak, aby se vešly do uzavřeného prostoru obehnaného hradbami. Centra se postupně proměňovala, půdorys se ale většinou propsal do současné podoby měst.

Když se dnes projektuje nová zástavba, připravují se k ní kompletní mapové podklady. Jestli měli podobné k dispozici geodeti Karla IV., vyslaní proměřovat budoucí Nové Město, nevíme. Každopádně žádné dochované mapy či detailní plánky středověké Prahy neexistují. A velmi podobně jsou na tom i mnohá další města. Přestože znalosti zeměměřičství jsou v českých zemích doloženy už od 13. století, tištěné nebo rukopisné mapy se dochovaly teprve od 16. století, od počátku raného novověku. „Praha bývá na středověkých cestovatelských mapách zachycená jako bod nebo symbolická věžička. Plány měst jako takové přicházejí skutečně až mnohem později,“ vysvětluje Jitka Močičková.

Je otázka, zda obyvatelé měst ve středověku podobnou mapu města potřebovali. Orientovali se například podle jmen majitelů domů, později domovních znamení. Navíc minimálně evropská města měla víceméně obdobný půdorys – centrální náměstí s tržištěm, kolem něj síť ulic, kostel, případně klášter a u většiny měst opevnění. Poptávka po mapách nabývala na intenzitě pozvolna. Zájem o plány měst se zvýšil například v období třicetileté války (1618–1648), i v tomto případě šlo ale spíše o schematické náčrtky. 

Praha jako Pompeje
Pokud máte pocit, že jste se přece jen v nějaké knize s plánem středověké Prahy setkali, nemýlíte se. Jen nešlo o autentickou starou mapu, ale o její velmi zdařilou rekonstrukci z 19. století, jejímž autorem je už zmiňovaný historik Václav Vladivoj Tomek. „Bylo mi, jako bych starou Prahu vykopával co nějaké Pompeje neb Herkulaneum část po části z rumiště, kterým ji pokryla pozdější století,“ napsal ve svých pamětech v roce 1904.

Mezi jeho stěžejní díla patří rozsáhlý opus o 12 částech Dějepis města Prahy a šestisvazková publikace Základy starého místopisu pražského. Aby se při psaní o metropoli lépe zorientoval, začal si nejprve pro svou potřebu zpracovávat mapu její středověké podoby. Vycházel přitom z dostupných pramenů, zejména městských knih o zástavbě a majitelích domů. Vytvořil tak naprosto unikátní vlastní rekonstrukční plán, v němž zachytil podobu města ve třech epochách: v roce 1200 (než bylo opevněno hradbami), v roce 1348 (za rané vlády Karla IV. v době založení Nového Města) a v roce 1419 (před začátkem husitských bouří a zničení části osídlení). 

Na tvorbě mapy začal pracovat v roce 1881 a pokračoval následujících deset let. Jako podklad využil tzv. Jüttnerův plán Prahy z let 1811–1815, který si nechal překreslit ve dvojnásobném měřítku. Do něj pak černou tuší zakresloval domy a doplňoval informace, jež vyčetl ve starých pramenech. V účetních knihách například zjistil, kde žili a působili řemeslníci. Ze soudních spisů vydedukoval, komu patřily budovy nebo kde kdo zdědil pozemek. „Jeho práce je pro nás dnes cenná i z toho důvodu, že do mapy zaznamenal informace z pramenů, které se nám bohužel nedochovaly. Shořely na konci druhé světové války při požáru části městského archivu na Staroměstské radnici,“ poznamenává Jitka Močičková. 

Vlevo část pražského Židovského Města (ve Starém Městě) na Tomkově plánu, který znázorňuje situaci v roce 1419, a vpravo Juttnerův plán Prahy z roku 1815.

Z Tomkovy rekonstruované mapy je možné díky její digitalizované podobě i dnes vyčíst velmi zajímavé informace. Lze si v ní například vyhledat, kde se nacházely tolik potřebné studny, lázně, vinice, špitály, mlýny, jatka, cihelny, sladovny, nebo dokonce hampejz. Snáze si tak můžeme představit, jak se asi žilo lidem ve středověkém městě.

Jsem měšťan, kdo je víc?
Měšťanem nebyl každý obyvatel města. Podmínkou bylo vlastnictví nemovitosti nebo pozemku a zaplacení poplatku. „Výše se pohybovala spíše v nízkých částkách. Podle jednoho normativu dochovaného z dob Karla IV. šlo řádově o několik grošů,“ přibližuje medievista Martin Nodl. Stát se měšťanem tedy nebylo nedosažitelné. Mohl jím být i cizinec, musel ale přinést listinu ze svého dosavadního bydliště potvrzující bezúhonnost a původ z manželského lože. Zároveň bylo nutné zřeknout se měšťanství v předchozím sídle, nebylo možné užívat městských práv na více místech najednou.

„Při tehdejší míře migrace se takových listin musely vydávat tisíce, je paradoxní, že se z nich pro Prahu prakticky nic nedochovalo,“ podotýká historik. Podobné doklady ale existují z jiných středoevropských měst. Například v polském Krakově jsou k dispozici účty za zaplacení měšťanství i s poznámkou, že dotyčný přišel z Poznaně a že napoprvé s sebou neměl doklady o bezúhonnosti. Na dodání chybějících listin dostávali lidé lhůtu čtyř, šesti či více týdnů, úměrně vzdálenosti předchozího bydliště.

Kresba Ondřeje Šefců zachycuje hypotetickou podobu výstavby Karlova mostu, která začala v roce 1357 pod záštitou Karla IV.

Být ve středověku měšťanem bylo výhodné. Člověku tento status přinášel určitou míru svobody a privilegií, například se mohl účastnit politického rozhodování o směřování obce. Na druhou stranu měl i povinnosti, třeba bránit město před nepřáteli nebo požárem. Měšťany u nás byli nejčastěji řemeslníci nebo obchodníci.

Naopak měšťanské právo nemohli získat osoby nemanželského původu, stejně jako obyvatelé města bez vlastního nemovitého majetku. Ke spodním vrstvám obyvatelstva patřili tovaryši a učedníci, pomocníci bez vzdělání, nádeníci a služebnictvo. Vedle nich existovala ještě nižší okrajová skupina lidí zcela chudých a bez povolání, kteří byli odkázáni na žebrání.

V českém kulturním prostředí nedisponovala měšťanskými právy ani šlechta, přestože třeba v Praze vlastnila majetky, zpočátku hlavně na Malé Straně, později i ve Starém a Novém Městě. „Šlechtici si tam mohli zakoupit dům a museli z něj platit daně, ale nemohli o městě rozhodovat. Vůči šlechtě tady byl permanentní odpor,“ říká Martin Nodl. V jiných koutech Evropy se oproti tomu utvářely různě odstupňované formy měšťanství, na nichž se podíleli i příslušníci šlechtického stavu. Odlišná byla situace v italských městských státech, které v sobě zahrnovaly i velké území vně samotného města. Třeba Florencie zabírala fakticky půlku Toskánska a do jeho správy se zapojovala především šlechta.

Řemeslníci tvořili základ středověkého měšťanstva. Obrázek znázorňuje novověký štít cechu hedvábníků. (MP)

Specifickou skupinou osob z hlediska středověkého práva byli Židé. Mohli vlastnit nemovitosti a obchodovat, neměli ale pravomoc podílet se na správě města. V Praze přebývali v ghettu v části Starého Města za Staroměstským náměstím směrem k řece a právně spadali přímo pod ochranu panovníka, kterému platili daně.

Nevítaní katolíci
Svými právy si ale nemohli být v pozdějších dobách jisti ani katolíci. Se všemi dosavadními jistotami budovanými postupně od raného středověku až po Karla IV. totiž mohutně zatřásla husitská revoluce, která propukla v roce 1419, v závěru vlády Karlova syna Václava IV. 

Pražské souměstí v té době čítalo (podle současných odhadů) přibližně 40 tisíc obyvatel a stále v něm pokračoval čilý stavební ruch započatý ještě ve slavné Karlově éře. Pracovalo se na chrámu Panny Marie před Týnem i novoměstském kostele Panny Marie Sněžné. Město bývalo plné lidí, zejména každoročně druhý pátek po Velikonocích, kdy se na obrovském Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) konala největší pouť přitahující desetitisíce návštěvníků z dalekého okolí.

Přesto se lesk velkoměsta začal nezadržitelně vytrácet. Už v roce 1400 byl Václav IV. sesazen z římského trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“ a Praha přestala být rezidencí panovníka Svaté říše římské (českým králem zůstal až do své smrti v srpnu 1419).

Dřevořezba Panny Marie z 15. století ze staroměstského kostela sv. Haštala (MP)

Další ránu dosud kosmopolitní Praze zasadil Dekret kutnohorský z roku 1409, který změnil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch českého etnika. Češi měli mít tři hlasy, ostatní tři univerzitní národy (bavorský, saský a polský) pouze jeden hlas. Tato změna vedla k odchodu mnoha německy mluvících profesorů a studentů.

Nejpozději od roku 1409 sílilo napětí mezi přívrženci Husova učení a zastánci starých pořádků i mezi zástupci Čechů a Němců, přičemž jednotlivé skupiny sváděly zápas o převahu ve vedení města. Dne 30. července 1419 radikální husité pod vedením Jana Želivského napadli Novoměstskou radnici, vyhodili z oken konšely a několik z nich ubili. Tato událost se spojuje se začátkem husitské revoluce.  

Prahu a další utrakvistická města muselo následně opustit veškeré katolické obyvatelstvo. Došlo ke konfiskaci jejich majetku a přeskupení sil ve vedení radnice. Naopak v katolických centrech, jež se bránila husitům, měli městská práva pouze katolíci. Tato situace trvala prakticky celou druhou polovinu 15. století.

Radnice hybatelkou moci
Husitskou revolucí Praha ztratila punc evropského mnohonárodnostního velkoměsta, na druhou stranu získala do té doby nevídanou moc v Českém království. Po smrti Václava IV. a v době válek zažívala země relativně dlouhé období bezvládí a pražská Staroměstská radnice se hlásila o právo rozhodovat o osudech celého království.

Ve Staroměstské radnici se konaly zemské sněmy, a dokonce se tam volil král. (MP)

V prostorách pražské univerzity v Karolinu a na Staroměstské radnici se začaly konat zemské sněmy. „Je absolutním evropským specifikem, že by se na radnici scházel zemský sněm jako nejvyšší politický stavovský orgán, a dokonce že by se tam volil král,“ zmiňuje medievista Martin Nodl. Pražští měšťané se v té době stali jedním z rozhodujících elementů politické moci.

První doklad o zasedání zemského sněmu na radnici Starého Města pochází z roku 1437 a je spojen s volbou Albrechta Habsburského českým králem. Ve čtyřicátých letech 15. století se radnice stala také místem přijímání zahraničních poslů, kardinálů, slezských knížat či císařských vyslanců. Zároveň plnila roli soudní instance, když se v ní v roce 1444 řešil spor mezi rozhádanými zástupci utrakvistických a táboritských duchovních.

Postavení Staroměstské radnice coby silného politického aktéra městu zajistila tzv. Soběslavova práva, sepsaná na přelomu třicátých a čtyřicátých let 15. století. Listina zavedla funkci staroměstského purkmistra jako zemského správce. Právě on měl zemi spravovat v době bez krále a dohlížet na zemské soudy. Symbolicky pak moc souměstí na Vltavě potvrdil nápis Praha Caput Regni (Praha, hlava království) na Staroměstské radnici začátkem 16. století.

Od desíti k pěti
Jenže žádná pozemská sláva neroste do nebes. Sílu Prahy dlouhodobě oslabovaly vnitřní spory. Mimo jiné spolu od konce 14. až do třetího desetiletí 16. století soupeřili čelní představitelé Starého a Nového Města. „Pražské souměstí bylo v tomto dlouhém dějinném období konfliktním společenstvím, v němž partikulární zájmy převládaly nad obecným dobrem,“ upozorňuje Martin Nodl, který tématu věnoval knihu Praha 15. století. Konfliktní společenství.

Staroměstští se několik desetiletí snažili uhájit svá jedinečná práva na úkor Novoměstských, jejichž cílem bylo vyrovnat se svým „starším“ konkurentům. Po dlouhou dobu totiž například platilo, že odvolací instancí pro občany Nového Města v jejich soudních sporech byla staroměstská soudní stolice. Střet o nadřazenost jednoho města nad druhým stál obě obce nemalé prostředky a dotkl se osudů mnoha jednotlivců, kteří bojovali buď pro jednotu, nebo naopak proti ní.

Rozhádané souměstí nakonec přišlo i o moc a prestiž, které si vydobylo. V roce 1547 se Pražané přidali k povstání stavů proti Ferdinandovi I., jenže revolta skončila jejich drtivou porážkou. Na základě rozsudku muselo jak Nové Město, tak Staré Město králi vrátit veškerá privilegia. Do té doby autonomní městskou samosprávu monarcha podřídil královským rychtářům a hejtmanům, kteří pocházeli ze šlechtických stavů. „Ferdinand souměstí zbavil veškerého pozemkového majetku a zastavil dynamický politický vývoj nejen Prahy, ale i ostatních českých měst,“ uzavírá Martin Nodl.

Bouráním k modernizaci
Karel IV. nebudoval Nové Město jako konkurenční projekt ke Starému Městu, přesto se tak ale stalo a obě obce spolu sváděly politický boj další tři století. Až v roce 1784 císař Josef II. rozhodl, navzdory reptání radnic, o definitivním spojení všech čtyř měst (Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany) v jeden celek.

Gotická tzv. Malířská věž na Karlově z opevnění Nového Města na fotografii z roku 1892 krátce před zbořením (MP)

Plocha ohrazená zdmi ještě z dob Karla IV. nestačila dalšímu rozvoji města. Za hradbami už se rozpínaly nově budované průmyslové části Smíchova nebo Karlína. Přesto trvalo ještě dalších skoro sto let, než se započalo s rozebíráním středověkých hradeb. Fortifikace dokonce musely překonávat ještě první parní vlaky ve čtyřicátých letech 19. století. Na nové nádraží v Hybernské ulici vjížděly přes tunely s masivními vraty, která se na noc zavírala. Bourat se začalo v červenci 1874. Nejdříve šly k zemi Poříčská brána a Koňská brána (na konci Václavského náměstí) a hned nato zdi oddělující Nové Město a Vinohrady. Na místě zbořených hradeb mohly vyrůst nové stavby jako Národní muzeum nebo hlavní nádraží.

Podobně jako v Praze se postupně středověké hradby bořily i v dalších evropských městech. Ve Vídni k tomu docházelo v 18. a 19. století, v Paříži dokonce část nejširšího prstence pevnosti zmizela až na začátku 20. století. Podívejte se na mapu některého z evropských měst a schválně, jestli v ní vyčtete, kde asi dříve hradby stály a na jakém místě se nacházelo původní městské středověké jádro. Historie měst totiž neleží ukrytá pouze v archivech a jiných paměťových institucích. Najít ji můžete v současných mapách, a především kolem sebe při procházkách centry. 

Článek vyšel pod názvem Jak se rodí město v A / Magazínu 4/2025:

4/2025 (verze k listování)
4/2025 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Wikimedia Commons, Historický ústav AV ČR, Ondřej Šefců,
Muzeum hl. m. Prahy

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons. Snímky označené MP nesmí být reprodukovány bez souhlasu Muzea hl. m. Prahy.

Přečtěte si také

• Nová kniha nabízí pohled na středoevropské pomníky a památníky holokaustu
• Pražští Židé v dlouhém 16. století. Kudy vedly jejich cesty Evropou?
• Málo známá kapitola dějin: v uniformě wehrmachtu bojovaly tisíce Čechoslováků
• Na zámku v Lánech zazněla po desítkách let slova Tomáše G. Masaryka
• Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference
• Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti
• Stopy z neolitu i římské doby. Vědci ukončili terénní práce na Pražském okruhu
• Písmo od A po Z. Proč jeho vznik představoval pro lidstvo zásadní zlom?
• Už 100 let odkrývá Archeologický ústav dávnou historii Pražského hradu
• Aplikace HistoryLab. Jak vypadá novodobé pojetí školy hrou?