Zahlavi

Jinakost ve světě normality. Od kabinetů kuriozit po reality show

22. 11. 2021

Tělesné odlišnosti přitahují pozornost. Nejen v minulosti, ale i dnes. Proč tomu tak je a jak na jinakost lidského těla pohlížela česká společnost 19. a počátku 20. století? Co považovala za normální a co už ne? „Normálnost je společenský konstrukt, který je historicky dost proměnlivý,“ říká v rozhovoru v časopisu A / Věda a výzkum Filip Herza z Etnologického ústavu AV ČR.

V loňském roce jste vydal knihu nazvanou Imaginace jinakosti s podtitulem Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století. Přehlídky lidských zvláštností ale mají hlubší kořeny. Kam až sahají?

V knize se zabývám různými formami vystavování stylizované jinakosti v minulosti. Nejstarší byly kabinety kuriozit, které vycházely ze středověkých či raně novověkých aristokratických kunstkomor, soukromých sbírek, v nichž se objevovaly zajímavé přírodniny, preparovaná exotická zvířata, archeologické nálezy, mumie a podobně. Sbírky sloužily jako statusová záležitost ve dvorském prostředí. V průběhu 18. a 19. století zvyk přešel z aristokracie na měšťanstvo, a tak začaly přehlídky kuriozit. Zároveň od raného středověku existovaly zvěřince, kde se ukazovala cizokrajná zvířata. Na panovnických dvorech se objevovali také „dvorní blázni“, například liliputáni nebo mouřeníni. To je další forma vystavování jinakosti, která předchází tu moderní formu, tedy takzvané freak shows, kterým se v českých zemích říkalo anatomická muzea nebo přehlídky kuriozit. Freak shows začaly vznikat v polovině 19. století ve Spojených státech – klíčovou osobou v jejich historii byl slavný podnikatel P. T. Barnum.

Mimochodem, viděl jste film Největší showman, kde Hugh Jackman ztvárnil právě P. T. Barnuma?

Film jsem neviděl, ale četl jsem části Barnumovy autobiografie a další texty o něm. Je zajímavé, že i v českých zemích byl dobře znám.

Ve filmu byly jeho vztahy k umělcům, které zaměstnával, vykresleny až skoro na rodinné či velmi přátelské úrovni… Mohlo to tak být, když víme, že byl zároveň dravým podnikatelem, snažícím se o co největší výdělek?

Něco pravdy na tom bude. V prostředí přehlídek se zřejmě vytvářelo bezpečné prostředí, kde mohli lidé, kteří by jinak měli velmi obtížný život, najít komunitu, přátelství i životní uplatnění. Na druhou stranu byl Barnum nekompromisní podnikatel, který šel za ziskem, a větší či menší míra vykořisťování byla určitě také součástí tohoto prostředí. Často i nelidské zacházení s lidmi, kteří v těchto přehlídkách vystupovali. Velké rozdíly ale panovaly mezi řadovými performery a performerkami a velkými hvězdami tehdejšího zábavního světa.

Dal by se někdo podobný P. T. Barnumovi najít i v českých podmínkách? Říkalo se jim promotéři?

Většinou se v minulosti nazývali impresáriové. V našem prostředí – budu mluvit spíše v kontextu střední a východní Evropy – hrál důležitou roli hamburský podnikatel Carl Hagenbeck. Začínal jako obchodník s exotickou zvěří a je jednou z postav stojících za konceptem moderní zoologické zahrady. Už od třetí čtvrtiny 19. století začal do Evropy vozit lidi z jiných částí světa a vystavovat je. Někdy se tomu říká lidská zoo, fenomén dost podobný freak shows. Významní byli i bratři Gustav a Louis Castanové, kteří měli velké panoptikum voskových figurín a muzeum lidských kuriozit v  Berlíně. Podnikáním Barnuma, Hagenbecka a bratrů Castanů se inspirovali i naši místní aktéři.

Kdo například?

Zmínit bych mohl cestovatele Emila Holuba, který na konci 19. století pořádal dvě velké výstavy, ve Vídni a v Praze, vycházející ze vzoru zavedeného Hagenbeckem. Prezentoval model domorodé vesnice postavený v  průmyslovém paláci v Praze na výstavišti.

Co mohli návštěvníci vidět?

Byly tu figuríny domorodců, zároveň si ale Holub z Afriky přivezl dívku Bellu, kterou sám vychovával a prezentoval ji v  Praze jako svého druhu civilizační experiment. Mimo jiné také provázela návštěvníky zmiňovanou výstavou. Podobný je příklad cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, který na začátku 20. století z jižní Ameriky přivezl „indiána Čerwuiše-Červíčka“.

2021-22-11_Herza_Bella

Bella, bečuánská dívka, kterou Emil Holub přivezl z Afriky

Trochu odbočím. V knize často dáváte některé výrazy do uvozovek a nyní, když spolu hovoříme, před mnoha termíny používáte slovo takzvaný. Je to z důvodů politické korektnosti?

Politickou korektností bych to nenazýval, ten termín, jak se používá v českém prostředí, nemám rád. Jsou určité výrazy, které vycházejí z dobového kontextu a které z dnešního hlediska považuji za problematické. Například termín domorodec, jenž se v antropologii konce 19. století používal pro příslušníky cizích kultur, byl natolik spojený s koloniální dominancí a s řečí koloniální nadvlády, že je pro mě obtížné ho dnes používat. Snažím se tedy držet si od podobných výrazů určitý odstup.

Tolik tedy malá odbočka k fenoménu dnešní doby – politické korektnosti. Vraťme se však k českému prostředí a především českým hvězdám. Kdo u nás nejvíce zazářil?

Hvězd českého původu tolik nebylo. Kromě sester Josefy a Růženy Blažkových by se sem dal počítat takzvaný hanácký obr z Holešova Josef Drásal, který žil ve druhé polovině 19. století a vystupoval v mnoha evropských zemích. Jako celá řada „freak celebrit“ zažil i posmrtnou kariéru, když byla podle jeho kostry vytvořena figurína v životní velikosti. K vidění byla na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 a dnes se nachází ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

Někdo další?

Na začátku 20. století vznikla ve Vídni velká kumpanie takzvaných liliputánů, tedy lidí malého vzrůstu, a mnoho z nich pocházelo z českých zemí. Skupina se po vypuknutí první světové války přesunula do Spojených států, kde fungovala pod názvem Singer’s Midgets. Proslavili se tam a vystupovali i v několika hollywoodských filmech, například Čaroději ze země Oz, a několika westernech. Bylo to vlastně takové prodloužení freak kultury do počínajícího filmového průmyslu.

Proč si myslíte, že lidi fascinuje odlišná výška lidského těla, tedy někdo, kdo vyroste více nebo méně, než je obvyklé?

Jednak je to nápadná odlišnost, zároveň ta nižší/vyšší výška je změna měřítka, kdy ale nedochází ke změně konstituce těla a jeho proporcí. Pro publikum to tak může být přijatelnější než jiné tipy jinakosti. Ačkoli v meziválečném období popularita těchto produkcí upadala, přehlídky liliputánů a obrů přetrvaly nejdéle, nejspíše i z důvodu, že nebyly považovány za tolik pohoršlivé. Jiné totiž mohly vzbuzovat třeba odpor.

Věnujme se sestrám Blažkovým, musíme upřesnit, že byly siamskými dvojčaty. Ač by jejich odlišnost už mohla někoho odpuzovat, staly se českými hvězdami číslo jedna. Čím publikum uchvátily?

O sestrách Blažkových se mluvilo jako o srostlých sestrách, případně jako o blíženkách. V té době se rodilo více siamských dvojčat, média o tom referovala, ale vzhledem k úrovni zdravotní péče se málo kdy dožila pokročilejšího věku. V tom byly sestry Blažkovy unikátní. Dalším důvodem bylo, že šlo o české celebrity, které se proslavily i v zahraničí. Klíčovou byla pak především otázka jejich abnormální sexuality. V kultuře přelomu 19. a 20. století, která neměla daleko ke kultuře viktoriánské, bylo prostředí přehlídek kuriozit či varieté místem, kde se o sexualitě dalo nějak otevřeněji vypovídat a na abnormálních tělech ukazovat věci, jež by na běžných tělech ukazovat možné nebylo. Sestry Blažkovy například mohly vystupovat v různých kostýmech odkrývajících jejich těla.

To se ale určitě pojilo i s nějakými negativy.

Ano, například se v médiích veřejně „propíral“ jejich intimní život. Souvisí s tím i skutečnost, že se v roce 1910 jedné z nich narodil syn František. Propukla celospolečenská debata, jíž se účastnili i významní žurnalisté, například Egon Erwin Kisch. Kontroverzi vzbuzoval zaprvé fakt, že František byl nemanželské dítě svobodných žen a za druhé sama situace početí, kdy nebylo možné zajistit náležitou intimitu, tehdejší společností a mravy vyžadovanou.

Tedy manželé, muž a žena, a nikdo třetí.

Přesně tak. Jejich odlišná situace mnoho lidí šokovala a samozřejmě přitahovala velkou pozornost veřejnosti i médií.

2021-22-11_sestry Blaž.
Srostlé sestry Blažkovy se proslavily i v zahraničí

Hodně se dbalo na dobré mravy. Zasahovala cenzura?

Přehlídky byly od počátku regulovány místními autoritami. Cenzura byla zakotvena v obecnějších zákonech: přehlídky neměly narušovat veřejnou mravnost a ohrožovat publikum, například tím, že by se jejich prostřednictvím šířily nakažlivé nemoci. Opatření se dodržovala především v první polovině 19. století. Ve druhé polovině století byly dle mého názoru úřady benevolentnější. Hlavní dohlížející autoritou bylo vždy policejní ředitelství, které na přehlídky posílalo kontroly.

Co při nich odhalily?

V archivu se najdou různá udání z publika. Lidé si stěžovali třeba na to, že se s  „divochy“ nelidsky nakládá, a zda by v tom nemohly úřady nějak zasáhnout. Úřady ale stížnosti většinou ignorovaly a přehlídky se konaly bez větších komplikací.

Když jste zmínil udání z řad veřejnosti, napadlo by mě spíš, že si lidé budou stěžovat, že je na přehlídkách k vidění něco nemorálního, co by mohlo ohrožovat mravnost – třeba u dětí.

Přístup dětí byl sice někdy omezen, ale na druhou stranu v dobových reklamách – a to je notoricky známo – bylo u výše vstupného uvedeno „děti a vojáci platí polovic“. Takže většinou na přehlídky děti chodit mohly.

Zmínil jste reklamu, která u tohoto druhu zábavy hrála velkou roli.

T. Barnum, o kterém jsme už hovořili, byl známý jako král humbuku. Koncept souvisel s rozvojem masových médií a znamenal přepjatou reklamu. Je to vlastně záměrné vyvolávání kontroverzí či uvádění zavádějících informací, které mají za cíl přilákat pozornost publika, a zároveň je to kreativní hra s publikem – součástí diváckého zážitku bylo i odhalování humbuku. Často to znamenalo poskytování nepravdivých informací, které se ale daly snadno prokouknout. Lidi bavilo právě odhalování lží a mediálních manipulací.

Jaké nástroje pro reklamu a marketing tehdy byly k dispozici?

Hojně se používaly plakáty. Fungovali i celoevropsky známí producenti, třeba litografická dílna Adolpha Friedländera v Hamburku, která vytvářela krásné barevné litografie pro významné podnikatele. Dále využívali denní tisk. K dispozici měli prostor města, který se snažili vizuálně ovládnout. Na budovách či stanech, kde se přehlídky konaly, měli velké bannery. Dělali i akce na veřejných místech, třeba průvody městem, které měly přilákat pozornost. Někdy měly i velice netradiční formu. V roce 1892 tady vystupovala skupina „dahomejských amazonek“, válečnic ze západoafrické Dahomeje, a během pobytu jedna z nich zemřela. Impresário využil tuto událost k tomu, aby zviditelnil přehlídku – pohřební průvod, který šel Prahou z anatomicko-patologického ústavu na Olšanské hřbitovy, se stal zábavou a zároveň reklamou a přitáhl ještě větší pozornost k samotné přehlídce.

Dahomejské amazonky vystupovaly v rámci takzvaných etnografických vesnic. Ve vaší knize jsem se dočetla, že zpívaly, tančily, ale také cvičily se zbraněmi. Téma etnografických přehlídek jsme už lehce naťukli. O co konkrétně šlo?

Opět šlo o stylizované přehlídky jinakosti, ale tentokrát prostřednictvím předvádění příslušníků cizích kultur, obyvatel jiných částí světa. Vystavování podléhalo určité módě. V osmdesátých letech 19. století například odstartovala nová fáze kolonizace Afriky, takže tento kontinent začal být populární. Přijížděla sem celá řada afrických performerů.

Na co pořadatelé návštěvníky lákali?

Přehlídky byly prezentovány jako důstojná zábava pro středostavovské evropské publikum s ambicí poučit, kladly důraz na autenticitu a těžily ze zájmu o dění v tehdejších koloniálních říších.

Jak k nim přistupovalo publikum?

Domorodé vesničky se často objevovaly na průmyslových výstavách. V Praze se konala zemská jubilejní výstava v roce 1891, potom výstava živnostenské komory v roce 1908. Přehlídky tak byly součástí tehdejší představy o pokroku, o evoluci – i technologické. Domorodé vesnice stály v symbolickém protikladu k modernitě rozvinutého domácího průmyslu. Vyprávěly příběh pokroku, zároveň se návštěvníci utvrzovali v tom, že zrovna oni patří k vyspělé evropské civilizaci, vymezovali se vůči „jiným“ lidem, chápaným jako zaostalejší. Pro publikum to také byla možnost přístupu k informacím, co se děje v zahraničí, kontakt s vnějším světem.

2021-22-11_Herza_2

Filip Herza z Etnologického ústavu AV ČR vydal knihu Imaginace jinakosti (CC)

V dnešní době mají lidé kontakty s vnějším světem dostatečné, takže etnografické vesnice by asi příliš netáhly. Zájem o jinakost ale určitě přetrvává. Některé zahraniční televizní stanice například vysílají pořady o životě „trpaslíků“.

 Je příznačné, že jsou to většinou americké produkce. Ve filmech a pop kultuře se stále objevují lidé s postižením nebo jiným druhem jinakosti, vykreslovaní jako exotické postavičky. Využívají se různé stereotypy, které přetrvávají právě z doby počátků masové zábavní kultury, tam lze kontinuitu určitě najít.

Proč nás jinakost lidských těl stále tolik přitahuje i dnes?

Stále jsme dost zaměření na otázky vzhledu a zevnějšku. V dnešní době jsou tělesné dispozice, vzhled a produktivní síly těla důležitým kapitálem, třeba i na pracovním trhu. Naše těla jsou zároveň velmi zranitelná, s postupem času uvadají, proměňují se a my nikdy nevíme, jestli někdy v budoucnu také nebudeme mít nějaké znevýhodnění. Proto si myslím, že pohled na lidi na invalidním vozíku nebo s jakoukoli jinou indispozicí je pro nás tak citlivý. Může to být i náš osud nebo se to může stát i našim blízkým.

Věnujme se ještě chvíli vaší knize. Prostřednictvím freak shows se tedy snažíte nahlížet pojmy jako jiný, odlišný, normální…

Knížka je pokusem přiblížit se souboru nejrůznějších představ, které si společnost žijící v českých zemích na prahu moderní doby vytvářela o sobě samé a také o skupinách nebo jednotlivcích, kteří do ní nemohli nebo neměli patřit, byli vylučovaní a žili na okraji. Právě proto, že se nějak odlišovali od toho, co bylo v dobových souvislostech považováno za normální, především ve vztahu k lidskému tělu. Jinakost v mém pojetí nesouvisí přímo s podobou a konstitucí lidských těl, ale spíš se způsobem, jak na ně společnost reaguje, jak je interpretuje. Souvisí to tedy i s procesy vylučování, stigmatizace a vytváření různých stereotypů. Normálnost potom souvisí s představou normy  – konformitou a  nonkonformitou. Je to společenský konstrukt, který je historicky dost proměnlivý.

Kdybych se vás zeptala, jestli vy sám jste normální, co byste mi odpověděl?

Záleží to samozřejmě na situaci a na měřítkách, kterými by se člověk měl poměřovat.

Pokud bychom to vztáhli k normám – splňujete normy, které na člověka klade dnešní společnost?

Norem je strašně moc a člověk trochu žije v jejich zajetí. V čase se hodně proměňují, avšak my je nějakým způsobem vždy potřebujeme, třeba zákonné normy. Potřebujeme mít také představu o tom, co je normální – například v nejběžnějším styku a mezilidské komunikaci. Bez toho bychom se neobešli. Normy by nás ale neměly svazovat v přemýšlení o tom, jak spolu komunikovat nějak nově, jinak. Měli bychom si také dávat pozor, aby existence norem někoho neutlačovala, nestigmatizovala, neodsunovala stranou. Zdůraznil bych obezřetnost vůči normám a představám o normálnosti. Co se nám třeba zdálo normální před pandemií, dnes už neplatí. Ve světě, který se nám teď otevírá, se znovu musíme začít bavit o tom, jak představy, co je normální, a normy znovu nastavit.

Zmínil jste, že jinakost zkoumáte z pohledu, jak na odlišné lidi nahlížela společnost, že se netýká přímo lidského těla. Stejně bych se ráda zeptala na vylepšování lidského těla v současnosti. Mám na mysli různé implantáty, plastické operace, piercing, třeba i rozsáhlá tetování… Jak snahy o odlišení vnímáte?

Různé způsoby kreativní práce s tělem a jeho zkrášlování jsou ve všech kulturách světa přítomny už od nepaměti. V pozdně moderní společnosti i v souvislosti s rozvojem trhu se zkrášlovacími či sebezdokonalovacími technologiemi a službami a zároveň s dominancí ideologie zdraví a mládí. Otevírá se tu velké pole pro kreativní způsoby práce se sebou. Práce s vlastním tělem je velmi důležitá a každý by si měl najít vlastní cestu, následovat vlastní potřeby, a ne se slepě poddávat tomu, co je právě považováno za normální.

Šel byste do salonu nechat si nějak vylepšit tělo?

O tom jsem neuvažoval. Je ale možné, že nás to v budoucnu všechny čeká, není to úplná sci-fi. Už nyní využíváme různé implantáty a naše těla proteticky vylepšujeme. Také nesmíme zapomínat, že se naše těla v průběhu života mění, kdokoli z nás může mít zdravotní obtíže, ocitnout se třeba na invalidním vozíku nebo potřebovat jiné technologie. Ptala jste se ale především na estetické vylepšování, že? O tom jsem osobně nikdy vážně nepřemýšlel. Dovedl bych si asi představit třeba tetování. Jinak se ale namísto vzhledu soustředím spíš na to, abych se ve svém těle cítil celkově dobře. Snažím se cvičit, běhat, dobře jíst a odpočívat. To je, myslím, takový dobrý základ pro všechny, nejen pro ty, kdo pracují „hlavou“.

2021-22-11_ Herza_3


Mgr. Filip Herza, Ph.D.

Etnologický ústav AV ČR

Pracuje v oddělení pro výzkum kulturního dědictví. Zabývá se kulturou vystavování lidských „kuriozit“ v českých zemích v 19. a 20. století a dále dějinami vědy a kolonialismu ve střední a východní Evropě 19. a 20. století. Vystudoval obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2014 až 2016 absolvoval několik zahraničních pobytů na Universität Wien, Central European University v Budapešti a na Collegium Carolinum v Mnichově. V roce 2020 vydal v nakladatelství Scriptorium monografii Imaginace jinakosti (bodovala v anketě Kniha roku Lidových novin 2020) a rovněž obdržel prestižní Prémii Otto Wichterleho, kterou Akademie věd ČR uděluje nadějným vědcům do 35 let

 

A / Věda a výzkum 3/2021

3/2021 (verze k listování)
3/2021 (verze ke stažení) 

Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Wikimedia Commons; Milevské muzeum, sbírka fotografií a pohlednic, inv. č. F 1412

Licence Creative CommonsText, úvodní fotografie a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.