Pražští Židé v dlouhém 16. století. Kudy vedly jejich cesty Evropou?

Zlatníci a lékaři z Itálie, obchodníci z Braniborska, rabíni z Poznaně, nevěsty z Krakova. Ti všichni tvořili v rudolfinské době součást rozrůstající se pražské židovské komunity. Kde má své kořeny a jak se dál rozvíjela? Jakou roli hrál bankéř císaře Rudolfa II. nebo rabi Löw? „Zajímají nás strategie, jaké Židé v té době používali, aby mohli v zemi zůstat, stejně jako způsob a míra jejich integrace,“ říká historička Marie Buňatová z Akademie věd ČR. Výsledky pětiletého bádání jejího výzkumného týmu shrnuje kolektivní monografie Migration and Mobility in Prague's Jewish Community during the transition from the Middle Ages to the Modern Period, letos vydaná v prestižním nakladatelství Böhlau.

Výstavný dům rodiny Weiselů u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském býval plný lidí. Nejen devíti dětí, které se postupně Rykl a Enochovi narodily, ale především klientů, které pán a paní domu přijímali v kanceláři. Bankéř a často i jeho žena s nimi řešili finanční transakce, uzavírali obchody, půjčovali peníze nebo inkasovali splátky. Čilý ruch panoval i v přilehlých prostorách domu, kde lidé čekali, až na ně přijde řada, krátili si přitom dlouhou chvíli hovory mezi sebou, nebo si prohlíželi zboží, které jim přicházeli nabídnout podomní obchodníci.

Podobně tomu bylo i v srpnu 1572. Žid Šalomún, jenž si sem přišel půjčit peníze, později vzpomínal, že tam „bylo tehdáž lidu mnoho křesťanského i židovského“. Z dalších svědectví víme, že v bankéřově kanceláři v ten den jednali například hrabata Šebestián z Gutštejna a Kašpar Šenberk ze Šenberku, místní židovský koníř Josef Teplický i Židé z bavorského Sulzbachu.

Někteří Židé získali od panovníků značná privilegia, Jakubu Baševimu byl dokonce udělen šlechtický titul s erbem.

O těchto podrobnostech víme díky tomu, že se v ten den do domu Weiselových dostavil také německý kožišník Hanuš Folknar, jeden z mnoha podomních prodejců, kteří v té době hledali štěstí dům od domu. Nabízel u Weiselů kožešiny, u nichž později vyšlo najevo, že byly kradené. Tehdy si jich několik koupila jedna z Enochových dcer, a on tak následně čelil obžalobě původního majitele za kupování zcizených věcí. Při soudním přelíčení se za Enochovu pověst zaručili významní představitelé židovské obce. Všichni potvrdili, že jde o bezúhonného a v pražské židovské obci velmi váženého člověka. I díky jejich přímluvě soud dopadl pro bankéře a jeho rodinu dobře.

Pro náš příběh však rozsudek není až tak podstatný. Důležité je, že se díky této příhodě a jejímu pečlivému zaznamenání v dobových soudních knihách dovídáme detaily z života pražské židovské komunity ve druhé polovině 16. století.

Dlouhé století
Na migraci a mobilitu pražské židovské komunity na přelomu středověku a novověku se zaměřoval výzkumný projekt Marie Buňatové z Historického ústavu AV ČR podpořený prestižní prémií Lumina quaeruntur. „Díváme se na celé takzvané dlouhé 16. století. Začínáme už rokem 1471, kdy na český trůn nastoupil Vladislav Jagellonský. Právě za jeho vlády totiž došlo k řadě právních změn, jež mimo jiné specifikovaly možnosti Židů podnikat. Symbolicky pak končí rokem 1601, kdy umírá bankéř Rudolfa II. a významný člen pražské židovské obce Markus Mordechaj Maisel,“ uvádí Marie Buňatová.

Marie Buňatová z Historického ústavu AV ČR (CC)

Vcelku dynamické změny pražské židovské komunity je potřeba zasadit do širšího kontextu doby. Vladislav Jagellonský nastoupil na trůn po Jiřím z Poděbrad a převzal vládu v době, která vůbec nebyla jednoduchá. Českou společnost oslabovaly dlouholeté spory mezi jednotlivými stavy a konfesemi (katolíci a představitelé různých protestantských církví). Ani ekonomicky se příliš nedařilo, mezinárodní obchod nevzkvétal, země Koruny české byly zahleděné samy do sebe a svých problémů. V průběhu následujících desítek let se to ale začalo měnit.

Už za Jagellonců se království více otevřelo světu a postupně se obnovovaly přeshraniční vztahy a otevíraly nové obchodní cesty. V první třetině 16. století se do Prahy a dalších českých měst začalo čím dál častěji dovážet nejrůznější zahraniční zboží včetně luxusních italských látek a vín nebo orientálního koření. Od nás se naopak vyváželo plátno, vlna, sukna nebo zemědělské produkty. Čilé obchodní styky panovaly mezi Prahou, Norimberkem, Lincem i Krakovem. Někteří pražští obchodníci ale jezdili osobně přes Alpy až do Itálie, aby zboží nakoupili bez prostředníků.

Další rozmach zahraničních vztahů a obchodu nastal po nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526. Velkou roli v rozvoji Prahy pak hrálo přenesení císařského dvora včetně úřednictva za vlády Rudolfa II. (v roce 1583). Do hlavního města císařství přijížděli nejen obchodníci, ale i umělci, stavitelé, astronomové, alchymisté a další. Někteří zůstali jen pár let, ale mnozí se přestěhovali na delší dobu či natrvalo i s rodinami. Byli mezi nimi křesťané i Židé.

Zatímco na začátku 16. století žilo v pražském souměstí (Staré Město, Malá Strana a Nové Město) přibližně 20 až 25 tisíc obyvatel, z toho asi šest stovek Židů, v rudolfinské době Prahu obývalo 60 až 70 tisíc lidí, z toho Židů mezi šesti až devíti tisíci.

Pohled na Pražský hrad a celkový pohled na Prahu za vlády Rudolfa II., 1598

Bankéři a obchodníci
Jedním z důvodů, proč se rudolfinský dvůr přemístil z Vídně do Prahy, bylo turecké nebezpečí. Osmanská říše se už koncem 15. století rozpínala směrem k jihovýchodní Evropě, později ovládla část Uher a přímo ohrožovala císařskou metropoli na Dunaji. V podstatě celé 16. století probíhalo ve stínu konfliktu s Turky. Na válčení byly potřeba peníze, zvyšovaly se proto daně, a to jak křesťanům, tak Židům. Kvůli výběru daní bylo v zájmu vedoucích představitelů císařství maximálně podporovat obchod a podnikání.

Situace přála nejen obchodníkům se zbožím, ale i s penězi, tedy bankéřům, podobným Enochovi Weiselovi z úvodu našeho článku. Bankéř Weisel (zemřel v roce 1580) byl členem jedné z nejvýznamnějších židovských rodin, usazených v Praze nejpozději koncem 15. století. Poprvé se v písemných pramenech objevuje v roce 1545 jako otec tří dětí a manžel Rykl, dcery lékaře Jakuba Tlustého. Vedle toho, že poskytoval finanční služby, se aktivně zapojil také do správy obce – před rokem 1572 zastával úřad židovského staršího a posléze rychtáře. Podnikání se na tu dobu nebývale věnovala i jeho žena Rykl.

V obchodě a finančnictví se pohybovala už za manželova života, plně se jim začala věnovat po jeho smrti v roce 1580. Opakovaně se vydávala například na cesty do Vratislavi, aby vymáhala pohledávky. Rykl se dobře vyznala nejen v úvěrování, ale i v právních úkonech. Půjčovala peníze a pomáhala zprostředkovávat urovnání sporů mezi dlužníky a věřiteli. Z pramenů vyplývá, že se těšila důvěře mezi Židy i křesťany. Finančnictví a obchodu se zemědělskými produkty či kramářským zbožím se pak věnovaly také rodiny téměř všech jejích devíti potomků.

„Ačkoli se ženy v raném novověku nemohly zapojovat do správy věcí veřejných, v pražském židovském městě v té době působila řada vlivných a podnikavých žen,“ říká historička. (CC)

Permanentní hrozba vyhnání
Panovníci i představitelé města židovskou komunitu tolerovali, dokud jim byla přínosem – využívali služeb šikovných židovských obchodníků, kteří dokázali přes své zahraniční kontakty sehnat luxusní zboží, půjčovali si od nich peníze, k nemocným zvali výborné židovské lékaře… Na druhou stranu si ale Židé nikdy nemohli být jisti stabilní podporou. Neustále žili v ohrožení, že je z města či země vyženou, což pociťovali zejména ve čtyřicátých letech 16. století.

„Důvody k vyhnání byly většinou zástupné, například spolčování s nepřítelem, ať už jím byl kdokoli, třeba Turek. Dále žhářství, falšování a vývoz mincí ze země a podobně. Skutečné důvody ale byly jiné, velkou roli hrála konkurence v obchodě a řemesle,“ říká Marie Buňatová.

Právě v takových neklidných dobách se vyplatilo mít v čele komunity dobré vyjednávače a schopné podnikatele. Například právě jmenovaný Enoch Baroch Weisel měl konexe na vysokých místech. Když reálně hrozilo vyhnání v roce 1561, podařilo se mu společně s jinými zámožnými Židy vyjednat ústupky. Konečné datum vypovězení se neustále oddalovalo, až nakonec po nástupu nového vládce Maxmiliána II. hrozba pominula a Židé směli zůstat.

„Nás při studiu mobility pražské židovské obce nezajímá pouze kdy a kdo odešel nebo přišel. Zajímají nás strategie, jaké Židé používali, aby nemuseli odejít, stejně jako způsob a míra integrace přistěhovalců do pražské židovské komunity,“ přibližuje Marie Buňatová.

Staré židovské náhrobky poskytují cenné informace o rodinných vazbách.

Z výzkumů vyplývá, že důležité bylo mít kontakty na ty, kteří o osudu židovského obyvatelstva rozhodovali. Komunita si proto velmi vážila dobrých vyjednávačů, kteří dokázali pro své souvěrce domluvit lepší podmínky k životu. Zároveň výzkumy naznačují, že lidé počítali se všemi možnostmi včetně vyhnání. Zatímco tedy vyjednávali o možnosti zůstat v Praze, některé rodiny si souběžně udržovaly kontakty v zahraničí, kam by případně mohly odejít.

Vedle vynucených migrací existovala v židovské komunitě i přirozená mobilita. Židé na přelomu středověku a novověku cestovali i do poměrně vzdálených míst. Mladí muži odjížděli studovat do ješiv (židovských škol), rabíni se přemísťovali po různých duchovních centrech, stěhovali se lékaři, tiskaři, knihaři, písaři, důležitá byla i přeshraniční sňatková politika. Navzájem propojené rodiny se navštěvovaly a pomáhaly si.

Zlatníci a lékaři z Itálie
Zejména ve druhé polovině 16. století panovaly velmi úzké vztahy mezi Prahou a severní Itálií. Do císařské metropole se v té době přistěhovalo hned několik jednotlivců i rodin. Byli mezi nimi zlatníci, lékaři, finančníci i obchodníci.

V sedmdesátých letech do Prahy přicestoval například zlatník Josef Cerui, známý také jako Josef Vlach, původem z Mantovy. Na přímluvu Viléma z Rožmberka získal povolení ke koupi domu v tehdejší Zlaté ulici (přibližně v okolí dnešní Maiselovy ulice). O jeho výrobky byl značný zájem, vyráběl i pro královský dvůr. „Z mantovských pramenů víme, že Josef udržoval kontakty se svou původní domovinou, kde měl bratra, úspěšného šperkaře,“ doplňuje Marie Buňatová.

Obecně velmi vážení bývali židovští lékaři. Židovského původu byl dvorní lékař krále Vladislava Jagellonského jménem Angelin. Díky své blízkosti k panovníkovi mohl bydlet přímo na Malé Straně, přestože většina Židů žila na Starém Městě.

Židovských lékařů tu během 16. století působilo více. A to přesto, že medicínu tehdy směli Židé studovat jen na několika univerzitách v Itálii (např. v Padově nebo Boloni). Známý byl Moše Lucerna (Mosche Maor Katan), jenž pocházel stejně jako Josef Vlach z Mantovy. V Praze se přiženil do významné místní rodiny Horowitzů-Munků a vybudoval si zde velmi dobrou pověst.

Z Itálie se do Čech stěhovali rovněž obchodníci. V době vrcholící renesance u nás sílila poptávka po krásných šatech z látek ze Středomoří, špercích i dobrém víně. Není divu, že se dařilo kupříkladu finančníku Venturovi de Bacchi z Benátska. V Praze se oženil s Ráchel, dcerou zámožného obchodníka Wolfa Husaře, a přestože měl rabínské vzdělání, zcela se oddal obchodu a financím. Zaměřil se na dovoz italského hedvábí, sametu a sukna, zatímco norimberským a italským firmám naopak dodával husí peří.

Cechy proti Židům
Židovští obchodníci měli díky přirozeným zahraničním kontaktům poměrně velkou konkurenční výhodu. Křesťanští výrobci a obchodníci se tehdy sdružovali do cechů, profesních sdružení, jež hájila práva svých členů a dbala na dodržování kvality a cen výrobků. Cechy se po celé 16. století snažily omezit židovskou konkurenci nastavováním takových podmínek, které jim měly podnikání znepříjemnit. Naopak Židé se svým vyjednáváním snažili co nejvíce přiblížit křesťanským podmínkám.

Formanské vozy zajišťovaly přepravu zboží, dlouhé cesty často obstarávali právě Židé.

Židé se například až do doby rudolfinské nesměli věnovat maloobchodu, což znamená, že mohli dovážet výrobky z ciziny ve velkém, ale přímo lidem je směli nabídnout pouze v židovské čtvrti, nikoli křesťanským zákazníkům. Měli zakázáno vyrábět určité zboží, třeba váčky na peníze a šperky. Mohli prodávat kožešiny, ale nesměli z nich šít kožichy. Velké restrikce se týkaly finanční oblasti. Židé sice mohli půjčovat peníze, ale bez dostatečných právních záruk, že jim dlužníci peníze splatí. Rizikové půjčky proto nabízeli s mnohem vyšším úrokem než křesťané (úrok až 24,7 procenta, zatímco „křesťanský“ úrok činil šest procent). Spory o podmínkách pro Židy kulminovaly za Rudolfa II. a pokračovaly i za Matyáše.

Obecně lze říct, že vztah panovníků k Židům byl pragmatický a v 16. století celkem pozitivní. Už otec Rudolfa II. Maxmilián II. jim udělil mnohá privilegia, uvolnil omezení v obchodě a zjednodušil právní podmínky půjčování peněz. Rudolfinské období pak bylo pro komunitu velmi příznivé. Praha se tehdy stala nejen významným ekonomickým a politickým centrem střední Evropy, ale i důležitým duchovním místem. Na Starém Městě působil vážený židovský učenec Jehuda ben Becalel, známý pod jménem rabi Löw nebo také Maharal (zemřel v roce 1609). Dodnes se o něm píší knihy a točí filmy, podle legendy stvořil pražského golema, který měl ochraňovat židovské obyvatele před křesťany.

Rudolfův bankéř
Významnou postavou židovských dějin byl Rudolfův bankéř Markus Mordechaj Maisel (1528–1601). Pocházel z rodiny, jež v Praze prokazatelně žila už ke konci 15. století. Část života strávil v emigraci, zatím se neví, kde přesně. „Vrátil se do Prahy jako velmi bohatý a stal se jednou z vůdčích postav židovské komunity a významným mecenášem,“ přibližuje Marie Buňatová. Především ale půjčoval velké peníze Rudolfovi II. na armádní výdaje, na války s Turky.

Maiselova synagoga vznikla na sklonku 16. století. Pojmenována je po bankéři Rudolfa II. a významném mecenáši pražské židovské obce. (CC)

Díky tomu získal od císaře Rudolfa II. privilegia, která jemu i jeho rodině poskytla různé výsady, například svobodně uzavřít závěť. Jak byla panovníkova přízeň vrtkavá, se ovšem ukázalo po Maiselově smrti v roce 1601. Veškerá jeho privilegia byla zneplatněna a jeho majetek zabaven, přestože před smrtí uzavřel závěť za přítomnosti rabiho Löwa a dalších představitelů židovské obce. Následovaly desítky let sporů mezi dědici a královskými úřady i mezi židovskou obcí a staroměstskou správou o jednotlivé nemovitosti a finance. Některé se táhly až do konce 17. století, jiné se nevyřešily nikdy.

Skládačka z pramenů
Nejen dědické spory, ale i neshody kvůli nesplaceným pohledávkám, nařčení z podvodů, nepokoje mezi sousedy… všechny tyto kauzy se dostávaly před soudy, a právě díky nim máme zachované písemné prameny, jež nám vyjevují zajímavé detaily z počátku novověku.

„Při interpretaci dějin je třeba mít na paměti, že nevidíme celou škálu skutečnosti, často se dozvídáme jen o konfliktech a věcech, které se nepovedly,“ upozorňuje Marie Buňatová.

Výzkum historie Židů v Praze navíc komplikuje, že v roce 1689 kompletně shořel archiv pražské židovské obce. Historici tak mají pro studium 16. století k dispozici zejména zdroje křesťanského původu, jako jsou třeba privilegia udělovaná Židům panovníky, soudní knihy, knihy převodů nemovitostí a podobně. Informace o rodinách se pak doplňují studiem textů na židovských náhrobcích. Právě pečlivou kombinací všech dostupných informací se podařilo zrekonstruovat i příběh vlivné rodiny Weiselů, jež v několika generacích ovlivňovala dění své komunity v dlouhém 16. století.

DALŠÍ INFORMACE: 

Své poznatky Marie Buňatová a její tým shrnuly v knize Migration and Mobility in Prague's Jewish Community during the transition from the Middle Ages to the Modern Period (2025, Böhlau), která je prvním uceleným zpracováním tématu migrace a mobility v židovské komunitě v Praze. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu nabízí nový pohled na příčiny, průběh a důsledky migrace pražských Židů. Autoři zároveň sledují i nadregionální mobilitu židovských kupců a živnostníků, rodinné sítě a mobilitu rabínů, lékařů a dalších učenců, jejichž osudy byly s Prahou spojeny.

Článek vyšel pod názvem Pražští Židé v dlouhém století v A / Magazínu 1/2022:

1/2022 (verze k listování)
1/2022 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Archiv hl. m. Prahy (Sbírka grafiky, sign. G 6), Shutterstock

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Málo známá kapitola dějin: v uniformě wehrmachtu bojovaly tisíce Čechoslováků
• Na zámku v Lánech zazněla po desítkách let slova Tomáše G. Masaryka
• Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference
• Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti
• Stopy z neolitu i římské doby. Vědci ukončili terénní práce na Pražském okruhu
• Písmo od A po Z. Proč jeho vznik představoval pro lidstvo zásadní zlom?
• Už 100 let odkrývá Archeologický ústav dávnou historii Pražského hradu
• Aplikace HistoryLab. Jak vypadá novodobé pojetí školy hrou?
• V pop kultuře se odrážejí dobové hodnoty i vzorce chování, říká historička
• Archeologové objevili na plánové trase Pražského okruhu rozsáhlé pohřebiště