S jedy na věčné časy. PFAS zaplavily celou planetu a nikdy nezmizí

Toxické látky, které se pod zkratkou PFAS skrývají, kolují v krvi každého z nás. Dokonce i v žilách nenarozených dětí. A důvod? Naše láska k nepřilnavým pánvím, pečicím papírům nebo nepromokavému oblečení. „Takzvané věčné chemikálie jsou nejhoršími kontaminanty, které si kdy lidstvo vyrobilo,“ říká Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR v aktuálním čísle A / Magazínu. Jak se to stalo, proč už dávno nejsou zakázané a co s tím může udělat každý z nás?

Devadesátá léta minulého století, Západní Virginie. Farmář Wilbur Tennant z městečka Parkersburg nevěří vlastním očím. Jeho dříve krotké krávy se najednou chovají jako agresivní monstra, z tlam jim teče pěna, černají jim zuby, rychle hubnou a jedna po druhé hynou v strašlivých bolestech.

Zoufalý zemědělec tehdy ještě nemohl vědět, že ho o téměř dvousethlavé stádo postupně připraví stejná látka, kvůli níž se milionům amerických hospodyněk už pěknou řádku let nepřipalují volská oka nebo lívance. Řeč je o kyselině perfluorooktanové, známé pod zkratkou PFOA (nebo C8), kterou firma DuPont používala při výrobě teflonu, jenž pánvičkám zajistil nepřilnavost. Jaksi však nadšeným spotřebitelům zapomněla zmínit, že tato zázračná „ingredience“ je vysoce toxická.

A na Tennantových kravách se ukázalo, jak moc. Zvířata totiž pila z potoka, do nějž léta ve velkém unikaly jedovaté kaly ze skládky, kam DuPont vyvážel nebezpečný odpad z nedaleké továrny. Farmář tušil, že činnost firmy se smrtí jeho stáda souvisí, ale nikdo s ním jeho podezření nechtěl řešit. Kdo by se ostatně pouštěl do sporu s chemickým gigantem, který v regionu zaměstnával tisíce lidí?

Chemička DuPont v Západní Virginii, snímek z roku 2014

Jenže urputný Tennant se nenechal umlčet, a tak se zásluhou vytrvalosti jeho právníka Roberta Bilotta Spojené státy po dlouhých letech soudních tahanic dozvěděly, čím se po celé dekády nevědomky tráví. A že PFOA je jen jednou z více než desetitisícové rodiny per- a polyfluorovaných sloučenin, zvaných PFAS, jimiž už průmysl stihl zaplavit zeměkouli.

„Říká se jim taky věčné chemikálie, což dokonale vystihuje jejich podstatu. Obsahují totiž vazbu mezi uhlíkem a fluorem, která je nejsilnější v organické chemii. Díky tomuto lidskému vynálezu jsou neuvěřitelně stabilní a v přírodě se prakticky nerozkládají,“ vysvětluje environmentální chemik Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR.

Z tanků do kuchyně
Potenciál spojení těchto dvou prvků objevil čirou náhodou při pokusech s chladicími plyny chemik Roy Plunkett z laboratoří DuPontu už v roce 1938. Extrémně odolný polymer PTFE (později známý jako teflon), který tehdy vytvořil, se za války náramně hodil v útrobách tanků i při vývoji atomové bomby.

Po skončení bojů si však rychle našel mírové uplatnění a v podobě nepřilnavého nádobí dobyl americké (a postupem času světové) kuchyně. Samotný polymer byl sice při běžném vaření poměrně bezpečný, ovšem DuPont začal brzy k vylepšení jeho výroby využívat inkriminovanou sloučeninu PFOA, kterou pro něj „umíchal“ jiný chemický velikán, společnost 3M. Ta paralelně zaplavila trh další látkou na stejné bázi – PFOS (perfluorooktansulfonát), jež měla chránit oblečení před promoknutím a koberce proti skvrnám.

Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR (CC)

Spokojení zákazníci vrněli blahem a miliardový byznys s nepřilnavostí a voděodolností šlapal na plné obrátky. I přesto, že obě firmy už od sedmdesátých let měly vzhledem k vlastním testům na zvířatech informace o enormní toxicitě obou vychytávek. Udržet svět v nevědomosti se jim podařilo neuvěřitelná čtyři desetiletí. Tedy alespoň ten laický – vědecká obec větřila, že s masově používanými materiály je něco v nepořádku, zhruba od začátku nového tisíciletí.

Zvrat ale nastal až na přelomu let 2011 a 2012. Tehdy nezávislý panel badatelů po sedmi letech čekání konečně zveřejnil výsledky unikátní studie, kterou inicioval zmiňovaný právník Robert Bilott. Týkala se obyvatel Parkersburgu, jehož vodu DuPont kontaminoval sloučeninou PFOA, a šlo o jedno z nejrozsáhlejších epidemiologických šetření všech dob.

„Zúčastnilo se ho asi sedmdesát tisíc lidí, u nichž výzkumníci prokázali zvýšený výskyt několika druhů rakoviny a mnoha dalších zdravotních problémů,“ přibližuje Tomáš Cajthaml kauzu, kterou v roce 2019 představil i hollywoodský snímek Dark Waters.

Příběh ze Západní Virginie však byl jen špičkou ledovce. Vynalézaví chemici totiž dávno před jeho rozuzlením přišli na to, jak praktická a univerzální vazba uhlíku a fluoru je, a mohutně s ní experimentovali. Pod rukama se jim během let zrodily tisíce obdobně jedovatých variant věčných chemikálií, kterými se tunilo a stále tuní kdeco – od čipů v telefonech přes gauče až po zubní nitě. Přestože skandál z Parkersburgu udělal z jejich škodlivosti tak trochu veřejné tajemství.

„Zázračné“ nepromokavé textilie na pohovkách bývají napuštěné per- či polyfluorovanými sloučeninami.

Vlk v rouše beránčím
Odpuzují vodu, mastnotu a špínu. A právě díky tomu se z PFAS stali miláčci moderní společnosti. Málokdo však věděl, že za fantastické vlastnosti výrobků, které zdánlivě usnadňují život, můžou zrovna oni.

Vedle nádobí nebo outdoorových doplňků věčné chemikálie vzaly útokem i potahy nábytku, elektroniku, „waterproof“ kosmetiku nebo potravinové obaly jako krabice na pizzu či kalíšky na kávu. Kdo by přece nechtěl mít stále čistou sedačku a neřešit umaštěné ruce po zakousnutí burgeru z fastfoodu? A tak v pokrokových domácnostech popcorn v mikrovlnkách celé dekády vesele pufal v notně jedovatých sáčcích a každá babička jdoucí s dobou přestala vymazávat plechy, protože propadla kouzlu pečicích papírů, na kterých se cukroví prostě nepřichytí.

„Už jedny z prvních studií, které po přelomu tisíciletí upozorňovaly na nebezpečnost PFAS, se přitom věnovaly papírovým košíčkům na pečení muffinů nebo pytlíkům s popcornem. Toxické sloučeniny se z nich vlivem žáru uvolňují přímo do jídla,“ poukazuje Tomáš Cajthaml.

Hned ve svých začátcích si zástupci rodiny PFAS získali taky srdce profesionálních hasičů, protože kromě jiného i skvěle dusí oheň. Zejména v USA hasicími pěnami s tímto vylepšením dlouhá léta likvidovali téměř každý větší požár. Věčné chemikálie však bodovaly i mezi běžkaři. Fluorované vosky totiž zajistily, že se jim na skluznice nelepil sníh. Velké dávky nezničitelných škodlivin proto na lyžích nicnetušících sportovců cestovaly přímo do panenské přírody horských oblastí po celé planetě.

K jejich dalšímu rozšíření pak ironií osudu přispěl i nedávný boj proti jednorázovým plastům, jako jsou třeba brčka, která se v zeleném duchu začala masivně vyrábět z papíru. Bohužel řádně nacucaného perfluorovanými sloučeninami, aby se v drincích hned nerozmočil.

PFAS are forever
Našly se ve sněhu na vrcholu Mount Everestu i v tělech organismů v Mariánském příkopu, Arktidě a Antarktidě. Pijeme je spolu s vodou a prší na nás s deštěm. Kolují v mateřském mléce žen po celém světě a v krvi každého – i dosud nenarozeného – člověka na planetě. Aniž by kdy vůbec viděl nepřilnavou pánev nebo nepromokavou bundu.

Takzvané forever chemicals jsou dnes doslova všudypřítomné. Do prostředí se dostávají už při výrobě a z produktů se pak uvolňují během používání i po vyhození. Do půdy, vody a vzduchu. Jejich odolné molekuly se navíc snadno a rychle šíří, přičemž velké vzdálenosti jim nedělají problém. A protože jsou v podstatě nerozložitelné, v přírodě se hromadí. Jinými slovy: každý miligram této hmoty, který kdy na Zemi vznikl, stále cirkuluje kdesi v ekosystému a dennodenně přibývají další.

„Kombinace stability a vysoké toxicity dělá z PFAS nejhorší kontaminanty, které si kdy lidstvo vyrobilo a dobrovolně pořád vyrábí. Kam se hrabou chlorované insekticidy jako DDT a jiné výdobytky minulého století,“ konstatuje Tomáš Cajthaml.

Dokonalou vazbu fluoru a uhlíku, kterou se tyto sloučeniny pyšní, lze podle něho rozbít, jen když se vystaví teplotě nad tisíc stupňů Celsia. Takovým žárem disponují spalovny nebezpečného odpadu, ovšem do nich zboží s věčnou chemií putuje jen málokdy. Většinou končí jako běžné komunální smetí na skládkách nebo (v lepším případě) ve standardních městských spalovnách, které však kvůli nižším teplotám na jejich úplný rozklad jednoduše nemusejí stačit.

Běžné městské spalovny si s věčnými chemikáliemi poradí jen částečně.

Buněční sabotéři v akci
A jak látky skupiny PFAS úřadují v lidském těle? I v něm se neustále kumulují. Organismus je sice vyloučit dokáže, ne však zrovna pružně – poločas jejich eliminace činí zhruba pět až deset let. Jenže vzhledem k tomu, že je každý den jíme, pijeme a obklopujeme se jimi, jejich podíl v tkáních neúprosně stoupá. Což pomalu, ale jistě nahlodává zdraví. Věčné chemikálie totiž nepůsobí jako například kyanid, po jehož požití člověk během chvíle padne mrtvý k zemi. Jsou toxické chronicky, což znamená, že se negativní účinek dostaví až po dlouhodobém vystavení malým dávkám. A tomu v různé míře čelíme všichni.

„Jde o jedy, které narušují normální fungování buněk – jejich membrány, regulaci… Na rozdíl od jiných kontaminantů se navíc neukládají v tucích, ale ve svalovině, jelikož se vážou na proteiny,“ popisuje Tomáš Cajthaml. „Proto se tak dobře šíří potravním řetězcem a koncentrují se v jeho vyšších patrech – tedy v predátorech, mezi něž patří i člověk,“ dodává.

Jak přesně se jejich buněčné sabotáže projeví na konkrétním organismu, se těžko předpovídá. Nicméně díky obří studii z Parkesburgu a mnoha dalším výzkumům je jasné, že narušují hormonální rovnováhu, přispívají k poklesu plodnosti a můžou způsobovat vrozené vývojové vady plodu.

Vedle toho poškozují imunitní systém, játra, ledviny nebo štítnou žlázu a napomáhají vzniku chronických zánětů střev. A aby toho nebylo málo, některé jsou prokazatelně rakovinotvorné, jiné z karcinogenity alespoň podezřelé. Zkrátka parádní „dochucovadla“ všeho, co jíme a pijeme. Jejich hlavním transportním médiem je totiž voda, ve které migrují tak obratně, že tu skutečně čistou už dnes na světě nenajdete. Zejména z ní se pak dostávají do země k plodinám, do tkání zvířat a nakonec i na náš talíř.

Z poškrábaných teflonových pánví se při přepálení toxické látky uvolňují přímo do potravin.

Ryby po toxicku
Mimochodem, na předních příčkách pomyslného žebříčku nejkontaminovanějších potravin stojí říční ryby, obzvlášť ty z dolních toků. Tam se soustředí znečištění, které řeka posbírala během své pouti civilizací. „V rybách z Labe chycených v Ústí jsme detekovali tak vysoký obsah PFAS, že by požití jediného gramu jejich masa stačilo k naplnění doporučeného týdenního limitu stanoveného Evropským úřadem pro bezpečnost potravin,“ líčí Tomáš Cajthaml. Ryby ulovené z Vltavy v Praze na tom podle něho byly o poznání lépe, přesto i z nich lze s ohledem na zmiňovanou prahovou hodnotu bez obav sníst pouze několik soust.

Jídlo a pití je sice pro lidstvo dominantním zdrojem věčných chemikálií, do těla ale pronikají taky vzduchem. Své o tom vědí hlavně již zmínění hasiči nebo profesionální mazači lyží, kteří při své práci léta vdechovali toxické výpary z hasicích pěn, respektive vosků. U těchto zaměstnanců výzkumníci naměřili extrémní hladiny perfluorovaných sloučenin v krvi.

Kontaminace se ostatně nevyhnula ani místům, kde tito lidé působí – například okolí letišť, kde hasiči tradičně trénují, patří spolu s oblastmi kolem velkých chemiček k celosvětově nejzamořenějším lokalitám. PFAS však běžně inhalujeme i v domácnosti. Třeba při přehřátí staršího nebo poškozeného nádobí s nepřilnavým povrchem. Nicméně dýchacími cestami se do nás vpraví výrazně méně škodlivin než trávicí soustavou.

Jejich významným zdrojem může být i outdoorové oblečení – naimpregnovaná umělá vlákna se při pohybu neustále odírají a my jejich částečky vdechujeme v podobě prachu. Mimoto se skrz pot vstřebávají kůží. Hlavně se však s každým praním vyplavují do vodního koloběhu, což tým Tomáše Cajthamla zkoumá v programu Strategie AV21 s názvem Epicentra civilizace – inteligentní domácnosti, technologie, společnost.

Neplecha neukončena
Nabízí se otázka, proč používání věčných chemikálií nedostalo po tolika varovných zjištěních už dávno stopku. Odpověď je prostá: ekonomické zájmy byly dosud prostě silnější než obavy o zdraví. Díky lidem jako Robert Bilott a vědecké komunitě se však věci přece jen začaly hýbat. I když dost pomalu.

První, ač velmi nenápadnou vlaštovkou se stala Stockholmská úmluva, která signatářským zemím mezi lety 2009 a 2022 postupně zakázala výrobu a použití vrcholně jedovatých PFOA, PFOS a PFHxS (kyselina perfluorhexansulfonová). Počítáte správně: jde o pouhé tři sloučeniny z více než desetitisícové rodiny PFAS, ale jak se říká – lepší než drátem do oka. Dohodu podepsala většina civilizovaných států včetně Česka. Leč třeba USA ji plně nepřijaly dodnes.

V roce 2020 světu vytřelo zrak Dánsko, když si odsouhlasilo nulovou toleranci věčných chemikálií v potravinových obalech. Ukázalo tak, že i bez jejich pomoci se dá pohodlně fungovat, protože existují netoxické náhrady. Takže zatímco Dánové si v globálním fastfoodu pochutnávali na hranolkách zabalených v papíru bez nebezpečných aditiv, všude jinde je v témže řetězci servírovali v krabičkách napuštěných jedem.

O tři roky později podalo Dánsko spolu s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Norskem odvážný návrh Evropské agentuře pro chemické látky na úplný zákaz všech druhů těchto substancí. Na organizaci se však okamžitě snesla rekordní lavina více než pěti tisícovek připomínek ze strany průmyslníků, kteří vytrvale lobbují za výjimky, protože se děsí nákladů spojených s případnou změnou výroby. A finální rozhodnutí se tím pádem neustále odsouvá.

PFAS se s oblibou používají v papírových obalech na potraviny z fastfoodů. Důkazem, že to jde i bez toxických látek, je ovšem Dánsko.

„Kompletní stopka je přitom jediným správným řešením, jelikož mezi per- a polyfluorovanými sloučeninami zkrátka není žádná bezpečná. Stále se ale masivně nadužívají v oblastech, kde je lze adekvátně nahradit,“ apeluje Tomáš Cajthaml. Evropa se zatím vydala cestou postupných kroků. Od letošního roku v ní platí přísnější limit obsahu těchto látek v pitné vodě. Jen pro zajímavost, americká omezení byla už v roce 2024 násobně striktnější, jenže prezident Donald Trump od svého návratu do funkce usiluje o rozvolnění pravidel.

Ale zpět na starý kontinent: od srpna 2026 Evropská unie zakázala používání PFAS v potravinových obalech. Příští rok mají zmizet z oblečení, bot i hasicích pěn pro výcvik a testování. Podle optimistických plánů by měly být do roku 2030 vymýceny ze všech produktů, které nejsou nezbytné pro chod společnosti. To ovšem bohužel neznamená, že k nám zboží obohacené o koktejl škodlivin nebude nadále proudit z Číny a jiných zemí, kde podobná omezení rozhodně nejsou na pořadu dne. Uhlídat každý balíček z asijských e-shopů je totiž pro celníky prakticky nemožné.

Češi v sladké nevědomosti
Pokud o věčné chemii teď slyšíte poprvé, určitě nejste sami. Informovanost je v Česku navzdory snahám vědců stále mizivá. Možná i proto, že kontaminace látkami PFAS v tuzemsku není na tak vysoké úrovni jako v USA, Belgii nebo právě Dánsku, kde se roky ve velkém vyráběly. Alespoň v něčem se brzda v podobě železné opony vyplatila…

„Proti Západu se u nás teflon stejně jako nejrůznější impregnace nebo hasicí pěny rozšířily o desítky let později. Zároveň máme výhodu v tom, že jsme na začátku povodí, takže k nám žádné PFAS nepřiplavaly. Ty, které tady najdeme, jsme do přírody vypustili sami,“ upozorňuje Tomáš Cajthaml.

Jejich koncentrace v tuzemské vodě jsou proto podle něho ve srovnání se zeměmi na dolních tocích velkých řek výrazně nižší. I u nás se však najdou místa, kde tyto nerozložitelné sloučeniny solidně prostoupily krajinu. Mezi české hotspoty patří okolí pražského Letiště Václava Havla a Kopaninského potoka nebo oblasti blízko strojírenských fabrik, které s oblibou používaly například teflonová mazadla.

„Mezi per- a polyfluorovanými sloučeninami není žádná bezpečná. Jediné řešení je dát jim stopku,“ říká Tomáš Cajthaml. (CC)

Do povědomí spotřebitelů v Česku se nicméně věčné chemikálie zatím nedostaly téměř vůbec. Když tedy našinec najde na větrovce cedulku s nápisem „PFAS free“, spíš znejistí, že v ní něco chybí, než aby se radoval, že se vyhne škodlivinám.

Mimochodem, zrovna na dětské bundy si tým Tomáše Cajthamla spolu se spolkem Arnika posvítil v roce 2022. Analýze tehdy podrobili deset kousků z českého trhu a výsledek je moc nepotěšil: perfluorované látky detekovali v devíti z nich, v sedmi dokonce sloučeniny zakázané zmiňovanou Stockholmskou úmluvou. Jen jeden vzorek se obešel bez jedovaté chemie.

„Vyrobit takové oblečení pochopitelně jde. U většiny zboží se ale nedozvíte, zda za nepropustností stojí PFAS, nebo ne. Kupovat ho nejmenším bych raději nedoporučoval. Průměrné dítě zmokne zřejmě jen několikrát ročně, tak proč ho kvůli tomu balit do toxických svršků, když to není nutné?“ ptá se vědec.

Momentálně s kolegy zkoumá míru a zdroje zamoření věčnými chemikáliemi ve zdánlivě čisté přírodě odlehlého souostroví Špicberky. Zabývají se taky kontaminací sněhu v Jizerských horách – v tříletém výzkumu sledují, jak se v tamních běžeckých stopách v čase mění množství látek z fluorovaných vosků na lyže. Zmonitorovat znečištění naší země těmito substancemi se jeho tým snaží i za pomoci analýz vzorků tkání uhynulých vyder nebo měřením škodlivin v okolí skládek.

Dědictví, které nás přežije
Píše se rok 2026. Od vyústění aféry v Západní Virginii uběhlo čtrnáct let, od prvních dokladů o nebezpečnosti perfluorovaných sloučenin čtvrt století. Při pohledu na nové regule se zdá, že se konečně začíná blýskat na lepší časy. Doba „bezPFASová“ je však bohužel v nedohlednu. Planetu jsme jimi totiž vykrmili tak vydatně, že už od nich vlastně vyčistit nejde.

„Kdyby se teď úplně přestaly produkovat, zřejmě bychom na tom za sto let byli tady, uprostřed kontinentu, mnohem líp. Tyto látky by postupně odtekly do oceánů. Jenže z nich už je nikdo nedostane,“ obává se Tomáš Cajthaml.

Běžnému spotřebiteli tedy nezbývá než se věčné chemii snažit alespoň vyhýbat, jak jen to jde – neobklopovat se jí doma, neoblékat se do ní a na novém zboží hledat označení „PFAS free“. Firmám nicméně zatím nikdo nenařizuje, aby uváděly, zda jejich výrobky tyto substance obsahují. Stejně tak neexistuje žádná jednotná, úředně stanovená značka, která by jejich absenci potvrzovala.

„Pokud však uslyšíte, že se něco nešpiní, nepromokne nebo nepřipaluje, rozhodně zpozorněte a zjišťujte proč,“ radí výzkumník a přiznává, že detailní znalosti o toxickém koktejlu kolem nás (i v nás) a laxní přístup lidstva k této problematice z něho udělaly pořádného cynika. „Někdy si připadám spíš jako patolog životního prostředí. Člověk se z toho ale nesmí zbláznit. Každopádně nepřilnavou pánev u mě doma nenajdete a plechy do trouby se u nás zásadně vymazávají,“ usmívá se badatel.

Článek vyšel pod názvem S jedy na věčné časy v A / Magazínu 2/2026.

2/2026 (verze k listování)
2/2026 (verze ke stažení)

A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Chcete každé jeho vydání dostat přímo do schránky? Napište si o předplatné zdarma na adresu predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Josef Landergott, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; WikiMedia; Shutterstock

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Moje komfortní zóna je v labu, říká neurovědkyně Monika Kubísková
• Reprodukční odysea aneb Jak chytit nejkvalitnější spermii
• Plísně jsou vděčné téma, nikoho nenechají chladným, říká mykolog
• Breberky mě fascinovaly odmala, říká mikrobiolog Michal Kraus
• Učíme se, vybavujeme si a zapomínáme. Co dokáže paměť a jak ji přelstít?
• Nádorové buňky jako zlodějky. Jak posílit imunitní systém, aby na ně vyzrál?
• Nová sloučenina chrání kostní buňky, může pomoci pacientům s cukrovkou
• Růst listů, kořenů, kvetení i rozmnožování aneb Za vším hledej hormon
• Řekni mi to vůní. Pachová komunikace řídí životy zvířat i lidí
• Luční kvítí klíčem k poznání evoluce. Vědci popsali DNA chromozomu Y