Zahlavi

Evropou se šíří šakali. Přispívá k tomu člověk, zastavit je můžou vlci

04. 06. 2026

Šakal obecný během několika posledních desetiletí proniká i do oblastí na starém kontinentu, kde se nikdy dříve nevyskytoval. Důvody objasňuje mezinárodní studie publikovaná v časopise Nature Ecology & Evolution, na které se podíleli vědci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR. Badatelé uvádějí, že za expanzí stojí kombinace klimatických změn, proměny krajiny i dlouhodobý úbytek velkých predátorů, především vlků.

Patří mezi nejrychleji expandující savce současné Evropy. Šakal obecný obýval ještě v 19. století a po velkou část 20. století především Balkán a oblasti kolem Černého moře. Od osmdesátých let minulého století se však začal rychle šířit směrem do střední, západní i severní Evropy. Dnes se objevuje například v Německu, Rakousku, Polsku, Pobaltí, Skandinávii nebo Francii. Do České republiky se první doložený šakal zatoulal v roce 1998 na jižní Moravu a první tuzemská mláďata se narodila v roce 2017 v Milovicích u Prahy.

Proč se těmto psovitým šelmám v severnějších oblastech zalíbilo? Vědci analyzovali téměř 9000 akustických monitoringů z 13 evropských zemí a sledovali, které faktory výskyt šakalů podporují, nebo naopak omezují. Ukázalo se, že jim prospívají krátké zimy, mozaikovitá krajina a blízkost vodních ploch. Nejvýznamnějším kritériem je ale ubývající přítomnost vlka obecného.

šakal
Po tisíciletí se šakali vyskytovali v jihovýchodní Evropě, v posledních desetiletích se rozšířili až na západ do Španělska a na sever k Arktidě.

Člověk mění vztahy
Významnou roli přitom hraje člověk – sídla poskytují šakalům jakýsi „ochranný štít“. V blízkosti lidí totiž vlci omezují svou aktivitu, a šakali tak můžou bezpečněji přežívat i v oblastech s trvalým výskytem svých nepřátel. „Výsledky ukazují, že člověk dnes výrazně ovlivňuje vztahy mezi predátory v evropské krajině. Šakalům nepomáhá jen změna klimatu nebo fragmentace krajiny, ale i to, že v okolí lidských sídel nacházejí útočiště před vlky,“ vysvětluje Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR.

Šakal je mimořádně přizpůsobivý druh. Dokáže využívat zemědělskou krajinu, okraje měst i silně pozměněná stanoviště. Právě tato ekologická flexibilita stojí za jeho úspěšným a rychlým šířením Evropou. Autoři ve studii upozorňují, že návrat vlků do evropské krajiny může další šíření šakalů částečně zpomalit. Obnova populací vrcholových predátorů tak může fungovat jako přirozený mechanismus regulace středně velkých šelem. Současně však efekt oslabuje právě lidská přítomnost.

smečka vlků
Expanzi šakalů by mohl částečně zpomalit návrat vlků do evropské krajiny.

„Ochrana velkých šelem není jen otázkou samotných druhů, ale celého fungování ekosystémů. Jakmile člověk změní vztahy mezi predátory, může to ovlivnit rozšíření živočichů v celoevropském měřítku,“ doplňuje Martin Šálek, který se od roku 2011 podílí na budování mezinárodní odborné sítě GOJAGE sdružující specialisty na šakala obecného.

Aktuální výzkum propojuje data z rozsáhlého mezinárodního monitoringu a představuje dosud nejkomplexnější pohled na ekologické faktory, které ovlivňují současnou expanzi šakala obecného v Evropě. Zároveň naznačuje, že by šakali mohli v budoucnu osídlit až 75 % evropského kontinentu, tedy téměř šestinásobek své současné rozlohy výskytu.

Výzkum podpořil program Globální krize biodiverzity Strategie AV21.

Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR
Foto: Shutterstock

Licence Creative Commons Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Biologicko-ekologické vědy

Vědecká pracoviště

Výzkum v této oblasti je zaměřen na studium vztahů jak mezi organismy a prostředím, tak i mezi jednotlivými organismy; výsledky jsou využitelné v péči o životní prostředí. Studium zahrnuje terestrické, půdní a vodní ekosystémy a systémy parazit-hostitel. Výzkum je prováděn většinou na území ČR a přispívá tak k jejímu bio-ekologickému mapování. Dlouhodobá pozorování ve vybraných lokalitách se soustřeďují na typické ekosystémy studované z hlediska geobotaniky, hydrobiologie, entomologie, půdní biologie, chemie a mikrobiologie a na problematiku eutrofizace vybraných přehrad a jezer. V oblasti botaniky je studována taxonomie vyšších a nižších rostlin, zvláště řas, s využitím v oblasti ochrany přírody. Studium molekulární a buněčné biologie, genetiky, fyziologie a patogenů rostlin a hmyzu je předpokladem pro rozvoj rostlinných biotechnologií v zemědělství a využití hmyzu jako modelu pro obecně biologický výzkum. Botanický ústav též pečuje o Průhonický park, který je významnou součástí českého přírodního a kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 4 vědecké ústavy s přibližně 1030 zaměstnanci, z nichž je asi 380 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce