Nenávist škodí jako cigarety, říká Tomáš Koblížek, expert na hate speech

V osmé třídě se poprvé začetl do Platóna. A filozofie už ho nepustila. Jenže místo spisy starověkých myslitelů se dnes Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu Akademie věd ČR probírá hlavně zlostnými komentáři na sítích. Zkoumá totiž, jak slova dokážou ubližovat, manipulovat i rozdělovat. A upozorňuje, že hate speech neprospívá ani svým autorům: „Podle některých hypotéz pravidelní hejtři dřív umírají. Podobně jako kuřáci zkrátka škodí nejen svému okolí, ale i sobě.“ Rozhovor s vědcem vyšel v časopise A / Easy.

Schytal jste v poslední době nějaký pořádný hejt?

Určitě. A ne jeden. Často se teď v médiích vyjadřuju k nenávistným výpadům směrem k Ukrajincům, Židům, muslimům, Romům, LGBT+ komunitě a dalším skupinám. Jakmile se pak článek dostane na web, běžně pod ním vyskočí pár stovek útoků na moji osobu. Je to takové neblahé pravidlo.

To musí být počteníčko…

Beru tyto komentáře hlavně jako materiál ke zkoumání, takže se mě naštěstí moc nedotýkají. V práci se hejty probírám pořád, asi proto mi vůči nim narostla hroší kůže. Nicméně je naprosto normální být jimi zasažen nebo ztratit chuť se vyjadřovat.

Reagujete na ně?

Stanovil jsem si, že hrubé urážky ignoruju, rovnou jejich autory blokuju a rozhodně se za to nestydím. Člověk na sobě nemusí nechat štípat dříví. Na kritické dotazy, byť jsou mnohdy ostřejší, se ale snažím odpovídat.

Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu AV ČR (CC)

Neříká se, že je lepší spíš mlčet a takzvaně nekrmit trolly?

Ano, jenže já nejsem velkým fanouškem tohoto sloganu. Je příliš zobecňující a nelze se ho držet vždycky. Je pravda, že reakcí k postu přitáhnete pozornost a algoritmy ho zviditelní. Na druhou stranu mlčení nebývá fér vzhledem k oběti napadení, která tak prožívá dvojí újmu – jednak je terčem hejtra, a navíc se jí nikdo nezastane.

Čím ji tedy podpořit?

Stačí napsat pouhé: drž se, je to nesmysl. Vstoupíte sice do diskuze, ale nevěnujete se útočníkovi s protiargumenty. Místo toho oslovíte jeho oběť a dáte jí najevo, že není sama, což může zmenšit trauma, které nenávistné projevy neboli hate speech způsobují.

Tak se dá říkat každé sprosté nadávce?

Kdepak. Hate speech vymezuje cíl, ne drsný slovník. Jde o útoky vyvolávající zášť vůči určité skupině lidí. U nás nejčastěji vůči Ukrajincům, muslimům, migrantům, Romům, Židům nebo LGBT+ osobám. Hate speech vždy míří na někoho, kdo je ve společnosti ve znevýhodněné pozici a má míň možností se bránit.

Prostě tahá za kratší konec provazu.

Přesně tak. Tyto ataky pak mají dopad nejen na konkrétní jednotlivce, ale i na celou skupinu, které se může hůř dařit. Její členové třeba mívají problém dostat dítě do školy nebo získat práci. Málo se však ví, že nenávist je nebezpečná i pro své šiřitele. Přirovnává se dokonce ke kouření.

Taky škodí zdraví?

Zdá se, že výrazně. Výzkumy naznačují, že hate speech občas zvyšuje svým autorům krevní tlak a úzkostnost. Podle některých hypotéz pravidelní hejtři taky dřív umírají. Podobně jako kuřáci zkrátka škodí nejen svému okolí, ale i sobě.

Agrese na sociálních sítí přináší zdravotní komplikace i svým původcům.  

Před cigaretovým dýmem nás chrání protikuřácký zákon. Jak je to se záští?

Podněcování k nepřátelství vůči etniku, věřícím či jiné skupině je v Česku trestné. Ostatně postihy jsou za ně ve většině demokratických zemí světa. Hodně diskutovanou výjimkou je USA, kde je hate speech chráněna prvním dodatkem ústavy, který zaručuje svobodu slova. Žádný projev tam nelze zakázat na základě jeho obsahu.

Čehož využívá i sám prezident.

Donald Trump nevraživými výroky opravdu nešetří. Z úst autorit přitom mají obrovské společenské důsledky. Posouvají totiž hranice veřejně vyřknutelného. Lidi je berou jako signál, že takto lze o dané komunitě mluvit. A potvrzují to i průzkumy – vždy když se někdo vlivný agresivně vyjádří o nějaké menšině, stoupne v online prostředí výskyt na ni cílené hate speech.

Zrovna na internetu nenávist vyloženě kvete. Proč se jí tam tak daří?

Kyberprostor jí svědčí z více důvodů. Funguje v něm například efekt bezuzdnosti – člověk na netu mívá pocit, že je mimo realitu a že na něho není vidět. Říká proto věci, které by na ulici nevyslovil. Sociální sítě navíc nenávist podporují, protože slušně vydělává.

Jak to myslíte?

Jejich byznys stojí na pozornosti. Právě tu toxický kontent nesporně přitahuje, tudíž se ho platformy snaží zvýraznit. Čím déle totiž na nich zůstanete, tím víc zkonzumujete reklam. I proto vám zobrazují hlavně postoje, které odpovídají vašemu přesvědčení. Pokud už tedy máte k někomu odpor, posílí ho ve vás. Krom toho platí, že ve světě lajků, sdílení a hashtagů si zášť velmi jednoduše získá publikum.

A z jedné urážky je rázem virál…

Spíš kolektivní útok. Tak alespoň oběť vnímá pětsetkrát olajkovaný a přesdílený výbojný post proti své osobě. Pomocí technických prostředků se na sociálních sítích snadno tvoří cybermobs neboli kybersmečky, které hejty šíří jako lavinu. Zatímco v metru hnusný výkřik zazní a zase zmizí, na netu k němu algoritmy přivedou sledující a během chvíle z něj palce nahoru udělají veřejný lynč.

Byly sítě semeništěm nenávisti od samého začátku?

První excesy, které vyšetřovala i policie, se v digitálním prostředí vyskytly už kolem roku 1995. Jeden muž tehdy systematicky atakoval svou kolegyni. Triumfální nástup hate speech ale přišel až se vznikem Facebooku a Twitteru.

Čili dnešního X.

Jejich provozovatelé si totiž záhy uvědomili, že podporou nenávistného obsahu udrží uživatele na svých stránkách delší dobu. Díky nástrojům, jako jsou lajky nebo tlačítko Share, brzy přišla na scénu organizovaná hromadná pronásledování. A s nimi první velké kauzy, které rozvířily debaty o bezpečnosti sociálních médií. V poslední době pak nastala další fáze: zviditelňování hate speech se podřizuje zájmům majitele celé platformy.

Mluvíte o Elonu Muskovi?

Ano. Mimochodem, i samy strategie šíření nevraživosti prošly za uplynulou dekádu velkou proměnou. Útočníci už například moc nepoužívají brutální výrazivo. Chtějí-li totiž oslovit víc lidí, s nadávkami a vulgaritami nepochodí. A tak zkoušejí jiné možnosti, jak své názory propašovat do mainstreamu. Třeba humor.

Hejtři teď tedy vtipkují?

Snaží se o to. Podle průzkumů nenávist zabalená do humoru dospěje na sítích k širšímu publiku než samotný vtip nebo hejt. Tenhle koktejl je zkrátka nejúspěšnější. A extremisté jsou si toho dobře vědomi – v roce 2017 z jednoho amerického neonacistického serveru unikl soupis interních instrukcí pro autory, v němž se právě důležitost žertů velmi zdůrazňovala. Této technice se říká sugar coating.

Není to spíš cukrářský termín?

Původně ano. Sladkou polevou však můžete potáhnout cokoli. Hejtři prostě obalí svůj názor něčím přijatelnějším. Ať už je to legrace, náboženské pojmy nebo vědecká terminologie. Zaujmou tak víc než otevřená averze. Sugar coating nadto šiřitelům poskytuje alibi – když je nařknete třeba z homofobie, řeknou, že…

… to přece byl jen joke.

Přesně. Mají se za co schovat. Jako skrývačky ostatně fungují i další způsoby šíření hate speech. Například metoda fíkového listu, kdy mluvčí vysloví nevraživý postoj, ale doplní ho dodatkem, kterým si kryje záda: jeden lékař říkal, že gayové… V případě kritiky se brání tím, že to jenom slyšel. Oblíbené jsou taky dog whistles.

Metoda psích píšťalek spočívá v používání kódových slov s významem, kterému určitá skupina lidí rozumí.

Psí píšťalky?

Jde o strategii, kdy se opovrhovaná skupina neoznačí přímo, ale zástupným termínem – slovem nepřizpůsobiví pro Romy, Soros pro Židy… Šiřitel předpokládá, že podobně smýšlející pochopí, o kom je ve skutečnosti řeč. Zachytí to podobně jako pes písknutí ve vysoké frekvenci. Za pomoci těchto jazykových her zášť doputuje dál.

Urážení bez servítek už tedy není v kurzu?

Ale je. Takzvaná politika býčích rohů, která s nimi pracuje, je paralelně na vzestupu. Politici otevřeným ponižováním občas dávají najevo, že se nebojí překročit normy, chtějí tak získat auru rebelů proti „korektnosti“. Třeba Donald Trump jde někdy cestou podprahových signálů, jindy ale bouchne do stolu a označí Somálce za odpad.

Koukám, že trendy ve světě nenávisti by vydaly na knihu.

A to jsem zmínil jen zlomek. Populární je teď i fear speech neboli děsivá řeč, která prezentuje gaye, Židy či muslimy jako postrach a varuje před nimi. Často má charakter vědeckého vysvětlování a používá falešné statistiky. Tváří se zkrátka seriózně.

Na což lidi slyší.

Určitě víc než na hrubá slova. Kontrolní mechanismy sítí navíc fear speech nezachytí, není ani nijak omezena zákonem. Přitom stejně jako hate speech nesporně vede k násilí – řada teroristů jednala pod jejím vlivem v domnění, že úderem ochrání zbytek společnosti. Třeba jako vrah dvou gayů před slovenským barem Tepláreň v roce 2022.

Výroky Donalda Trumpa jsou často za hranou. Nevraživost z úst autorit má přitom obrovské společenské důsledky.

Jak vás vlastně napadlo, že se budete v práci hrabat v lidské zlobě?

Dospěl jsem k tomu postupně. Poprvé jsem na téma hate speech narazil v roce 2015 v Paříži. Dorazil jsem tam totiž na stáž jen pár dní po teroristickém útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, kdy islamisté vyvraždili velkou část jejího osazenstva. Hodně se pak řešila svoboda slova, kterou tento čin ohrozil. Přes její zkoumání jsem se dostal k nenávistným projevům. A zájem o ně už mě nepustil.

Kdy vás chytla filozofie jako taková?

Už v osmé třídě, když jsem doma našel Platónovu Obranu Sókrata. Knihu jsem doslova zhltnul a nadšeně se vydal do knihovny v mém rodném městě. Jenže v oddělení filozofie měli jen horoskopy, Satanskou bibli a komunistický slovník filozofie, kde byl Platón popsaný jako buržoazní idealista.

Zjevně vás to neodradilo.

Naštěstí jsem měl v činžáku souseda, který už studoval filozofii v Praze, tak jsem si knihy mohl půjčovat od něho. A po gymplu jsem ho následoval.

Jak si od každodenního zkoumání hate speech čistíte hlavu?

Rád čtu současnou českou poezii, třeba od Elsy Aids nebo Alžběty Stančákové. Nedávno jsem taky oprášil skejtování, kterému jsem se dost věnoval na střední. Po devítce mě totiž naši poslali na dva měsíce do Kalifornie do rodiny skejťáků a surfařů. Do té doby jsem jezdil na inlajnech, nicméně skejt si mě to léto získal. Teď byl dlouho u ledu, ale díky pětiletému synovi se k němu vracím.

Tomáš Koblížek po letech oprášil skejt. Chodníky na něm brázdí se svým malým synem. (CC)

Skejtujete s ním?

Spíš za ním. Když začal jezdit na kole, řekl jsem si, že na něho budu z prkna dohlížet. Překvapilo mě ale, kolik triků jsem úplně zapomněl. Musím to ještě vypilovat, abych měl právo o skejtování veřejně mluvit a nevysloužil si moře kritiky. (smích)

A zase jsme u nevraživosti. Setkáváte se s ní i offline?

Jistě. Třeba v metru narazíte na útočné nápisy všeho druhu. Takové graffiti si fotím a archivuju. Občas taky bývám svědkem situací, kdy někdo něco hnusného zařve na ukrajinské dívky nebo gaye. Tehdy je důležité nepřejít to mlčením a zastat se jich, ať už je to kdokoli, což je naštěstí přirozená reakce většiny lidí.

Myslíte?

Jsem o tom naprosto přesvědčen. Mnohokrát jsem zažil, že se kolemjdoucí za někoho spontánně postavili. Se společností to zdaleka není tak hrozné, jak by se při letmém pohledu na sítě mohlo zdát. A ani na nich není tolik hejtrů, jak to působí. V loňském průzkumu se vědci lidí ptali, kolik procent uživatelů sociálních médií podle nich rozšiřuje lži a nenávist. Respondenti se domnívali, že téměř polovina, ve skutečnosti jich však je asi tři až osm procent.

Jen tak málo?

Ano, jenže sítě tento obsah zvýrazňují natolik, že si z nich odnášíme pocit, že svět je jedna velká stoka plná zášti. Realita je přitom odlišná, nežijeme v temnotě.

Rozhovor vyšel pod názvem Nenávist škodí jako cigarety v časopisu A / Easy 1/2026.

1/2026 (verze k listování)
1/2026 (verze ke stažení)

Časopis A / Easy vydává Akademie věd ČR. Chcete každé jeho vydání dostat přímo do schránky? Napište si o předplatné zdarma na adresu predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Černoch Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock

 Text a obrázky označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• ASIA VIBE: od K-popu přes anime až po gastronomii
• Čeština kdysi a dnes – jazyk, který navzdory všemu zůstává sám sebou
• Člověk a zvíře uprostřed klimatické krize. Výzkum podpoří prestižní grant ERC
• Brutální, legrační, nadčasová. Kosmova kronika slaví 900 let
• Proč populisté bodují? Cílí na voliče, kteří mají pocit nepřijetí a nejistoty
• Cesta k šetrnosti: etnolog Petr Jehlička zkoumá, jak omezit plýtvání jídlem
• Přepište učebnice, našli jsme kost aneb Jaké převraty občas zažívá věda
• Neviditelné životy: jak lze využít zkušenosti dělníků a sběračů odpadu?
• Sedm pohledů na velikonoční symbol. Co si vědci představují pod vajíčkem?
• Literatura je pevně svázána s kontextem doby. Jak číst mezi řádky?