Zahlavi

Lesk a bída urozených. Jak žily neprovdané šlechtičny v Rožmberském paláci?

15. 07. 2022

Rožmberský palác na Pražském hradě býval místem, ve kterém se habsburská monarchie starala o neprovdané a chudé aristokratky. Jak žily šlechtičny, které do vínku nedostaly půvab ani bohatství? Jaké měly povinnosti a jaká pravidla musely dodržovat? Tématu se věnujeme v aktuálním čísle časopisu A / Věda a výzkum.

Hraběnka Celestina Belcrediová si v červenci roku 1838 sedla za stůl a svému deníku svěřila, že se její přítelkyně zamilovala. Nemohla mít tehdy ani tušení, že její slova bude o sto osmdesát let později někdo číst a stanou se připomínkou světa, který dnes už neexistuje. „Třeba patří k těm šťastným, jimž se jejich první láska naplní (…). Je krásná a bohatá, tak se to dá očekávat. Možná je to u mě také trochu závist (…). Je to ale přeci smutné, když si [lidé] myslí, že si kvůli nedostatku půvabu a peněz musí člověk vše odepřít.“

Celestina, v té době pětadvacetiletá, měla za sebou neradostné dětství ve velmi skromných poměrech, dospívání ve stínu otce, který propadl alkoholu a hráčské vášni, k tomu neopětovanou lásku. Její vyhlídky na provdání byly mizivé. Nebyla ani krásná a věno také neměla.

Budoucnost mladé dámy, jejíž rodina pocházela z lombardského patricijského rodu Belcrediů a na Moravě se usadila v 18. století, se nejevila radostně. Hrozilo, že zůstane bez prostředků, odkázána na milost rodiny, která musela vážit každou minci. Dva a půl roku po zápise v deníku se ale její situace a život měly radikálně změnit.

Světlo v zoufalství
Celestině nebylo ještě osmnáct let, když její matka požádala, aby byla přijata do Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Jako nadaci ho založila v roce 1755 císařovna Marie Terezie a byl útočištěm pro neprovdané a nemajetné dámy ze starých šlechtických rodů habsburské monarchie. Jenže zájemkyň bylo mnoho, ústav se mohl postarat jen o třicet žen a na jedno uvolněné místo čekalo až padesát uchazeček. O jejich přijetí rozhodoval sám císař, který tak dělal zhruba každé tři roky. Proto některým čekatelkám trvalo i dvacet let, než se do Rožmberského paláce dostaly.

2022.14.07_slechticny2
Pohled do interiéru bývalého Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě

Celestina navíc nesplňovala nezbytnou podmínku k přijetí: dosažení plnoletosti nebo úplného osiření. Musela si tak několik let počkat a vyvinout nemalé úsilí a konexe, aby to změnila. „Dobře, že jsem nyní svou paní a nepotřebuji ničí milost,“ zapsala si do deníku 10. prosince 1840, několik měsíců po svém přijetí. „Nemohu Bohu dostatečně poděkovat za to, že jsem dámou ústavu šlechtičen, a doufám, že takto spokojená zůstanu už navždy.“

Stejně jako ostatní neprovdané a chudé dámy Celestina dostala v paláci třípokojový byt, najala si služebnou a k dispozici měla také velkou společnou knihovnu nebo návštěvní místnost. Rentu 600 zlatých ročně (tzv. prebendu) jí nadace v následujících letech postupně navyšovala. Peníze stačily na živobytí odpovídající šlechtickému postavení, mohla si dovolit soukromé hodiny zpěvu, ušetřila si na klavír.

Kromě prebendy získala přijetím do ústavu také postavení na úrovni provdaných žen a postoupila na společenském žebříčku. Stala se jednou z nich – hradčanskou kapitulárkou. Ubytování měly tyto dámy, z nichž mnohé byly sirotami, na Pražském hradě, svobodné ale nebyly. Musely dodržovat přísná pravidla. Oblékat se do černého, modlit se několikrát denně, navštěvovat soukromou kapli v kostele Všech svatých, dny trávit psaním dopisů, procházkami a návštěvami. Přes aktivní společenský život chodily ven jen s doprovodem.

Cesta na hrad
V paláci postaveném v 16. století pány z Rožmberka dnes panuje jiná atmosféra. Šlechtičny po roce 1918 společně s koncem aristokratických výsad vystřídali hradní úředníci, kteří zde sídlí i v současnosti, komunisté si před ním dokonce nechali postavit čerpací stanici. Ta už naštěstí zmizela.

V jižních zahradách Pražského hradu se už neprochází černě oděné šlechtičny, ale turisté a návštěvníci. A procházela se zde jednou se svým mužem také historička Michaela Žáková z Historického ústavu AV ČR. „Manžel se mne ptal, co je to za budovu. Věděla jsem, že to býval Tereziánský ústav šlechtičen, ale nebyla jsem schopná mu k tomu nic blíže říct. Když jsem pak dohledala nějaké informace, zjistila jsem, že jde o nezpracované téma a že se mi líbí,“ popisuje Michaela Žáková, autorka knihy Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě, kterou vydal v roce 2021 Národní archiv. 

Historička během svého bádání zjistila, že podobné instituce pro šlechtičny existovaly také v Německu a Francii, pražská byla ale v habsburské monarchii nejvýznamnější. „Byla panovnická, založila ji sama císařovna a v jejím čele stála abatyše, která pocházela z císařské rodiny. Tou vůbec první byla nejstarší dcera Marie Terezie,“ říká Michaela Žáková.

2022-04-13_Michaela Zakova_HU_web-44
Historička Michaela Žáková, autorka knihy Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě (CC)

Život svázaný pravidly
„Dámy ústavu šlechtičen nesmějí přijímat mužské návštěvy [ve svých pokojích], toto pravidlo platí bez výjimky a musí být přísně dodržováno, zejména pokud jde o důstojníky,“ cituje historička z knihy nadační stanovy. Vstupem do ústavu sice šlechtičny získaly panovnická privilegia a ochranu, přišly ale o osobní svobodu.

Hosty mohly přijímat pouze ve společenské místnosti, s návštěvou nesměly zůstat samy. Důvodem byla ochrana dobré pověsti šlechtičen, výjimku měli pouze rodiče a sourozenci, jinak musela být rozhovoru přítomna jiná kapitulárka, určená abatyší nebo děkankou. Korespondenci mohly odesílat a přijímat pouze prostřednictvím představených. Ven z hradu do města směly jen za doprovodu dalších dvou členek ústavu, ale veřejné zahrady jim byly zakázané, vracet se musely v deset večer. Když se konal ples, měly povoleno se zdržet o hodinu déle. Nocovat mimo budovu ale bylo přísně zakázáno.

Denní režim měly dámy naopak volný. Vedly korespondenci, psaní dopisů jim zabralo i několik hodin každý den, věnovaly se ručním pracím, navštěvovaly se mezi sebou. Chodily do muzeí, galerií a divadel, podnikaly kratší výlety do okolí Prahy. Přestože trávily společný čas, nebývala mezi nimi atmosféra vždy příjemná. V paláci, kde žilo až třicet panen, bývaly vztahy mezi některými dámami napjaté. Pokud chtěly odcestovat třeba k rodině nebo přátelům mimo město, měly nárok na „dovolenou“ čtyři měsíce v roce. Když stanovenou dobu překročily o dva týdny, nedostaly tři měsíce rentu.

„Chování dam bedlivě sledovala abatyše. Psala vládnoucí české královně, jak si která z kapitulárek daný rok vedla – hlavně pokud šlo o plnění náboženských povinností,“ doplňuje Michaela Žáková. Ne vždy všechna pravidla členky ústavu dodržovaly. „Jejímu Veličenstvu se dále doneslo, že se mnoho dam zcela bezdůvodně neúčastní kúru a část z nich se proti dobrým mravům navrací velmi pozdě ze společnosti,“ napsal Filip Kolowrat-Krakowský v srpnu 1763 v dopise sboru představených dam. Opakované nedodržování pravidel mohlo vést až k vyloučení z ústavu. K tomu ale došlo jen jednou, když jedna z dam utekla s jakýmsi polským šlechticem do Benátek.

2022.14.07_slechticny1
Neznámá kapitulárka Tereziánského ústavu šlechtičen z 80. let 19. století

Výchova k filantropii
Přestože pravidla a zákazy, kterými se šlechtičny musely řídit, připomínaly klášterní život, od členek nadace se očekávalo, že nezůstanou v ústraní. Mimo palác měly prezentovat ústav a jeho dobré jméno. Významnou aktivitou proto byla dobročinnost, charakteristický znak aristokracie. Šlechtičny organizovaly a navštěvovaly charitativní společenské akce, pořádaly dobročinné sbírky, šily pro chudé. Aktivní v tom byla právě nám už známá hraběnka Celestina Belcrediová. Za finanční sbírku na podporu papeže, který nashromážděné finanční prostředky uložil a odkázal svým nástupcům, dostala přímo od nejvyššího představitele katolické církve poděkování.

Kořeny filantropie sahají hluboko do středověku. Šlechtici byli přesvědčeni o své nadřazenosti dané Bohem a jejich závazkem vůči němu bylo, že se postarají o své poddané. Formálně skočila jejich povinnost rokem 1848, kdy starost o chudé přešla na nově vzniklé obce. „Šlechta měla toto povědomí zakořeněno ještě dlouho poté, patřilo k dobrým mravům, filantropie je jedním ze znaků šlechty. Myslím, že až do dnešních dnů zůstává ve šlechtické mentalitě,“ doplňuje historička.

Bývalo zvykem, že děti šlechticů dávaly už v raném věku část svého kapesného na pomoc potřebným. Rodiče jim byli příkladem a vychovatelé šlechtických potomků dostávali od nich přesné instrukce, jak děti vést k sociálnímu cítění a skromnosti. V pražském ústavu sice žily šlechtičny, které samy potřebovaly pomoc, ale smysl pro filantropii jim vštěpovali i tady.

Dobrá práce pro šlechtičny
Provoz ústavu a život jeho třiceti obyvatelek v paláci nebyly levné. Nadace dostala při svém vzniku majetek ve formě pozemků – patřilo jí ledečské panství a Cerhenice, kde hospodařila. Měla také právo disponovat výnosy karlštejnského panství, které formálně patřilo českým královnám. Vydělané peníze investovala a ukládala do cenných papírů. Příjmy z nich později převážily nad příjmy z hospodaření.

Ústav měl dvacet až třicet zaměstnanců. Sadaře, ovocnáře, lesníky, revidenta, který vedl účetnictví. Nad vším bděl inspektor nadačních statků. V Rožmberském paláci pracoval vrátný, nosiči uhlí nebo archivář. Dámám byl k dispozici vedle domácího lékaře, který za nimi přicházel v případě vážnějších nemocí, také ranhojič s léčivými mastičkami a lektvary. O zaměstnání v nadaci byl zájem, často se o práci ucházelo i několik generací jedné rodiny. Motivací byla penze, na kterou měli zaměstnanci nárok, dvě z kapitulárek ze své pozůstalosti vytvořily fondy na jejich přilepšení. Tak to fungovalo až do roku 1918.

2022.14.07_slechticny5
V dnešním Rožmberském paláci sídlí především úředníci. (CC)

A mračna se stahují
„S úžasem se dovídáme, že existují zde bohaté, statisícové fondy (…) [z  nichž jsou vypláceny] tučné a bohaté podpory největším nepřátelům naší republiky – šlechtě,“ psal Večerník Práva lidu 8. ledna 1920: „Pobělohorská banda drancuje dosud naši vlast! 13 měsíců po uzákonění zrušení šlechtictví vyplácí se nezákonně z veřejných fondů a nadací statisíce našim největším nepřátelům.“ Po vzniku Československa nešlo o jediný článek, který volal po zrušení Tereziánského ústavu.

Aristokracie v prosinci 1918 v novém státě právně skončila, ústav proto nemohl přijímat další členky. Poválečné mírové smlouvy s Rakouskem a Maďarskem ale nedovolovaly Československu zmenšit nebo zabrat majetek občanů těchto států, a těmi některé šlechtičny byly. Nadace fungovala v právním vakuu, na dodržování nadační listiny a hospodaření s nadačním jměním dohlíželo ministerstvo vnitra. Rožmberský palác formálně zůstal ve vlastnictví nadace, ale jeho obyvatelky se musely vystěhovat. Dál měly zajištěné prebendy, v některých letech se dokonce zvyšovaly. S finanční náhradou šly do soukromých bytů, vrátily se k rodině.

Také v nových domovech měly dodržovat pravidla stejná jako v Rožmberském paláci a modlily se za členy panovnické rodiny. Do jejich dřívějších ložnic se nastěhovali úředníci ministerstva vnitra, které si budovu od nadace pronajalo na deset let za devadesát tisíc ročně. „Pikantní bylo, že ta smlouva byla v podstatě nevypověditelná ze strany ústavu, protože v podmínce stálo, že s výpovědí musí souhlasit nadační úřad, což bylo ministerstvo vnitra. Takže samo sobě by si muselo smlouvu vypovědět,“ popisuje Michaela Žáková.

Nadace byla za druhé světové války rozpuštěna, po roce 1945 znovu obnovena. Prostředky alokované ve fondech, výnosy z cenných papírů a nadačních statků stále plynuly, do druhé světové války z nich žilo deset šlechtičen. Posledními byly hraběnka Rechbachová a Zdeňka Lobkowiczová. Definitivní konec Tereziánského ústavu šlechtičen přišel v roce 1952. Prebendy stát aristokratkám vyplácel ještě rok, po měnové reformě ale došlo k znehodnocení peněz ve fondech.

Za téměř 200 let se v nadaci postarali o 205 šlechtičen, celkem se jich vdalo 51 z nich. Partnery poznaly na společenských akcích, mezi mužskými příbuznými ostatních kapitulárek, v několika případech je podědily po spolubydlících z Rožmberského paláce, které zemřely. To se hraběnce Celestině nepodařilo, zůstala v Tereziánském ústavu šlechtičen až do své smrti v roce 1870. Věnovala se charitě a v kariérním žebříčku specifického společenství postoupila až na jednu ze zástupkyň abatyše. Její příběh zůstává příběhem žen, které svoji existenci spojily s odříkáním a službou, odměnou jim byl důstojný život. Rožmberský palác se světle zelenou fasádou na Pražském hradě je toho vzpomínkou.

2022-04-13_Michaela Zakova_HU_fullres-58
                                                     (CC)


PhDr. Michaela Žáková, Ph.D.
Historický ústav AV ČR

Postdoktorandka oddělení dějin 19. století. Absolvovala studium historie v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v roce 2019 obhájila disertační práci na téma Tereziánský ústav šlechtičen v Praze. Odborně se věnuje dějinám každodennosti v 19. století, dějinám šlechtických elit, genderu a filantropie. Zabývá se také problematikou dámského motorismu v první polovině 20. století. O svém bádání mluvila Michaela Žáková v našem podcastu Věda na dosah, který si můžete poslechnout zde.

Text je převzatý z časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR. Všechna dosavadní čísla jsou k dispozici zdarma na našem webu. O výtisk si lze napsat na adresu wernerova@ssc.cas.cz.

titulky acko lesy
2/2022 (verze k listování)
2/2022 (verze ke stažení)

Text: Zuzana Šprinclová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, Archiv Michaely Žákové, Archiv hlavního města Prahy, Národní archiv

Licence Creative Commons Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Přečtěte si také