Zahlavi

Zakladatel Česka na cestě Pavel Baran: Bez zarputilosti bychom to neustáli

15. 09. 2017

Místopředseda Akademie věd ČR Pavel Baran se ohlíží za projektem Česko na cestě, který před rokem založil společně s velvyslancem ve Francii Petrem Drulákem a který spěje ke svému závěru: veřejné konferenci ve vile Lanna na konci října.

Intelektuální platforma vznikla u příležitosti roku 2018, kdy si budeme připomínat celou „baterii“ důležitých výročí: sto let od založení samostatného Československa, padesáté výročí Pražského jara a čtvrtstoletí od vzniku České republiky. V Akademii věd se v uplynulých měsících pravidelně scházely osobnosti z řad historiků, politologů, politiků, kunsthistoriků, sociologů i filozofů, aby diskutovaly, argumentovaly a občas si i obrazně řečeno „vjely do vlasů“. Tématem byla především česká minulost i současnost a národní identita.

Na začátku jste říkal, že všichni budete muset při diskusích k Česku na cestě potlačit vlastní ega. Jak se vám to podařilo?

To je dobrá otázka. Když vezmete v úvahu složení panelu, tak se nás tam s rozvinutým egem sešlo poměrně dost. A teď si vezměte, že každý z nás musel občas ze svých vyhraněných názorů něco slevit a vidět věci i z pohledu těch ostatních. To byl smysl celého podniku: propojit lidi, kteří si sice spolu k jednomu stolu občas sednou, ale málokdy u něj pak otevřeně diskutují.

Co považujete za největší úspěch?

Stručně řečeno – to, že jsme vydrželi až do konce. Myslím, že tomu nevěřili ani mnozí účastníci, když na začátku říkali: „No tak dobře, tak přijdeme, když o to tolik stojíte, ale stejně z toho určitě nic nebude.“ A když budu zcela upřímný, pak řeknu, že na počátku bylo té skepse tolik, že nebýt zarputilosti Petra Druláka, tak bychom zejména ta první setkání ani neustáli. Většina pozvaných osobností by zmizela ve svých oborech a institucích, a my na ně žádný bič nemáme: Jak přimět například Petra Pitharta, aby diskutoval třeba s Terezou Stöckelovou? A přesto spolu diskutovali, a nejen oni.

Jedním z diskutujících byl i filozof Václav Bělohradský

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jednotlivé diskuse probíhaly docela vášnivě. Z toho jste neměl strach?

Naopak, to patří k podstatě věci. Možná jste se podivila, když na jedné straně vystoupil Petr Pithart s velmi pozitivním hodnocením výsledného textu, a za dvacet vteřin po něm to doslova strhal Jan Křen. Ale nic se nestalo, pokračovalo se dál, v těchto oborech to tak prostě je, máme různé názory a jsme zvyklí spolu polemizovat, někdy i velmi ostře. Ostatně na jedné z debat jsme museli některé účastníky, kteří se přeli o pojetí české historie, téměř polévat studenou vodou.

O co jste se nejvíce přeli?

Tradiční je diskuze o vztahu k našim bývalým spoluobčanům s německými kořeny. Historicky tomu předchází diskuze o povaze Československé republiky: byla to demokracie pro všechny, anebo jenom pro někoho? Zformovala se v jejím rámci společnost na občanských či spíše národních principech? Další polemika se týkala povahy poúnorového režimu: Bylo Československo od roku 1948 do počátku sedmdesátých let monolitem, anebo prošlo rozdílnými fázemi vývoje? Rozdílné názory panovaly i v otázce rozdělení Československa a vzájemného vztahu Čechů a Slováků. Můžete v těchto otázkách dosáhnout úplné jednoty? Ne, to nejsou pokusy v laboratořích.

A co to tedy je?

Možná si ještě vzpomenete na dialogy z období, kdy se rodila klasická filozofie, na dialogy, v nichž nikdy nebyla pravda hotová, ale formovalo se poznání. Rozumíte tomu? Snad by se dalo říci, že řada účastníků diskuzí tento prastarý sokratovský motiv naplnila.

Mezi pravidelné účastníky polemik patřili i novinář Petr Holub a socioložka Tereza Stöckelová

Na čem jste se naopak všichni shodli?

Na základních principech: že je u příležitosti výročního roku 2018 zapotřebí kritická reflexe, a to nejen ve vztahu k naší minulosti, ale také že bychom měli říci lidem i něco pozitivního. Hledali jsme rovnováhu mezi varováním a povzbuzením. A musím říci, že mě to příjemně překvapilo zejména u velmi kritických intelektuálů, jako jsou Pavel Barša nebo Václav Bělohradský. Od nich opravdu nelze čekat, že budou říkat, že tady máme ráj na zemi.

Takže jste připravený na případnou kritiku?

Jistě, s tím počítám. Věcná kritika byla přece jedním z cílů celého projektu, takže: jen do nás!

Petr Pithart mluvil na jedné z debat o fenoménu české hospody, kde se všichni stejně nakonec sejdou. Plánujete, že tam zakončíte Česko na cestě?

Ale zrovna vila Lanna hospodou opravdu není a stěhovat lidi z konference někam jinam je jak známo poněkud riskantní: polovina tam netrefí, polovina se zapomene nebo rozuteče… Takže se budeme snažit vytvořit alespoň symbolickou atmosféru hospody, abychom tam mohli nejen společně diskutovat a přemýšlet o názorech ostatních, ale chvílemi i společně mlčet.

Zkrácená verze rozhovoru, který v kompletní podobě vyjde v říjnovém čísle časopisu AB/ Akademický bulletin.

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Fotografie: Viktor Černoch, Středisko společných čiností AV ČR

 

Účastníci panelu Česko na cestě:

Petr Pithart, právník a politik

Tereza Stöckelová, socioložka

Petr Drulák, politolog a diplomat

Václav Bělohradský, filozof a sociolog

Petr Holub, novinář

Milena Bartlová, historička umění

Jan Křen, historik

Jan Drahokoupil, ekonom

Jaroslav Pánek, historik

Luboš Velek, historik

Pavel Barša, politolog a filozof

Jiří Fajt, historik umění

Michal Pullman, historik a sociolog

Miloš Havelka, filozof a sociolog

Veronika Bílková, právnička

Jan Zouhar, historik filozofie

Přečtěte si také