Írán: výjimka potvrzuje pravidlo

Dějiny a současnost jedné z nejvýznamnějších zemí Blízkého východu se mezi orientalisty těší dlouhodobému zájmu. Podmanivá země sice nepatří mezi vyhledávané destinace, ale i tak do ní každoročně zavítají tisíce dobrodruhů, kteří chtějí poznat osobitost zdejší kultury s tisíciletou tradicí.

Historii Íránu se americký vědec prof. Andrew J. Newman z univerzity v Edinburghu věnuje již několik desítek let. V zemi, která patří mezi dvacítku nejlidnatějších a nejrozlehlejších na světě, prožil v sedmdesátých letech 20. století několik let a své bádání shrnul mj. v publikacích The Formative Period of Shi’i Law: Hadith as Discourse Between Qumand Baghdad (2000) a Safavid Iran: Rebirth of a Persian Empire (2006). Na pozvání Orientálního ústavu AV ČR vystoupil 10. května 2017 v budově Akademie věd na Národní třídě s přednáškou The History of Modern Iran: An Exception to the ‘Rule’?. 

Zdroj: Pixabay

Podle prof. Newmana je porozumění Blízkému východu prostřednictvím studia Íránu vhodným protiargumentem modernizační teorie, která se rozvinula v padesátých letech 20. století a jistou dobu dominovala akademickému poli. V zásadě úspěšný reformní étos íránských dynastií (stejně jako těch v Egyptě či v Osmanské říši) ukázal, že modernita a vědecký pokrok byly možné i v nesekulárním, v tomto případě převážně muslimském prostředí.

Stejně tak studium íránských dějin, rámovaných blízkovýchodním kontextem, napomáhá pochopit, že nálepka „třetí svět“ představuje západní konstrukt, který vzešel z ekonomického vykořisťování odstartovaného v 19. století.

Prof. Newman v tomto kontextu poukazuje na dějiny Íránu od založení Safíjovské dynastie na začátku 16. století až do dozvuků „islámské“ revoluce 1978–79 jako případovou studii k porozumění Blízkému východu i obecnější analýze toho, co bývá označováno jako „třetí svět“ a rovněž k zhodnocení specifických přístupů k historickému výzkumu a celkovým světovým trendům. 

Mapa safíjovské říše od Johanna Homanna (1664–1724). (Zdroj: Wikimedia Commons)

„Safíjovskou dynastii považuje prof. Newman za podnětné východisko zejména kvůli jejímu odkazu a vlivu na soudobý Írán. Současné íránské hranice, jazyk a náboženství byly totiž ustaveny touto šíitskou dynastií, která sjednotila Írán v roce 1501 a vládla až do roku 1722,“ upřesňuje ředitel Orientálního ústavu AV ČR dr. Ondřej Beránek.

Mešita Imámzáde Sáleh na náměstí Tadžríš v severní části Teheránu. (Zdroj: Pixabay)

V obecnější rovině osvětluje analýza íránských dějin i skutečnost, že historický výzkum, má-li být skutečně přínosný, musí brát v potaz další, sousední disciplíny jako ekonomii, subalterní studia, literaturu či antropologii. Blízkovýchodní studia na příkladu íránské historické zkušenosti ostatně ukazují, že některé dynamiky, které zpravidla pokládáme za produkt 20. a 21. století, jako je například globalizace, existovaly již před mnoha staletími. „Postačí se kupříkladu podívat na hedvábnou stezku, která již mnohem dříve propojila Východ a Západ tehdy známého světa. Rozdíl je podle prof. Newmana v tom, že globalizace v současnosti spočívá na specifické mocenské dynamice, která za ústřední bod vidí Západ,“ doplňuje dr. Beránek.

Zajímavou otázku představují rovněž vztahy euroatlantické civilizace k Íránu. Jak uvádí prof. Newman, spočívají na dvou souvztažných otázkách: přesvědčení, že západní zkušenost s modernizací a reformou byla – a stále zůstává – jedinou úspěšnou cestou a že nezápadnímu světu by měla být nabídnuta, podstrčena či vnucena tatáž specifická historická zkušenost. To byl případ v dobách Napoleonova podmanění Egypta v roce 1798 a nejinak je tomu dodnes. Například když se podíváme na euroatlantické intervence v zemích, jako jsou Afghánistán, Egypt, Írán, Irák či Sýrie.

Nucené uvalování jedné specifické zkušenosti, která by vedla k demokratizaci, nakonec vždy plodí diktatury a krvavé občanské války ve všech zmíněných zemích, s výjimkou Íránu. A v tom zřejmě spočívá íránský excepcionalismus: Íránci v letech 1978–79 zaskočili svět tím, že provedli modernizační a reformní revoluci, která se zakládala na speciální roli náboženství, což uštědřilo další ránu vyznavačům modernizační teorie.

A jak je to s výzkumem Íránu v České republice? Podle dr. Beránka je situace v posledních letech spíše žalostná. Obor na FF UK dlouhá léta skomíral či neexistoval a nejinak tomu bylo i v Orientálním ústavu AV ČR – a to navzdory dlouhé tradici a význačným postavám oboru se světovým renomé. Vzpomenout stačí prof. Jana Rypku (1886–1968), jednoho z prvně jmenovaných členů Orientálního ústavu ve druhé polovině dvacátých let 20. století a autora světoznámých Dějin perské a tádžické literatury. „V září 2017 by však měl do ústavu nastoupit nový íránista (s doktorátem z University of California, Berkley a magisterským titulem z Harvardské univerzity) se specializací na společnosti raně moderního a moderního persianizovaného světa v Íránu a střední a jižní Asii. Pevně doufáme, že se nám tím podaří dosavadní trend zvrátit a přispět v Orientálním ústavu k obnově silné íránistické tradice,“ uzavírá dr. Beránek.

Připravil: Odbor akademických médií SSČ AV ČR

Zdroj úvodního fota: Wikimedia Commons

Přečtěte si také

• Národní akademie věd USA přivítala mezi své členy Julia Lukeše
• Přišel čas, abychom znovu obratně surfovali na vlnách, říká Pavel Baran
• Jarmila Kubíková převzala Cenu Antonína Friče za přínos časopisu Živa
• Nová cena pro staré Řecko: Magnesii Literu získala kniha o antických mýtech
• Pavel Hozák obdržel Paul Nakane Prize za přínos histochemii a cytochemii
• Ústav experimentální botaniky otevřel nový skleník. Může přilákat mladé vědce
• Předseda Akademie věd ocenil práci zaměstnanců děkovnými listy
• Československá akademie věd čelila v 60. letech různým tlakům, říká Martin Franc
• Vědecká rada AV ČR si zvolila své předsednictvo, povede ji nadále Pavel Baran
• Akademie věd má nové vedení. V Akademické radě je pět žen a dvanáct mužů