2000 slov pro novou dobu

01. 11. 2018

Před padesáti lety vznikl slavný manifest Ludvíka Vaculíka „2000 slov“, celým názvem „2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“. Dva měsíce před sovětskou invazí ho podepsalo na 100 000 lidí. Už méně se však ví, že za jeho zrodem stála skupina akademiků kolem vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho. Vědci si tento zásadní dokument připomněli ve středu 31. října v Knihovně Akademie věd ČR, kde diskutovali o společenské a politické roli vědců a vědkyň.

Mezi účastníky akce nazvané „2000 slov dnes“ byli například historik Vít Strobach, chemička Jana Roithová, filozof Jan Bierhanzl, kunsthistorička Milena Bartlová či americký antropolog žijící v Česku Joe Grim Feinberg.

Veřejné slyšení zorganizoval Filosofický ústav Akademie věd ve spolupráci s uměleckým kolektivem ABV – Ateliér bez vedoucího. Akce se uskutečnila v rámci projektu intelektuálních diskusí Česko na cestě, iniciovaného politologem Petrem Drulákem a místopředsedou Akademie věd ČR Pavlem Baranem.

K důležitým otázkám, které na setkání zazněly, patřily i tyto: Jakou roli hráli vědci a vědkyně v politických a společenských transformačních procesech v minulosti a jakou hrají dnes? Slouží dnes vědecké instituce k reflexi společensko-politických změn? Nechává akademický provoz zaměřený na efektivitu a kvantitu produkce dostatek prostoru pro společenskou kritičnost vědců a vědkyň? A jaké frustrace práce ve vědecké instituci generuje? Hlavní témata a výzvy pak Ateliér bez vedoucího shrnul do nového manifestu pro současnou dobu.

Komodifikace vědy

Řada příspěvků se zabývala podmínkami tržního hospodářství a tlaku na aplikovatelnost, případně ziskovost či zpeněžitelnost výzkumu. „Patříme do první generace, jíž se komodifikace vědy dotkla v celé kráse. Velká část našeho pracovního i volného času je naplněna obstaráváním další práce. Nemusíme stát fronty na banány, ale abychom si je mohli dopřát, trávíme týdny a měsíce žádostmi o granty. Slibujeme, že budeme ještě výkonnější, zasíťovanější, flexibilnější a hlavně ‚aplikovatelní‘. Nalháváme množství ‚výstupů‘, o nichž dopředu víme, že je stihneme jen za cenu probdělých nocí či se spokojíme s tím, že se nakonec ‚něco zvládne‘,“ konstatoval ve svém příspěvku historik Vít Strobach z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

„Výkonovým neoliberalismem je málokdo semletý tak jako akademici,“ souhlasil Pavel Himl z Fakulty humanitních studií Univezity Karlovy. „Prošli jsme konkurzy, máme úvazky a bereme si další a soutěžíme o granty. Vystupujeme-li veřejně či zkoumáme-li angažovaně situaci neprivilegovaných společenských vrstev v současnosti či minulosti, a říkáme-li implicitně, jak život zlepšit, jak nám mohou věřit učitelka ze základní školy, paní na úklid nebo skladník v Amazonu, kteří si nemohou vzít druhý úvazek nebo grant, aby si udrželi společenský standard nebo uplatili byt v Praze? Jak nám mohou věřit, když zejména my mladší nejsme sami se svou situací spokojeni, přitom ji ale nedokážeme strukturálně změnit? Že akademici ve společnosti ztratili ‚kazatelskou‘ věrohodnost, kotvící v jisté intelektuální a sociální nadřazenosti, je tak snad i dobře,“ dodal Himl. Společenskému postavení vědy financované z veřejných zdrojů by podle něj mohlo pomoci, kdyby vědci hledali způsoby, jak sdílet výsledky veřejně placeného výzkumu, aniž by za ně bylo třeba znovu platit.

Pavel Himl hovoří o situaci vědy v české společnosti

Krize důvěry

Propast mezi veřejností a elitou (včetně té vědecké), naznačená výše, byla druhým velmi častým tématem. Antropolog Joe Feinberg zdůraznil, že dnešní situace se té před padesáti lety podobá v tom, že představitelé zavedených mocenských pořádků ztrácejí důvěru lidu.

„Rozšiřuje se celospolečenská touha po něčem novém. Neprobíhá přitom žádný obrodný proces, žádná demokratizace poměrů, ani se nikdo příliš nesnaží o naplnění dřívějších ideálů. Intelektuálové nejsou předními nositeli společenské změny, jsou naopak předmětem rozšířeného lidového posměchu coby symboly starých pořádků. Jejich ideály se proměňují v terč útoku, pravda a láska se stávají sprostými slovy,“ varoval Feinberg. „Intelektuálové se vydávali za svědomí národa, a přitom souhlasili se zbídačením jeho velké části, s jeho rozklížením na bohaté a chudé, pracující a ty, co pracovat odmítají. Přijali rozdělení na slušné občany a neslušné nevzdělance a pak umlčeli a delegitimovali kritické hlasy, které se proti tomuto společenskému dění postavily,“ poznamenal. Vědci podle něj strukturální změnu přinést nemohou, společenský vývoj mohou pouze urychlit nebo zpomalit.

Joe Feinberg (uprostřed) mluví o štěpných liniích mezi masami a elitami

Společenská odpovědnost

Nic z toho ovšem neznamená, že by se vědci měli vzdávat společenské odpovědnosti. Na toto téma si připravila podnětný příspěvek Tereza Stöckelová ze Sociologického ústavu AV ČR, která s ním bohužel nemohla vystoupit osobně. „Věda 20. a 21. století je zásadní hybnou silou antropocénu a jako taková (spolu)utváří technopolitické hřiště, na kterém se hrají politické zápasy na témata jako výše minimální mzdy, migrace, zdravotnictví nebo digitalizace státní správy,“ uvedla Stöckelová. „Otázkou je, nakolik mají vědci důsledky své činnosti pod kontrolou a nakolik a se o to vůbec snaží. Technologie, materiály, postupy a algoritmy žijí v rukách a tělech druhých – průmyslníků, uživatelů, geneticky změněných rostlin a zvířat a stále častěji také robotů a nejrůznějších AI systémů. Nárok na absolutní kontrolu je modernisticky bláhový. Stejně nepřijatelná by ale měla být druhá krajnost, kdy se vědci a vědkyně tváří, že s výsledky svého bádání a jejich společenskými, ekologickými a dalšími důsledky nemají – kromě výplaty z licenčních poplatků za patenty – co do činění, a to včetně dopadů nezamýšlených, ambivalentních, eticky sporných, dlouhodobých,“ zdůraznila vědkyně.

Podstatný rozdíl dnešní doby oproti době Pražského jara podle ní spočívá v tom, že dnes nás tíží obavy z nezvratitelnosti některých zásadních procesů. „Zatímco na rozcestí, o kterých se uvažovalo v šedesátých letech, bylo možné se nějakou oklikou vrátit a vybrat případně jinou cestu, body zvratu v současných procesech globální změny mohou být podle mnoha vědců ultimátní a jednosměrné,“ dodala Stöckelová, zároveň však také nastínila možné řešení: přiznat spoluzodpovědnost za směřování lidstva, připustit nejistoty a dlouhodobě o nich s širší veřejností vést dialog, komunikovat s neakademickými hráči s podobnými cíli včetně spisovatelů a dalších umělců. „Možná dát více do hry i vlastní pocity a osobní zranitelnost. To znamená opustit několik století budovanou figuru moderního nezaujatého, chladného, jistého experta (muže) a vytvořit postavu novou. Modernita skončila, postavy z dob minulých ji ani svět nezachrání,“ uzavřela Tereza Stöckelová.

Akce proběhla v prostředí Knihovny AV ČR

Nový manifest

Konečným výstupem, shrnujícím hlavní témata příspěvků, se stal „aktualizovaný“ manifest pro dnešní dobu, nazvaný „2000 slov v době klimatických změn“, připravený taktéž uměleckým kolektivem Ateliér bez vedoucího.

„Praktická kvalita naší demokracie závisí na tom, co se stane s přírodou. Při všech našich diskusích nás nakonec mají v rukou podniky a jejich majitelé. Je třeba hledat spojence v boji za obnovitelnou energii a prosazovat ji. Chtějme vědět, kolik ze svých zisků vloží do modernizace technologií, které budou odpovídat dnešnímu stavu planety. Pod zdánlivě důležitými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o záchranu nás všech. Vědci a vědkyně ho mohou ovlivnit v závislosti na tom, od koho a jak intenzivně budou vymáhat práva a informace, které pak bude potřeba účinněji distribuovat veřejnosti,“ stojí v prohlášení, jehož plný text je k dispozici zde.

Související články:

Pracovní podmínky v české vědě se mění. Podle sociologů roste nejistota

Připravili: Milan Pohl a Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Úvodní obrázek: z plakátu akce „2000 slov dnes“
Foto v článku: Milan Pohl, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR

2000 slov pro novou dobu

Přečtěte si také

Newsletter