Panelstory po česku aneb Příběh tuzemských sídlišť očima vědců

Relikty socialismu, nevzhledné králíkárny, ale i obstojná místa k bydlení. Na paneláky má u nás názor každý. Není divu – vždyť v Česku jich podle odhadů stojí přes osmdesát tisíc a žije v nich téměř třetina domácností. Jak se tuzemská sídliště a jejich vnímání proměňovalo v čase, jsme popsali v aktuálním čísle A / Magazínu.

U Prefy 771. Tato nenápadná adresa v pražských Ďáblicích se v roce 1953 navždy zapsala do dějin československého stavitelství. Právě tam, uprostřed čtvrti rodinných vil, totiž tehdy vyrostl první panelový dům u nás. Ostatně k vidění je na severu metropole dodnes. Žádný kolos ale nečekejte. Pokusná stavba s konstrukcí ze skeletobetonu má jen tři patra a sedlovou střechu. A jako každá novinka se v době svého zrodu potýkala s nedůvěrou. Statici totiž zprvu pochybovali, že by takové bydlení mohlo být bezpečné. Nájemníci se tak do tamních stometrových bytů mohli nastěhovat až o dva roky později.

Mezitím už v Gottwaldově (dnešním Zlíně) spatřil světlo světa skutečný průkopník: první celopanelová budova v Československu s tajemným označením G40 podle prvního písmene města vzniku a počtu bytů, které na pěti podlažích nabízel. Montovaný objekt překvapující nadčasovými prvky, jako byly rozvody topení ve stěnách a podlaze, odstartoval éru sériové panelové výstavby u nás, která nepřehlédnutelně změnila tvář tuzemských měst.

První panelový dům v Československu je v pražských Ďáblicích k vidění dodnes.

„Češi proto paneláky a sídliště vnímají coby výron socialismu, jenže domy z betonových prefabrikátů mají mnohem delší rodokmen. Už ve dvacátých letech minulého století je v Berlíně stavěl architekt Martin Wagner. Po druhé světové válce se z nich stal celoevropský fenomén,“ upozorňuje historička architektury Vendula Hnídková z Ústavu dějin umění AV ČR.

Bytová krize se tehdy týkala celého kontinentu a panelové domy nabízely relativně rychlé a levné řešení. A pro mnohé Čechoslováky taky nebývalý luxus. Od meziválečných dob totiž velká část naší populace žila v dosti nuzných podmínkách – třeba ve slamech, skalních dutinách, vagonech, nebo dokonce zemljankách. Ti šťastnější na nově vybudovaná sídliště přicházeli ze skromných venkovských chalup nebo malých pavlačových bytů, v nichž se běžně tísnily i tři generace.

„Pro lidi zvyklé několikrát denně nosit uhlí ze sklepa nebo sdílet latrínu znamenaly byty s ústředním topením, tekoucí teplou vodou, vlastní koupelnou, záchodem, výtahem nebo balkonem obrovský skok v životní úrovni,“ popisuje vědkyně.

Vendula Hnídková z Ústavu dějin umění AV ČR (CC)

Továrny na bydlení
Úkol shora zněl jasně: ubytovat maximum lidí v co nejkratším čase. Fabriky proto ve směnném provozu chrlily stále stejné stavební prvky, což výrazně zrychlilo a zlevnilo výstavbu. Pro nová řešení, s nimiž se snažili přicházet architekti, nezbýval čas ani prostor.

A tak téměř totožných paneláků přibývalo jako hub po dešti. Jenže zajistit pro ně podobně svižně i potřebnou infrastrukturu už socialistické stavitelství nezvládalo, za což od šedesátých let průběžně čelilo kritice v médiích. Naslouchat veřejnosti však v té době nebylo zvykem, takže sídlištní boom pokračoval v nastaveném tempu dál. A to nejen ve velkých městech a průmyslových centrech, ale třeba i v odlehlých oblastech v pohraničí.

„Po odsunu Němců zůstalo v Sudetech mnoho volných domů. Ty se centrálním rozhodnutím přestaly rekonstruovat, aby se mohly nechat plošně strhnout a nahradit paneláky. Třeba v Krásné Lípě na Ústecku se takto zbouralo na tři sta historických budov a místo nich vzniklo nové sídliště,“ připomíná Vendula Hnídková.

Panel tedy postupně zaplavil republiku. V roce 1980 už vévodil zhruba devadesáti procentům nových bytových domů, těsně před revolucí prakticky všem. Jen místo malých „kostek“ typu G40 z počátečních roků panelákové éry rostly na sídlištích od sedmdesátých let běžně dvanáctipatroví, nebo dokonce ještě vyšší giganti.

Československo zažilo největší boom panelových sídlišť v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.

Žiju si svůj panel příběh
„Každej správnej panelák má kolem stovky bytů a v tom každým bytě aspoň jeden pokoj hitů, pokoj plnej plakátů, plánů, snů a touhy pohnout s něčím nebo aspoň dělat kroky dlouhý,“ zpívá se v songu Správnej čas ve filmu Discopříběh z roku 1987.

Jestli lidé na československých sídlištích prahli po změně jako v této písni, anebo byli se svým bydlením spokojení, se už v sedmdesátých letech snažil zjistit sociolog Jiří Musil se svým týmem. Jeho pětileté šetření pro Výzkumný ústav výstavby a architektury představovalo první a zároveň zatím poslední plošný průzkum kvality života a každodennosti v panelácích u nás. A přineslo poměrně překvapivé výsledky.

„Doboví experti často považovali sídliště za monotónní, nepřívětivá, chaotická a nepřehledná. Sami obyvatelé však v dotaznících tyto domněnky nepotvrzovali a celkově byli k mnoha aspektům života v panelácích méně kritičtí, než se předpokládalo,“ komentuje Slavomíra Ferenčuhová ze Sociologického ústavu AV ČR některé závěry tehdejšího výzkumu, jež Jiří Musil v roce 1985 shrnul v knize Lidé a sídliště.

Slavomíra Ferenčuhová ze Sociologického ústavu AV ČR (CC)

Třeba rezidenti pražských Ďáblic považovali to své za útulné a spojovali ho s pojmy jako radost, volnost a uspořádanost. Méně pozitivní už byl jejich pohled na míru jeho dokončenosti a udržovanosti. Ta byla koneckonců trnem v oku i na mnoha jiných sídlištích. Řadu obyvatel trápil taky nedostatek služeb – školky, školy a potraviny praskaly ve švech, chyběla kadeřnictví, čistírny či místa pro trávení volného času. Kromě toho měli lidé výhrady ještě k fádní barevnosti budov a nízké úrovni čistoty ve veřejných prostorách.

„Zajímavá pak byla tehdejší zjištění o fungování sousedství. Zpochybňovala totiž rozšířenou představu o sídlištích jako anonymních místech, kde se lidé mezi sebou neznají,“ poukazuje socioložka. Musilův tým porovnával situaci v panelové zástavbě se staršími městskými částmi i se zónami rodinných domů. Z šetření pak mimo jiné vyplynulo, že třeba poštu si sídlištní obyvatelé navzájem přebírali nejčastěji ze všech sledovaných oblastí. Sousedé v panelácích se taky ve srovnání s lidmi v tradičních čtvrtích o něco více navštěvovali a půjčovali si různé věci.

Mladí a neklidní
„Vedle sebe zde bydlí průmyslový dělník, univerzitní profesor a řidič autobusu,“ popsal sociální skladbu sídlišť Jiří Musil ve zmiňované knize. Ve skutečnosti v nich však vědci napočítali nepatrně víc nemanuálně pracujících a vysokoškoláků, než bylo v tehdejší společnosti běžné. Přitom měla původně sloužit hlavně dělnické třídě.

Na první sídliště se stěhovaly hlavně rodiny s dětmi.

Sídliště se však vymykala především věkově. Stěhovaly se do nich totiž zejména mladé rodiny s dětmi, kdežto starší generace nebo jednočlenné domácnosti v nich (i s ohledem na dispozice bytů zaměřené na nukleární rodiny) prakticky chyběly.

Očekávání, že se v moderních panelácích najde víc pracujících žen než v domácnosti, nicméně statistiky nepotvrdily. Dle výzkumníků jednoduše proto, že je obývaly hlavně mladé matky na rodičovské dovolené.

Dětem a jejich pohybu v panelákovém světě mimochodem Musil věnoval celou jednu kapitolu své publikace. A nešetřil kritikou. „Zmínil třeba, že děti z vyšších pater budov tráví víc času doma než ty z nižších nebo že vysoké domy rodičům znemožňují dohlížet na své potomky hrající si venku,“ vypráví Slavomíra Ferenčuhová. 

Záměrem několikaleté práce Musilova týmu nebylo jen přiblížit každodenní realitu československých „sídláků“, ale i poukázat na to, co by ji mohlo vylepšit. Získané informace hodlal státní aparát využít při centrálním plánování, aby se vyhnul dosavadním chybám při budování nových sídlišť, která měla vyrůst v devadesátých letech. Jenže přišel rok 1989…

Co přišlo po sametu
„Naši vlast jsme pokryli jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály,“ vyjádřil svůj názor na paneláky prezident Václav Havel v jednom ze svých plamenných projevů v roce 1990.

A zdaleka nebyl jediný, kdo po revoluci socialistická sídliště hlasitě kritizoval. V témže roce třeba skupina mladých architektů označila panelovou éru za jednu z nejsmutnějších kapitol naší historie.

„Negativní obraz sídlišť sílil, a to nejen v Československu. Ta východoberlínská se dokonce bourala. Tamní společnost se totiž domnívala, že jde o překonaný typ bydlení a že lidé budou chtít žít jinak,“ líčí Vendula Hnídková.

Po revoluci sílil negativní obraz paneláků. I prezident Havel je nazval králíkárnami.

U nás řada odborníků po roce 1989 předpovídala, že se tuzemská sídliště postupně promění v ghetta či slamy stejně jako v některých západních zemích. Až na pár výjimek, jako jsou litvínovský Janov či mostecký Chanov, se však obavy nenaplnily a paneláky se vydaly cestou revitalizací, zateplování a barevných fasád. K zemi se jich odporoučela pouhá hrstka, většinou kvůli špatnému technickému stavu. Čistě z estetických důvodů zmizel snad jen ten v Havlíčkově Brodě, který strhli v roce 2011 s tím, že hyzdil historické jádro města.

Ale zpět do doby porevoluční. Za hradbou sídlišť začala ve volné krajině bujet satelitní městečka, kde Češi realizovali své touhy po vlastních domcích se zahradou. Postupně taky rostla atraktivita bydlení ve staré zástavbě v centrech měst, obzvlášť mezi lidmi s vyšším společenským statusem a vzděláním. Žádný masový odliv z tolik stigmatizovaných paneláků se ovšem nekonal.

Betonové džungle dnes
Jak a kdo žije na sídlištích nyní? Na tyto otázky se v posledních letech snažilo odpovědět několik výzkumů, žádný však nebyl tak rozsáhlý jako slavná studie Jiřího Musila před půl stoletím. Současní autoři se ale v mnohém shodují. Třeba v tom, že paneláky dnes obývá pestrý mix profesí i vzdělání. A hlavně: jejich populace stárne.

„Zatímco za socialismu v nich žilo jen minimum starších osob, nyní tvoří lidé ve věku nad pětašedesát let významnou část tamního obyvatelstva. Jde především o první generaci nájemníků, která se sem nastěhovala v mládí a teď dosahuje seniorního věku,“ vysvětluje Slavomíra Ferenčuhová, která se podílela na projektu Historie a budoucnost sídlišť: kvalita obytného prostředí a rezidenční spokojenost, na němž mezi lety 2020 a 2023 spolupracovali odborníci ze Sociologického ústavu AV ČR a Přírodovědecké fakulty UK.

Dnešní panelákoví usedlíci si podle ní pochvalují zejména dobrou infrastrukturu, vybavenost, napojení na městskou hromadnou dopravu nebo blízkost zeleně. Ostatně dostupnost přírody ve velkém kvitovali už respondenti Musilova šetření ze sedmdesátých let. Ti nynější často oceňují taky kvalitní dispozice bytů – například možnost příčného větrání, které je v parných dnech k nezaplacení.

Na jejich celkovou spokojenost má podle zkušeností badatelů napříč východní Evropou velký vliv i to, zda byt vlastní, nebo žijí v nájmu. Majitelé, jichž v českých panelácích díky porevoluční privatizaci není málo, nemusejí řešit nájemní nejistotu, a bývají proto šťastnější.

Blízkost zeleně kvitují obyvatelé sídlišť už od jejich vzniku.

Z výzkumů v Česku i zahraničí rovněž vyplývá, že panelová sídliště hůř hodnotí ti, kdo v nich sami nežijí. „Bydlení tohoto typu obecně není chápáno jako příliš atraktivní, ale jeho obyvatelé ho akceptují. V aktuální bytové krizi navíc začíná být hlavně ve velkých městech jasné, že každý byt je dobrý. A to, že je v paneláku, už nehraje velkou roli,“ doplňuje socioložka. 

V novém rytmu
Páteční odpoledne a na ulici ani noha. Typický obrázek ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy většina rezidentů každý víkend prchala z paneláků na své chaty a chalupy.

„Byty lidem často sloužily spíš jako noclehárny a volný čas obvykle trávili jinde. Na víkend se tedy budovy vyprazdňovaly. Tato sídlištní rutina se ale výrazně proměnila,“ konstatuje Slavomíra Ferenčuhová. Není se čemu divit – mezi domy dnes vznikají komunitní zahrady, kavárny, tělocvičny, prostranství ožívají koncerty nebo slavnostmi, o nichž se prvním nájemníkům ani nesnilo.

Od dob socialismu prošel vývojem i denní rytmus sídlišť. Zatímco v dobách Musilova bádání se z nich lidé v ranní špičce hromadně přesouvali veřejnou dopravou přes školky a školy do práce (často k jednomu zaměstnavateli), současná situace je mnohem roztříštěnější. Pracovní doba se různí, fungují home officy a téměř všichni mají vlastní auta. A s nimi se pojí i nový problém sídlišť, který před půl stoletím rozhodně neexistoval – nedostatek parkovacích míst. S tolika vozy se totiž v době výstavby rozhodně nepočítalo. 

Aktuálním problémem sídlišť je mimo jiné nedostatek parkovacích míst.

Venčení psa v pyžamu, cesta k popelnicím v županu, procházky v teplácích. Neformální styl oblékání na sídlištích zakořenil už za minulého režimu a mnohde kvete dál. „Místní lidé je nevnímají jako reprezentativní prostory, kam je třeba se strojit. Jako by své soukromí rozšířili z vlastního obýváku do oblasti mezi budovami,“ přibližuje vědkyně.

Domácí atmosféru posilují i stále hojnější sousedské aktivity: pikniky, večerní posezení na parkovišti, společné pěstování květin nebo jiné snahy o zútulnění okolí. A tím vším dostávají zažité představy o anonymních králíkárnách na frak.

Covidový efekt
Jaro 2020. První lockdown v dějinách České republiky zastavil život v ulicích – a přerušil taky sběr dat na pěti panelových sídlištích v trojici českých měst. Když se později sociologům znovu otevřely dveře do terénu, covid se stal tématem, které v dotaznících často rezonovalo.

Pandemie totiž zcela změnila každodenní rutiny obyvatel. Lidé byli najednou nuceni zůstat na sídlišti a objevovat okolí svého bytu. A mnozí byli překvapení, kolik možností trávení volného času nabízí.

„Jeden respondent nám třeba vykládal, že až za covidu poprvé obešel dům, kde už dva roky bydlel, a nestačil se divit. Jiní si vytvořili nové rituály jako otužování v blízkém rybníce či sport v přilehlých lesích. Lesoparky nebo třeba nevyužívané kočárkárny v té době sloužily jako improvizovaná místa setkávání,“ vzpomíná Slavomíra Ferenčuhová.

Díky tomu všemu se během pandemie pohled mnoha rezidentů na sídliště proměnil k lepšímu – panelové království a jeho okolí se jim najednou začalo zdát „žitelnějším“ místem než před covidem. Skrze nové zvyklosti ho zkrátka přijali za své.

Druhá šance
Čtvrtina jedenadvacátého století je za námi a většina bytových komplexů po světě se staví z prefabrikovaných betonových dílců. Jen už se jim neříká paneláky. „Tento termín je u nás pevně spjatý s érou socialismu a stále má trochu negativní nádech. Tyto stavby ale poskytují střechu nad hlavou velké části naší společnosti a vzhledem k současné bytové krizi se z nich postupně stává žádaná forma bydlení. Navíc mají nemalý architektonický potenciál,“ míní Vendula Hnídková.

Nevěříte? Stačí zajet třeba do francouzského Bordeaux, kde studio Lacaton & Vassal zrevitalizovalo tři panelové domy z šedesátých let tak zdařile, že za to v roce 2019 získalo Cenu Miese van der Roheho, jedno z nejvyšších evropských ocenění za architekturu.

Že by nám tu po celé dekády zatracovaná sídliště nakonec přece jen dělala parádu?

Článek vyšel pod názvem Panelstory po česku v A / Magazínu 4/2025

4/2025 (verze k listování)
4/2025 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Wikimedia / Jiří Sedláček, Šjů; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; ČTK / Vladislav Galgonek

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Hledá se talent. Umět rozpoznat nadané děti je klíčové, tvrdí ekonomky
• Think-tank IDEA provádí voliče předvolebními programy hlavních stran a hnutí
• Stát v pasti: dopady pandemie na postoje, důvěru a chování veřejnosti
• K dárkům a protislužbám jsou Češi nejtolerantnější z EU, říká socioložka
• Zrak má z pohledu evoluce výborný poměr cena–výkon, říká Filip Děchtěrenko
• Sociologové zjišťovali, jakým překážkám čelí čeští podnikatelé a podnikatelky
• Unikátní sociologický výzkum odhaluje korupci z pohledu samotných aktérů
• Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy
• Konference SYRI: Jak zvýšit odolnost společnosti po covidu a v době konfliktů?
• Na koupi vlastního bytu potřebují Češi 15 ročních platů, nejvíce z celé EU