Moje komfortní zóna je v labu, říká neurovědkyně Monika Kubísková

Už na gymplu si přivydělávala modelingem. Chození po světových přehlídkových molech ale časem vyměnila za studium neurověd. Loni si Monika Kubísková odskočila z laboratoří Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR na celorepublikovou soutěž krásy. A u diváků zabodovala. Rozhovor s mladou badatelkou jsme přinesli na stránkách nejnovějšího A / Easy.

Kam sis šerpu s nápisem Miss Popularity vystavila?

Na ukazování trofejí si moc nepotrpím, takže žádné čestné místo u mě doma nemá. Šoupla jsem ji prostě do šuplíku k čelenkám, protože v něm bylo místo. Hlasů fanoušků, díky kterým jsem ji získala, si ale samozřejmě vážím. Ještě před rokem a půl by mě ani nenapadlo, že do takového klání půjdu, natož abych v něm cokoli vyhrála. Kdyby mi pak v listopadu nechyběly silonky, úplně by mě to minulo.

Co s tím mají společného punčocháče?

Překvapivě hodně. Potřebovala jsem si jich pořídit pár do zásoby před odjezdem na neurovědeckou konferenci do Německa, tak jsem vyrazila do nákupního centra. Všimla jsem si ale plakátu, kde stálo, že tam ten den probíhá casting do soutěže Miss Czech Republic, a zaujalo mě to. Řekla jsem si: mám volné odpoledne, proč to nezkusit? Aspoň si zpestřím život.

Monika Kubísková z Ústavu experimentální medicíny AV ČR (CC)

Tomu říkám impulzivní rozhodnutí.

Bylo to, jako když zahlídneš krámek se zmrzlinou, dostaneš na ni chuť a rovnou si ji jdeš koupit. S nikým jsem se neradila, otočila se na podpatku a pelášila domů pro potřebné oblečení. Na casting jsem přiletěla uřícená s jazykem na vestě, ale ke svému překvapení jsem postoupila. Když jsem se později dostala až do semifinálové dvacítky, došlo mi, jak moc jsem to celé nedomyslela.

Proč?

Vůbec jsem s postupem nepočítala. Byla jsem v prvním ročníku doktorátu a měla zapsaných spoustu předmětů, na kterých student musí fyzicky být. Do toho moře práce v laborce. S top dvacítkou jsme ale od loňského ledna jezdily na víkendová soustředění, kde jsme se měly předvést v různých výzvách. Challenge mě sice na miss bavily nejvíc, ale bylo to časově náročné. Krom toho jsem tehdy moc nezapadala do stereotypních představ o kráse kvůli kilům navíc.

Novináři tě v titulcích pravda moc nešetřili.

Psalo se o mně jako o holce krev a mlíko, plus size missce, nebo dokonce tlusťošce s faldy. Naštěstí mi je jedno, když mě někdo soudí podle vzhledu. Měla jsem za sebou stresový rok, kdy jsem ukončovala magistra i velký projekt. Většinu času jsem trávila v práci nebo nad učením, takže jsem nabrala na váze a rozhodně nenosila „esko“. Když jsem se ale rozhodovala, jestli miss z časových důvodů neopustit, došlo mi, že do ní můžu vnést větší diverzitu. Krása je přece široký pojem a není omezená mírami 90–60–90!

Soutěž jsi zpestřila i svým zaměřením – vědkyni v ní asi ještě neměli.

Ve finálové desítce ne. Měla jsem tedy i možnost trochu nabourat představy lidí o vědcích jako nudných zamračených pánech v bílých pláštích.

To se ti bezesporu povedlo. Fandili ti kolegové?

Moc! Podpořilo mě i vedení ústavu. Když jsem se dostala do semifinále, šla jsem to nahlásit tehdejší ředitelce a mé vedoucí Mirce Anděrové. Byla jsem připravená odstoupit, kdyby se jí to nezdálo, ale byla nadšená. Tak jsem pokračovala, ačkoli jsem po korunce nijak výrazně neprahla.

Toužila jsi po ní jako malá?

Ne, přenos jsme doma sice vždycky sledovali v televizi a o přestávkách ve škole pak s holkami řešily své favoritky, ale sebe jsem si na pódiu nikdy nepředstavovala. Měla jsem jiné sny – chtěla jsem být veterinářkou. Miluju zvířata a v dětství jsem měla potřebu neustále nějaká zachraňovat, třeba ptáčky vypadnuté z hnízda nebo topící se berušky a včely.

Málem z tebe ale byla modelka.

To je pravda. I k tomu jsem ale přišla trochu jako slepá k houslím. Když mi bylo třináct, vyrazili jsme s rodiči „shopovat“ do nákupního centra v Českých Budějovicích. Oslovila mě tam skautka z modelingové agentury a pozvala mě na náborový casting. Mamka mě přesvědčila, že zažiju něco nového, tak jsem jela.

Koukám, že se ti život mění s každou návštěvou nákupáku.

S každou naštěstí ne. Ale tohle celkem změna byla, protože si mě nakonec vybrali a já najednou objížděla módní show a focení. Časem jsem přestoupila do agentury v Praze a od šestnácti jezdila i do zahraničí. Na gymplu jsem měla individuální plán a po návratu z cest jsem si vždycky dodělávala zkoušky. Byla jsem třeba čtyři měsíce sama v Miláně nebo v Číně.

Jak jsi to tehdy zvládala?

Byla to celkem výzva. Najednou jsem se o sebe musela starat sama, hlídat si peníze na jídlo, ve všem se zorientovat. V agentuře jsem dostala jen klíč od ubytování, zbytek byl na mně. Třeba v čínském
Čchung-čchingu, kde jsem pracovala, žije skoro tolik lidí, co v celém Česku. A já tam přijela z rodné Kamenice nad Lipou, kde nemáme ani městskou hromadnou dopravu.

Samotný svět modelingu asi taky nebyl žádný med.

Z cest mám nádherné zážitky, ale je pravda, že vždycky to růžové nebylo. Každé pondělí jsme musely naklusat do agentury na přeměřování a vážení, což byl pro spoustu holek stres. Na velkých přehlídkách nebo v návrhářských showroomech si zase člověk často připadal jen jako ramínko na šaty nebo kus masa. Ve třeťáku na gymplu už mi začínalo být jasné, že to nebude nic pro mě. Chyběl mi nějaký přesah. Takže když jsem před čtvrťákem dostala nabídku odcestovat minimálně na půl roku do New Yorku, dala jsem přednost škole, abych mohla včas odmaturovat.

Nemocným s ALS postupně odumírají neurony ovládající svaly.

Kdy se do toho všeho přimotal zájem o vědu?

V posledním ročníku na střední jsme měli skvělého profesora biologie. Když jsme probírali genetiku, dlouze vyprávěl o zatím neléčitelných vrozených chorobách. Bylo mi nemocných i jejich rodin strašně líto. Tak jsem si řekla, že bych chtěla být součástí týmu, který se snaží objevit účinnou léčbu.

Nakonec jsi ale zabrousila do neura.

Za to mohla opět náhoda, za niž jsem teď moc vděčná. V době, kdy jsem si vybírala téma bakalářky, byly genetické práce už rozebrané. Zvolila jsem si tedy téma týkající se Alzheimerovy choroby na oddělení buněčné neurofyziologie Ústavu experimentální medicíny Akademie věd a mozek mě nadobro pohltil. Jeden z prvních projektů, na kterých jsem tam pak spolupracovala, se věnoval glioblastomům.

Zhoubným nádorům mozku?

Těm nejčastějším a nejagresivnějším. Přišli jsme na to, že jsou taky pěkně vybíraví. Zkusím to trochu vysvětlit. Nádorové buňky mají rychlý metabolismus, takže velmi rychle rostou. Přitom se ale poškozuje jejich mitochondriální DNA, což jim brání v rozmnožování. Jenže nádorové buňky jsou tak mazané, že dokážou obelstít buňky okolo sebe a donutit je, aby jim daly svou zdravou mitochondrii.

Jsou tedy úspěšné manipulátorky.

Přesně tak. Zajímalo nás, jestli preferují určitý buněčný typ. Ukázalo se, že jim nejvíc „chutnají“ mitochondrie od astrocytů. Díky našemu zjištění by jednou mohla vzniknout cílená léčba, která by tyhle krádeže a s nimi i růst nádoru zablokovala. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Trávila jsem celé dny v laborce a naučila se buňky kultivovat, pasážovat… Pečovat o ně mě hrozně baví. Jsou to taková naše miminka.

Že by trénink na mateřství?

To zatím neplánuju. Jsem naplno ponořená do dalšího projektu. Týká se amyotrofické laterální sklerózy neboli ALS, což je nemoc, při které postupně odumírají neurony ovládající svaly.

Amyotrofickou laterální sklerózou trpěl světoznámý vědec Stephen Hawking.

S tou léta bojoval astrofyzik Stephen Hawking, že?

Ano. Její zkoumání je moje srdcová záležitost. Čím víc jsem se o ní dozvídala, tím víc mě fascinovala. Dokonce jsem se stala dobrovolnicí v organizaci ALSA, která rodinám pacientů s touhle diagnózou pomáhá. Nemocní jsou totiž v pokročilých stadiích zcela odkázaní na své blízké a ti se o ně musejí nonstop starat. Ocení proto jakoukoli podporu. Já třeba doučuju dva malé kloučky, jimž onemocněl tatínek, jindy vozím děti na kroužky nebo pečuju o pacienty. Když vidím utrpení, které ALS do rodin přináší, mám ještě větší motivaci hledat pro ně řešení.

Jsi na dobré stopě?

To se ještě uvidí. Zaměřujeme se na mikroglie, primární imunitní buňky našeho mozku. Když narazí na něco, co škodí neuronům, zaktivují se a nečistoty odstraní. Za běžných okolností pak přejdou do klidového stavu. Jenže u ALS jsou mikroglie aktivované velmi dlouho a pořád produkují protizánětlivé cytokiny.

Což neuronům asi moc neprospívá.

Odumírají pak rychleji. My se proto pokoušíme ovlivnit mikroglie tak, aby nebyly tolik reaktivní a hodily se zase do klidu. To by mohlo zpomalit postup onemocnění a zmírnit jeho příznaky. Zkoumáme ale taky vliv mikrobiomu na progres choroby.

Jak s ní střevní osádka souvisí?

Je možné, že změna její skladby by mohla pacientům pomoct. U mnoha neurodegenerativních onemocnění se modulace mikrobiomu úspěšně využívá, u ALS zatím ne. Zkoušíme teď měnit prostřednictvím fekálních transplantací mikrobiom nemocných myšek tak, aby se co nejvíc přiblížil vnitřní zoo myší zdravých. Předběžné výsledky zatím vypadají slibně.

Monika Kubísková relaxuje třeba při hře na kytaru. (CC)

Když líčíš detaily z výzkumu, svítí ti oči nadšením. Cítíš se líp v laboratoři, nebo na přehlídce?

Stoprocentně v labu. Na mole si občas připadám jen jako objekt, kdežto v práci jsem komplexní bytost. Modeling a věda jsou dva extrémně odlišné světy. A moje komfortní zóna je určitě spíš u mikroskopu. Když si třeba vzpomenu na první promenádu v plavkách na miss, ještě teď mě jímá hrůza.

Byla jsi nervózní?

A jak! Můj sympatikus, což je část nervového systému, která se zapojuje ve stresových situacích, jel na plné obrátky. Byla jsem přesvědčená o tom, že po téhle disciplíně vypadnu. Měla jsem pocit, že ukazuju víc, než bych měla a chtěla. Do toho podpatky, světla reflektorů… Větší nervy jsem snad měla už jen u magisterských státnic.

Jak si od stresu čistíš hlavu?

Dřív jsem boxovala a otužovala se. Po vzoru sportovce Wima Hofa jsem v zimě lezla do polozamrzlých rybníků. Teď vypínám třeba na kole, u tenisu nebo v posilovně. Když si chci u odpočinku i zapřemýšlet, poslouchám podcast neurovědce Andrewa Hubermana. Někdy mi ale stačí jen si lehnout na deku a poslouchat vítr a ptáky. Nebo si zahrát na kytaru, flétnu nebo klavír. Paradoxně je pro mě občas relax i modeling. Před foťákem prostě pózuju a nemyslím na nic.

Předpokládám, že po soutěži Miss Czech Republic se nabídky jen hrnou.

Nějaké dostávám, ale beru je spíš jako občasné zpestření. Teď se chci soustředit hlavně na vědu. A tak se radši vyhýbám nákupákům, aby mi nějaká náhoda zase totálně nepřevrátila život. (smích)

Rozhovor vyšel na stránkách aktuálního A / Easy 2/2025:

2/2025 (verze k listování)
2/2025 (verze ke stažení)

Časopis A / Easy vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Reprodukční odysea aneb Jak chytit nejkvalitnější spermii
• Plísně jsou vděčné téma, nikoho nenechají chladným, říká mykolog
• Breberky mě fascinovaly odmala, říká mikrobiolog Michal Kraus
• Učíme se, vybavujeme si a zapomínáme. Co dokáže paměť a jak ji přelstít?
• Nádorové buňky jako zlodějky. Jak posílit imunitní systém, aby na ně vyzrál?
• Nová sloučenina chrání kostní buňky, může pomoci pacientům s cukrovkou
• Růst listů, kořenů, kvetení i rozmnožování aneb Za vším hledej hormon
• Řekni mi to vůní. Pachová komunikace řídí životy zvířat i lidí
• Luční kvítí klíčem k poznání evoluce. Vědci popsali DNA chromozomu Y
• Jak se mozek zotavuje po mrtvici? Odpovědi přináší studie českých vědců