Kůrovec hybatelem dějin. Jak kalamita v 19. století změnila lesnictví?

Když před 158 lety udeřila v Čechách ničivá vichřice, nikdo netušil, že polámané stromy nejsou to nejhorší, s čím bude potřeba se vypořádat. Na scénu zanedlouho vstoupil lýkožrout. Říká se mu také korovec, žlutý brouk, ale i zkáza lesa nebo vyvrhel z říše hmyzu. A ačkoli měří jen pět milimetrů, má moc měnit historii. S Kristýnou Kauckou z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR jsme se na stránkách A / Magazínu vydali po jeho stopách.

První prosincové dny roku 1868 byly nezvykle teplé. Už v sedm hodin ráno 7. prosince v Praze v Klementinu naměřili rekordních 14,5 stupně Celsia. Od severozápadu se však nemilosrdně blížila studená fronta, střet teplého a chladného vzduchu nevěstil nic dobrého. Po deváté hodině ranní začal foukat silný vítr, který nakonec vygradoval v ničivou bouři o síle orkánu.

Zasáhl tehdy větší část střední Evropy, v českých zemích nahlásily obrovské škody tři stovky obcí, kalamita si u nás vyžádala sedmadvacet lidských životů, poškozené domy, veřejné budovy, telegrafní sloupy, železniční tratě i celé plochy lesů. Ve více než dvou stech sedmdesáti lesních okrscích bylo zničeno skoro pět milionů metrů krychlových porostu.

Stráň na Šumavě zpustošená vichry a kůrovcem podle ilustrátora Karla Liebschera

Katastrofa naplno udeřila také na Šumavě. Vichr se znovu vrátil a další stromy vyvrátil na konci prosince. Jenže sotva se kraj vzpamatoval z jedné tragédie, o dva roky později přišla podobná. Extrémní množství popadaných stromů lidé nestíhali odklízet a na scéně se objevil nechtěný pomocník – lýkožrout smrkový, druh hmyzu z podčeledi kůrovci. Málokdo si tehdy uměl představit, co všechno se v důsledku dramatického přemnožení tohoto drobného tvora změní.

Konec staré Šumavy
„Tehdáž bylo mi na Šumavě teskno. Kůrovec byl se již úžasnou měrou rozplemenil a jím schváceny odumíraly rozsáhlé lesy středního stáří i panenské pralesy,“ psal v roce 1880 v časopise Květy novinář Servác Heller. Nebyl sám, koho stav šumavských hvozdů trápil. Popadaným stromům a řádění kůrovce se věnovala i jiná média. „Šumavě hrozí záhuba, kůrovec zničí všechny její lesy,“ hlásaly noviny.

Nešlo přitom zdaleka jen o pocity zmaru z estetických nebo romantických důvodů. Zdevastované lesy měly podstatné ekonomické dopady. Na poplach tak bili i autoři novin pro podnikatele a obchodníky Prager Börsencorrespondenz. V roce 1874 referovali o hrozbě „národní ekonomické katastrofy, která by mohla ovlivnit nejen Böhmerwald, ale také velkou část Čech“.

Události sedmdesátých let 19. století na kopcovitém česko-bavorském pomezí, které se tradičně nazývalo Böhmerwald, se odrazily rovněž v beletrii. Velmi působivě dokázal tamní krajinu a její obyvatele popsat „básník Šumavy“ Karel Klostermann. „Kolem les, samý les, věčně mlčící, věčně dřímající, ať byl hustý, nebo řídký, vysoký, či nízký. Teprve děsné vývraty z roku 1870 a povstalý v nich brouk kůrovec podaly podnět ke změnám, změnám důkladným,“ píše v románu Ze světa lesních samot.

Téma ničivé vichřice a lýkožrouta se dostalo do několika Klostermannových próz (autorem dřevorytu na obálce knihy je Michael Florian).

A právě četba Klostermannových knih stála u zrodu nápadu, podívat se zpět do minulosti novýma očima. „Ve vlaku cestou z archivu jsem se začetla do jednoho z jeho příběhů. Velmi mě zaujal a říkala jsem si, co asi o tehdejší situaci vypovídají dobové prameny,“ vzpomíná historička Kristýna Kaucká z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Zvířecí dějiny
Při promýšlení konceptu výzkumného záměru se nechala inspirovat trendem „animal history“, kdy se historici soustřeďují na dění, které významným způsobem ovlivnila zvířata. Příkladem může být zkoumání role koní v evropských válkách, dobytku v kolonizaci Ameriky nebo třeba studium vlivu mandelinky bramborové ve studené válce. Nabízela se tedy otázka – nakolik šumavskou realitu a českou společnost, potažmo rakousko-uherskou politiku a ekonomiku ovlivnilo přemnožení kůrovce?

Kristýna Kaucká již dříve bádala v archivech velkostatkářských rodin, tedy majitelů rozsáhlých ploch zemědělské a lesní půdy v Čechách. Zkusila do nich ale nahlédnout s novou perspektivou a s otázkou, jestli a případně co tyto prameny prozrazují o lýkožroutech. Nestačila se divit, kolik nevytěžených informací ve šlechtických archivech leží. Archivní fondy rodů, jako byly Schwarzenbergové, Thun-Hohensteinové nebo Hohenzollernové, považuje za velmi nosné pro studium života v 19. a počátku 20. století. „Velkostatkáři bývali největšími zaměstnavateli v regionu a do určité doby vykonávali funkce úřadu, jež později převzal stát. Dá se říct, že určovali život lidí od začátku do konce,“ popisuje historička.

Kristýna Kaucká z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (CC)

Nejvíce informací čerpala ze schwarzenberského fondu, který se dnes nachází na zámku v Českém Krumlově. Je skvěle zachovalý a dobře strukturovaný. Mnohé listiny jsou přesně tam, kam je systematicky založili knížecí úředníci. Spisy týkající se lesnictví jsou vedeny zvlášť, a v sedmdesátých letech 19. století tehdejší písaři dokonce vyčlenili speciální signaturu pro záležitosti spjaté s kůrovcem. „Je vidět, že šlo o téma velmi důležité. Výsledkem jsou kilometry archiválií,“ dodává Kristýna Kaucká.

Lesník, to je pán
Díky šlechtickým archivům tak například víme, že hned po ničivé vichřici v roce 1870 svolal Jan Adolf Schwarzenberg, majitel panství zahrnujícího okolí Českého Krumlova, Vimperka a Prášil, mimořádnou lesnickou radu, aby naplánoval bezprostřední kroky. Lesnictví spolu se zemědělstvím a rybníkářstvím totiž tvořilo podstatnou část knížecích příjmů, a bylo proto v jeho zájmu, aby se škody po kalamitě minimalizovaly.

Lesníci platili za váženou profesní skupinu. Nosili slušivé uniformy, které jim dodávaly na respektu, a na rozdíl od minulých dob bylo samozřejmostí, že měli speciální lesnické vzdělání. Nepanovala nicméně úplná jednota v tom, jak se o lesy starat nebo jak postupovat proti kůrovci. V regionu se trochu tříštil vliv lesnické školy v Mariabrunnu u Vídně (založena 1813) a Královské saské lesnické kademie (založena 1811). V každém případě se v oboru čím dál více prosazoval systematický a technicistní přístup v protikladu k dřívějším postojům založeným na zkušenostech a intuici staré generace lesníků, což v praxi zavdávalo příčinu k různým nepochopením a šarvátkám.

Že lesníci nosili slušivé uniformy, dokládá i ilustrace Františka Vrobela z románu Karla Klostermanna Ze světa lesních samot.

Systematizaci lesů prosazovali zejména absolventi saské školy. Byl jím také schwarzenberský lesník Vilém Soucha, který rozdělil teritorium, jež měl ve správě, do několika kategorií podle věku stromů. V době kůrovcové pohromy působil jako jeden z hlavních stratégů boje proti broukovi. Ze schwarzenberských lesníků pak do debaty přispívali Alois Nedobitý, správce vimperského revíru, a Josef Wegscheider z okrsku Prášily – Dlouhá Ves.

Úřednický šiml
Záhy se ukázalo, že kalamita přesahuje hranice jednotlivých panství a že bude nutné zaujmout centralizované stanovisko. Na vídeňské ministerstvo zemědělství se totiž čím dál častěji obraceli vlastníci lesů s žádostmi o kompenzace a úřady se začaly obávat nižších daňových výnosů z lesního hospodaření.

První informační letáky s výstrahou, aby lesníci aktivněji zasáhli proti šíření kůrovce, zaslaly habsburské úřady do regionu už po první vichřici v roce 1869. Jenže jejich pokyny se nedařilo uplatňovat, protože rozsah katastrofy byl větší, než si v daleké Vídni uměli představit. Ministerstvo vyslalo na místo svého člověka, aby si ověřilo, jak závažná situace skutečně je. Na základě jeho poznatků pak rozhodlo svolat velké setkání všech klíčových aktérů – lesníků, úředníků z velkostatků i zástupců státu – na říjen 1873 do Strakonic v jižních Čechách.

Strakonická schůzka nastavila následný proces zvládání kůrovcové pohromy. Zasažené lokality byly rozděleny do menších částí, každou z nich měli mít pod kontrolou „lesní komisaři“. Tito místní odborníci postupovali podle jednotných instrukcí, které definovala státní administrativa. Každý měsíc se setkávali se svými kolegy ze sousedních okrsků a koordinovali další aktivity, důležité záležitosti se pak řešily na schůzkách v Praze na zemském místodržitelství.

K vyřešení problémů s kůrovcem tak stát zvolil silně byrokratický přístup. Úřednický aparát nově a o to razantněji vstoupil do dosud upozaďovaného pohraničního regionu Šumavy. Na setkání lesníků s úředníky zaznívala slova o nutnosti zasahovat promyšleně a organizovaně, protože i kdyby si příroda poradila sama, ekonomické škody by byly nedozírné.

„Kůrovcová kalamita byla formativní událostí pro první generaci vzdělaných lesníků. Zrodila se představa, že proti brouku se musí ihned zasáhnout, to znamená odklízet dřevo, pokácet napadené stromy, sloupat kůru a spálit ji,“ vysvětluje Kristýna Kaucká.

Žlutý brouk a migrace
Jedním z problémů, které bylo nutné řešit na nadregionální úrovni, byl akutní nedostatek pracovní síly. Majitelé lesů například marně žádali císařské úředníky, aby dočasně zprostili syny hajných a dřevorubců vojenské služby. Ruku k dílu musely přidat i malé děti, prameny zmiňují dokonce sedmileté sběrače lýkožroutů.

Jediným možným řešením, jak „uklidit“ les, bylo pozvat dělníky ze vzdálenějších koutů rakousko-uherské monarchie. V sedmdesátých letech 19. století tudíž v dříve zapadlém kraji zaznívaly různé dialekty jazyků používaných v mnohonárodnostním mocnářství.

Ze schwarzenberských archivů vyplývá, že na jaře 1874 v okrscích Prášily, Vimperk, Kašperské Hory, Kvilda a Bučina pracovalo celkem 1160 zahraničních dřevorubců. Většina pocházela z jižního Tyrolska, asi osmdesát mužů ze Slovinska, stovka ze Štýrska a sto třicet lidí z Chorvatska.

„V souvislosti s bojem proti kůrovci se posílilo uvažování, že člověk je tvůrcem a opravářem přírody,“ říká historička. (CC)

Celkově na české straně Böhmerwaldu, tedy na Šumavě, v roce 1874 pracovalo téměř 8500 dělníků, z toho 1400 zahraničních. Hodně cizinců působilo i na bavorské straně hranice, prameny zmiňují minimálně čtyři tisícovky mužů z Uherska.

Zahraniční pracovníci pobývali v provizorních boudách a část výplaty utráceli v okolních podnicích a hostincích, což pomáhalo roztáčet kola regionální ekonomiky. Zároveň docházelo k občasným konfliktům, místní si například stěžovali, že za práci dostávají zaplaceno méně než cizinci. Vzájemné vztahy ale nabývaly i jiných podob, mimo jiné se prý v té době notně zvýšila porodnost.

Dělníci se po vykonané práci vraceli do svých vlastí a odnášeli si s sebou znalosti, co dělat v případě kůrovcové kalamity. Postupy vyzkoušené na Šumavě se tak šířily po celé rakousko-uherské monarchii, potažmo po širším regionu střední Evropy. Živou zkušenost předávali dalším generacím i lidé, kteří řádění brouka v sedmdesátých letech 19. století zažili jako děti.

„Odnášeli si ze svých prožitků poznání, že bez lidského zásahu si příroda neporadí dostatečně efektivně. Právě tehdy se posílilo uvažování, že člověk je tvůrcem a opravářem přírody a že je potřeba ji držet pod kontrolou,“ podotýká Kristýna Kaucká.

Mimo jiné to vedlo i k větší podpoře vědy. Ve snaze lépe předpovídat počasí se zdokonalovala meteorologie, chemici vyvíjeli postřiky proti hmyzu a nově se rodící obor entomologie se zaměřil na detailní zkoumání životního cyklu lýkožrouta smrkového i dalších druhů hmyzu, které by mohly ohrožovat lidskou činnost v lesnictví a zemědělství.

Pod kůrou vytváří lýkožrout smrkový typickou kresbu – chodbičky, do kterých samičky kladou vajíčka a vylíhlé larvy se pak živí lýkem stromu.

Zkušenosti předků
Při studiu dobových pramenů Kristýnu Kauckou mnohokrát překvapilo, jak moc se tehdejší veřejná debata o kůrovci podobá té současné. Stejně jako v minulosti se i dnes střetávají názory, jestli zasahovat hodně, či málo, nakolik má do místních záležitostí promlouvat centrální vláda nebo jak se domlouvat se sousedy za hranicemi.

Intenzita větrných smrští z let 1868 a 1870 byla srovnatelná s orkánem Kyrill, který udeřil v lednu 2007. Téměř před dvaceti lety se v oslabených šumavských hvozdech přemnožil kůrovec a zdálo se, že vezmou za své – stejně jako v předminulém století.

Samozřejmě situace není jako přes kopírák a ani být nemůže. Před sto padesáti lety byla úplně jiná skladba společnosti a také vědecké poznání ekologie lesa je v 21. století úplně jinde než dříve. Přesto určitý duch minulosti promlouvá i v novodobých debatách. Když v roce 2011 obyvatelé Šumavy čelili výtkám ekologických aktivistů, argumentovali tím, že kácení je vyzkoušené a dlouhodobě ověřené řešení. „Byli přesvědčeni o správnosti svého postupu napadený les vytěžit, neboť se symbolicky opírali o zkušenosti a doporučení svých předchůdců,“ upozorňuje Kristýna Kaucká.

Co si o tom všem myslí samotný brouk? S největší pravděpodobností vůbec nic. Přesto je zajímavé podívat se na historii s přihlédnutím k jeho aktérství, jakkoli je nevědomé. Kolem přítomnosti tohoto malého vyvrhele hmyzí říše se totiž před sto padesáti lety obtočila propletená síť vazeb i politických a administrativních rozhodnutí, která v důsledku přetvořila tvář jihočeského pohraničí a Šumavy a ovlivnila budoucnost lesnictví a lesního hospodaření na desítky let dopředu.

Článek vyšel pod názvem Kůrovec hybatelem dějin v A / Magazínu 2/2026.

2/2026 (verze k listování)
2/2026 (verze ke stažení)

A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Chcete každé jeho vydání dostat přímo do schránky? Napište si o předplatné zdarma na adresu predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Josef Landergott, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock; WikiMedia; Picryl

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Kámen byl motorem paleolitické „ekonomiky“, říká archeolog
• Neolitičtí lidé v jižní Arábii se specializovali na lov žraloků
• Anatomie města. Jak se formovala lidská sídla ve středověku?
• Nová kniha nabízí pohled na středoevropské pomníky a památníky holokaustu
• Pražští Židé v dlouhém 16. století. Kudy vedly jejich cesty Evropou?
• Málo známá kapitola dějin: v uniformě wehrmachtu bojovaly tisíce Čechoslováků
• Na zámku v Lánech zazněla po desítkách let slova Tomáše G. Masaryka
• Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference
• Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti
• Stopy z neolitu i římské doby. Vědci ukončili terénní práce na Pražském okruhu