Čeština kdysi a dnes – jazyk, který navzdory všemu zůstává sám sebou

Vlivy zvenčí, módní novotvary, složitá pravidla… Někdo chce češtinu čistit a opečovávat, jiný zjednodušovat. Jenže jazyk se spoutat nedá. V minulosti se o to pokusili mnozí a neuspěli. Proč má naše mateřština tisíce a jednu podobu, jakým výzvám čelili lingvisté v dobách, kdy jí zvonila hrana, a co je úkolem současných odborníků z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR? Dozvíte se v nejnovějším čísle čtvrtletníku A / Magazín.

Mladý kupec otevřel psaní a četl v něm: „Zaslechl jsem, že v Jejich prodárně kupujou staročeské knihy, ale ne jako starou popisnici na kornouty pro koření nebo chřípoprach, ale že jsou jejich milovník. To mne moc těší, nebo dnešního času i učení i knihovtipníci, smějou se všemu starobylému jsouc jen utrháčkové a smějíc se obzvláště každému, kdo naši řeč zanedbanou chtějí napravit a očistiti od vypůjčených latinských a obzvláště německých slov a novými českými jakoby ránokladky jí přikládati.“

Že tomu nerozumíte? Nezoufejte. S pochopením obsahu dopisu měl problém i adresát – vzdělaný mladík z Dobrušky F. L. Věk. Až po osobním setkání s odesilatelem, starým poštmistrem Sýkorou, leccos pochopil. Třeba že popisnicí měl pošťák na mysli papír, ne zrovna zvukomalebné slovo chřípoprach označovalo tabák, knihovtipník měl být student a ránokladka nahrazovala výraz náplast. Zkrátka všechna slova, která starci zněla cize (považoval je za nakažená latinou, němčinou, francouzštinou a jiným neřádem), byla podle něho třeba vyměnit za ryze česká.      

Proto by o sobě pan Sýkora nikdy neřekl, že je poštmistr, nýbrž spěšnoved. Věkovi prozradil, že žije u svého sestromuže (švagra), pracuje na novém detailním českém slovaři (slovníku) a potřebuje s ním pomoci. Například hledá správné slovo pro cizáckou basu (že by bručka?) nebo salát (co takhle zelenochrupka?).

Ilustrace Adolfa Kašpara k vydání románu F. L. Věk z roku 1924

Jméno jednoho z protagonistů historky napoví, že jde o zápletku z románu Aloise Jiráska F. L. Věk, dnes možná známějšího díky stejnojmennému televiznímu seriálu. Jirásek příběh sepisoval na přelomu 19. a 20. století a jeho děj zasadil do prapočátků českého národního obrození zhruba o sto roků dříve.

V popisované kapitole zachycuje pitoreskní figuru horlivého oprašovatele českého jazyka, která klidně mohla mít předobraz ve skutečném světě. Takzvaných puristů nebo také brusičů, kteří chtěli mateřštinu chránit před vlivy zvenčí stůj co stůj, bylo tehdy poměrně dost. Aktivní byli v době národního obrození, ale i dlouho po něm, a dokonce před ním. Ve skutečnosti se touha po očistě našeho jazyka táhne historií od samého počátku a přítomná je do určité míry i dnes.

Hledání ideálu
Stížnosti na upadající kvalitu mateřštiny pravidelně řeší redakce televize, rozhlasu i tištěných médií, ale také jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR. Nespokojeným divákům, posluchačům a čtenářům vadí používání nespisovných výrazů, nenáležité skloňování, anglicismy či chyby v titulcích. Zejména u televize se pohoršují nad nedbalou výslovností (bele místo byli), nadbytkem slovních vycpávek (jako, vlastně, prostě) a zvukových výplní (eee, ehm). Mnohdy přitom stěžovatelé nerozlišují, jestli se nevhodně vyjadřuje moderátor a reportér, tedy profesionálové, kteří se mluveným slovem živí a můžou si své pasáže předem připravit a vypilovat, nebo jde o zpovídaného politika, herce či sportovce, u nichž se dají jazykové prohřešky asi snáze omluvit.

Našinci jsou zkrátka na čistotu a ryzost své mateřštiny citliví. Na jazyku nám záleží, protože souvisí s národní identitou, která nebyla v průběhu dějin vždy samozřejmou. Obavy a pocity ohrožení z vnějších vlivů máme v české kotlině historicky zakořeněné. 

Tak jako si dnešní amatérští jazykoví „opraváři“ stěžují na anglicismy, byla po dlouhá staletí na pranýři slova přejatá z němčiny. Jihočech Jan Hus se už na začátku 15. století pohoršoval nad Pražany, kteří „mluvie odpoly česky a odpoly německy“. Vadily mu přílišné výpůjčky od Němců, když byly k dispozici výrazy vycházející z naší řeči. Namísto knedlík (z německého Knödel) tak kupříkladu doporučoval užívat slova šiška.

Kritici napříč časem se rádi odvolávají k jakési ideální čisté češtině, někdo ji hledá v době svého vlastního mládí, mnozí jdou ale dále do minulosti. Někteří obrozenci přelomu 18. a 19. století se zalíbením hleděli na takzvanou veleslavínskou češtinu, jak ji zachytily psané texty v době humanismu až do porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Jiní viděli naději v inspiraci ostatními slovanskými jazyky, zejména ruštinou a polštinou.

Podle lingvistů ale nic jako vzorová čeština, k níž bychom se měli upínat, neexistuje. „Jazyk se neustále vyvíjí, a to spontánně, ne nějakým zásahem shůry nebo rozhodnutím z pomyslné babylonské věže,“ říká Petr Nejedlý z Ústavu pro jazyk český AV ČR, který se historickému vývoji češtiny dlouhodobě věnuje. „Jestliže začnou lidé komunikovat jinak než dříve, řekne se: ‚Hele, on se změnil jazyk.‘ Jenže ve skutečnosti jde o to, že ho změnili uživatelé, a to z velmi jednoduchého důvodu. Potřebovali se o něčem domluvit a dosavadní komunikační prostředky jim už nevyhovovaly,“ dodává vědec.

Petr Nejedlý z Ústavu pro jazyk český AV ČR (CC)

Měnící se svět
Řadicí páka, karburátor či driftovat. Pojmy, kterým rozumí nebo o nich přinejmenším slyšel každý řidič automobilu. Kdybychom ale mohli cestovat časem a vyřkli je třeba před znalcem češtiny z počátku 19. století Josefem Jungmannem, nebude tušit, o čem je řeč. Podobně ale bude tápat dnešní mluvčí, když se ho zeptáme, co je úvrať, houžev a kdo byl zvěroklestič. Přitom jde o výrazy spjaté se zemědělským způsobem života, jemuž se věnovali naši předkové ještě před několika málo generacemi.

Jádro slovní zásoby, kam patří třeba slova jako ruka, země, voda, černý a bílý, zůstává víceméně stejné po staletí. Zbytek se ale proměňuje téměř neustále. Vznikají nové výrazy, jiné zanikají, zastarávají nebo se obnovují, případně se posunuje jejich význam. Změny slov souvisejí s vývojem a potřebami společnosti. Mnohdy jsou spojena s konkrétním politickým údobím a s jeho koncem mizí z veřejného užívání i ona. Dnes už spíše s ironickým úsměvem použijeme výrazy spjaté s minulým režimem, jako byly pětiletka, úderník či kádr.

„Jenže to je pouze věc slovní zásoby. Jazyk se vyvíjí komplexně a ne vždy je za změny odpovědný tlak společnosti. Zejména v nižších jazykových rovinách, třeba v hláskosloví, může jít o vnitřní procesy, které s vývojem společnosti nesouvisejí,“ míní Petr Nejedlý.

Příkladem můžou být hláskové posuny, kdy se mezi 14. a 16. stoletím samovolně a postupně měnilo ý na ej (z dobrý na dobrej, místo mlýna mlejn). Ještě na počátku obrození se připouštělo psát jak mejto, tak mýto nebo dobejvá i dobývá.

Pro zkoumání staré češtiny je potřeba procházet rukopisy a staré tisky – např. Bibli olomouckou (1417).

Pomaleji a pozvolněji než lexikum prochází změnou také mluvnická stavba jazyka. Může souviset s postupnou proměnou myšlení a trvat dlouhé generace. Zajímavým příkladem je minulý čas. Aktuálně čeština používá v zásadě pouze jeden minulý čas: byla jsem, koupila jsem, napsala jsem... Jenže ve středověku jich existovalo více druhů, mluvčí nebo pisatel jimi vyjadřoval souslednost a souvztažnost jednotlivých dějů, podobně jako je tomu dodnes v některých jazycích včetně angličtiny či francouzštiny. 

Dalším fenoménem staré češtiny byl duál, tedy dvojné číslo. V současnosti už máme jen jednotné a množné číslo (hruška, hrušky). „Pro lidi ve středověku ovšem bylo podstatné rozlišovat počet věcí nebo osob podrobněji. Byl přece jen rozdíl, jestli bojovali osamoceně, ve dvou anebo v celé skupině. Někdy se nicméně staré formy drží, i když už k tomu není důvod, protože ke změnám v gramatice dochází pomalu,“ vysvětluje Petr Nejedlý.

Dokladem přetrvání zastaralého dvojného čísla je skloňování číslovek dvě a obě a slov označujících párové části těla. Pokud se tedy ptáte, proč se říká „se třemi hruškami“, ale „se dvěma očima“, odpověď se skrývá právě v dědictví zaniklého duálu. Do konce 14. století bylo jeho používání mnohem hojnější než později. Například se psalo: „meč seče straně na obě“ nebo „ta dva mužě zrádná“. 

Některé změny se uplatňovaly různě rychle v závislosti na vzdálenosti od centra. Ve středověku a raném novověku se spisovná stará čeština šířila zejména z Prahy a středních Čech, odkud se vlnovitě posouvala k okrajům území. Čím dále bychom šli k periferii, tím větší by byly odlišnosti v jednotlivých nářečích, což do určité míry platí dodnes.

Dialektologové pokračují v práci na Atlasu českého jazyka a mapují nářečí v jednotlivých krajích. (CC)

Jak ti zobák narost’
„Nářeční rozdíly směrem k okrajům našeho území jsou opravdu výraznější. Zároveň ale platí, že dialekty jsou přítomné i v místech, kde si to obyvatelé neuvědomují,“ uvádí Martina Ireinová z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Typickým příkladem jsou třeba jižní Čechy. „Měla jsem přednášku v Táboře, kde mi řekli, že u nich žádné nářečí nemají. Když jsem jim ale ukázala obrázek vařečky a požádala je o označení předmětu, skoro všichni řekli ‚měchačka‘,“ usmívá se dialektoložka. Podobnou zkušenost udělala při výzkumu u Jindřichova Hradce, kde se místní dušovali, že ani oni nářečí nemají, že používají jen slova jako borovky místo borůvky nebo votápek pro škraloup na mléce.

Naopak zejména na Moravě a ve Slezsku jsou si lidé specifik vlastní mluvy dobře vědomi. Zároveň cítí, že řeč svých předků zapomínají a stále méně používají. Trendem jsou v poslední době kurzy místních nářečí. Třeba v Hlučíně je možné přihlásit se na lekce prajzštiny (také „po našemu“ či „po naszymu“), místního specifického dialektu ovlivněného polštinou a němčinou. Pro Hanáky z Litovelska a okolí je pak k dispozici Ôčebnica hanáčťênê pro némenši. „Řeč, kerá se tade na Hané dědi po generace, se začéná pomale vetrácet, a ať chceme, nebo nechceme, je vetlačovaná českym jazekem,“ můžete si poslechnout v online verzi předmluvy na webu moravského mikroregionu Litovelsko. 

Martina Ireinová z Ústavu pro jazyk český AV ČR (CC)

„Říkáme tomu druhý život nářečí. Je ale otázka, nakolik pak jde o jazyk přirozený a nakolik naučený. Určité nářeční jevy je – s velkou nadsázkou – potřeba nasát spolu s mateřským mlékem,“ tvrdí Martina Ireinová. Dialekt se totiž definuje jako soubor výrazových prostředků, který se užívá na určitém území v běžné každodenní soukromé komunikaci. Jde tedy o aktivně používaný jazyk, děděný od prarodičů přes rodiče po děti. Pro jeho udržení a zachování je nutné, aby jím lidé mluvili.

„Jediná cesta, jak se muže člověk hanácke naočet je, že nářeči poslóchá od malička od svéch rodiču, prarodiču a ledi kolem sebe. Pak ale přende školka, škola, televiza, internet, a e děti, kery hanácke oměle, nářeči přestanó poožévat,“ potvrzuje předmluva zmiňované učebnice hanáčtiny.

Spisovný jazyk se učíme ve škole, doma však málokdo z nás mluví jako kniha. Z dialektologických výzkumů vyplývá, že nářečí neodumírají jen přirozeně, ale jsou cíleně omezována ve vzdělávacím procesu. „Respondenti třeba právě ze střední Moravy zmiňují, že je v dětství učitelky ve školce a škole opravovaly a nabádaly, aby nemluvili nářečím, ale používali spisovnou češtinu,“ podotýká Martina Ireinová.

Stojí tedy nářečí v protikladu ke spisovné češtině? Když jazyku, jímž se učíme mluvit doma, říkáme přirozený, je ten spisovný umělý? A kde se onen spisovný jazyk, který se dnes učíme ve školách, vlastně vzal?

Vrchol a úpadek
Někteří „oprašovači“ češtiny v minulosti upínali své zraky právě k lidové mluvě a nářečím. Počítali se k nim třeba autoři Brusu jazyka českého, puristické příručky sestavené a několikrát vydané v poslední třetině 19. století Maticí českou. Měřidlem správnosti měla podle nich být „spisovná řeč starších dob až do času Komenského, zejména tedy čeština klasická tak řečená, avšak i mluva obecná lidu českoslovanského“. Už ve své době se ale dostávali do sporu s jinými jazykovědci, kteří poukazovali na to, že klasická stará čeština byla hojně ovlivněna latinou a lidová mluva se hemžila germanismy.

Obnovování češtiny a následné kodifikování její spisovné normy je vůbec pozoruhodnou kapitolou vývoje naší mateřštiny. Češtině se dobře dařilo až do bitvy na Bílé hoře a následného nuceného exilu velkého množství intelektuálů, například českých bratří včetně Jana Amose Komenského. Ve zlaté éře vycházelo mnoho česky psaných tisků, vytříbeným jazykem se pyšnily hlavně spisy z tiskárny Daniela Adama z Veleslavína (odtud pojem veleslavínská čeština).

Velkým počinem tehdejšího věku byl také překlad bible z jejích původních jazyků, tedy hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny, ne zprostředkovaně přes latinu. Výsledná Bible kralická (1579) pak byla na dlouhou dobu považována za vzor krásné češtiny.

S tímto rozvojem ostře kontrastoval stav v pobělohorské době, kdy přednost v oficiálním styku dostávala němčina, zatímco čeština musela ustoupit do pozadí. Náš národní jazyk tak ztrácel některé důležité komunikační funkce, což mnozí obrozenci považovali za fatální úpadek jazyka.  

Podněty z Vídně
Jenže doba se měnila a s osvícenstvím přišly reformy. Za vlády Marie Terezie a později Josefa II. byla zavedena povinná školní docházka, zrušeno nevolnictví a postupně se rozvíjela průmyslová výroba. Stále více lidí se stěhovalo za prací z venkova do měst a bylo třeba, aby se jim dostávalo vyššího vzdělání.

Sám rakouský císařský dvůr zavedl v polovině 18. století na tehdy nově zřízené jezuitské škole Collegium Theresianum, která vychovávala úředníky pro civilní správu, výuku češtiny. Na vídeňské univerzitě dokonce v roce 1775 vzniklo také vůbec první vysokoškolské bohemistické pracoviště.

Učitelé potřebovali k hodinám češtiny nějaké příručky. Těch bylo k dispozici poměrně dost, ale všechny nebyly stejného stáří a úrovně a nevycházely ze stejných jazykových koncepcí. I první učitel češtiny v tereziánské koleji Jan Václav Pohl používal k výuce Čechořečnost Václava Jana Rosy z roku 1672, neaktuální, více než sedm desítek let starou příručku, kterou Pohl později přepracoval.

Rakouská panovnice Marie Terezie založila Collegium Theresianum roku 1746.

Ani tato jeho úprava stejně jako další podobné učebnice však nebyly prosty nedostatků. Autoři se často snažili češtinu očistit od cizích vlivů a vytvářet nové výrazy, ovšem bez znalosti slovotvorných zákonitostí. Pohlovi se například nelíbilo ani dávno zdomácnělé slovo škola, které navrhl nahradit slovem učna. Není divu, že výrazy působily nepřirozeně a neujaly se; jejich tvorbu pak podrobila kritice řada pozdějších lingvistů, počínaje Josefem Dobrovským.

Lingvista archeologem
Budiž polehčující okolností pro samozvané vynálezce nových slov, že v 17. ani začátkem 18. století nebyl k dispozici podrobnější popis českého slovotvorného systému. Prvním, kdo k jeho studiu přistoupil se skutečnou vědeckou erudicí, byl právě osvícenský lingvista Josef Dobrovský. Jeho cílem tehdy nebylo obrodit skomírající a poměrně chudý jazyk, ale poskytnout ostatním badatelům učený popis jeho historické podoby. Analyzoval ho se stejným zápalem, s jakým se věnoval třeba hebrejštině.

„Dobrovský se na češtinu díval jako na jakousi starožitnost. Přistupoval k ní jako archeolog, který hledá poklad a nachází jej mimo jiné ve vynikajícím jazyce veleslavínském a v Bibli kralické,“ líčí Petr Nejedlý. Připomeňme, že Dobrovského od dob bratrského překladu svaté knihy dělilo více než dvě stě let, tedy delší časový úsek, než spočívá mezi naší současností a Dobrovského úmrtím (1829).

Osvícenský lingvista nebyl zrovna přítelem novotvarů a puristické snahy svých kolegů odmítal. „Pečlivě se chraňme před vynalézáním nových slov. Nic není pro jazyk nevýhodnější než nemírné básnění,“ napsal v roce 1779. Pokud už národ přijal germanismy či latinismy za své, nedává podle něho smysl vymýšlet za ně náhrady. Jeho odpor k neologismům zacházel tak daleko, že odmítl i takové, které slovotvorná pravidla neporušovaly a dodnes se zachovaly. Nelíbila se mu třeba slova událost nebo určiti.

Zásadní spis Josefa Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury)

Na dílo Dobrovského navázal o generaci mladší básník a lingvista Josef Jungmann. Zatímco Dobrovský ještě své lingvistické práce psal latinsky a německy, Jungmann aktivně používal češtinu. Do našeho národního jazyka dokonce přeložil Ztracený ráj Johna Miltona i žhavou novinku tehdejšího rodícího se romantismu Atala aneb Láska dvou divochů na poušti z pera Françoise Reného de Chateaubrianda.

Do dějin bohemistiky se ale zapsal především svým pětidílným česko-německým slovníkem obsahujícím přibližně 120 tisíc hesel (1835–1839). Také Jungmann vymýšlel nová slova, která se mu hodila zejména při překládání zahraniční literatury. Na rozdíl od jiných se ale snažil řídit pravidly zavedenými Josefem Dobrovským. Do svého životního díla množství nepovedených puristických novotvarů vůbec nezařadil.

I jeho vztah ke slovnímu novátorství se ale vyvíjel, o čemž svědčí rozdíly v textech jeho literárněvědné příručky Slovesnost z let 1820 a 1845. Zatímco v prvním vydání zaznívá pojem „libomudrecký“, v pozdějším už se vrací k osvědčenému „filosofický“. Podobně výrazem „logický“ v novém vydání nahradil dřívější experimentální „rozumnícký“ a slovem „drama“ původní „hernou báseň“.

Neflexi a dej si japko 
Spisy Dobrovského a Jungmanna se staly pro další generace jazykovědců bernou mincí. Odvolávaly se na ně jako na hlavní autority, což bylo nepochybně dobré pro určitou regulaci bezbřehého purismu, na druhou stranu to ale přineslo jisté nevýhody. Tím, že lingvisté ve svých pracích vycházeli z pramenů psaných více než dvě stovky let starou veleslavínskou češtinou, vrátili její vývoj o něco dozadu.

Ústav pro jazyk český AV ČR uchovává v lístkových katalozích výpisky ze slovní zásoby staré češtiny.

„Dobrovský, Jungmann a posléze jejich následovníci se v dobré víře opřeli o vývojově starší verzi češtiny, čímž nám tak trochu zadělali na problém,“ dodává Petr Nejedlý. „Tehdejší odborníci totiž opomněli fakt, že jazyk se vyvíjí spontánně a není dobré mu v tom bránit.“

Spisovná čeština se tak například uměle vrátila k používání vývojově starší hlásky ý místo toho, aby kodifikovala běžně používané ej (mladý/mladej). Hláskové skupiny s ej (malej, mlejn, bejt) jsou dosud běžnou součástí obecné, tedy nespisovné češtiny. Jejím dalším typickým znakem je zjednodušování souhlásek (když – dyš, jablko – japko, čtyři – štyry), protetické v (votevřít vokno) či odebírání koncovek ze sloves (řekl – řek, mohl – moh).

Rozdíly lze najít i ve slovní zásobě. Dnešní obecná čeština přejímá výrazy z profesních a jiných slangů (úča, apka), zkracuje víceslovné výrazy (řidičák, stavebko) nebo počešťuje cizí slova (smajlík, hejtit, flexit). Rozdílnost spisovného a nespisovného jazyka nemusí být ale nutně špatná. Podle Petra Nejedlého nám tento kontrast dodává proti některým jiným jazykům mnohem bohatší možnosti funkčního a stylového rozlišení mluveného, v případě beletrie i psaného projevu.

Sveřepí šakali zavile vyli
Obecná čeština oproti té spisovné pohotověji reaguje na nové trendy, ani spisovný jazyk ale není neměnným kánonem. Postupně do sebe přijímá řadu jevů původně nespisovných, takže dnešní mluvnice umožňují používat tvary jako létat i lítat, policisté i policisti a podobně. Vrásky na čele ale studentům a v pravidlech ne zcela zběhlým uživatelům češtiny způsobují jiné fenomény. Asi každý, kdo prošel českou školní výukou, má neblahé vzpomínky na různé „špeky“ v diktátech. Dobře to ilustruje komická scéna z populárního filmu Marečku, podejte mi pero! se zákeřnou větou starého profesora „Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc“.

Problémy obecně dělá pravopis, především zapisování y/i po obojetných souhláskách a v příčestí minulém, rozdíly užití s/z, případně ú/ů, mnozí si lámou hlavu i nad psaním čárek. Hodně pravidel přitom vychází z historického vývoje jazyka, a když o něm zjistíme víc, pochopíme jejich smysl.

V nejstarší češtině se například ve výslovnosti jasně rozlišovalo i a y. Podle Martiny Ireinové je tento jev do jisté míry stále živý v nářečích na Valašsku a ve Slezsku, jinde na našem území a ve spisovné češtině ale nikoli. Slova mýt a mít nebo být a bít tak původně zněla jinak. Hláska y měla blízko třeba k současnému německému ü. Rozdíl byl slyšitelný, a proto měl smysl i v psaní. Výslovnost se začala sjednocovat začátkem 15. století, ale v písmu zůstala dvojice „íček“ jako otisk minulosti.

Evoluce, nikoli revoluce
Ve veřejné debatě se často ozývají hlasy, že by se pravidla pravopisu měla radikálně zjednodušit, protože většina národa dělá při psaní chyby. Navrhují zrušit psaní mně a ponechat jen mě, sjednotit i/y v příčestí minulém jen na jednu možnost a podobně. Možná se časem k určitým změnám bude muset přistoupit. Je ale jasné, že nepůjde o žádnou revoluci.

Někteří by rádi měnili nejen pravopis, ale i samotný jazyk – slovní zásobu, mluvnická nebo slovotvorná pravidla. „Nesmíme však zapomínat, že jazyk se vyvíjí spontánně. Nedá se měnit nějakým úředním befelem nebo zákonem,“ podotýká Petr Nejedlý.

Jiná věc je, že by se mohla upravit výuka českého jazyka. Více dbát na vztah dětí ke čtení a psaní a vzdělávat je ve stylistice a přesném vyjadřování a méně je drtit těžkými diktáty a složitými větnými rozbory. Koneckonců pravopisná a leckterá mluvnická pravidla dnes může každý najít přehledně zpracovaná v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jedním klikem jak na počítači, tak v mobilu si lze ověřit, jak co psát.

Snad si tedy k příručce coby praktické „kápézetce“ při záchraně svého psaného projevu najde cestu co nejvíce knihovtipníků. Připomeňme, že tento podivný výraz spěšnoveda Sýkory z Jiráskova F. L. Věka označuje studenta. Dnešním brusičům a puristům už asi slovo student nebo pošťák vadit nebude, obočí ale mnoha lidem zvedají jiné pojmy. Nejnověji třeba tendence spjaté s upřesňováním rodu a s přechylováním. Rozčilují se nad slovy hostka, označující ženu-hosta v nějakém pořadu, či diváctvo/studentstvo/lékařstvo, které má ve svém významu zahrnout i osoby ženského pohlaví, jež se dosud schovávaly pod generické maskulinum.

Odborníci z Ústavu pro jazyk český AV ČR tyto změny sledují a monitorují. Například zmíněná příručka už výraz hostka do svého slovníku zařadila s poznámkou, že jej nelze odmítat, přestože pro část uživatelů může být nepřijatelný. Ostatně jazyk sám si časem „řekne“, co je pro něj přijatelné – jestli jde pouze o dočasný trend a módu, anebo účelnou novinku, která obstojí a za takových padesát let už se nad ní nikdo nepozastaví. Pro ty, kdo se pohoršují nad stavem češtiny, má Petr Nejedlý jasný vzkaz: „Jazyk jako takový to skousne. Zvládl to v minulosti a dokáže to i v budoucnosti. Záleží jen na uživatelích, zda a k čemu budou chtít češtinu používat.“

Článek vyšel pod názvem Čeština – jazyk, který zůstává sám sebou v A / Magazínu 1/2026:

1/2026 (verze k listování)
1/2026 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Černoch Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Ústav pro jazyk český AV ČR; WikiMedia; Shutterstock

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Přečtěte si také

• Člověk a zvíře uprostřed klimatické krize. Výzkum podpoří prestižní grant ERC
• Brutální, legrační, nadčasová. Kosmova kronika slaví 900 let
• Proč populisté bodují? Cílí na voliče, kteří mají pocit nepřijetí a nejistoty
• Cesta k šetrnosti: etnolog Petr Jehlička zkoumá, jak omezit plýtvání jídlem
• Přepište učebnice, našli jsme kost aneb Jaké převraty občas zažívá věda
• Neviditelné životy: jak lze využít zkušenosti dělníků a sběračů odpadu?
• Sedm pohledů na velikonoční symbol. Co si vědci představují pod vajíčkem?
• Literatura je pevně svázána s kontextem doby. Jak číst mezi řádky?
• Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví
• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou