V éře AI se falešná fotka pozná jen těžko, říká expertka na obrazové informace

Jako malá ráda malovala a počítala. A láska k matematice i obrazům všeho druhu jí zůstala dodnes. V těch digitálních dokáže odhalit to, co lidské oko přehlédne. Ať už jde o stopy zločinů, symptomy nemocí nebo třeba črty starých mistrů. Barbara Zitová z Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR pozvala A / Magazín na procházku do říše za obrazem.

V každé druhé televizní kriminálce usvědčí pachatele záběry z bezpečnostních kamer, z nichž experti zázračně „vytáhnou“ jeho přesný portrét. Funguje to tak i ve skutečnosti?

Reální vyšetřovatelé to mají složitější. Tyto kamery totiž většinou disponují dost nízkým rozlišením a mnohdy natáčejí jen několik snímků za sekundu. Když takový záznam jednoduše zvětšíte, dostanete jen větší rozmazané kostičky. Je ale pravda, že díky pokročilým metodám využívajícím matematický popis procesu vzniku videa umíme zkombinovat informace z více snímků do ostřejšího obrazu s větším rozlišením. A tím odhalit věci, které v původním videu lidským okem viditelné nebyly.

Třeba vražednou zbraň?

Teoreticky ano. Každý snímek je rozmazaný trochu jinak, a když nepoškozená data z nich chytře propojíte, může se objevit nový podstatný detail. Zaostřit například státní poznávací značku rozmazanou pohybem auta pro nás taky není problém. Rozhodně ale nemůžeme scénu stonásobně přiblížit, jak běžně vidíme ve filmech. Zvládneme ji zvětšit asi dvakrát. Nejmodernější algoritmy umělé inteligence sice dokážou záběr upravit ještě líp, ale s těmi se při policejním vyšetřování pracovat nedá.

Proč?

Chybějící prvky doplňují podle toho, co viděly během procesu učení a co jim připadá nejpodobnější. Můžou si tak „domyslet“ rysy, které ve scéně původně nebyly. Soudy proto nemůžou takto vylepšené záznamy považovat za opravdové důkazy.

Barbara Zitová z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR (CC)

Umělá inteligence vám tedy práci neusnadňuje?

Jak v čem. Díky nástrojům AI dnes můžeme na fotografiích a videích rozpoznávat kdeco. S jejich pomocí rovněž odhalíme daleko efektivněji než dřív, jestli je na rentgenu plic rakovina, nebo ne. Na druhou stranu je nyní vlivem umělé inteligence na úplně jiné úrovni i falšování snímků všeho druhu. A je tak stále složitější ho detekovat. Zaměřit se například u fotografie jen na analýzu šumu už dávno nestačí.

Fotky snad šumí?

V podstatě ano, ale jinak než třeba rádio. Mají v sobě drobné nepravidelnosti v jasu a barvě, které vznikají přímo při snímání. Těm se říká šum a v určité úrovni ho najdeme v každém obrázku. Pokud by s fotkou někdo manipuloval a něco na ní měnil, narušil by zároveň strukturu tohoto šumu. Frekvenční analýza takového snímku by tedy ukázala matematické nehomogenity.

Čili nerovnoměrnosti?

Správně. Na fotce ženy, jíž někdo v editačním programu zvětšil poprsí, bychom v inkriminované oblasti viděli změny hodnot pixelů. Jenže dnes už jsou umělé neuronové sítě vytrénované tak, aby za sebou při úpravě obrázků nezanechávaly stopy.

Jak tedy poznáte, že fotka nebo video nelžou?

V éře AI těžko. Zaměřujeme se třeba na geometrii scény, sledujeme, zda všechny předměty vrhají stíny, jak mají. U deepfake videí taky často nesedí fyzika různých pohybů. To se však rychle zdokonaluje. I proto v tuto chvíli bohužel neexistuje technologie, která by stoprocentně potvrdila pravost záznamu. Zkoušejí se sice různé přístupy jako jejich opatřování vodoznakem nebo certifikací, nicméně i to dokážou některé modely obejít.

Čemu ale ve světě zaplaveném deepfaky věřit?

Určitě ne všemu, co se šustne na internetu. Nezbývá nám než být obezřetní, používat selský rozum, ověřovat si informace a míru důvěry přizpůsobovat zdroji. Podobná nejistota ostatně panovala i v dřívějších dobách – ve středověku se lidi o dění ve světě dozvídali od poutníků. Nikdo tehdy nemohl vědět, jestli říkají pravdu, nebo ne. A dnes jsme opět ve srovnatelné situaci.

Život na pochybách tedy není žádná novinka.

Stejně jako snaha měnit obrazovou realitu. Vždyť jedna z prvních doložených fotomontáží vznikla už před více než sto padesáti lety. Jde o snímek amerického prezidenta Abrahama Lincolna, k jehož hlavě přidali postavu politika Johna C. Calhouna, aby portrét působil co nejdůstojněji. S fotkami se koneckonců manipulovalo i v komunistickém Československu: vzpomeňme na známou momentku Klementa Gottwalda z roku 1948, z níž byl po čase „umazán“ Vladimír Clementis, protože se znelíbil režimu.

Kdy jste vy sama naposledy váhala, zda je to, co vidíte na obrázku nebo videu, pravda?

Prakticky denně při brouzdání po sociálních sítích. Sleduju různé cestovatelské feedy a mnohdy si říkám, že snímky vypadají až moc perfektně a že to asi nebude jen zásluha filtrů nebo Photoshopu. Přílišná dokonalost totiž bývá varovným znamením.

Jak to myslíte?

Falešné snímky může prozradit to, že na nich lidé mívají zcela bezchybné tváře. Neuronové sítě byly trénované zejména na fotografiích z internetu, kde jsou většinou krásné usměvavé osoby, často přímo z různých reklam. A podle toho taky ženy a muži na AI obrázcích vypadají. Tedy pokud explicitně nezadáte, v čem se mají od ideálu krásy odchylovat. Lidskou anatomii už ale aktuální modely ovládají skvěle.

Dokonalé tváře obvykle značí zásah editačních nástrojů. Tento portrét například vytvořila AI.

Takže dobám, kdy zásah umělé inteligence prozradil špatný počet prstů na ruce, odzvonilo?

U obrázků ano. Ve videích se chyby stále najdou, ale obvykle souvisejí s pohybem. Když si autor nedá při tvorbě moc záležet, rty osoby se například nehýbou v souladu s tím, co říká. V dnešní době zvládne nějaký deepfake vyrobit prakticky každý, takže se úroveň jejich propracovanosti hodně liší.

Co je k tomu potřeba?

Pokud si chcete vygenerovat vlastního avatara, stačí vám zhruba dvouminutové video pořízené mobilem. Nahrajete ho do aplikace a během pěti minut je vaše digitální alter ego na světě. Pak už jen napíšete text, který má říkat, a za chvilku je hotovo. 

Vytvořit avatara někoho jiného je taky tak snadné?

Aplikace většinou vyžadují potvrzení, že jde o vás, nicméně znalejší uživatelé dokážou tento krok legálně obejít. K vygenerování videa kohokoli, jak vykládá cokoli, jim stačí jediná fotka, kterou rozpohybují. A zabere jim to maximálně čtvrthodinku.

To zní dost děsivě…

Máte pravdu. Obzvlášť proto, že tvůrci těchto videí nezůstávají jen u srandiček typu papež v péřovce, drobných podvodů nebo lechtivých snímků celebrit. Záměrem mnohých je i ovlivňování veřejného mínění, což může mít ve výsledku dopad na každého z nás. 

Fotky papeže Františka v péřovce vygenerované umělou inteligencí před několika lety zaplavily sociální sítě.

Dá se proti tomu bránit?

Legislativa samozřejmě zakazuje deepfaky vytvořené bez souhlasu zobrazených, problém je však v obtížné vymahatelnosti. Osobně si myslím, že čistě represivní systém v tomto případě nebude fungovat – omezí ty neškodné, ale „bad guys“ si vždycky cestu najdou.

Narazila jste někdy na video sebe sama, které jste nikdy nenatočila?

Ano, vyrobili ho moji spolupracovníci jako ukázku pro naši přednášku o umělé inteligenci, a věděla jsem tedy, že vzniká. Naštěstí nejsem vlivná osoba nebo celebrita, takže pro podvody tohoto druhu nejsem příliš zajímavá. Sledovat se na deepfake videu z dílny kolegů, na němž jsem něco cizojazyčně přednášela, mi úplně stačilo.

Překvapilo vás to něčím?

Uvědomila jsem si, jak málo se znám. Člověk se vidí jen v zrcadle, což už je odraz reality. I vlastní hlas běžně slyšíme jinak, protože se při mluvení šíří přes kosti a tkáně v hlavě. Taky si nejsem vědoma toho, že bych tolik gestikulovala rukama. Jestli se tedy můj avatar blíží skutečnosti, musejí spíš posoudit jiní. 

Když je tak jednoduché vygenerovat deepfake kohokoli, nejsou nakonec bezpečnostní prvky typu Face ID rizikové?

Je možné, že brzy budou. Ostatně banky už teď ustupují od hlasového ověřování identity klientů, protože umělá inteligence umí napodobit hlas k nerozeznání. Obávám se, že ani obličej dlouho nebude sázkou na jistotu. Spíš se v blízké budoucnosti vrátíme k fyzickým ověřovacím přístrojům. Firma Sama Altmana z OpenAI už například testuje biometrické zařízení jménem Orb na skenování duhovek očí, které by mělo umět potvrdit, že uživatelem není generovaný avatar ani robot.

Zatím jsme AI vykreslily spíš jako nepřítele. V čem naopak pomáhá?

V prvé řadě by mělo zaznít, že nástroje umělé inteligence samy o sobě nijak neškodí. Záleží jen na lidech, zda je využijí k podvodům, anebo jejich potenciál vytěží k něčemu pozitivnímu. Ve velkém se uplatňují třeba v medicíně. My jsme i s jejich pomocí vyvinuli metodu, která usnadňuje ORL lékařům posuzování složitých obrazových dat z kamer zachycujících kmity hlasivek, což podporuje diagnostiku hlasových poruch. A rozhodně to nebyla naše jediná spolupráce s doktory.

Povídejte.

Podíleli jsme se i na vývoji programu pro ultrazvukové vyšetření prsu, který zlepšuje přesnost jeho průběhu. S logopedy jsme taky připravili aplikaci, kdy doma před počítačem plníte různá hravá pohybová cvičení pro jazyk a rty a kamera ihned vyhodnocuje, jak vám to jde. Mimochodem, do medicíny někdy zabrousíme i při ověřování pravosti obrazového materiálu pro soudy.

Falšují se snad i rentgeny či „cétéčka“?

Bohužel ano. Řešili jsme třeba spor mezi zubařem a pacientem po nepodařené léčbě. Ukázalo se, že rentgenové záznamy v důkazních materiálech byly uměle upravené, aby se tak obhájil postup lékaře. Šlo o dvojici snímků, která údajně vznikla ve dvou různých termínech. Oba však měly zcela totožnou geometrii snímání. Zubař by tedy musel pacientovi onu destičku dát dvakrát do úst naprosto stejně, což je prakticky nemožné.

Barbara Zitová a její kolegové svou expertizou odhalili i upravený rentgenový snímek.

Které další případy jste pomohli rozlousknout?

Policie se na nás obrací kvůli nekvalitním videím, o nichž byla řeč na začátku. Díky našim metodám v nich občas objeví drobnost, která může posunout vyšetřování. Naše expertiza už ale našla uplatnění i v kauze kolem černé stavby. Zabýváme se totiž taky analýzou satelitních snímků. Tato data se uchovávají, takže z nich lze zpětně vyčíst, zda na daném pozemku diskutovaná nemovitost stála v různých obdobích. A to může být u soudu klíčové.

Vedle kriminalistiky a medicíny váš tým fušuje i do umění. Vysvětlíte jak?

Spolupracujeme s restaurátory výtvarných děl, pro které zkoumáme snímky obrazů starých mistrů v lidském oku neviditelném infračerveném spektru. Toto vlnění dokáže proniknout vrchní vrstvou pigmentů, čímž se zobrazí podmalba, kterou si malíř na plátno původně načrtl. Kunsthistorikům to může pomoct s upřesněním datace díla nebo s lepším porozuměním procesu jeho vzniku.

Kteří umělci vám „prošli“ pod rukama?

Třeba Jan Vermeer, nebo dokonce Leonardo da Vinci. S ním taky souvisí i další zajímavý projekt, na němž nedávno pracovala moje studentka v Národním institutu optiky ve Florencii. Měli tam k dispozici rozpadlý negativ pořízený na začátku dvacátého století, který pravděpodobně zachycoval obraz jednoho malíře právě z da Vinciho dílny. Italští kolegové dávali drobné černé úlomky dohromady celé hodiny.

Takové puzzle pro pokročilé…

Přesně. Naše diplomantka ale vytvořila metodu, která snímek pomocí neuronových sítí zvládne poskládat za tři minuty. Až si tedy ve Florencii naskenují další poškozené negativy, půjde jim práce její zásluhou daleko líp od ruky.

„Všechny obrazy jsou ve výsledku matice čísel,“ říká Barbara Zitová. (CC)

Váš tým má zjevně hodně široký rozptyl.

A to jsem ještě nemluvila o spolupráci s vědci z nejrůznějších oborů. Pro Geologický ústav AV ČR plánujeme aplikaci, která by měla umět identifikovat druh trilobita z jeho zlomků. Nebude to jednoduché, protože jednotlivé druhy jsou si relativně podobné. Cílem je vymyslet program podobný těm, které lidi v terénu používají k určování druhů rostlin nebo hub. Pro Ústav biologie obratlovců AV ČR zase analyzujeme časosběrné mikroskopické snímky buněk a pro ornitology ptačí spermie.

Prosím?

Moji kolegové se snaží vytvořit nástroj, který by rozpoznával jejich tvary a kvalitu, což by usnadnilo výzkum promiskuity a případných reprodukčních strategií ptáků. A aby toho nebylo málo, občas kooperujeme i se zemědělci. Podíleli jsme se třeba na aplikaci pro kravíny, která vyhodnocuje snímky z termokamer sledujících tepelné indexy u krav. Chovatelé tak mohou dřív zjistit, zda je některé ze zvířat nemocné, a začít ho včas léčit.

Úplně na mě dýchla zdravá vůně venkova.

Tím jste mi připomněla náš další projekt – shodou mnoha náhod právě teď s vědci z Norska a Itálie připravujeme databázi vůní, které jsou ohrožené klimatickou změnou, ale bylo by záhodno je uchovat pro další generace.

Co si pod tím představit?

Například vůni procházky v lese, prodeje vánočních kaprů nebo opékání buřtů. Zkrátka cokoli, co by mohlo za pár let kvůli proměnám přírody vonět jinak. Zatím jsme ve fázi, kdy chemici tyto odéry „loví“ a popisují. My pro ně tvoříme platformu na archivaci a plánovanou analýzu těchto dat a v budoucnu bychom pak měli participovat na návrhu AI postupů, které by vůně pomohly rekonstruovat. Výjimečně tak tentokrát nepůjde o práci s obrazy, ale zase uplatníme své know-how s využitím umělé inteligence.

Zkoumáte fotky, videa, staré obrazy, snímky z mikroskopů, družic i termokamer nebo endoskopické záběry těla. Co vlastně všechny tyto „obrázky“ spojuje?

Ve výsledku jde vždy o dvou- nebo vícerozměrné matice čísel, zachycující vnější realitu či její odraz. My pátráme po metodách, které tato čísla převedou do stravitelnější podoby tak, aby v nich odborníci z daných oblastí snáze objevili, co je zajímá. Podle jejich potřeb zvyšujeme rozlišení, zaostřujeme, kombinujeme nebo naopak separujeme data od sebe. Nejprve ale musíme proniknout do toho, co zadavatelé hledají, a najít s nimi společnou řeč, což nějaký čas trvá. A je jedno, jestli jsou to policisté, lékaři, restaurátoři, vědci nebo zemědělci.

Máte opravdu pestrou práci. Snila jste o něčem takovém už v dětství?

Jako malá jsem chtěla být spisovatelkou. Moc ráda jsem četla science fiction a toužila knihy i psát. Pár literárních zářezů v podobě odborných publikací sice mám, ale na beletrii ještě bohužel nedošlo. Odmalička mě taky bavilo malování a léta jsem nadšeně chodila do lidové školy umění. Jenže zároveň mi šla matematika, a tak jsem brzy zamířila do matematicky orientované třídy.

A vztah k umění šel stranou?

Kdepak, ten mi zůstal dodnes. Navíc mi už na základce došlo, jak moc jsou právě matika a obrazy provázané. Asi v sedmé třídě se mi dostal do ruky dětský časopis Sedmička pionýrů, který měl na titulní straně krásný barevný obrazec. Psali tam, že jde o matematický model kapání vody z kohoutku, takzvaný fraktál. A mě to propojení matematiky a umění naprosto okouzlilo.

Že by i na kapajícím kohoutku bylo něco krásného?

Z pohledu matematika nesporně. Fraktály jsou geometrické útvary, ze kterých po rozdělení vznikne několik sobě podobných kopií. Příroda je jich plná – fraktální vlastnosti má pobřeží, sněhová vločka i větvení stromů. Barevnost, skrytá pravidelnost a estetika těchto obrazců mě fascinují dodnes. Matematika má zkrátka k umění až překvapivě blízko.

Příkladem přírodního fraktálu je i římský květák.

Máte matematické vlohy v genech?

Oba rodiče jsou spíš technicky zaměřeni. Máma pracovala ve Výzkumném ústavu hutnictví železa a táta na Státní energetické inspekci. Jejich přičiněním jsem ale poměrně brzy propadla počítačové grafice. Podařilo se jim totiž sehnat ze zahraničí počítač ještě v době, kdy to u nás bylo velmi vzácné. Doma jsem si na něm nejdřív jen hrála, ale rychle jsem se naučila i programovat. V šestnácti jsem třeba v rámci soutěže Středoškolská odborná činnost jezdila z rodného Frýdku-Místku do Ostravy programovat databázi malých vodních elektráren, kterou jsem pak dokonce prezentovala na srazu jejich majitelů.

Já v tom věku řešila spíš šaty do tanečních…

Mé zájmy pravda nebyly moc typické pro mladé slečny. Po gymplu jsem nastoupila na matfyz a začala studovat odbornou matematiku. Ve třeťáku mi ale došlo, že mám vedle matematických předmětů zapsané i všechny z počítačové grafiky. Něco mě k ní pořád táhlo.

Tak jste „přeběhla“ k informatikům?

Ano. Úplně jsem změnila zaměření. Ve vyšším ročníku mě pak zcela nadchl předmět zpracování obrazové informace, který přednášel profesor Jan Flusser. A vlastně bylo rozhodnuto. Po studiích jsem začala pracovat v Ústavu teorie informace a automatizace v jeho týmu. Když se pak stal ředitelem, „dodriftovala“ jsem až do pozice vedoucí oddělení, které se jmenuje stejně jako onen osudový předmět.

Malujete ještě někdy, nebo už obrazy jen zkoumáte?

Občas něco tvoříme s dcerou. Třeba podle starého televizního pořadu amerického malíře Boba Rosse, který krok za krokem vysvětloval, jak kterou malbu vytvořil a jaký pigment nebo štětec kde použil. Výsledkem jsou kýčovité krajinky, které nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale je to zábava. Zkoušíme i abstraktní tvorbu: lijeme barvy na plátno a necháme je vzájemně se propíjet. Tiše doufám, že jednou budu mít na malování obrazů víc času. Zatím se realizuju aspoň jejich generováním.

„U AI modelů platí, že když se prostě špatně zeptáte, nedostanete kloudnou odpověď,“ míní Barbara Zitová. (CC)

Takže jste paletu a tempery vyměnila za AI?

Dá se to tak říct. Baví mě pokoušet se svými prompty dobrat k výtvoru, který se mi líbí nebo vystihuje moje pocity. Snažím se prostě zhmotnit své představy pomocí slov. S těmi mi to totiž jde líp než s reálným štětcem. Nějakou dobu jsem si dokonce vedla obrazový deník – promptovala jsem si obrázky, které reflektovaly každý můj den.

Vydržela jste to dlouho?

Asi jen dva měsíce, nejsem úplně deníkový typ. S generativními modely ale tvořím celkem běžně dodnes. Věřím, že co se rodí ze spolupráce člověka s AI, je svým způsobem taky umění. To ovšem neznamená, že bych na to klasické zanevřela – naopak, stále mě hodně zajímá. 

Chodíte do galerií?

Moc ráda, i když se do nich nedostanu tak často, jak bych chtěla. Pokud mě ale něco zaujme, klidně vyrazím i na výstavu do Vídně nebo Amsterdamu. Líbí se mi například kresby nizozemského umělce M. C. Eschera, který si ve své tvorbě pohrával s perspektivou, optickými klamy i matematickými principy. Příležitostně se účastním i aukcí umění, z nichž si občas taky něco odnesu domů. Můj vztah k obrazům zkrátka trochu vybočuje z normy. Alespoň podle mého manžela.

Má pro to pochopení?

Docela ano. Rozumíme si i po pracovní stránce. Můj muž vlastní technologickou firmu, která vyvíjí počítačové hry a někdy máme i společné projekty. Mluvíme prostě jazykem téhož kmene.

Nizozemský umělec Maurits Cornelis Escher si ve svých kresbách hraje s perspektivou.

Pronikly do něj i vaše tři děti?

Jsme taková počítačová rodinka, takže ano. Oba synové studují programování. Čtrnáctiletá dcera sice plánuje být interiérovou designérkou, ale programovat umí taky a jdou jí i matematika a ostatní přírodní vědy. Nadneseně řečeno, diskuze o maticích, kódech nebo algoritmech jsou u nás na denním pořádku. Stejně jako zapojování umělé inteligence.

K čemu ji doma používáte?

Konzultuju s ní třeba dceřiny domácí úkoly. Profesně mě totiž zajímá, s čím vším už si AI poradí. Ze začátku měla umělá inteligence problém s jednoduchými logickými úlohami, kde je nutné zapojit selský rozum, ale obrovsky se zlepšila. Dlouho jsem nenarazila na něco, s čím by se nepopasovala. Dokáže dokonce interpretovat anekdotu.

Takže AI už rozumí i vtipu?

Ano. Pozná satiru i nadsázku. Přitom vtipy na webu nebývají s výkladem, takže sítě nemají kde brát tréninková data. Mimochodem, modely se o anekdoty taky samy pokoušejí, ale zatím se u nich smíchy zrovna nepotrháte. O to líp jim jde vysvětlování. Vysokoškolskou látku z numeriky zvládnou podat tak, že základ pochopí i třináctileté dítě, čehož syn rád využil při přípravě na zkoušky. Jinak se u nás umělá inteligence uplatňuje i v kuchyni – když třeba nevíme, čím nahradit chybějící ingredienci v receptu.

Doufám, že vám radí líp než někteří televizní kuchaři s návody typu „když nemáte rybu, dejte tam párek“.

Rozhodně. Právě tohle umí skvěle. Pokud tedy správně položíte otázku, což je při práci s AI naprosto zásadní. Dokonale na ni platí přísloví: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když se prostě špatně zeptáte, nedostanete kloudnou odpověď. Lidi často přestanou s chatbotem mluvit, protože jim vrací hlouposti. Přitom jen nevědí, jak s ním správně komunikovat. Když nedostatečně zaostříte fotoaparát, taky nemůžete očekávat ostrý snímek. A věřte mi, že o tom něco vím.

Fotografii se vědkyně věnuje i ve svém volném čase. (CC)

Fotíte hodně?

Je to moje velké hobby. Miluju cestování do severských zemí, jako jsou Grónsko, Island, Norsko, Skotsko nebo Špicberky, kde zachycuju obrazy tvořené krajinou, detaily mechu a rostlin či zvířata. Lidi mě v tomto ohledu moc neberou. Teď mám třeba na pozadí v notebooku namodralý snímek ledové kry v půlnočním slunci z Grónska. Naštěstí vím, jak fotku zpracovat, aby opravdu vynikla. (úsměv) 

Teplé kraje vás nelákají?

Tam se jezdím hlavně potápět. A fotit pod vodou. Začala jsem s tím asi před pěti lety a loni už jsme si s dcerou v Asii střihly plavání mezi žraloky obrovskými, což jsou takové osmimetrové „rybky“ poseté puntíky. Připomnělo mi to závěr studií a moji práci o algoritmickém generování pravidelných vzorů na zvířatech, třeba u zeber nebo gepardů. Skoro jako by vedle nás plavala moje diplomka.

Tomu říkám intenzivní zážitek.

Překvapila jsem sama sebe, protože obvykle se zvířat celkem bojím a extrémní dobrodružství rovněž moc nevyhledávám. Úplně mi stačí lyžování nebo chození po horách. Když chci ale opravdu vypnout, jdu si číst nebo poslouchám různé audioknihy.

Odpočinek v podobě večerního koukání na filmy nebo fotky u vás asi nehrozí.

To byste se divila. Ráda si doma upravuju snímky, zkouším na ně všelijaké nástroje a pak z nich tvořím fotoknihy. Filmy taky sledujeme běžně, zejména science fiction. U kriminálek se královsky bavím, když jejich satelitní záběry zázračně vidí za roh či do tašky. Nebo když detektivové pronesou magické „Enhance“ a z rozmazané čmouhy vykouzlí pomocí pár kliků dokonalý portrét pachatele. Holt profesionální deformace.

Nejste někdy po práci už přece jen „přeobrázkovaná“?

I to se občas stane. Naštěstí ale bydlíme u lesa a máme obrovské okno do zeleně. Můžu si tedy kdykoli dopřát obrázkový detox a chvíli jen nerušeně koukat do nikam, jak se říká u nás ve Frýdku. (úsměv)

Rozhovor vyšel pod názvem V říši za obrazem v A / Magazínu 4/2025

4/2025 (verze k listování)
4/2025 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Mají lidé důvěru v roboty? Svěřili by jim péči o děti či dávkování léků?
• Když auta létají a kulky zatáčejí aneb Fyzikální chyby ve filmech
• Míří k Zemi asteroid? Riziko je malé, ale hlídáme to, říká astronom
• Světelný paprsek jako kovář, který prodlužuje životnost součástek
• Podpora obnovitelných zdrojů je investicí do bezpečnosti, tvrdí evropští vědci
• Nový rekord nepolapitelného neutrina: váží milionkrát méně než elektron
• Žádné dítě není k zahození, říká mladý vědec se zkušenostmi z „Autistánu“
• Světlo jako pomocník při výrobě povrchů inspirovaných přírodou
• Jak dlouho trvá „rok“ na exoplanetách? Doba oběhu zdánlivě kolísá v řádu dní
• Jak vyztužit lidské tělo prostřednictvím biodegradabilních kovů