Zahlavi

Sametové otazníky: co víme o listopadu a jak ho vnímáme

14. 11. 2019

Co dnes s odstupem víme o sametové revoluci? Nestvořili jsme mýtus? Jsme demokracií, kterou jsme chtěli být, nebo odbočujeme jiným směrem? A co znamená 17. listopad 1989 pro generace narozené dávno po něm? Ptáme se v časopise A / Věda a výzkum

Přicházejí pořád další a další lidé. Je to neuvěřitelné, už jich může být snad 25 tisíc! Je pátek 17. listopadu 1989 a na pražském Albertově se scházejí vysokoškoláci – ale jak se záhy ukazuje, nejen oni – k povolené vzpomínkové akci, svolané k padesátému výročí potlačení protinacistických studentských demonstrací.

Začíná být jasné, že jen o pietu za oběti nacistické zvůle nepůjde, sílí hlasy proti panujícímu komunistickému režimu. „Obrana svobody – základního rozměru lidského života, obrana národní sebeúcty – to je poselství studentských demonstrací z počátku nacistické okupace,“ říká v projevu jeden z organizátorů, student Martin Klíma. Ozývá se potlesk a skandování: „Svoboda“. Naopak vystoupení představitelů vedení Socialistického svazu mládeže doprovází nespokojený pískot.

Rozhodující moment ale nastává až po oficiálním ukončení shromáždění na Albertově. Průvod se má podle předem schváleného scénáře odebrat na Vyšehrad a tam má akce skončit. Jenže dav, který se mezitím rozrostl na přibližně 50 tisíc lidí, získává vlastní dynamiku. Sestupuje k nábřeží a míří k Václavskému náměstí.

„Zažil jsem většinu předchozích demonstrací, ale vždycky nás byl jen hlouček (…). Vždycky jsme se snažili jednat slušně, neprovokovat, zastavovat na červenou. Kdežto tenhle dav, to bylo něco jiného. Byl si vědom vlastní síly, jak se valil těmi ulicemi, ignoroval dopravu, světla a prostě šel,“ vzpomíná po letech Martin Klíma v knize Sto studentských revolucí.


Dobový plakát z listopadu 1989, vyfoceno v létě 2019 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Co se stalo na Národní

„Myslím, že tam do nás jako by bouchla druhá vlna energie, že jsme si řekli: my na ten Václavák prostě dojdeme, protože teď za sebou máme desetitisíce lidí,“ líčí v knize další z přímých účastnic, Monika MacDonagh Pajerová. „Velmi rázným, už takovým odhodlaným krokem jsme šli po nábřeží, to už nebylo žádné plížení se jako na Albertov s květinou. To množství nám dodalo hroznou sílu a energii a s tou jsme bohužel nastoupili do Národní, netuše, že to je past.“

Na Národní třídě narazil průvod na policejní kordon, část demonstrantů stihla utéct, části umožnili policisté odejít, asi dvě tisícovky lidí ale zůstaly na místě a nemohly ani dopředu, ani zpět. Krátce před osmou hodinou večer bezpečnostní síly zcela uzavřely všechny přístupové cesty. „Po hodinách pochodu jsme byli naprosto vyčerpaní, seděli jsme na té ulici bez jídla, bez pití, bez možnosti dojít si na záchod (…). Najednou jsem nikde v davu neviděla známou tvář, byla jsem sama, bez možnosti utéct. V tu chvíli jsem si pomyslela, že to možná nepřežiju,“ vypráví Monika MacDonagh Pajerová.

Sedící demonstranti drželi v rukou hořící svíčky a zpívali, s transparenty „Ne násilí“ a „Svobodu“ nad hlavami. Naproti nim stála neprostupná řada uniformovaných příslušníků pořádkových sil s přilbami na hlavách a s obušky a štíty v rukou. Po osmé hodině situace eskalovala. Ozbrojenci začali dav stlačovat a přitom útočili obušky proti jednotlivcům. Nastala panika. Lidé křičeli, báli se, jestli nedojde k masakru. Policisté vytvořili uličky a pomalu pouštěli demonstranty ven, při průchodu je ale surově mlátili. Šokující zprávy o brutálním zásahu ozbrojenců proti manifestujícím studentům se rychle šířily, vzbudily velké pohoršení obyvatel a znamenaly začátek konce totalitního režimu u nás.      

Mýtus o studentské revoluci?

Vzpomínky studentů z roku 1989 historici poprvé zaznamenali po deseti letech v knize Sto studentských revolucí (letos vyjde v přepracovaném vydání). Po třiceti letech se k nim opět vracejí v knize Sto studentských evolucí (vyšla letos v listopadu). Názvy jsou velmi podobné, titul druhé publikace však napovídá, že se v ní dočteme, jakým vývojem zpovídaní „studenti“ během tří desetiletí prošli. Dnešní padesátníci jsou na profesním vrcholu, obohaceni životními zkušenostmi, a historici se jich proto na listopadové události 1989 zeptali znovu. Nešlo jim přitom už jen o pouhý popis, ale o hodnocení smyslu tehdejších událostí a jejich zasazení do současného kontextu.     


Třídílný svazek knih Sto studentských evolucí vydalo v listopadu 2019 Nakladatelství Academia

Za oběma knihami stojí tým z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, byť se v čase proměnil. Dnes jej tvoří kolektiv třicátníků a čtyřicátníků, tedy lidí, kteří v roce 1989 byli často dětmi, a od tehdejších událostí mají určitý odstup. Spojující osobou je vrstevník zpovídaných, Miroslav Vaněk – současný ředitel pracoviště a jeden ze zakladatelů oboru orální historie u nás.

„Váhal jsem, jestli s projektem pokračovat, nechtěl jsem se podílet na utváření mýtu o studentech 17. listopadu, z nichž někteří začali připomínat samozvané kazatele morálky, věrozvěsty jediného správného příběhu,“ říká Miroslav Vaněk. Naráží přitom na fakt, že už v devadesátých letech se kolem bývalých studentských vůdců utvořila jakási gloriola patrná například v médiích opakujících stále stejné hrdinské příběhy.

Po téměř třiceti letech však podle Miroslava Vaňka a jeho kolegů nastala správná doba na oprášení tématu. O potřebě vyjádřit se k étosu listopadu 1989 právě dnes se v knize zmínili i mnozí studentští vůdci (v orálně-historickém výzkumu se zpovídaným říká narátoři).


Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Miroslav Vaněk

„Někteří narátoři se dříve nechtěli vyjádřit, neměli zájem se svěřovat se svým příběhem. Ale dnes mají pocit, že musí. Že se minulost včetně roku 1989 zlehčuje, a oni cítí, že musí promluvit, že je potřeba říct, jak to bylo,“ upozorňuje Petra Schindler-Wisten, jedna z tazatelek aktuálního projektu a současná vedoucí Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Události z roku 1989 už jsou historií a pro dnešní děti a teenagery dokonce historií velmi dávnou. Také proto je dobré téma znovu otevřít a pohlédnout na něj novýma očima. „Mám třináctiletou dceru a s ní se o sametové revoluci už dá povídat. Ale myslím, že to bere podobně, jako když za nás chodili vyprávět do škol partyzáni. To bylo taky nějakých dvacet nebo třicet let poté, co se to stalo,“ vzpomíná další z narátorů, Tomáš Zábranský, který se v roce 1989 účastnil revolučních změn v Olomouci.

Pokud se minulost dostatečně nereinterpretuje a vědecky nezkoumá, vytváří se prostor pro utváření kolektivně sdílených mýtů – třeba toho, že se „studentské“ revoluce aktivně účastnila většina vysokoškoláků. Statistiky účasti na revolučním dění samozřejmě neexistují, už kvůli bezpečnosti se tehdy žádné nevedly a ani by to nebylo reálné. Přesto se z některých pramenů a především z výpovědí samotných účastníků odhaduje, že skutečně aktivních bylo tehdy v průměru jen asi deset procent studentů v celé zemi. „Spousta z nich odjela domů, ať už z lenosti nebo ze strachu a vykašlala se na to, takže o hrdinských milionech studentů to nebylo,“ vzpomíná v knize Sto studentských evolucí na ostravskou realitu Jan Král.

Pro představu, jedna desetina československých vysokoškoláků v roce 1989 představuje v přepočtu asi 12 až 17 tisíc lidí (na celkem 69 fakultách 23 veřejných vysokých škol tehdy studovalo 113 tisíc lidí). I když byly i výjimky. Zejména umělecké školy byly nepoměrně aktivnější. Na DAMU stávkovali prakticky všichni a na FAMU a UMPRUM převážná část studentů.


Ústav pro soudobé dějiny AV ČR připravil tematický web s životopisnými vyprávěními studentů z roku 1989 

Být aktivní při tehdejších událostech znamenalo chodit na manifestace, koordinovat akce, psát a kopírovat různá prohlášení, vylepovat plakáty, objíždět zemi a informovat ostatní o tom, co se děje. Studenti, kteří se účastnili stávky vyhlášené 18. listopadu, třeba týden nebyli doma, přespávali na fakultách, spousta práce se dělala po nocích. Mnozí vzpomínají, že nestihli dát vědět rodičům, ti leckdy několik dní ani netušili, kde jejich potomci jsou (připomeňme, že nebyl internet ani mobilní telefony).

Není divu, že někteří studenti po tak vypjatých dnech až týdnech zkolabovali a načas se odmlčeli. „My jsme vlastně všichni zdravotně úplně odpadli na zbytek toho semestru. Já si pamatuji, že jsem se probrala nějak v březnu 1990, kdy jsem se vyhrabala ze zánětu ledvin, z neustálých viróz a nemocí,“ vzpomíná Monika MacDonagh Pajerová.

Kdo hlasitěji cinkal klíči?

Čas od času se vynořuje otázka, kdo se o revoluci víc zasloužil. Byli hlavní hybnou silou studenti, nebo přišli už k připravenému a jen „škrtli zápalkou“? Neměli na ní spíše hlavní zásluhu disidenti, kteří s režimem bojovali po celá osmdesátá léta? Anebo byla nejpodstatnější až podpora dělníků a občanů, kteří revoluci podpořili v manifestacích ihned po 17. listopadu?

Zejména v poslední době charakteristické chaosem informační inflace se zdá, že přibývají nejrůznější konspirační teorie o předem připraveném předání moci. Role všech jmenovaných aktérů se bagatelizuje, o žádnou revoluci prý nešlo. Historik Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR upozorňuje, že podobné teorie se objevují od samého začátku. „Jde o způsob vyprávění, který je tady hluboce zakořeněný, u líčení takzvaných velkých událostí z politických dějin se periodicky vynořují informace, že se něco děje podle předem daného scénáře, že někdo tahá za nitky,“ vysvětluje.


Dobové plakáty na dvoře Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v pozadí historik Pavel Mücke

Tento postoj prý souvisí i s většinovou pasivitou české společnosti. „Pokud sám nejste ve své době aktivní, můžete si pak retrospektivně myslet, že jedná někdo jiný v pozadí; a tím si ospravedlnit vlastní pasivitu, zbavit se tak svého dílu pomyslné historické zodpovědnosti,“ dodává Pavel Mücke.

Navzdory představě o „studentském listopadu“ nelze říct, že by revoluce byla dílem pouze jedné skupiny obyvatel. Studenti sami by nic nezmohli, pokud by se k nim nepřidali dělníci a lidé ze všech koutů země. Stejně tak by nedokázali sami zajistit hladké předání moci od komunistů, pokud by se vyjednávání nechopili disidenti, lidé často o generaci starší a zkušenější, jmenovitě Václav Havel.

Poznámky o údajném přehánění role studentů coby hybné síly revoluce se objevily v polovině devadesátých let ze strany někdejších zástupců undergroundu. „Mám pocit, že úloha studentů i herců na událostech se přeceňuje,“ napsala v roce 1996 v novinách Babylon publicistika a bývalá chartistka Petruška Šustrová. Petr Placák, zhruba stejně starý jako tehdejší studenti, který ale z politických důvodů nemohl školu dostudovat, mluvil v roce 1995 o „mýtu studentů, coby původců pádu komunistického režimu“. Loni se podobně vyjádřil při rozhovoru v České televizi někdejší chartista Jan Macháček: „Studenti mají sílu, ale vstupují až v závěrečné fázi a předtím se demonstrací neúčastnili“.

Určitou podezřívavost si u disidentů vysloužili mimo jiné proto, že mnozí z tehdy studujících byli členy Socialistického svazu mládeže – tedy organizace chápané jako předstupeň vstupu do komunistické strany. Vadilo jim také, že se někteří studentští vůdci, v devadesátých letech označovaní za novodobé hrdiny, většinou neúčastnili protestních akcí před listopadem, kdy hrozily perzekuce.


Pozorovatelna StB (Kajka) ve věži u kostela sv. Mikuláše v centru Prahy

Samozřejmě, situace nebyla černobílá. I z výpovědí narátorů v knize vyplývá, že někteří se demonstrací, včetně Palachova týdne v lednu 1989, účastnili. Obě skupiny se navíc částečně překrývaly. Mezi studenty byli výjimečně i potomci z disidentských rodin, jako například Jiří Dienstbier nebo Marek Benda. I proto se nám spor mezi studenty a disidenty, případně mezi studenty svazáky a nezávislými studenty, který občas (dodnes) probublává v médiích, může z odstupu zdát malicherným.

Aktivní roli studentů přímo kolem 17. listopadu a dlouhodobému protirežimní úsilí disidentů je potřeba posuzovat i s ohledem na mezinárodní souvislosti. Už v červnu 1989 se díky masové podpoře opoziční Solidarity zhroutil systém jedné strany v Polsku, v Maďarsku režim skončil v říjnu a 9. listopadu padla berlínská zeď. Zásadní změny se navíc děly v Sovětském svazu v důsledku perestrojky Michaila Gorbačova… Československý režim tak zůstával u moci jako jeden z posledních mohykánů východní Evropy. Naše občanská společnost se jen velmi pomalu probouzela z letargie.

Atentát na charakter obyvatelstva

Většinu obyvatel Československa negativně ovlivnily extrémní historické zkušenosti: mnichovská dohoda v roce 1938, nacistická okupace od roku 1939, vykonstruované politické procesy padesátých let, násilné potlačení pražského jara v srpnu 1968, normalizace od roku 1969... Osmdesátá léta se často popisují jako doba, kdy už národ jako by rezignoval. Disidentů bylo velmi málo a žili v izolaci, takzvaná mlčící většina s nimi nebyla prakticky v žádném kontaktu.


Sousoší věnované obětem komunistického režimu se nachází na pražském Újezdě

Několik desítek let trvající život v totalitě nutně zanechal na duši obyvatelstva velké rány. V psychologických studiích se v této souvislosti dočítáme dokonce o tzv. posttotalitním syndromu, jenž je důsledkem vyrovnání se s prožitým útlakem. Ve společnostech, které zažily totalitu, pozorují psychologové převahu negativních emocí a pesimismu, nízké nebo naopak přebujelé sebevědomí, myšlenkovou rigiditu a naučenou bezmocnost, kdy se jedinci ztotožňují s postoji „my“ versus „oni“, „my“ za nic nemůžeme, „oni“ za nás rozhodují…

Jde o strategie, které lidem pomáhají přežít útlak, ale ve změněných podmínkách se proti nim samým obracejí. „Navyklou pasivitou a negativismem brání rozvoji demokratické samosprávy a otvírají cestu k pohodlným zkratkám ve formě následování populistických a demagogických svodů,“ vysvětluje Martina Klicperová z Psychologického ústavu AV ČR.

Totalitní režimy se u moci udržují kombinací fyzické síly, všudypřítomné propagandy a cíleným neustálým psychologickým nátlakem na obyvatelstvo. „Za extrémní formu atentátu na charakter lze považovat politické procesy. Obětí přitom není jen odsouzený, ale i velká část veřejnosti, kterou morálně mrzačí,“ zdůrazňuje Martina Klicperová.

K lámání charakteru docházelo v Československu opakovaně, mimo jiné za normalizačních prověrek po roce 1969. Lidé byli nuceni na pracovištích explicitně vyjadřovat souhlas s okupací, aby nepřišli o práci a jejich děti o možnost studovat. Postavit se takové hrozbě dokázal málokdo. Podobně destruktivně působila snaha režimu diskreditovat disidenty, nabádat občany k podpisům různých petic, především proti Chartě 77.

„Je paradoxní, že třeba hrubý nacistický nátlak s hrozbou poprav způsobil menší psychologickou deformaci než mírnější přesvědčovací prostředky za komunismu. V praxi se tak u nás ověřila Festingerova teorie, předpovídající velký efekt malého úplatku,“ dodává Martina Klicperová. Zmíněná psychologická teorie vychází z experimentu, v němž lidé dostávali odměnu za lež – jeden, nebo dvacet dolarů. Vlastním lžím nakonec uvěřili spíše ti, kteří dostali jen dolarovku. Proč? Lidé s velkým úplatkem si své nemorální chování snadno zdůvodnili, ale ti, co lhali za malou částku, se vnitřně se svou zradou smiřovali hůře (často přesvědčili sami sebe, že vlastně nelhali). „Dodnes je znát, že u těch, kdo byli ke komunismu loajální, ač z toho ‚nic neměli‘, loajalita mnohdy trvá dodnes, zatímco ti, které štědře odměňoval, bez skrupulí otočili kabát.“  


Památník obětem násilné kolektivizace venkova se nachází poblíž ministerstva zemědělství v Praze

Změna společenského nastavení se buduje dlouho a určitě déle, než si lidé v roce 1989 mysleli, což potvrzují i někteří studentští vůdci. „Devalvace společnosti, kterou komunismus za sebou nechal, je daleko hlubší a ve více sektorech, než jsme si tenkrát uměli představit,“ říká v knize Sto studentských evolucí Šimon Pánek. Podobné jevy přitom vnímá i v sousedních postkomunistických státech. „Vidíme nesebevědomou společnost, lidi, kteří nevěří sami sobě, nevěří svým politikům, nevěří v budoucnost, jsou v zásadě xenofobní, bojí se čehokoli nového, jsou málo mobilní, mají strach, ne jeden strach, ale různé strachy. Hodně se to třeba odráží ve vztahu k uprchlíkům.“

Je u nás demokracie?

O paternalismu a pasivitě postkomunistických společností se píše také v politologické a sociologické literatuře. V devadesátých letech se politologové hodně zabývali teoriemi tzv. přechodů k demokracii (používá se též termín tranzitologie). Tranzicí se míní přechod systému z totalitního (nebo autoritářského) systému k demokratickému. Zkoumá se na úrovni institucí, politické reprezentace, chování aktérů, politické kultury a stavu občanské společnosti.  

„Třicet let od sametové revoluce už se nebavíme o tom, jestli Česká republika demokracií je, nebo není, případně jestli je, nebo není demokracií transformující se. Nyní hovoříme o její kvalitě, případně míře demokratické konsolidace, kterou srovnáváme s jinými, například západoevropskými demokraciemi,“ říká politoložka Petra Guasti, která působí v Sociologickém ústavu AV ČR a v Goetheově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem.

V žebříčcích post-transformačních demokracií (index BTI – Bertelsmann Stiftung Transformation Index) se Česká republika dlouhodobě drží na předních příčkách. Přesto se v posledních pár letech její postavení zhoršilo. Zatímco v roce 2010 dosáhlo Česko v BTI indexu v kategorii „stav demokracie“ hodnoty 9,8 bodu z 10, v roce 2014 to bylo 9,6 a loni 9,4 bodu. Za mírné zhoršování přitom podle hodnotitelů můžou nedávné změny v mediální sféře (propojení politiků a médií) a nejasné přetváření stranického systému.

„Pouze pokud mají občané objektivní informace, může docházet k demokratickému formování vůle,“ komentuje výsledky Petra Guasti. Co se týče stranického systému, ten nebyl v České republice nikdy příliš pevný, většina politických stran se u nás vždy potýkala s vnitřními rozkoly a odštěpeneckými tendencemi. Až zhruba do roku 2010 ale existovala určitá víceméně jasná pravo-levá škála stran s dominantními občanskými a sociálními demokraty, stranami klasického typu s danou strukturou a ideologií. V posledních zhruba sedmi letech ale v Česku vzniklo hned několik subjektů úplně nového typu, jež podle slov svých představitelů nechtějí mít s tradičními stranami nic společného. U některých převažuje autoritativní vedení a spoléhání se na populismus a politický marketing spíše než dlouhodobé strategické utváření politických myšlenek.

Jako velmi úspěšný se ukázal zejména koncept hnutí ANO současného premiéra Andreje Babiše, který ve volbách v roce 2017 získal téměř 30 procent hlasů. ANO se za stranu, jak ji definují politologové, nepovažuje, samo sebe označuje za neideologické hnutí. Zcela záměrně se staví do role antipolitického subjektu, který nabízí správu věcí veřejných odborníky – nikoli politiky (výraz politik nabývá negativní konotace). Petra Guasti používá v této souvislosti termín „technokratický populismus“, vyjádřený heslem „budeme řídit stát jako firmu“.

Technokratické vládnutí

Je současný důraz na odbornickou správu věcí veřejných něčím zcela novým, nebo oprašujeme už dříve vyzkoušené? Koncept technokratického vedení byl silně přítomný mimo jiné v československém režimu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. „Fenomén Babiš nepředstavuje zásadní diskontinuitu s polistopadovým vývojem, případně nějaké antisystémové zaškobrtnutí, které vychýlilo dosud fungující demokratické ekvilibrium, úspěch hnutí ANO je důsledkem a završením vývoje, který se začal psát na stolech prognostiků a v kuloárech osvícených technokratů v komunistickém Československu,“ míní Petr Agha z Ústavu státu a práva AV ČR.

Nová společenská smlouva s občany po potlačeném pražském jaru spočívala v tom, že když se nebudou plést do politiky, režim jim zajistí stabilitu a určitou míru prosperity. Technokratický populismus dnešní doby odmítá tradiční systém politických stran a tvrdí, že problémy by měli řešit nepolitičtí odborníci nezávisle na ideologiích. Pro manažersky řízenou administrativu je výhodnější, když občané zůstávají pasivní a příliš se neangažují. Maximálně jednou za čtyři roky ve volbách.

Tento druh odpolitizované politiky ale vyvolává kritiku, ozývají se hlasy, že se vrací „normalizace“ a postupně narůstající nespokojenost občanské společnosti sílí.

Sametový symbol

V zatím nejviditelnější míře se občanská nespokojenost projevila letos v červnu demonstrací na Letné, které se zúčastnilo čtvrt milionu lidí. Přišlo jich mnohem více, než na jakoukoli protestní akci od dob sametové revoluce.

Podle politoložky Petry Guasti, která spolupracuje na mezinárodním srovnávacím výzkumu demokracií nazvaném V-Dem, je současná mobilizace občanské společnosti pozitivním rysem české demokracie. „Aktuální výzkumy V-Dem ukazují, že aktivní občanská společnost může zabránit případné dekonsolidaci demokracie. Česká společnost stojí na rozcestí, na výběr má maďarskou či polskou neliberální cestu, nebo liberální demokracii, jaké dali přednost v letošních prezidentských volbách občané Slovenska,“ domnívá se Petra Guasti.

Souvislost s aktuálním třicátým výročím se nabízí. Organizátoři demonstrací cíleně pracují s étosem sametové revoluce a znovu připomínají myšlenky Václava Havla. Symbol sametu rezonuje i u protestujících, z nichž mnozí se odvolávají na listopadové ideály.


Lennonova zeď byla a je jedním ze symbolů nesouhlasu s československým komunistickým režimem

Důležitou roli hraje i symbolika samotného data – 17. listopadu. Hlavní svolavatel červnové demonstrace, spolek Milion chvilek pro demokracii, svou úplně první výzvu zveřejnil na Facebooku 17. listopadu 2017, tedy v den 28. výročí sametové revoluce. Za spolkem stojí, podobně jako tehdy 17. listopadu 1989, opět mladí lidé, dnešní dvacátníci.

Tato generace se poprvé zřetelněji projevila už tři roky předtím, v roce 2014 – při 25. výročí revoluce, kdy se konal první ročník happeningu Korzo Národní – Díky, že můžem. V jednom ze svých úvodních prohlášení organizátoři Korza napsali: „Naším cílem je uspořádat důstojnou pozitivní oslavu svobody, která v lidech probudí to dobré, co jsme po 17. listopadu jako společnost získali. Snažíme se vše pojmout takovou formou, aby zaujala i ty, kteří revoluci ani totalitu nezažili.“ Korzo se od té doby koná každoročně, loni se kulturně-vzpomínkové akce na Národní třídě zúčastnilo přibližně 84 tisíc lidí.  

„Ukazuje se to i skrze naše rozhovory s někdejšími studentskými vůdci, kterých jsme se ptali také na názory jejich dětí, že nazrála určitá generační otázka,“ říká Miroslav Vaněk. Po třiceti letech od sametové revoluce dorůstá nová generace nezatížená totalitní minulostí, generace, která za podstatné považuje už úplně jiné problémy než mladí v devadesátých letech. Například stav životního prostředí a klimatická změna – to jsou témata, která pálí dnešní studenty a jimž politici, pro které je symbolem pokroku kouřící komín a síť dálnic, nemají co nabídnout.

Zdá se, že pro tyto mladé lidi se 17. listopad stal významným symbolickým datem, k němuž se vztahují, přestože v té době nežili. A možná právě proto, že s ním nemají přímou zkušenost, si pokládají otázky, které by pamětníky nenapadly. Jak to tenkrát doopravdy bylo? Mělo všechno to dění smysl? Jaký je odkaz 17. listopadu? Co nám může přinést do budoucna? Chceme jej předávat a rozvíjet? Dostaneme se o krok dál, nebo se vydáme jiným směrem?

Článek vyšel v časopise A / Věda a výzkum. Celý text včetně přehledné časové osy si můžete přečíst v elektronické podobě:

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, AV ČR (ilustrační fotografie se inspirují projektem Pamětní místa na komunistický režim)


Licence Creative Commons

Přečtěte si také