Milovická krajina ožívá pod kopyty znovuzrozených praturů

01. 10. 2020

Dlouhá desetiletí sloužila oblast kolem Milovic vojákům, dnes se po ní svobodně prohánějí divocí koně, pratuři a zubři, kteří ji proměňují k nepoznání. Rezervace je rájem velkých kopytníků i unikátní výzkumnou lokalitou. Vydali jsme se do ní spolu s Miloslavem Jirků z Biologického centra AV ČR letos v létě. Teď na podzim tamní příroda hraje všemi barvami a je možná ještě hezčí. Tip na výlet do okolí rezervace přináší aktuální číslo časopisu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Červencové slunce ostře pálí a prudce osvětluje step porostlou nevysokými travami a trsy převážně žlutých a občas modrých květin. První stádo divokých koní vidíme až po několikaminutové jízdě terénním autem. Navzdory svému jménu unaveně a líně polehávají pod skupinou stromů. Není divu, blíží se poledne a je opravdu horko. Cítíme se trochu jako na safari uprostřed Afriky a s nadsázkou vtipkujeme, kdy zpoza stromu vykoukne lev. Samozřejmě žádné až tak cizokrajné zvíře v ten den nespatříme, ale vůbec nám to nevadí, nádherní koně s lesklou hnědou srstí, málo známí rohatí pratuři a mohutní chlupatí zubři nám ho bohatě vynahradí.

Divocí koně pomáhají rezervaci udržovat už pět let.

Ještě před pěti lety všude kolem rostly jen nevzhledné husté vysoké trávy a téměř žádné kvetoucí byliny. Dominantní druhy trav, jako jsou třeba ovsík vyvýšený, třtina křovištní nebo sveřep, vůbec nedaly jiným rostlinám šanci. „Je až překvapivě těžké si představit, jak to tady ještě před pár lety vypadalo. Všude jen vysoká tráva, květin málo, jako not na buben, prosadil se třeba jen řepík, který je dost vysoký, aby se prodral za sluncem, sem tam třezalka či pcháč rolní. Tím nektarodárné byliny končily,“ říká Miloslav Jirků z Biologického centra AV ČR, náš průvodce pastevní rezervací Milovice.

Výhodou velkých kopytníků je, že jim na rozdíl třeba od menších ovcí nebo koz špatně stravitelné trávy chutnají. První stádo divokých koní z anglického Exmooru se do milovické rezervace dostalo začátkem roku 2015, na podzim stejného roku k nim přibyla menší skupina rohatých praturů. Už za pár měsíců se okolní krajina začala měnit.

První a druhý rok ubývalo velkých vzrostlých trav a osmělovaly se byliny, které po dlouhá desetiletí jen živořily v jejich stínu, nebo skrývaly svá semínka v půdě, v takzvané semenné bance. Jakmile dostala semena méně průbojných rostlin životní prostor a vhodné podmínky, vyrostla, aniž by je někdo musel vysévat a sázet.

Miloslav Jirků z Biologického centra AV ČR

Ve třetím roce pastvy se na prvních desítkách hektarů obnovily květnaté louky, po dlouhé absenci se začaly vracet třeba mateřídoušky, pcháč bezlodyžný nebo černýš rolní. „To je moje oblíbená kytka, je velice zajímavá – když ji utrhnete a dáte si ji do herbáře, zčerná. Žije jako poloparazit – někteří botanici ji s nadsázkou označují za ‚Robina Hooda‘ mezi rostlinami. Ke svému růstu využívá dominantní a konkurenčně zdatné trávy, ubírá jim vodu i minerály, čímž je oslabuje, a jakmile uvadne a rozloží se, uvolní do svého okolí velké množství živin dobře dostupných pro ostatní byliny,“ ukazuje nám rostlinu s hustými kuželovitými klasy tmavě růžových květů Miloslav Jirků.

Vzácné květiny a motýli
Nejenže je taková krajina hezčí na pohled, ale především poskytuje vhodné prostředí pro rozmanitá společenstva hmyzu. Různé druhy motýlů či blanokřídlých dávají přednost jiným květinám, a čím více jich je na výběr, tím více druhů motýlů nebo třeba včel se v krajině objevuje. Na ještě nedávno zarostlé plochy bývalého milovického vojenského prostoru se díky velkým kopytníkům vrací například velmi vzácný modrásek hořcový, druh motýla, který ke svému vývoji potřebuje jednu konkrétní hostitelskou bylinu – hořec křížatý.

V Česku patří hořec mezi silně ohrožené druhy. Vyžaduje hodně slunečního svitu a jeho semínka klíčí jen na ploškách holé půdy, na louce porostlé hustou vysokou trávou nějakou dobu přežije, ale nedokáže se množit a časem vymizí. Zároveň ale nesnese ani kosení, protože většinou se louky kosí v době, kdy hořec kvete nebo plodí. Také v kosené louce může přežívat mnoho let, ale bez možnosti tvořit semena časem vyhyne. Díky koním a praturům se mu v Milovicích nabízí ideální stanoviště zbavené vysokých hustých trav, zato s dostatkem řídkých prosluněných trávníků a půdou narušovanou kopyty. „Dobře si prohlédněte listeny v okolí květů hořce, všechny ty malé bílé kuličky jsou vajíčka modráska hořcového,“ ukazuje nám Miloslav Jirků.

Hořec křížatý, hostitelská rostlina modráska hořcového

O kousek dál se snažíme překročit čerstvý trus některého z kopytníků. Kupodivu necítíme žádný zápach a trochu překvapivě hledíme na Miloslava Jirků, který si ke koblížku klekne a sáhne na něj. „Je ještě teplý… Lidé se ošklíbají, ale není důvod. Díky přirozené vláknité stravě mají naši koně zdravý mikrobiom a výborné trávení,“ vysvětluje přírodovědec.

Zkouším na trus také sáhnout a dávám mu za pravdu. Přestože je čerstvý, na ostrém slunci se na něm už stihla vytvořit pevná krusta, takže nijak nešpiní. Pomocí klacíku svrchní vrstvu odkrývám a vidím propletené chodbičky chrobáků. Tito brouci odvádějí velkou práci, když pomáhají odstraňovat trus z povrchu, zpracovávají ho a zahrabávají hluboko do země. Přispívají tím k obnově půdy – zpřístupňují důležitou organickou složku půdním organismům (edafonu) a kořenům rostlin. Právě na výzkum koprofilních chrobáků se zaměřuje jeden z výzkumných projektů, které v Milovicích probíhají.

Jiný se pak soustředí na studium společenstev parazitů koní nezatížených medikací. „Zajímají nás dlouhé časové řady vylučování parazitů v trusu, už teď máme k dispozici jedinečný dvouletý dataset,“ přibližuje Miloslav Jirků výzkum, na němž Biologické centrum AV ČR spolupracuje s Veterinární a farmaceutickou univerzitou Brno a Masarykovou univerzitou. Už první výsledky ukazují rozdíly mezi koňmi žijícími na volné pastvě v Milovicích a těmi v běžných chovech, kteří se pasou jen částečně.

Podle trusu kopytníků biologové poznají, jak se jim daří.

U hospodářských koní už menší množství strongylidních hlístic a dalších parazitů představuje zdravotní riziko a chovatelé je musejí odčervit. Přitom milovičtí hřebci a klisny mají i třikrát více vajíček hlístic a jsou zcela zdraví. „Umějí si s nimi poradit. Jsou v perfektní kondici, mají lesklou srst a každý rok se rodí nová a nová hříbata,“ dodává vědec.

Navazující projekt se nově zaměřuje také na studium potravních preferencí jednotlivých druhů velkých kopytníků. „Jakkoli to může znít překvapivě, něco tak základního, jako je spektrum druhů rostlin, kterými se živí jednotlivé druhy velkých kopytníků, zůstává do značné míry velkou neznámou,“ doplňuje Miloslav Jirků.

Impozantní zubři
Zatím skoro nebyla řeč o dalších velkých milovických kopytnících – o zubrech. Ti totiž žijí o kus dál, v druhé části pastevní rezervace. Uvolňujeme a vracíme zpět elektrický ohradník, vyjíždíme autem ven z první lokality a míříme směrem k Benátkám nad Jizerou, k části rezervace vyhrazené koním a zubrům. Její povrch se trochu od předchozí liší. Je méně přehledný, protože jej částečně pokrývají vzrostlá křoviska znemožňující výhled. Zatímco v první lokalitě byly znatelné vyježděné stezky, v této nejsou, zdoláváme kopečky, zatáčky, rozrytou půdu a velké louže. Drncáme se v autě poměrně dlouho, než narazíme na první zvířata. Nečekaně vjíždíme přímo mezi stádo zubrů, kteří si nás zvědavě prohlížejí. Vypínáme motor a děláme jakoby nic. Chceme, aby si na nás kopytníci zvykli a neutekli.

Jsou to impozantní zvířata, velká, srstnatá. Připadáme si trochu nepatřičně, jako nezvaná návštěva v cizím obývajícím pokoji. Náš průvodce nás vyzývá, ať zůstaneme v autě, kolegyně fotografka tedy zaměřuje objektiv jen otevřeným okýnkem. Zubr opravdu vzbuzuje respekt. Je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem evropského kontinentu. Samci dosahují hmotnosti až 920 kilogramů!

Zubři (na obrázku), koně i pratuři napomáhají rozvoji krajiny tím, že spásají i špatně stravitelné trávy.

V minulosti se zubři vyskytovali od dnešní severovýchodní Francie přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit různému prostředí – lesostepím, stepím v okolí Kaspického moře i listnatým a jehličnatým lesům od pobřeží Baltského moře po vrcholky Alp a Kavkazu. Bohužel, člověku neodolali, ve volné přírodě jím byli vyhubeni (v polské Bělověži v roce 1919 a na Kavkaze roku 1927), přežila jen hrstka zubrů v zoologických zahradách a soukromých rezervacích.

Dnes, téměř po sto letech systematické ochrany, najdeme zubry v pěti desítkách volně žijících stád a populacích, stále častěji však také v rezervacích, jako je ta středočeská. Zubři v Milovicích spásají nejen trávy, ale i dřeviny. Svými těžkými kopyty narušují půdu, a umožňují tak vyklíčit semenům ukrytým v půdě, stejně jako konkurenčně slabým rostlinám, které nedokážou vyklíčit v hustém porostu.

Svou činností rovněž udržují množství větších i menších louží a tůní. K jedné takové tůňce se po vycouvání ze zubřího stáda vydáváme. Vidíme v ní množství larev pakomárů, ale také něco, co připomíná živou mouku. „To jsou dafnie, miniaturní sladkovodní korýši,“ prozrazuje Miloslav Jirků a upozorňuje nás na další pozoruhodnosti. Například žábronožky. Jejich velikost odhaduju zhruba na jeden centimetr, jsou průhledné. Některé mají po bocích modrý váček (samičky s vajíčky), jiné kleštičky na konci ocásku (samečci). Jak se dozvídáme, samičky kladou velké množství velmi odolných vajíček, která jsou schopna přežít i desítky let sucha, vysoké i mrazivé teploty.

Obživlí trilobiti
Žábronožky jsou starobylí korýši, jen málo se liší od svých předků, kteří obývali Zemi před stovkami milionů let! Společně s nimi se v loužích často vyskytují listonozi a je tomu tak i v Milovicích. Listonoha sice hledáme déle, ale nakonec jednoho objevíme. Fascinovaně hledím na podivné stvoření připomínající delší trubičku pokrytou zeleným listem a zakončenou dvojitým vlásčitým ocáskem. Vepředu má jakoby hlavičku se dvěma malýma očkama zakončenou fousky.

Listonoh žije v mělkých tůních a pod krunýřem skrývá více než sto nohou.

Pod krunýřem (co vypadá jako list) se schovává tělo přibližně se stem nohou! Podobně jako žábronožky se na Zemi vyskytují už více než dvě stovky milionů let a řadí se mezi tzv. živoucí fosilie. Ostatně nejsou až tak nepodobní trilobitům, které dnes nacházíme coby zkamenělé svědky prvohor.

Zatímco si u louže pozorně prohlížím živoucí fosilie, Miloslav Jirků vyměňuje fotopasti. Jsou rozmístěné po celé rezervaci a mnohdy vydávají nečekaná svědectví o místním životě. Díky fotopastem tak třeba víme, že v milovické rezervaci dlouhodobě žije šakalí pár, který většinou rok co rok úspěšně vyvádí mláďata, nebo že sem zavítali vlci.

Po všem, co jsme v ten den u Milovic viděli a zažili, začínám pomalu věřit tomu, že snad zpoza stromu opravdu může vykouknout třeba lev. Ale i bez těchto exotických zvířat je krajina zděděná po vojácích a přeměněná v unikátní rezervaci plná neuvěřitelně rozmanitého života. Jak dodává Miloslav Jirků, spousta přírodovědných projektů se v Milovicích rozbíhá, vždyť rezervace funguje teprve šestým rokem. Už teď je ale jisté, že se můžeme těšit na zajímavé výsledky v mnoha biologických oborech.

Slunce dále žhne a za naším autem se zavírá brána. Opouštíme unikátní lokalitu, která patří svobodně žijícím koním, praturům, zubrům, motýlům, divokým včelám, žábronožkám, listonohům a mnoha dalším živočichům.

Rezervaci Milovice můžete obejít kolem dokola a život v ní si prohlédnout z pozorovatelen na několika místech.

Celý článek i další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum.

3/2020 (verze k listování)
3/2020 (verze ke stažení)