Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference

16. 09. 2025

Druhou světovou válku nepřežila většina českých Romů a Sintů, z koncentračních a vyhlazovacích táborů se vrátilo jen šest stovek z nich. Mnozí přišli o celé rodiny a všechen majetek, nikdy se nedočkali odškodnění a společnost neuznala jejich utrpení. S mezigeneračním traumatem se dodnes potýkají i jejich potomci. Na téma romského holokaustu, které dosud přehlížela nejen většinová společnost, ale také historici a pedagogové, upozornila třídenní česko-německá konference, již spolupořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.

Konference se konala od 11. do 13. září 2025 v Praze a Letech u Písku, byla unikátní v tom, že se na její organizaci podíleli sami Romové včetně zástupců potomků druhé a třetí generace přeživších holokaustu. Třídenní událost zahájilo podvečerní promítání dokumentárních snímků v kině Ponrepo, následoval odborný program ve Strakově akademii v Praze a návštěva Památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku.

„Účast na konferenci ze strany romských aktérů chápeme jako skutečně rovnocennou, a to nejen v diskuzích a prezentacích, ale i v přípravě celé akce,“ uvedla historička Renata Berkyová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. „Romská zkušenost v našich očích není pouze symbolická, ale tvoří podstatu toho, jak přistupujeme k uchovávání paměti a připomínání holokaustu, a je klíčová pro autentické porozumění a smysluplnou reflexi minulosti,“ dodala.

Renata Berkyová se v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR věnuje válečné a poválečné historii Romů a Sintů v ČR a politice paměti.

Bolest se přenáší přes generace
Konference začala ve čtvrtek 11. září 2025 v podvečer v kině Ponrepo promítáním dvou dokumentárních filmů. Ještě před projekcí událost zahájila ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Adéla Gjuričová, která uvedla, že česká historiografie má vůči tématu romského holokaustu značný dluh. Teprve v několika posledních letech se mu začali historici systematičtěji věnovat.

První film Když se bolest dědí sleduje osud Rudolfa Murky, jehož otec jako jeden z mála z celé široké rodiny přežil věznění v několika koncentračních táborech. Německý dokument Opustit Osvětim? pak zachycuje cestu skupiny Sintů do polského vyhlazovacího tábora, ve kterém vzpomínají na své předky a jejich utrpení (Sintové jsou etnická skupina žijící převážně v Německu, mluví jazykem, který se podobá romštině, ale je ovlivněn němčinou).

Diskuzi po promítání dokumentárních filmů v kině Ponrepo moderoval Richard Samko z České televize.

Z obou dokumentů byla cítit nejen bolest, jakou si v sobě potomci přeživších nesou, ale také odhodlání tuto zkušenost přetavit v aktivitu. „Naše historie je historií našich rodičů a našich rodin a my jsme zodpovědní za to, aby se o ní mluvilo. Je to povinnost vůči našim předkům,“ upozornila po promítání autorka německého dokumentu Margitta Steinbach, která v roce 2021 spoluzaložila spolek Menda Yek s cílem více zapojit romské a sintské rodiny do práce s pamětí.

O povinnosti a zodpovědnosti vůči předkům hovořil také Rudolf Murka, předseda Spolku Romů a Sintů ČR a člen Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. „Posledních třicet let bojujeme za vznik památníků romského holokaustu na místech původních koncentračních táborů. Není to tak dávno, co je někteří zlehčovali a označovali za jakési pracovní lágry. A já se jich vždycky ptal, jestli ty děti, které v nich umřely, byly taky ‚práce se štítící‘.“

Důstojná připomínka obětí
Teprve v květnu 2024, tedy bezmála 80 let po konci druhé světové války se pro veřejnost otevřel Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku. Stalo se tak poté, co stát až v roce 2018 odkoupil a čtyři roky nato nechal zdemolovat vepřín, který v místech někdejšího lágru stál od sedmdesátých let 20. století. V letech 1942–1943 táborem prošlo téměř 1300 lidí, z nichž nejméně 335 v něm zahynulo (297 z nich byly děti do šesti let), zbytek byl odeslán do větších koncentračních a vyhlazovacích táborů v Polsku a Německu.

Peripetie vzniku na konferenci popsala Jana Kokyová, předsedkyně Výboru pro odškodnění romského holokaustu v ČR a neteř Čeňka Růžičky, který o zřízení památníku a odstranění vepřína usiloval od devadesátých let 20. století.

Lety u Písku
Momentka z pietní návštěvy památníku v Letech u Písku v sobotu 13. září 2025

Ve stejném panelu, který nabídl pohled třetí generace přeživších Romů a Sintů, vystoupil také Giano Weiss. Mladík ze sintské komunity v západoněmeckém Paderbornu se o svůj původ a historii vlastní rodiny začal intenzivně zajímat v 16 letech (v roce 2017), o dva roky později založil Spolek německých Sintů v Paderbornu. Dlouho si pokládal otázku, jak je možné, že se ve městě vůbec nepřipomíná utrpení komunity za druhé světové války, a umínil si, že prosadí vznik důstojného památníku.

Zpočátku narážel na nezájem radnice, a i když se nakonec podařilo ideu památníku prosadit, k podobě jeho návrhu nebyl nikdo z paderbornských Sintů přizván. V Německu na spolkové úrovni došlo k uznání romského holokaustu v osmdesátých letech 20. století, podle zkušenosti Giana Weisse je ale situace v regionech jiná. „Pokud paměť nebude zakotvena lokálně, zůstane abstraktní, bude vzdálená, bude věcí ‚těch druhých‘. I tady u nás docházelo ke genocidě, byla to součást každodennosti,“ dodal.

Splácení dluhu historiografie
Nedávno vyšlo několik zajímavých publikací, které se věnují historii romské komunity za druhé světové války. Jednou z nich je kniha Holokaust a majetková perzekuce Romů v Protektorátu Čechy a Morava Jiřího Smlsala z Historického ústavu AV ČR, jejíž výsledky autor na konferenci představil. Význačným počinem je také loňské vydání knihy Moji lidi, která obsahuje vzpomínky a fotografie z rodinného archivu Jana Hauera, jehož otec byl přeživším holokaustu. Knihu editorsky připravily Renata Berkyová, Kateřina Čapková a Helena Sadílková.

Konference
O mezigeneračním přenosu traumatu hovořily na konferenci Emilie Machálková z Divadla utlačovaných, Juliane Solf z organizace Amcha Deutschland a Margitta Steinbach ze spolku Menda Yek; diskuzi moderoval Frank Reuter z Heidelberské univerzity (zleva).

Za druhé světové války bylo z původních 6500 Romů a Sintů žijících v protektorátu zhruba 4500 deportováno do Osvětimi a stovky dalších do jiných koncentračních táborů. Přežilo necelých šest stovek. Většina Romů, kteří dnes žijí na našem území, jsou potomky těch, kteří do Čech a na Moravu přišli ze Slovenska. Také oni si v sobě nesou traumatickou zkušenost z pronásledování a perzekucí z doby nacismu, ale i z přehlížení a systémové diskriminace trvající po celé 20. století i v současnosti.

Konferenci Dědictví přeživších Romů a Sintů napříč generacemi s podtitulem Uznání, odpovědnost a výzvy 80. let po konci druhé světové války uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Výzkumné centrum anticikanismu na Univerzitě v Heidelbergu. Partnersky se zapojili romisté z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zástupci Výboru pro odškodnění romského holokaustu a Menda Yek (Amcha Foundation, Německo). Záštitu převzali vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková a spolkový zmocněnec pro otázky anticikanismu a pro život Sintů a Romů v Německu Michael Brand.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Kancelář vládní zmocněnkyně (fotografie z konference ve Strakově akademii), Nora Třísková (snímek z Ponrepa), Verena Meier (fotografie z Letů u Písku)

Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference

Přečtěte si také

A / Newsletter