Jazyky se nelze přehltit, tvrdí psycholingvisté z Akademie věd

Lidé, kteří ovládají víc jazyků, jsou flexibilnější a jejich mozek déle odolává demenci. Mechanismy multilingvismu se svým týmem zkoumá Kateřina Chládková z Psychologického ústavu Akademie věd ČR. V A / Magazínu mimo jiné prozradila, proč je dobré se při učení řečí inspirovat u kojenců a batolat.

Včera I was at school a bylo to děsně boring, vypráví asi desetiletá dívka na autobusové zastávce kamarádce. Postarší kolemjdoucí pohoršeně kroutí hlavou a mumlá si cosi o dnešní pomatené mládeži a prznění češtiny. Netuší, že děvče zrovna předvedlo ukázkový code-switching čili přepnutí z jednoho jazyka do jiného během promluvy – typický znak bilingvismu neboli dvojjazyčnosti. A že zaslouží spíš obdiv než opovržení.

„Když někdo skáče mezi řečmi i v rámci jediné věty, je to důkaz, že využívá všechny své kognitivní zdroje na maximum. Mluví třeba česky, ale najednou sáhne po anglické frázi, protože ho napadne dřív, líp se mu vyslovuje nebo se do daného kontextu víc hodí,“ vysvětluje psycholingvistka Kateřina Chládková z Psychologického ústavu AV ČR, která se zabývá osvojováním jazyků.

Kateřina Chládková z Psychologického ústavu AV ČR

Co se při takovém přepínání děje v lidském mozku, se intenzivně zkoumá. Díky tomu už víme, že znalost víc řečí ovlivňuje i strukturu řídicího orgánu. Navíc se ukazuje, že jazyky nejsou v mozku uloženy odděleně, ale sídlí pohromadě a neustále se prolínají. A zdá se, že tento pomyslný šuplík v naší hlavě je tak trochu nafukovací.

„Člověk dokáže pojmout velké množství řečí, pokud je jim dostatečně a vhodným způsobem vystaven. Nelze se jimi přehltit. Ani u dětí vědci neodhalili žádný limit. Například v Ghaně běžně umějí čtyři jazyky, některé dokonce šest,“ popisuje výzkumnice.

Afrika je ostatně kolébkou multilingvismu. Používá se zde zhruba dva tisíce řečí, tedy asi třetina všech jazyků světa. V jediné vesnici se jich tak může mísit i několik desítek. Vícejazyčnost však není výsadou jen tohoto kontinentu. Daří se jí i v Asii a Americe, ale taky v Evropě. Víc než jednu řeč dnes zkrátka ovládá většina světové populace. A Česko není výjimkou – už kvůli slovenštině, němčině a polštině v pohraničí, ale i ruštině u starší generace a angličtině v profesním kontextu.

Hola, mamá, hello, daddy!
Máma mluví třeba španělsky, táta anglicky. Jejich potomek si tak od narození osvojuje oba jazyky – většinou však ne zcela rovnoměrně. Jeden z nich totiž obvykle slyší víc a první slůvko často zazní právě v něm. Nebývá to ale později než u dětí, jejichž rodiče hovoří stejně.

Vícejazyčnost usnadňuje respektovat jinakost, míní vědkyně ze SPEAKin labu, který Kateřina Chládková vede.

„Polští badatelé v loňské studii sledovali stovky monolingvních a bilingvních kojenců a porovnávali, v jakém věku začali žvatlat. Nezjistili mezi nimi žádný rozdíl,“ vyvrací rozšířený mýtus Kateřina Chládková.

Využívání dvojí jazykové výbavy se podle ní u bilingvních dětí mění nejen v čase, ale i v závislosti na situaci. Zatímco v batolecím věku sahají hlavně k řeči toho rodiče, který s nimi tráví nejvíc času, v dalších letech preferují dorozumívací kód školky, školy či kamarádů.

Výhody bilingvismu už jim však nikdo nevezme. A že jich není málo. Vedle toho, že se vícejazyční lidé domluví v mnoha koutech světa, bývají taky flexibilnější, protože jejich mozek umí líp přepínat mezi činnostmi. Výzkumy navíc ukazují, že se u nich dřív rozvíjejí některé sociálně-komunikační dovednosti a uvědomění, že ostatní můžou mít odlišné názory. Kontakt s rozdílnou mluvou, a tudíž i kulturou jim totiž zřejmě usnadňuje přijímat a respektovat jinakost.

Tento jev analyzovala i pražská vědecká skupina SPEAKin lab, kterou Kateřina Chládková vede. Její kolegyně Lucie Válková si do laboratoře pozvala česká monolingvní a bilingvní batolata, kterým básničku v češtině nejprve přečetla rodilá mluvčí a potom žena s francouzským přízvukem. Obě potom malým posluchačům nabídly totožnou hračku. A výsledek? Roční děti z vícejazyčné rodiny měly tendenci vzít si ji i od osoby s cizím přízvukem, kdežto ty monolingvní se spíš obrátily k ženě, která mluvila běžnější češtinou. Podobné sklony pak s Natálií Kikoťovou našly i u předškoláků při výběru kamaráda.

„Jazykově podmíněné preference máme už od útlého věku a mnohdy si je neseme až do dospělosti. Pestřejší verbální a kulturní zkušenost nám ale může pomoct tyto předsudky oslabit,“ míní badatelka.

Alzheimer musí počkat
Vícejazyčnost má zjevné benefity i ve stáří. Podle některých studií totiž dokáže fakt, že se lidé během života učili nebo používali víc řečí, oddálit nástup neurodegenerativních onemocnění až o pět let.

Z nedávného výzkumu napříč zeměmi Evropské unie zase vyplynulo, že multilingvismus zpomaluje stárnutí mozku. A čím víc jazyků člověk umí, tím je rozdíl ve srovnání s jeho monolingvními vrstevníky markantnější.

I proto se devízu v podobě znalosti druhé řeči hned od plenek snaží svým potomkům dát do vínku stále víc párů ze stejného jazykového prostředí. Čeští rodiče se například rozhodnou, že matka bude s dítětem mluvit pouze svou mateřštinou, zatímco otec výhradně anglicky.

Psycholingvisté takové strategie kvitují – jsou přesvědčeni, že k úspěchu stačí, když se v tomto módu rodina cítí příjemně. Ani přízvuk dospělého v cizím jazyce není nutně překážkou. Dítě zkrátka získá ohromný dar další řeči prakticky zadarmo. Rodič, který se v komunikaci s potomkem vzdá mateřštiny, by ale měl počítat s tím, že druhý jazyk bývá méně emočně nabitý.

Senzory, kabely a audiovizuální technika patří k základnímu vybavení psycholingvistické laboratoře.

„Snáz se v něm třeba mluví sprostě, protože si člověk tolik neuvědomuje sílu slov. Zato když nám někdo nadává v rodné řeči, zasáhne nás to víc než v té cizí, i když jí rozumíme. Emoce prostě v každém jazyce fungují trochu jinak,“ upozorňuje Kateřina Chládková.

S kolegyní Kateřinou Cook se věnují i otázce, zda může vícejazyčné zázemí pomáhat dětem s dědičným rizikem dyslexie. Aktuální poznatky totiž naznačují, že nejde jen o potíže se čtením a psaním, ale že jejich původ souvisí s odlišným zpracováním řečového signálu už v kojeneckém věku. Právě rozmanitější verbální zkušenost by podle jedné z hypotéz mohla mít na děti s dispozicemi k dyslexii pozitivní vliv. A její platnost nyní vědkyně ze SPEAKin labu ověřují na českých miminkách.

Má ale simultánní bilingvismus – čili osvojování dvou jazyků od narození nebo raného dětství zároveň – vůbec nějaké stinné stránky? Něco by se našlo, nicméně žádné jobovky nečekejte. Bilingvnímu dítěti může například déle trvat, než si na požádání vybaví slova z konkrétního jazyka. Když na něj tedy vybafnete, ať vám během minuty vyjmenuje co nejvíc výrazů začínajících na „k“ v jedné z řečí, kterou ovládá, pravděpodobně dopadne hůř než jeho stejně starý monolingvní kamarád. Ne však proto, že by mělo menší slovní zásobu. Jen se mu v hlavě hlásí o slovo oba jazyky současně.

Korálek ke korálku
Známé přísloví praví: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. A vědci s ním v mnohém souhlasí. S každým dalším jazykem si totiž osvojujeme i novou kulturu a její specifika, což může dle zjištění výzkumníků do jisté míry proměňovat i naši osobnost.

Řady experimentů se děti účastní na klíně své mámy.

Dokládá to mimo jiné několik let stará americká studie, v níž měly japonské přistěhovalkyně plynně hovořící japonsky i anglicky vyplnit dvě varianty psychologického dotazníku. Když pracovaly s mateřštinou, zdály se usedlejší a víc orientované na domácnost, zatímco v angličtině byly průbojnější a cílevědomější.

Díky cizím řečem si tedy člověk nezkouší jen nová slova, ale částečně i jiné způsoby myšlení. A kdy si jazykový (potažmo osobnostní) repertoár začít rozšiřovat? Kateřina Chládková věří, že čím dřív, tím líp. Klidně už ve školce. Ideálně však způsobem, který připomíná přirozený proces osvojování mateřštiny. Zpočátku stačí děti jazykem obklopit při běžných činnostech a nechat je naslouchat jeho melodii a rytmu.

„Naladěním se na jeho zvuk si vytvoří pomyslný provázek, na který můžou později navlékat jednotlivé korálky – tedy slova a gramatická pravidla. Bez pevné nitě by se jim mohly kdykoli rozsypat. Melodické a rytmické vzorce taky značí vztahy mezi částmi vět, což dětem výrazně ulehčí další práci,“ objasňuje psycholingvistka.

Dobrými pomocníky jsou proto (podobně jako při sžívání se s mateřštinou) říkanky či písničky a tleskání nebo podupávání do rytmu. I zapojení těla totiž usnadňuje pronikání do nové řeči.

Malý účastník výzkumu poslouchá mluvčí s přízvukem a bez něj. Vědci sledují, od které si vezme hračku.

Text jako brzda
S písmenky je naopak lepší počkat, protože odvádějí pozornost od melodie. Pro předškoláky či čerstvé školáky, kteří se teprve učí číst a psát v mateřštině, by navíc práce s textem v dalším jazyce mohla být spíš matoucí. První psaná učebnice by se jim tak podle Kateřiny Chládkové měla dostat do ruky až po několika letech kontaktu se zvukovou stránkou řeči. Ostatně i v mateřštině nejprve posloucháme, pak mluvíme a teprve po víc než pěti letech opatrně vstupujeme do světa čtení a psaní.

České děti, které podle nových rámcových vzdělávacích programů čeká od září 2027 povinná angličtina už od první třídy, by se tak s její psanou formou klidně mohly setkat až kolem páté třídy.

V raných fázích výuky řeči není na místě ani nucené biflování slovíček, známkování překladů nebo brzký důraz na mluvení. Smysluplnější je zapojit nový jazyk do předmětů, jako jsou výtvarná, hudební či tělesná výchova. Kantor během hodiny jednoduše mluví anglicky, a žáci se tak s řečí seznamují mimoděk, bez drilu a stresu.

„Můj syn měl v angličtině předmět pracovní činnosti, při němž vyráběli budky pro ptáčky. Dlouho si ani neuvědomoval, že si vlastně osvojuje další jazyk. A fungovalo to skvěle,“ vzpomíná Kateřina Chládková.

Reakce dětí na jazykové podněty vědci měří pomocí speciálních čepiček.

„Co jste se dneska v anglině naučili?“ vyzvídají rádi rodiče, když potomci dorazí ze školy domů. Přesně tuto otázku přitom vědkyně doporučuje raději vynechat. Přehnaným tlakem na výkon se totiž vytrácí motivace. Z téhož důvodu není radno dítka vehementně opravovat, když si třeba ne úplně bezchybně prozpěvují zahraniční songy.

Jak tedy vztah k cizím jazykům pěstovat tak, aby je to bavilo? Například společným sledováním a komentováním zahraničních pohádek a filmů v původním znění, z nichž neznámé výrazy nasávají jako houby. Pro mladší generaci můžou být překvapivě silným zdrojem i interaktivní počítačové hry. Samozřejmě v rozumné míře.

Nečekejte však zázraky – když dceru nebo syna párkrát do týdne posadíte před televizi či počítač, do roka pravděpodobně „fluent in English“ nebudou. Vedle ale určitě nešlápnete, když jim ukážete, proč se řeči hodí a co se s nimi dá zažít – třeba skrze cestování nebo vyprávění si o jiných zemích, jejich jídle, zvycích a dalších reáliích. Právě zvědavost a zaujetí bývají tím nejsilnějším motorem jazykového rozvoje.

Čepičky jsou poseté senzory, které snímají mozkovou aktivitu.

Přízvuk na škodu?
Anglicky umí na celém světě zhruba jeden a půl miliardy lidí, rodilí mluvčí však tvoří jen asi čtvrtinu z tohoto počtu. Naprostá většina „spíkrů“ tedy komunikuje s cizím přízvukem, učitele angličtiny nevyjímaje.

Zda to nějak ovlivňuje porozumění, zajímalo v dalším experimentu výzkumnici Moniku Kučerovou. Jedné skupině předškoláků četly anglickou pohádku dvě britské učitelky, druhé dvojice Češek a třetí jedna Britka a jedna Češka. Poté vědkyně testovaly, kolik nových slov z vyprávění žáčci identifikují v následném úkolu. „Všechny tři skupiny měly srovnatelné výsledky. Vypadá to tedy, že předškoláci rozpoznají nové výrazy bez ohledu na to, jaký přízvuk jejich učitel má,“ shrnuje Kateřina Chládková.

Čechům se podle ní relativně snadněji dorozumívá v příbuzné slovenštině, polštině nebo chorvatštině. Pojmout jejich slovní zásobu a gramatiku je ale pro nás často složitější než u řečí vzdálenějších, u nichž nemáme tak silnou potřebu následovat české výrazy a pravidla.

Zvukově nám zase může sedět například italština. Má totiž pravidelný rytmus, výraznou melodii, kterou nelze přeslechnout, a češtině blízkou skladbu samohlásek a souhlásek.

Jako u mámy v břiše
Představte si, že ponoříte hlavu do kýble s vodou a snažíte se poslouchat, co si lidé kolem vás říkají. Zhruba takto vnímá zvuky zvenčí zatím nenarozené miminko v matčině břiše. Přes plodovou vodu, v níž si spokojeně plave, sice nerozumí konkrétním slovům ani větám, jasně ale cítí intonaci, rytmus a melodii řeči. A právě to mu poslouží jako odrazový můstek k rozvíjení mateřštiny.

Podobné naladění se na zvuk samotný by podle vědců mohlo ulehčit i učení v dospělosti. Naštěstí to ovšem neznamená, že by člověk musel strávit devět měsíců s hlavou v kýblu. Takzvaný prenatální poslech cizí řeči si lze vyzkoušet třeba ve výukové aplikaci Mooveez, která vychází ze současných poznatků o tom, jak si novorozenci osvojují mateřštinu.

„Dospělí mají sklon lovit v cizím jazyce známé výrazy, což je odvádí od jeho rytmu. Kdyby ho alespoň pár týdnů poslouchali v přefiltrované formě, líp by se s melodií sžili. Pak by jim mohl jít do hlavy snáz,“ poukazuje Kateřina Chládková, která se se svým týmem na vývoji aplikace podílela. 

Psycholingvisté ze SPEAKin labu zkoumají taky osvojování cizích jazyků v dospělosti.

Inspirovat se u miminek se podle ní dospělým vyplatí i v dalších fázích učení. A jelikož kojenci po narození celé měsíce jen bedlivě naslouchají řeči v její přirozené podobě, měli by se i „dospěláci“ zkusit vydat stejným směrem a vystavit se cílovému jazyku alespoň na půl hodinu denně. Aniž by se mu však snažili porozumět. Opakovaným poslechem, třeba oblíbeného podcastu, postupně začnou v hovoru rozlišovat jednotlivá slova či obraty a chápat souvislosti.

„Ba ba ba, ga ga ga,“ žvatlají běžně zhruba půlroční dítka. I tuto aktivitu se hodí při studiu cizí řeči v dospělosti od nejmenších okopírovat. „S mluvením není dobré otálet, ale nemusí jít hned o slova. Klidně nejprve zkuste někde v soukromí daný jazyk imitovat, hrát si s jeho intonací. Prostě si jen tak žvatlat. I to vám pomůže se rozmluvit,“ doporučuje vědkyně a dodává, že zásadní je nebát se chyb.

Malé děti jich v mateřštině nasekají nespočet – a přesto ji nakonec ovládnou na jedničku. Částečně právě díky mýlkám. Když totiž vykomunikují něco jiného, než zamýšlely, dostává jejich mozek nenahraditelnou zpětnou vazbu, která je posouvá dál.

Maor, nebo Malajec
Joseph Conrad. Tak se jmenoval anglicky píšící spisovatel polského původu, který tvořil na přelomu 19. a 20. století. Jazyk jeho románů byl vybroušený, Conradova mluvená angličtina však pokulhávala. Zřejmě proto, že se ji naučil především z textů, což mu později znesnadnilo proniknout do živé mluvy. Do jaké míry po něm pojmenovaný fenomén platí, se snaží ověřit i SPEAKin lab.

„Náš výzkum naznačuje, že psaná podoba cizího jazyka může blokovat naši schopnost cítit jeho rytmus. Máme pak tendenci novou řeč neustále srovnávat s mateřštinou, což je v rané fázi nežádoucí. Když tedy výuku zahájíme čtením učebnic, jak bývá zvykem, jdeme na to z opačného konce,“ říká Kateřina Chládková.

V jednom z experimentů pustil její tým českým dobrovolníkům pětiminutovou nahrávku v maorštině. Zatímco jedna skupina ji pouze poslouchala, druhá měla k dispozici i různé typy přepisu. Potom vědci všem přehráli jiné věty v maorštině a ve zvukově velmi podobné malajštině – tentokrát ovšem v přefiltrovaných verzích, aby nebylo rozumět jednotlivým slovům, a respondenti se tak museli spolehnout jen na rytmus a melodii. Jejich úkolem bylo poznat, který z jazyků zazněl v úvodní části. A výsledky hovořily jasně: skupina, která původně viděla i psanou formu, dopadla hůř než ti, kteří byli odkázáni pouze na sluch.

Kateřina Chládková (uprostřed) s částí svého týmu (zleva): Michaelou Svobodou, Monikou Kučerovou, Martinou Dvořákovou a Marošem Filipem

„I dospělý mozek se tedy dokáže naladit na zvukovou stránku řeči obdobně jako miminka v břiše. Jen mu to jde líp tehdy, když do procesu nevstupují písmenka,“ konstatuje výzkumnice.

Proto taky podle ní dává smysl v počátečních fázích sledovat filmy bez titulků – nutí nás soustředit se na čtení, což oslabuje dovednost naslouchat jazyku a pustit si pod kůži jeho rytmus. A ta je pro jeho zvládnutí zjevně mnohem důležitější než třeba věk, v němž se do studia pustíme. Mozek si totiž schopnost vytvářet nové spoje, což je předpokladem pro učení, zachovává po celý život. Maorštinu tak může vstřebat teenager i šedesátník. Jen mladšímu to zpravidla půjde o něco rychleji.

Nabízí se otázka, zda jsou lidé bez hudebního sluchu při učení cizích řečí v nevýhodě. Jednoznačnou odpověď zatím vědci nemají. Dostupná zjištění ale nahrávají tomu, že pokud takoví jedinci začnou tradičně, tedy s učebnicí v ruce, může pro ně být průnik do dalšího jazyka složitější. Půjdou-li však po vzoru novorozenců cestou hojného poslechu, neměl by být ani slabší cit pro hudbu překážkou.

„Věřte, že když se někdo dokázal naučit mateřštinu, nemůže být dřevo na jazyky. Novou řeč zkrátka může ovládnout kdokoli a v jakémkoli věku. Stačí jen vydat se vhodnou cestou,“ uzavírá badatelka s úsměvem.

Kateřina Chládková, M.A., Ph.D. Psychologický ústav AV ČR Deset let působila na univerzitách v Nizozemsku a Německu. Od roku 2018 pracuje na Filozofické fakultě UK a v Psychologickém ústavu AV ČR, kde taky založila vlastní výzkumnou skupinu SPEAKin lab. Zkoumá zejména vývoj mateřského jazyka od prenatálního období, jazykové učení a adaptaci v dětství a dospělosti či sociální aspekty řečové komunikace. V roce 2022 získala Prémii Otto Wichterleho pro vynikající mladé vědce a vědkyně, o rok později prémii Lumina quaeruntur na podporu pětiletého týmového výzkumu mozku a rytmu řeči. Spolupracovala na přípravě aplikace Mooveez pro výuku jazyků u dospělých. Společně se třemi dětmi pomáhá manželovi budovat ciderii na jihu Čech.

Článek vyšel pod názvem Kolik řečí umíš… v A / Magazínu 1/2026:

1/2026 (verze k listování)
1/2026 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Černoch Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Přečtěte si také

• Panelstory po česku aneb Příběh tuzemských sídlišť očima vědců
• Hledá se talent. Umět rozpoznat nadané děti je klíčové, tvrdí ekonomky
• Think-tank IDEA provádí voliče předvolebními programy hlavních stran a hnutí
• Stát v pasti: dopady pandemie na postoje, důvěru a chování veřejnosti
• K dárkům a protislužbám jsou Češi nejtolerantnější z EU, říká socioložka
• Zrak má z pohledu evoluce výborný poměr cena–výkon, říká Filip Děchtěrenko
• Sociologové zjišťovali, jakým překážkám čelí čeští podnikatelé a podnikatelky
• Unikátní sociologický výzkum odhaluje korupci z pohledu samotných aktérů
• Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy
• Konference SYRI: Jak zvýšit odolnost společnosti po covidu a v době konfliktů?