Půda by mohla být náš trumf v boji s klimatem, říká bioložka

Pro hrstky zeminy vyráží do Arktidy i spálených lesů. Právě půda by totiž podle Veroniky Jílkové z Biologického centra Akademie věd ČR mohla lidstvu pomoct v boji s globálním oteplováním. Kvůli čemu se musela naučit střílet z kulovnice a proč je hmota, po které chodíme, tak důležitá, prozradila v nejnovějším čísle A / Magazínu.

Kdy jste měla naposledy ruce od hlíny?

Zrovna včera, když jsem krmila žížaly ve vermikompostéru, který mám v kanceláři. Do bytu se mi bohužel tento úžasný vynález, v němž se bioodpad přeměňuje na hnojivo, nevejde. Tak si holt ohryzky nebo slupky od banánů nosím v krabičce do práce. Čerstvé zbytky vždycky rukama promíchám se substrátem, aby se hmota hezky provzdušnila. Pak chvíli sleduju, jak se holky cpou.

Myslíte žížaly?

Ano, říkám jim tak, ačkoli biologicky to úplně nesedí – jsou to hermafroditi, takže mají obě pohlaví. V horním patře kompostéru jich žije i několik tisíc. Proženou bioodpad svým trávicím traktem a vytvoří dokonalou zeminu pro pěstování rostlin. Jen je potřeba pravidelně prohazovat jednotlivá patra a čas od času stočit žížalí čaj.

Předpokládám, že ne k uhašení žízně.

To opravdu nikoli. Jde o výluh, který stéká do spodní nádoby. Běžně ho používám jako tekutou výživu při zahradničení. A když ho mám nadbytek, distribuuju ho známým a kolegům.

S opravdovým čajem tedy nemá nic společného?

S tím černým maximálně barvu, na základě čehož pojmenování zřejmě vzniklo. Pít ho ale vážně nezkoušejte, byť k tomu název svádí. V pokušení bývají hlavně děti. Na každé naší popularizační akci je to pro ně největší lákadlo – všechny chtějí ochutnat. Musíme bedlivě hlídat, aby si nějaký malý zvědavec potají neusrknul. Nemuselo by mu to udělat dobře.

Veronika Jílková z Biologického centra AV ČR (CC)

Neodradil by ho zápach?

Kdepak. Pokud vermikompostujete správně, celé zařízení ani sama tekutina vůbec nesmrdí. Klidně ho můžete mít i uprostřed obýváku a ani o něm nevíte. Dnes už se dokonce prodávají stylové kousky, které krásně zapadnou do interiéru. Jen žížaly nesmíte překrmovat – nestíhaly by vše zpracovat, bioodpad by začal zahnívat…

… a kompost by letěl z bytu, design nedesign.

Takový odér už byste asi doma pravda nechtěla. Jinak ale vermikompostování vřele doporučuju. Je to geniální způsob, jak zužitkovat zbytky. Vzniklý substrát a žížalí čaj totiž na zahradě účinkují skvěle. Potvrdila to i naše nedávná občanská studie. Patnáct dobrovolníků v ní pěstovalo rajčata a hrášek a podle našich instrukcí přidávali tyto přísady v různých poměrech do hlíny.

Jak se zelenině dařilo?

Efekt na růst a produkci plodin byl obrovský. Žížaly zkrátka dokážou divy. I proto na ně nedám dopustit a hýčkám si je. Někdy jim třeba na přilepšenou nosím kávovou sedlinu, na které pořádně ujíždějí.

Žížaly rády mlsají kofein?

Lógr jim zjevně chutná. Většinou ho přepracují daleko rychleji než cokoli jiného. Asi se jim jemně namletá zrnka dobře polykají. Navíc jsou plná dusíku, který milují. Nepředstavujte si ale, že jsou po kávě jako utržené z řetězu. Jen o něco radostněji dělají to, co umějí nejlíp – ozdravují půdu.

Žížaly ve vermikompostéru umějí zužitkovat běžný rostlinný odpad z domácnosti.

Půda je středobodem vašeho bádání. Jak je na tom ta česká?

Kdybyste se ptala hned po revoluci, odpověď by zněla notně havlovsky: naše půda nevzkvétá. S nástupem komunismu ve čtyřicátých letech minulého století ji státní orgány vyvlastnily od sedláků, kteří k ní měli vztah, a během čtyři dekády trvajícího režimu ji devastovalo intenzivní zemědělství a agrochemikálie. Jelo se prostě vabank, jen aby se dodržely plány a sklidila se úroda, bez ohledu na budoucnost.

Splnit pětiletku za čtyři roky – sen každého soudruha.

Přesně tak. Po pádu železné opony jsme se naštěstí velice rychle chytli za nos a uvědomili si, že půdu potřebujeme. Dnes už se jí tedy díky řadě změn vede lépe, ačkoli ideální to ještě zdaleka není.

A když nahlédneme za hranice?

Třeba v západní Evropě jsou na tom velmi dobře. Stačí jen vyjet do sousedního Rakouska a rozdíl je patrný na první pohled – zatímco u nás běžně vídáme rozsáhlé lány, tam malé plochy políček s různými plodinami pravidelně střídají meze. To podporuje biodiverzitu a zemi pak tolik neohrožuje větrná a vodní eroze. V celosvětovém měřítku je ale nyní zhruba čtvrtina veškerého půdního fondu poškozená. Ne vždy však vinou lidí – mnohde za problémy stojí extrémní klimatické podmínky.

Že by tedy lidstvo doslova ztrácelo půdu pod nohama?

Možná v rozvojových státech. Ty vyspělé už naštěstí pochopily, co je živí. Vždyť pětadevadesát procent veškeré produkce potravin pochází právě z ní, ať už se jedná o plodiny samotné, nebo maso zvířat, která jimi krmíme. A když si ji zničíme, za našeho života se nová zázračně neobjeví. Než se totiž zvětralá matečná hornina působením živých organismů promění v pouhý jeden centimetr tlustou vrstvu skutečné půdy, trvá to zhruba dvě stě let. Nezbývá nám proto nic jiného než se pokusit postupně ozdravit to, co jsme poničili.

Až 95 % veškeré produkce potravin vzešlo z půdy, ať už se jedná o plodiny samotné, nebo maso zvířat, která jimi krmíme.

Existuje nějaký zaručený lék?

Určitě pomáhá rozčlenit krajinu na menší celky a proložit je mezemi, důležité je taky omezit pojezdy těžké techniky, aby se povrch nadměrně neudusával. Nejlepší medicínou je však dodat do země organickou hmotu. Ta funguje jako houba, která v ní fixuje vodu a živiny. Vedle toho je potravou řady organismů a podílí se na tvorbě agregátů, tedy drobných hrudek hlíny. Kolem nich se potom tvoří chodbičky, jimiž může proudit vzduch a voda. Prostě organická hmota nad zlato!

Máte na mysli třeba hnůj?

Ten je super, jenže s postupným ústupem od živočišné produkce je nedostatek statkových hnojiv – mrvy nebo močůvky. Zahrádkáři si vystačí s kompostem, na velkých lánech se ale živiny pořád doplňují hlavně chemií. Hledání ekologických alternativ je tak stále na pořadu dne. Nadějně vypadá například hydrolyzát z kuřecího peří, což je laicky řečeno takový rozvar.

Čeká snad česká pole kropení tímto bujonem?

V optimálním případě ano. Ve spolupráci s Ústavem chemických procesů AV ČR jsme testovali vliv tohoto doplňku na kvalitu půdy a produkci plodin a výsledky byly vynikající. Peří se totiž skládá z keratinu, jehož základem je dusík. Když se rozvaří, vznikne tekutina plná bílkovin a aminokyselin, která na rostliny působí jako okamžitá vzpruha. Úplná dusíkatá bomba.

Máme peří nazbyt na její výrobu?

To si pište. Tohoto odpadu z drůbežáren je u nás enormní množství a těžko se likviduje. Hydrolyzát z něj by přitom mohl krásně nahradit umělá minerální hnojiva. Snažíme se proto, aby se tato technologie brzy dostala z laboratoří do běžné zemědělské praxe. Pořád by nicméně šlo spíš o rychlou svačinku pro rostliny. Abychom půdu skutečně uzdravili, musíme do ní neustále dodávat i poctivou organickou hmotu. Jinak to v ní zkrátka nebude žít. A bez nájemníků by nedělala, co má.

Oživování zemědělské půdy hydrolyzátem z kuřecího peří je ekologickou alternativou chemických hnojiv.

Zdravá půda musí být obydlená?

A jak! V jediné hrstce najdete víc organismů, než je lidí na celé planetě. Nejrušněji bývá do deseti centimetrů pod povrchem. Živá složka půdy neboli edafon zahrnuje vše od bakterií a hub přes roztoče, vířníky nebo chvostoskoky po žížaly a krtky.

Věru různorodá parta.

Ti všichni pomáhají držet zemi pohromadě v potřebných hrudkách. Hlavně ale slouží coby jakýsi trávicí systém, protože rozkládají odumřelou organickou hmotu na živiny dostupné pro rostliny. Mimochodem, do atmosféry se při tomto procesu ročně uvolní asi desetkrát víc oxidu uhličitého než spalováním ropy a uhlí.

Což nezní moc ekologicky.

Na první dobrou možná, jenže půda na rozdíl od fosilních paliv dokáže uhlík taky nasávat zpět. Rostliny si totiž berou CO₂ z atmosféry na tvorbu stonků, listů a kořenů. Edafon ho po jejich rozkladu zase „vydechne“ zpátky do vzduchu.

Jinými slovy nula od nuly pojde?

Než se do toho začal motat člověk s kácením lesů nebo intenzivní orbou, bylo půdní uhlíkové účetnictví celkem vyrovnané. Dneska ale naším přičiněním výdaje často převyšují příjmy. Naštěstí má půda taky schopnost v sobě uhlík dlouhodobě ukládat. Po oceánech je dokonce největší zásobárnou tohoto prvku na světě. A vše nasvědčuje tomu, že by se ho do ní mohlo vejít ještě daleko víc.

To by se lidstvu docela hodilo, že?

Velmi. Kdybychom přebytečný uhlík ze vzduchu zvládli bezpečně „uklidit“ pod zem, snížila by se jeho koncentrace v atmosféře. Což by mohl být náš trumf v boji s globálním oteplováním.

„V jediné hrstce zdravé půdy najdete víc organismů, než je lidí na celé planetě. Nejrušněji bývá do deseti centimetrů pod povrchem,“ říká bioložka. (CC)

Jenže jak na to?

Ukládání neboli sekvestraci podporuje třeba právě zmiňované doplňování organické hmoty. Ta se v zemi může stabilizovat vazbou na minerální částice, jako je například jíl, případně se schová přímo v půdních hrudkách. Pro hladové organismy je pak rázem hůř dostupná, jen tak ji nesežerou a uhlík díky tomu zůstane v těchto slepencích uzamčený mnohem déle.

I proto platí hnojit, hnojit a hnojit?

Jednoznačně, ale organicky. Na míru sekvestrace uhlíku má však vliv i podloží, teplota nebo rostlinná skladba. Zásadní roli přitom hrají lesy a travní ekosystémy. Zkoumali jsme i různé typy lesů a ukázalo se, že ty listnaté jsou v tomto ohledu efektivnější. Taky platí, že čím víc žížal v zemi přebývá, tím víc uhlíku se v ní hromadí. Pokud všem těmto poznatkům přizpůsobíme péči o krajinu, získáme v půdě neuvěřitelně mocného spojence proti klimatické změně. Nicméně určitě nejde o bezedný zásobník. Její uhlíková kapacita závisí na minerálním složení, zrnitosti a podobně.

A nemůže se nám tahle „schovka“ jednou vymstít?

Nebojte se. Že by si země jednoho dne řekla „A dost!“ a zahájila proti nám náhlou uhlíkovou invazi, podle mě vážně nehrozí.

To by ovšem byl perfektní námět pro sci-fi film.

V kině by to asi vypadalo atraktivně, jenže my se raději držíme reality. Hledáme cesty, jak půdě ukládání usnadnit, a zjišťujeme, co všechno proces ovlivňuje, abychom zemědělcům a lesníkům dali konkrétní doporučení. Velký potenciál má podle našich výsledků pyrogenní uhlík, který vzniká spalováním biomasy.

Třeba když hoří les?

Ano. Ukrývají ho v sobě spálené zbytky jehličí, dřeva, listů i trávy. Přišli jsme na to, že se v zemi umí velmi dobře „zabydlet“ a držet se v ní. Ještě se tím budeme zabývat detailněji, ale už teď je jasné, že oheň půdě svědčí. A nejen kvůli uhlíku.

Při spalování biomasy se do půdy ukládá pyrogenní uhlík.

Myslela jsem, že požár je odvěký nepřítel přírody.

Je to spíš naopak – oheň jí umožňuje úplný restart. S popelem se pod povrch dostanou okamžitě dostupné živiny, půda se ozdraví a všechno zase začne bujet. Když se tedy les pravidelně a kontrolovaně vypaluje, je to pro něj něco jako wellness. Nestihne se v něm totiž nakupit moc opadu, takže vypukne jen malý požár, z něhož se ekosystém rychle zotaví. Ve střední Evropě se však tento styl moc nerazí, opad se v porostech hromadí, a když potom blafne, bývá to tragédie.

Jako například před čtyřmi lety v Českém Švýcarsku?

Správně. Požár, který ohrožuje životy a majetek, už samozřejmě v pořádku není. Mimochodem právě na tamní pískovcové plošiny šplháme se speciálním povolením správy národního parku odebírat vzorky pyrogenního uhlíku.

Podobné túry asi vyžadují slušnou fyzičku, ne?

Vyškrábat se nahoru roklí mimo cesty s krosnou plnou nářadí na zádech opravdu bývá docela záhul. Pohorky jsou naprostá nutnost. Ta dřina ale za fantastický výhled z míst, kam se běžný turista nedostane, nesporně stojí. Jenže výšlapem to logicky nekončí a ani odběr není zrovna „easy“. Používáme vrtací sondy, jimiž si můžeme nabrat různě hluboké profily, a pak si materiál naporcujeme podle toho, co nás zajímá. Potíž je, že sonda se mnohdy zarazí o kořen nebo kámen, takže přijdou na řadu krumpáče a rýče.

Ty taky taháte s sebou?

Bez nich by to nešlo. A bez hrubé síly už vůbec ne. Proto mám v týmu hodně mužů – sama nebo s pomocí kolegyň bych to prostě nevykopala. Je to sice zřejmě genderově nekorektní, ale na většinu výjezdů do terénu se mnou chlapi zkrátka musejí. (smích)

Co potom s takhle těžce vydobytými vzorky děláte?

Stanovujeme v nich obsah uhlíku, zjišťujeme, jakým způsobem je v půdě uložený, měříme obsahy živin, aktivitu mikroorganismů… Možností je spousta. Vedle spálenišť nás zajímají i jiná extrémní prostředí, třeba předpolí ledovce. Tato místa fungují jako jednoduché přírodní laboratoře, kde jsou všechny procesy ořezané na kost. Můžeme tak snáz pochopit základní pravidla sekvestrace.

Pomocí sond vědci odebírají vzorky půdy, které potom v laboratoři analyzují. (CC)

Vyrážíte bádat i do polárních oblastí?

Mimo jiné. Náš výzkum na Špicberkách ve vysoké Arktidě například odhalil, že uhlík se do půdy deponuje relativně brzy po ústupu ledovce – v řádech let. Na holé zemi se totiž velmi záhy tvoří tenký povlak se sinicemi a řasami, které produkují biomasu. Díky tomu se substrát rychle oživí a začne „vysávat“ CO₂ z atmosféry.

Na takové cesty se asi jen tak nezapomíná. Co vám nejvíc utkvělo?

Na Špicberkách jsem byla už dvakrát a pokaždé to byla neuvěřitelná zkušenost. Hned po příjezdu na polární stanici musí každý projít výcvikem s kulovnicí, aby se zvládl ubránit případnému útoku ledního medvěda, kterých je tam plno. Jsou samozřejmě chránění, ale člověk musí umět v krajní situaci jednat. Takže jakmile jsem si odložila batoh, už jsem běžela na střelnici.

Jak vám to šlo?

Docela obstojně. Mířili jsme na terč vestoje, vkleče i vleže, aby nás zvíře nepřekvapilo v žádné pozici. A dařilo se mi. Možná proto, že už jsem dřív na jedné skautské akci, kde jsme si hráli na výsadkáře unikající před fašisty, zkoušela střelbu ze samopalu.

Medvědů jste se tedy, hádám, nebála.

Nějak jsem si nepřipouštěla, že by nás mohli ohrozit. Prostě jsme se jim dle instrukcí snažili vyhýbat. Jeden z nás vždycky hlídal, jestli se šelma neblíží, a pokud ano, vydali jsme se jiným směrem. V oblasti nejsou žádné stromy, takže člověk naštěstí vidí opravdu daleko.

Měla jste na stráži i čas se kochat?

Rozhodně. V tomto ohledu se mi ovšem nejvíc osvědčily plavby plachetnicí, kterou jsme objížděli jinak nepřístupné lokality. Dostali jsme se tak až k ledovci, což byla učiněná nádhera. S lodí mám ale spojenou i nejhorší vzpomínku z celé expedice.

Bádání v laboratoři občas vystřídají i dobrodružnější zážitky v terénu. (CC)

Podělíte se o ni?

Když jsme se na cestě zpět plavili na katamaránu do hlavního města, zastihla nás bouře a vlny s plavidlem házely několik metrů nahoru a dolů. Trvalo to tři hodiny a nebylo pasažéra, který by nezvracel. Mořskou nemoc jsem tehdy měla poprvé a upřímně doufám, že naposled. Všechny ostatní nepříjemnosti z jiných výjezdů proti tomuhle zážitku blednou.

Ještě někde vám snad nebylo zrovna do smíchu?

Ve srovnání s touto hororovou plavbou to byly úplné prkotiny. Ve Švédsku jsme se třeba brodili rašeliništi, kde si nás solidně podaly muchničky. Měli jsme sice na ochranu klobouky se síťkami, jenže ty potvory jsou tak malé, že očky jednoduše proletí. Byli jsme pokousaní od hlavy až k patě. Přitom jsme se strategicky drželi v okolí kolegy, který kouřil, což by je mělo odpuzovat. Žádná hrůza to ovšem nebyla – na hmyzí štípance jsem víc než zvyklá.

Jak to? Chutnáte tak moc komárům?

Ani ne, ale mnoho let jsem se zabývala lesními mravenci a jejich vlivem na půdu. Psala jsem o nich bakalářskou práci, diplomku i disertaci. A takový výzkum se neobejde bez častých návštěv mravenišť.

Jejich obyvatelé asi nebyli moc nadšení.

Není se čemu divit. Taky byste moc nejásala, kdyby se vám někdo pořád vrtal v bytě. Pro vzorky jsem obvykle jezdila na horu Kleť v Blanském lese, kde je největší kolonie lesních mravenců ve střední Evropě. Žije jich tam několik miliard. Ačkoli jsem si pokaždé poctivě zasoukala kalhoty do ponožek, stejně mě vždycky pokousali. Nemám jim to ale ani v nejmenším za zlé – jen se bránili.

Láska k nim a k žížalám z vás úplně čiší. Měla jste pro ně slabost už v dětství?

Tehdy mě tito živočichové trochu míjeli, jejich genialitu jsem objevila až v dospělosti. Každopádně přírodu obecně jsem coby holka z jihočeské vesnice ráda měla. S kamarádkami jsme si i založily klub a vyrážely společně na výpravy, vedly si kroniku a četly foglarovky.

Veroniku Jílkovou to k přírodě táhlo odjakživa. (CC)

Biologie tedy byla jasná volba?

K té jsem se musela propracovat. Jako malá jsem chtěla být po babičce učitelkou. Zhruba ve dvanácti letech mě zase chytly romány o starověkém Egyptě a nadchla jsem se pro archeologii. Brzy mi nicméně došlo, že dostat se přímo ke zkoumání pyramid není ani trochu jednoduché. A tak jsem se asi ve třetím ročníku na gymplu rozhodla, že budu raději zachraňovat deštné pralesy. Po maturitě jsem proto nastoupila na přírodovědu.

Na pralesy ale nakonec nedošlo.

Vůbec. Když jsem se totiž dozvěděla, co všechno výjezdy obnášejí, rozmyslela jsem si to. Místo toho jsem objevila mravence a ti mě postupně přivedli až k půdní biologii. A neměnila bych. Jsem ve svém živlu.

Co děláte, když máte padla a chcete vypnout?

Hodně čtu – hlavně severskou krimi a romány na motivy skutečných událostí. Nedávno jsem třeba přelouskala trilogii Šikmý kostel od Karin Lednické. Taky miluju cestování. S přítelem jsme v poslední době projeli Island a Skotsko, letos jsme zase vyrazili do Laponska. Baví nás jak návštěvy památek, tak putování krajinou s krosnou na zádech. Hlavu si spolehlivě vyčistím i prací na zahradě.

S vašimi znalostmi musíte být nejzdatnější pěstitelka široko daleko!

Možná bych i byla, jenže chalupu máme padesát kilometrů od domova a zajistit záhonům denní zálivku by bylo dost náročné. Realizuju se tedy alespoň na balkoně našeho bytu, kde se starám o rajčata a bylinky. A rostou jako z vody. Však jim taky pěkně podstrojuju – hnojím je substrátem z vermikompostéru a výluhem z něj, občas použiju biouhel nebo popel z krbu dovezený z chalupy. Rozhodně hodlám vyzkoušet i hydrolyzát z peří.

Svůj obor vážně nezapřete. Máte ještě nějakou profesní deformaci?

Asi ne, snad jen že místo chlebíčků návštěvám nutím žížalí čaj. Nabízím ho totiž všem a všude. (smích)

Rozhovor vyšel pod názvem Půda nad zlato v A / Magazínu 3/2026.

3/2026 (verze k listování)
3/2026 (verze ke stažení)

A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Chcete každé jeho vydání dostat přímo do schránky? Napište si o předplatné zdarma na adresu predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Černoch Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Jana Plavec; Shutterstock

Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Chemická zbraň v žihadle aneb Anatomie včelího bodnutí
• Evropou se šíří šakali. Přispívá k tomu člověk, zastavit je můžou vlci
• Střevní mikrobiom miluje vlákninu. Potvrzují to i tasemnice
• Vědci objevili v Etiopii nový druh bělozubky. Je lehčí než kostka cukru
• Mazané borelie. Vědci detailně popsali první okamžiky infekce lymské boreliózy
• Vzpomínky na Afriku aneb Co může ukrývat gorilí trus
• Zelené zlato: ovlivňují pěstování chmele v Česku klimatické změny?
• Dokonalá krása antarktických řas. Čím uchvátily rozsivky českou bioložku?
• Přijdeme o třepotání motýlích křídel nad rozkvetlou loukou?
• Jarní zásilka plná zdraví. Jak pupeny stromů léčí?