Pravěké želví puzzle aneb Jak paleontologové zkoumají krunýře

Želvy naši planetu obývají už více než dvě stovky milionů let, a to v téměř nezměněné podobě. Jaký je příběh bizarně vyhlížejícího živočicha, který obstál ve zkoušce evoluce? A co kosti těchto obojživelníků můžou prozradit o vývoji planety? „Jaký druh se kdysi pohyboval ve zdejší krajině, je dalším dílkem do mozaiky, který dokresluje informaci o dávném klimatu,“ říká paleontolog Milan Chroust z Geologického ústavu Akademie věd ČR. Spolu s ním jsme se v A / Magazínu vydali na cestu až do prvohor.

Kdysi dávno severoameričtí Indiáni věřili, že žijí na zádech obrovské želvy, která pomohla zachránit lidstvo po velké potopě, však také své domovině říkají Želví ostrov. Představa hinduistů byla podobná. I v jejich mytologii se toto zvíře objevuje coby vesmírný pilíř, který brání ponoření světa do moře.

Starým Číňanům zase krunýř připomínal vypouklou nebeskou klenbu a spodní strana plochou zemi. Želva byla v Číně rovněž tradičně považována za jednoho ze čtyř bájných tvorů obdařených duší – spolu s drakem, fénixem a jednorožcem. Ona jediná přitom opravdu existuje. Jak přišla ke svému působivému vzezření, které jí zajistilo místo v legendách?

Po stopách evoluce
Přesuňme se v čase do svrchního triasu, konkrétně doby před 210 miliony let. Na planetě panovalo teplé a suché klima, pevnina měla pouštní charakter a nad krajinou se proháněly silné větry. Zapršelo jen občas, zato mohutně a půda se proměnila v bláto, které v horkých denních teplotách ztvrdlo na kámen. Oceány tehdy ovládali vodní ještěři, ve vzduchu se proháněli ptakoještěři a na souši dominovali dinosauři. Ostatně z tohoto období pochází známá teropodí stopa z lomu Krákorka nedaleko Červeného Kostelce, jeden z mála dokladů dinosaurů u nás.

„O kus dál, na území dnešního Německa, které patřilo stále ještě k jednomu jedinému superkontinentu Pangee, žil robustní, asi metr dlouhý, obrněný živočich rodu Proganochelys. A vypadal… skoro stejně jako moderní želvy,“ říká paleobiolog Milan Chroust z Geologického ústavu AV ČR.

Milan Chroust z Geologického ústavu AV ČR (CC)

Chceme-li vystopovat, kdy a proč mu příroda nadělila takové specifické tělo, je potřeba hledat ještě hlouběji v minulosti. Vodítkem by mohl být tvor z doby zhruba před 260 miliony let – Eunotosaurus africanus. Želvu ovšem nepřipomínal ani v nejmenším, vyhlížel spíš jako ještěrka s obřím zploštělým břichem. K čemu mu sloužilo? Zní to zvláštně, ale k obraně. Výrazně do stran prodloužená a rozšířená žebra pomáhala tomuto zástupci primitivních prvohorních plazů vytvářet oporu pro hrabavé nohy. Díky kombinaci mohutného sketetu a silných končetin se zřejmě dokázal celkem rychle ukrýt do písečných nor před predátory.

Hledá se kost
Nicméně odborníci se v posledních letech přiklánějí k tomu, že eunotosaurové nejsou přímými předky želv, jen u nich došlo ke stejnému evolučnímu kroku vyplývajícímu z podobného stylu života. Více světla do problematiky vnesl až objev „dědečka želv“, respektive fosilií polovodního druhu Pappochelys rosinae, v Německu, který před 240 miliony let už disponoval zárodky břišního krunýře.

A ještě jasněji ve věci udělal o 20 milionů let mladší rod Odontochelys nalezený v Číně, jenž podle všeho obýval mělká moře. Jeho břišní krunýř je již plně vyvinutý, a dokonce se u něho našly i náznaky krunýře hřbetního. Jak Milan Chroust vysvětluje, původně ho zřejmě měl, ale postupem času se zmenšil: „Důvodem mohlo být, že plaval nejčastěji na hladině a bylo potřeba odrážet hlavně útoky zespodu, od žraloků.“

Schéma znázorňující pravděpodobný vývoj želvího krunýře

Shrňme si to chronologicky: hrabavá pouštní ještěrka s širokým hrudním košem, pak pomalu do vody: bahenní „dědeček želv“ a po něm plně vyvinutý mořský plaz s funkční břišní ochranou. A najednou bum: suchozemský celoobrněný tank. Něco tady nehraje. Pocházejí tedy želví předci z moře, anebo ze souše? „Stále se neví. Mezi vědci probíhá soutěž, kdo najde chybějící článek skládačky a potvrdí tu či onu teorii,“ krčí rameny Milan Chroust.

Fosilní hlavolamy
Jako puzzle vůbec vypadá i sama práce paleontologů. Zkamenělá želví kostra, kterou návštěvníci můžou obdivovat za sklem například v expozici Okna do pravěku v pražském Národním muzeu, je výsledkem dlouhé snahy odborníků sestavit celistvý skelet z původní hromádky střepů. Na rozdíl od dinosauřího materiálu, kterého je v Česku poskrovnu, fosilních želv jsou v muzejních archivech plné krabice. A mnohde teprve čekají na zpracování.

Moderní paleontologie dnes přirozeně využívá pokročilých nástrojů. „Naposledy jsem třeba od kolegů dostal banánovku plnou kousků krunýřů, ukázalo se, že to jsou dohromady namíchané tři různé druhy želv. Každý fragment se musí naskenovat, udělat 3D model. Nakonec je virtuálně skládám k sobě,“ vykládá vědec, který se specializuje hlavně na třetihorní želvy.

Sestavování fosilního skeletu občas připomíná skládání puzzle.

Jak se ale ve změti úlomků vyznat? V tomto ohledu má Milan Chroust výhodu. Některé kousky totiž nesou drobnou nápovědu. Krunýř vznikl jako experiment přírody vložit vnitřní orgány do pevné schránky – tvoří ji zploštělá, navzájem srostlá žebra. Okraje jednotlivých kostí lemují švy, na něž ve většině případů nasedají štítky obsahující keratin – podobné složení mají kopyta, nehty či chlupy. Keratinové destičky pravěkých tvorů se obvykle nedochovaly. Co po nich ale zůstalo, jsou otisky v kosti. Mapy takových jizviček při hledání pasujícího dílku do skládačky napomáhají.

Na jednom místě
„Jenže co naplat. Když jsem objížděl různá muzea po Evropě, zjistil jsem, že želvích krunýřů je všude tolik, že je nezvládnu sestavit a popsat sám,“ přiznává badatel. A tak vznikl nápad vytvořit elektronickou databázi. Turtle Evolution Database (TED) je výsledkem česko-polské spolupráce Milana Chrousta s kolegou z Polské akademie věd Tomaszem Szczygielskim.

Spustili ji na konci loňského roku a je volně dostupná jak odborníkům, tak zájemcům z řad veřejnosti. Obsahuje klíčové informace o nálezech včetně map a geologického stáří, detailní fotografie i digitalizované 3D modely některých exemplářů. „Sdílím svá metadata, čímž jednak podporuji paleontologickou komunitu, a zároveň doufám, že na této platformě vznikne další spolupráce,“ dodává český vědec.

TED mimo jiné reaguje i na nejednotnost v historických podkladech, mnohé jsou psány jazykem vědy platným v předminulém století, tedy německy, případně národními jazyky – česky a polsky. Tím pádem jsou pro mezinárodní výzkumníky nedostupné.

Další motivací pro tvůrce databáze byla i snaha napravit dávné taxonomické omyly. V minulosti se běžně stávalo, že jakmile někdo objevil fosilii, prostě jí dal nový latinský název. Jenže takto narostl fylogenetický strom znázorňující evoluci želv do obřích rozměrů a spousta rozlišně určených exemplářů ve skutečnosti patřila jednomu druhu.

Evropa kolébkou rozmanitosti
Byť je dnes tendence množství popsaných druhů spíše redukovat, i tak člověk čas od času narazí na nějaký dosud nezjištěný. To je případ i nedávno klasifikované Manourie morly, nalezené před jedenatřiceti lety v hnědouhelných dolech Ahníkov na Mostecku. Půlmetrová suchozemská želva obývala před 20 miliony let evropské bažinaté pralesy, na konci třetihor se kvůli ochlazení postupně přesouvala za lepšími životními podmínkami, až nakonec dorazila do jihovýchodní Asie, kde její příbuzní přežívají dodnes.

Experti se proto čím dál víc zabývají myšlenkou, že právě Evropa mohla být v minulosti kolébkou živočišné diverzity. „Jaký druh se pohyboval ve zdejší krajině, je navíc dalším dílkem do mozaiky, který dokresluje informaci o dávném klimatu,“ objasňuje Milan Chroust.

Manouria morla si před 20 miliony let ráda pochutnala třeba na houbách.

Střední Evropa si prošla kdejakými podnebnými podmínkami. Bylo tu pouštní sucho během triasu, deštné pralesy v třetihorách a mezitím, v nejmladších druhohorách, dokonce i moře. V té době, zhruba před 90 miliony let, se na velké části českého území rozléhalo takzvané křídové moře. A v něm plavala rozličná obří stvoření, želvy nevyjímaje.

Na Bílé hoře u Prahy či v Milovicích ve středních Čechách se našly zkamenělé pozůstatky zástupců čeledi Protostegidae, kam patří i známý archelon, pětimetrový koráb podobající se dnešním karetám.

Již zmíněné Mostecko je pak bohaté na doklady bizarního tvora s názvem Rafetus bohemicus, třetihorního prapředka současných sladkovodních kožnatek. Jejich záda nepokrývají keratinové destičky, ale celý krunýř mají potažený kůží. V Břešťanech jich v jílovitém podloží spočívají desítky a jsou dalším důkazem toho, že naše končiny byly hotspotem pro vznik nových druhů. Na změnu klimatu citlivé, dnes prakticky vyhubené kožnatky Swinhoeovy (ví se jen o několika samcích, samice již vymřely) a ohrožené kožnatky eufratské žijí už jen v Asii a na Blízkém východě.

Z důležitých českých nalezišť zmiňme ještě Koněpruské jeskyně, kam kosterní pozůstatky živočichů spláchla voda z okolní krajiny. Objevují se mezi nimi fosilie želvy bahenní. „Je to mladý materiál, sedm set až sto třicet tisíc let starý, ve stejné době Zemi už obývali mamuti,“ přibližuje Milan Chroust. Želva bahenní je aktuálně jediný původní druh stále žijící v Česku, byť také kriticky ohrožený a málokde ji člověk spatří na vlastní oči. „Želvy nádherné, které pravděpodobně nejčastěji zahlédneme u rybníků nebo jezer, jsou invazní druh, který u nás vypustili chovatelé a daří se mu tu,“ doplňuje vědec.

Srovnání původní evropské želvy bahenní (vlevo) s invazní želvou nádhernou

Prach, krumpáč a kladívko
„Kdesi poblíže Chebu byl můj bývalý žák náhodou přítomen vypáčení velkého pařezu na mýtině,“ vyprávěl geolog Antonín Frič v roce 1893 v časopise Vesmír, jak se kdysi také mohlo přijít k pěknému úlovku. Tenkrát pařez ze země vydolovali pomocí střelného prachu. „Když prach a kouř vymizel, nalezl řečený pán mezi úlomky sladkovodního vápence zub nosorožce Aceratherium a úlomek hrudní desky veliké želvy zemské.“

Řadu fosilního bohatství odkryly krumpáče či lopaty strojů, ať už při těžbě keramických jílů, kamene pro stavbu budov nebo v hnědouhelných dolech. Zlatý věk paleontologických nálezů se překvapivě odehrál již před mnoha desítkami let. „Tehdy se vše ještě dělalo ručně, takže když těžař rozloupl kámen, rovnou viděl zkamenělý krunýř. Dnes těží technika, která horninu rozemele a není šance si fosilie všimnout,“ poznamenává Milan Chroust.

Česká legislativa, která by vzácné zkameněliny bezpodmínečně chránila, bohužel není tak propracovaná ani přísná jako v případě archeologických nalezišť. „Nová trasa metra se například hloubí skrze prvohorní vrstvy, tam by mohla být spousta trilobitů a vůbec dokladů prvohorní fauny,“ uvádí badatel, „jenže stroje horninu většinou odvezou na haldu a pak je to vesměs na nadšencích, jestli se v ní chtějí pohrabat.“ Organizovaný záchranný průzkum je vzhledem k množství materiálu nedostatečný.

Mapa Česka a okolí s nejdůležitějšími nálezovými lokalitami

Není to tak ale všude. Třeba ve Španělsku je paleontologická prospekce povinná. Zrovna tak se tam ovšem všechny nalezené fosilní poklady musejí odevzdat státu, kdežto u nás je v praxi běžné, že si sběratelé svůj objev bez úhony ponechávají. Mezi nimi a akademickou obcí panují dobré vztahy: vědci s laickými hledači pokladů konzultují jejich nálezy a nechávají jim je a sběratelé odborníky na oplátku informují o zajímavých nových lokalitách.

Před sto třiatřiceti lety se u Chebu použil střelný prach. Jak se stopy minulosti odkrývají dnes? Milan Chroust sice převážně zkoumá historické nálezy, již uložené v muzeích, ale do terénu si také občas rád zajede, konkrétně do polské druhohorní lokality Miedary. „Každý si vybere svůj metr čtvereční a ten postupně odkopává. V červené vrstvě nic moc nebývá, v zelené je hodně rybích šupin a pod ní je superzelená, kde jsou velké kosti,“ prozrazuje. Našel krční obratle a žebra notosaura, předchůdce známé „lochnesky“ plesiosaura, či zuby mastodonsaura, obřího obojživelníka. Na želvy zde ovšem moc štěstí neměl.

Lačnost na úkor mýtů
Pozůstatky fascinujících zvířat stále čekají hluboko ukryté pod zemí na své objevitele. Dřív nebo později někdo najde i poslední dílky do evoluční skládačky. Snad se toho dočkají i přeživší zástupci řádu Testudines. Vyhlídky želv jsou totiž smutné, lidskou činností jejich populace rychle mizejí.

Velkým nepřítelem želv je člověk. Spousta z nich se ocitá na tržišti, ať už kvůli svému masu, nebo krunýři.

Jde jednak o změnu životních podmínek vlivem znečištění oceánů či ubývajícího přirozeného prostředí, ale také o přízemnější důvody. Zcela přesně je popsal už Antonín Frič na konci 19. století: „V celku lze pozorovati, že rodu želv pořáde na velikosti ubývalo, což zajisté i dále potrvá, neboť člověk všude, kam vnikne, brzo vyhubí těžkopádné tvory ty, jsa lačným jejich výborného masa.“

Na čínském trhu je po něm velká poptávka. Želví maso i vejce se v Asii považují za delikatesu. Prášek z rozdrceného krunýře je zase tajnou přísadou mnoha „léčiv“. Paradoxně tak téže místo, kde se traduje hluboká úcta k bájnému tvorovi, stojí i za jeho decimováním.

Příroda želvy vybavila obrněným tělem, které zdokonalovala po dvě stovky milionů let. Chránit se krunýřem se ukázalo jako dobrá strategie. Jenže zároveň je i jejich slabinou. Člověka totiž až příliš láká pod něj proniknout.

Článek vyšel pod názvem Pravěké želví puzzle v A / Magazínu 1/2026:

1/2026 (verze k listování)
1/2026 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Jana Kuřátková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Černoch Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Milan Chroust; TED; Encyclopedia Britannica; Shutterstock
Za poskytnutí prostor pro fotografování děkujeme expozici Okna do pravěku v Národním muzeu v Praze

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons. 

Přečtěte si také

• Ničivým zemětřesením předcházejí tiché, ale přitom důležité pohyby
• Malý, ale mocný: měsíc Enceladus cvičí s magnetickým polem obřího Saturnu
• Stoleté zkameněliny želv z Česka a Polska ožívají v nové digitální databázi
• Derecho a downbursty: když si bouře podají ruce a plivou vichr
• Díky sopkám existuje na naší planetě život, říká vulkanolog Lukáš Krmíček
• Jak předpovědět blesk? Pomoci by mohl i model elektrizace oblačnosti
• Hydrochemik Martin Pivokonský zkoumá, jak zlepšit úpravu a čištění vody
• Skalní řícení: nebezpečí hrozí i turistům, pomáhají geologické výzkumy
• Rašeliniště nezadrží vodu tak dobře jako běžná půda v lese, zjistili hydrologové
• Česká stopa ve vesmíru: sonda JUICE odstartuje k ledovým měsícům Jupiteru