Nová kniha nabízí pohled na středoevropské pomníky a památníky holokaustu

28. 11. 2025

První pomníky nebo památníky holokaustu vznikaly už krátce po druhé světové válce. Další vlna následovala po roce 1989 a trvá dodnes. Každý rok u nás přibude až deset nových míst paměti. Vzdávají hold především židovským obětem, ale čím dál častěji také umučeným lidem z řad romské komunity a z dalších, pro nacisty nežádoucích skupin. Problematice se věnuje kniha Pomníky a památníky holokaustu ve střední Evropě, představená ve středu 26. listopadu 2025 v Knihovně Václava Havla. Editorkou je Eva Janáčová z Ústavu dějin umění AV ČR, publikaci vydala nakladatelství Academia a Artefactum.

Michaela Lauscherová (dnes Vidláková) se narodila na konci roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Byla ještě malá holčička, když se v prosinci 1942 i s rodiči dostala do ghetta v Terezíně. Hrůzy války se jim všem naštěstí podařilo překonat a dnes zůstává ve svých téměř 89 letech jednou z posledních přeživších holokaustu u nás. Památníky vnímá jako důležitá místa paměti.

Jejímu srdci blízký je například ten v pražské Pinkasově synagoze, který patří k nejstarším svého druhu v celé Evropě. „Vrací jména lidem, kteří nemají ani hrob, těm, jejichž popel nebyl zachován,“ řekla v debatě k uvedení knihy Michaela Vidláková.

„Ovšem je tady ještě jeden důležitý památník, a to Strom terezínských dětí. Zasadily ho tehdy děti, jako jsem byla já. Většina z nich nepřežila, ale ten strom dlouho ano,“ dodala Michaela Vidláková (vzpomínku na její maminku Irmu Lauscherovou, která se o strom coby učitelka terezínských dětí starala, si můžete přečíst ve Zpravodaji Památníku Terezín). Javor fatálně poškodily povodně v roce 2002, naštěstí se podařilo včas odebrat sazeničky a potomci původní dřeviny nyní rostou na několika místech světa.

Památník v Pinkasově synagoze
Autory unikátního návrhu památníku v pražské Pinkasově synagoze byli malíři Václav Boštík a Jiří John.

Téma aktuální i citlivé
„I osmdesát let po skončení druhé světové války zůstává téma holokaustu a jeho připomínky ve veřejném prostoru neustále živé a aktuální,“ řekl při uvedení knihy Jiří Drahoš, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR. „Diskuze o způsobech zachování paměti, ale také o interpretaci těchto historických událostí a symbolickém, vizuálním či materiálním ztvárnění traumatu holokaustu jsou často po odborné i společenské stránce velmi citlivým tématem,“ dodal.

Senátor a bývalý předseda Akademie věd ČR z let 2009–2017 zmínil, že nové památníky nebo pamětní desky vznikají v České republice dodnes. K některým teprve musel dozrát čas. S velkým časovým odstupem – prakticky až v posledních letech – se například začaly objevovat monumenty upomínající na romské oběti (přečtěte si k tématu text Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference).

„Největším symbolem holokaustu spáchaného na protektorátních Romech jsou Lety u Písku. Zároveň jsou ale i symbolem zanedbání až týrání romské paměti, které nastalo po válce,“ řekla historička z Muzea romské kultury Tereza Richtáriková. Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku se pro veřejnost otevřel až v květnu 2024, tedy 79 let po konci války. Mohlo k tomu dojít až poté, co stát v roce 2018 odkoupil vepřín, který v místech někdejšího lágru fungoval od sedmdesátých let 20. století. V roce 2022 šly jeho budovy konečně k zemi.

Obálka knihy
Knihu vydala v listopadu 2025 nakladatelství Academia a Artefactum.

Budapešťské boty a Berlín
Kniha obsahuje pojednání nejen o českých, ale i o zahraničních památnících. Mluvilo se o nich rovněž při debatě v Knihovně Václava Havla. Michaela Vidláková považuje za nesmírně silné místo venkovní monument v Budapešti na břehu Dunaje, sestávající z 60 párů kovových bot různých velikostí a stylů. Tereza Richtáriková zmínila památník a muzeum holokaustu v Berlíně.

Další z diskutujících, ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, pak publikum seznámil s poměrně novým, pro něj velmi působivým monumentem v místě vyhlazovacího tábora Belzec, nedaleko polsko-ukrajinské hranice. Tábor je méně známý, protože po něm prakticky nezbyli žádní přeživší, kteří by na něj vzpomínali. O to tísnivější je atmosféra na místě, kde návštěvník cítí hrůzu ticha a prázdnoty na každém kroku.

Memento pro další generace
„Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí doplněnými o data a místa jejich úmrtí. Představují svébytný způsob kombinace materiality a snahy o zachování paměti na jednu z největších tragédií dvacátého století,“ shrnula editorka knihy Eva Janáčová z Ústavu dějin umění AV ČR. „Slouží jako připomínka těch nejhrůznějších činů, které si lidská mysl neumí často ani představit, a zároveň jako nepřehlédnutelná výstraha pro současné i budoucí generace,“ dodala.

Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu, podpořeného grantovým projektem „Zachování paměti. Poválečná reflexe holokaustu v pomníkové tvorbě a výtvarném umění“ (program NAKI III Ministerstva kultury ČR). Vyšla také v anglickém jazyce v nakladatelství De Gruyter pod názvem Holocaust Monuments and Memorials in Central Europe.

Kapitoly v knize jsou rozmanité. Některé jsou výhradně odborné a odkazují na bohaté archivní prameny či primární zdroje, jiné nabývají spíše esejistické povahy nebo vycházejí z osobních zkušeností a zážitků. Stylová pluralita odráží bohatost a různorodost pomníků a památníků holokaustu v regionu střední Evropy.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Anežka Pithartová (Ústav dějin umění AV ČR), Wikimedia
Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Uvedení knihy a diskuze se zúčastnili (zleva): editorka knihy Eva Janáčová, pamětnice Michaela Vidláková, ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek a historička Muzea romské kultury Tereza Richtáriková.

Michaela Lauscherová (dnes Vidláková) se narodila na konci roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Jako malá holčička byla v roce 1942 i s rodiči deportována do ghetta v Terezíně.

Michaela Vidláková zůstává ve svých téměř 89 letech jednou z posledních přeživších holokaustu u nás. Památníky vnímá jako důležitá místa paměti.

Srdci Michaely Vidlákové blízký je památník v pražské Pinkasově synagoze, který patří k nejstarším svého druhu v celé Evropě. „Vrací jména lidem, kteří nemají ani hrob, těm, jejichž popel nebyl zachován,“ řekla v debatě k uvedení knihy.

Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu, podpořeného grantovým projektem Zachování paměti. Poválečná reflexe holokaustu v pomníkové tvorbě a výtvarném umění (program NAKI III Ministerstva kultury ČR).

Kapitoly v knize jsou rozmanité. Některé jsou výhradně odborné a odkazují na bohaté archivní prameny či primární zdroje, jiné nabývají spíše esejistické povahy nebo vycházejí z osobních zkušeností a zážitků. Stylová pluralita odráží bohatost a různorodost pomníků a památníků holokaustu v regionu střední Evropy.

Kniha Pomníky a památníky holokaustu ve střední Evropě byla představena ve středu 26. listopadu 2025 v Knihovně Václava Havla.

„I osmdesát let po skončení druhé světové války zůstává téma holokaustu a jeho připomínky ve veřejném prostoru neustále živé a aktuální,“ řekl při uvedení knihy Jiří Drahoš, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR.

„Největším symbolem holokaustu spáchaného na protektorátních Romech jsou Lety u Písku. Zároveň jsou ale i symbolem zanedbání až týrání romské paměti, které nastalo po válce,“ řekla historička z Muzea romské kultury Tereza Richtáriková.

Kniha obsahuje pojednání nejen o českých, ale i o zahraničních památnících. Mluvilo se o nich rovněž při debatě v Knihovně Václava Havla. Michaela Vidláková považuje za nesmírně silné místo venkovní monument v Budapešti na břehu Dunaje, sestávající z 60 párů kovových bot.

Nová kniha nabízí pohled na středoevropské pomníky a památníky holokaustu

Uvedení knihy a diskuze se zúčastnili (zleva): editorka knihy Eva Janáčová, pamětnice Michaela Vidláková, ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek a historička Muzea romské kultury Tereza Richtáriková.

Michaela Lauscherová (dnes Vidláková) se narodila na konci roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Jako malá holčička byla v roce 1942 i s rodiči deportována do ghetta v Terezíně.

Michaela Vidláková zůstává ve svých téměř 89 letech jednou z posledních přeživších holokaustu u nás. Památníky vnímá jako důležitá místa paměti.

Srdci Michaely Vidlákové blízký je památník v pražské Pinkasově synagoze, který patří k nejstarším svého druhu v celé Evropě. „Vrací jména lidem, kteří nemají ani hrob, těm, jejichž popel nebyl zachován,“ řekla v debatě k uvedení knihy.

Uvedení knihy doprovodila diskuze.

Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu, podpořeného grantovým projektem Zachování paměti. Poválečná reflexe holokaustu v pomníkové tvorbě a výtvarném umění (program NAKI III Ministerstva kultury ČR).

Kniha Pomníky a památníky holokaustu ve střední Evropě byla představena ve středu 26. listopadu 2025 v Knihovně Václava Havla.

Michaela Vidláková a Jan Roubínek

„I osmdesát let po skončení druhé světové války zůstává téma holokaustu a jeho připomínky ve veřejném prostoru neustále živé a aktuální,“ řekl při uvedení knihy Jiří Drahoš, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR.

„Největším symbolem holokaustu spáchaného na protektorátních Romech jsou Lety u Písku. Zároveň jsou ale i symbolem zanedbání až týrání romské paměti, které nastalo po válce,“ řekla historička z Muzea romské kultury Tereza Richtáriková.

Přečtěte si také

A / Newsletter