Karlovarsko je domovem lidí z mnoha zemí, říká Petr Bednařík z Akademie věd

Při odsunu v roce 1946 opustilo Karlovarsko více než 350 000 Němců. Místo nich sem přicházeli lidé nejen z vnitrozemí a ze Slovenska, ale třeba také z Rumunska, Bulharska nebo Volyně. Jak se z obyvatel z různých koutů Evropy i světa utvářela nová společnost, vysvětluje v rozhovoru Petr Bednařík z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Proměny v postavení menšin v průběhu osmdesáti let sledovali historici ve spolupráci s Muzeem Karlovy Vary v projektu Odkaz tradic a kulturní pluralismus v životě většinové společnosti, národnostních a etnických menšin na Karlovarsku. „Až dosud se tady historici soustředili spíše na období do roku 1945. Nás zajímala etapa dějin od konce druhé světové války až po současnost. Chtěli jsme totiž zachytit i dobu od devadesátých let dvacátého století, která je na Karlovarsku velmi zajímavá,“ říká Petr Bednařík.

Petr Bednařík působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Karlovarsko prošlo po druhé světové válce výraznou proměnou obyvatelstva. Jak k tomu došlo?
Odsunem německých obyvatel přišel region o velkou část populace a bylo nutné ho v krátké době znovu osídlit – byť část německého obyvatelstva mohla zůstat, jestliže úřady rozhodly, že tito Němci patří mezi antifašisty nebo je jejich setrvání důležité z hospodářských důvodů.

Odkud na Karlovarsko přišli noví obyvatelé?
Přicházelo sem mnoho Slováků – ať už přímo ze Slovenska, nebo Slováci z Maďarska a Rumunska, kteří se stali součástí poválečného migračního procesu v Evropě. Zároveň se sem stěhovali čeští a slovenští reemigranti z různých zemí, i ze západní Evropy. Československá vláda totiž chtěla, aby se vracely domů rodiny, které před delší dobou odešly do zahraničí.

Přicházeli do regionu i lidé jiných národností?
Mezi migranty byli i lidé z Bulharska. Československá a bulharská vláda spolupracovaly a Bulhaři do Československa přijížděli jako zemědělští dělníci. Přicházeli ale také volyňští Češi a Romové. Region se tak v krátké době osídlil lidmi z různých zemí, s rozdílnými životními zkušenostmi i kulturou, kteří se spolu museli naučit žít.

Mnoho místních tak rodinnou historii v regionu datuje až příchodem předků po druhé světové válce?
Ano. Chybí jim delší historie, aby mohli říct, že sem patří už několik staletí, s čímž souvisí i jejich vztah k půdě a celkově k regionu. Na druhou stranu se ale můžeme od většiny rodin dozvědět, odkud přišli jejich předci a jaké mají vazby na jiné kraje a leckdy i země. Je v tom určitá rozpolcenost.

Jaká?
Vazby k regionu jsou časově omezené, zatímco starší rodinná historie vede k jiným místům, k nimž rodiny cítí menší či větší pouto.

V Česku hraje výraznou roli i vietnamská menšina. Bylo to tak i v Karlovarském kraji?
Vietnamci, kteří v osmdesátých letech přijeli jako učňové či studenti do Československa nebo Německé demokratické republiky, se snažili po roce 1989 zůstat a do Vietnamu se nevracet. Blízkost německé hranice využili jako prodejci zboží. Později za nimi přijížděli i další příbuzní.

Je kulturní a národnostní pestrost kraje ještě něčím výjimečná?
Přímo pro Karlovy Vary je specifický vztah k Sovětskému svazu.

Pokračujte.
Československá vláda předala po skončení druhé světové války Sovětskému svazu několik lázeňských hotelů a domů ve městě jako projev vděčnosti za osvobození republiky. Nejznámější je hotel Imperial. Spravovalo je ministerstvo zdravotnictví Sovětského svazu.

Co následovalo?
Do města přijížděla ze Sovětského svazu spousta lidí včetně politických a vojenských představitelů s rodinami. Na konci padesátých let sice byly objekty předány zpět Československu, silná vazba už ale vznikla. Lázeňští hosté ze Sovětského svazu proto jezdili i v dalších desetiletích.

A po revoluci?
V devadesátých letech přicházeli podnikatelé z postsovětských republik, kteří se v Karlových Varech zajímali o investice. Tato stopa je v životě města patrná dodnes. Statistiky ale nejsou úplně přehledné, protože i lidé s původem ze Sovětského svazu či postsovětských republik se evidují částečně jako cizinci s německým pasem. Několik vln vidíme také u migrantů z Ukrajiny. Poslední velká nastala v roce 2022.

Badatelé představili výsledky projektu prostřednictvím výstavy v Muzeu Karlovy Vary.

Změnil pád komunismu postavení německé menšiny?
Ano, její příslušníci už nebyli omezováni v kontaktu s příbuznými v Německu, a tak mohli znovu posílit rodinné vazby a připomenout i německou historii regionu. I proto bylo pro nás období od devadesátých let až do současnosti tolik zajímavé.

Při výzkumu jste kombinovali studium pramenů s rozhovory s pamětníky. Jak se tyto zdroje vzájemně doplňovaly?
V archivních pramenech vidíme, jak se úředním jazykem popisuje způsob jednání s národnostními menšinami. Archivy můžeme následně porovnávat s pohledem pamětníků na život v regionu.

Co vám osobní svědectví odhalila?
Pochopili jsme, jak se situace menšin v jednotlivých obdobích proměňovala a s čím se jejich příslušníci setkávali. Viděli jsme to například u Slováků. Mluvili jsme s respondenty z rodin, které přišly do regionu hned po roce 1945, i s těmi, jež pracovní povinnosti nebo vojenská služba zavedly do regionu v šedesátých i sedmdesátých letech.

Co jste se například dozvěděli?
Zrovna u Slováků jsme viděli generační rozdíly v tom, jak se dívají na vazby se Slovenskem – tedy jak je senioři udržují a jak už nejsou tolik důležité pro mladou generaci. Třeba že dnes mají menší zájem se zapojovat do činnosti organizace Obec Slováků v České republice. Vědomí slovenského původu už pro ně nehraje takovou roli.

Na jaká témata jste při zkoumání vztahů mezi menšinami ještě narazili?
Je jich více. Pro Karlovy Vary je určující vztah k ruské menšině – sledovali jsme proto i vazby mezi ruskou a ukrajinskou menšinou. Obě menšiny spojuje pravoslavná víra. Dělají společné akce pro děti. Viděli jsme i jejich společné hudební vystoupení na Dni národnostních menšin. Byli jsme také v kontaktu s Výborem pro národnostní menšiny Karlovarského kraje. V něm zasedají zástupci menšin, kteří rozvíjejí společné aktivity a hledají cesty k vzájemnému porozumění. Důležité téma tvoří i stereotypní pohled na Vietnamce jako pouhé obchodníky z tržnic u hranic.

Proč jste se rozhodli výsledky představit formou výstavy?
Výstava je skvělý způsob prezentace, přístupný i laické veřejnosti. Můžeme jí oslovit i základní a střední školy. Formu jsme navíc měli vyzkoušenou už z předchozích projektů – jeden se zaměřil na zaniklé obce a osady severní Moravy a Slezska, druhý na historii národnostních menšin na Tachovsku a Vejprtsku.

Kde si návštěvníci mohli výstavu prohlédnout?
V Muzeu Karlovy Vary, které bylo v regionální spolupráci Akademie věd naším partnerem. Pro zahraniční návštěvníky jsme prostřednictvím QR kódů připravili také texty z panelů v angličtině a němčině.


Sbírkové předměty pro výstavu poskytli přímo zástupci národnostních menšin.

S čím vám muzeum pomáhalo?
Jeho ředitelka Dominika Kožešníková nám vytvořila skvělé podmínky. Muzeum poskytlo výstavní sály, vitríny, zajistilo výrobu panelů, grafiku, sbírkové předměty. Mnoho z nich jsme ale získali přímo od zástupců národnostních menšin. Na výstavě jsme tak prezentovali i Mongoly.

O nich jste ještě nemluvil.
Mongolové nejsou v Česku národnostní, ale etnickou menšinou. Už před rokem 1989 studovaly i pracovaly v Československu tisíce Mongolů. Pak přišla vlna jejich příjezdu v letech 2006–2008. Posléze sice nastalo období, kdy nedostávali víza, situace se ale změnila v roce 2014, kdy vláda opět příjezd Mongolů umožnila.

Kolik jich v regionu žije?
Podle stávajících údajů žije v České republice dlouhodobě či krátkodobě už 15 tisíc Mongolů, což patří mezi nejvyšší čísla v zemích Evropské unie. Mongolové jsou hodně aktivní ve zmíněném Výboru pro národnostní menšiny Karlovarského kraje. Celkově v Karlovarském kraji žije několik stovek Mongolů. Máme radost, že jsme je mohli na výstavě také představit.

Jak se vám se zástupci menšin spolupracovalo?
Skvěle. Je povzbudivé vidět, jak spolu vycházejí. Na vernisáži dokonce připravili pro hosty i ochutnávku svých tradičních jídel.

Věříte, že výsledky výzkumu přispějí k lepšímu poznání historie i porozumění soužití různých národností a kultur?
Média většinou ukazují Karlovarsko jako region s mnoha problémy. Kraj se potýká s úbytkem obyvatel a mladí lidé odsud často odcházejí. I proto se Karlovy Vary snaží mimo jiné získat vysokou školu. O to důležitější je veřejnosti ukázat místní historii. Karlovy Vary jsou navíc město, v němž je v republikovém srovnání výrazné procentuální zastoupení cizinců. Přes národnostní menšiny můžeme sledovat, jak minulý vývoj souvisí s dnešním životem v regionu a co z něj plyne.

Zamířili jste s výstavou i do jiných měst v regionu?
Výstava měla být původně k vidění jen v Karlových Varech. V upravené podobě ji představilo také Muzeum Sokolov. Expozici jsme doplnili o panely věnované menšinám na Sokolovsku. Podobně bychom ji mohli přenést i do dalších muzeí v kraji, pokud budou mít zájem.

Na vernisáži připravili zástupci menšin i ochutnávku svých tradičních jídel.

Projekt vznikl pod hlavičkou regionální spolupráce Akademie věd a Karlovarského kraje. Přišel podnět od kraje, nebo od vás?
Od nás. S kolegyní Helenou Noskovou jsme uvažovali, že by Karlovarsko mohlo být pro výzkum vhodné téma. Krajský úřad Karlovarského kraje náš záměr přijal s pozitivním ohlasem. Úřad nás propojil s ředitelkou Muzea Karlovy Vary a společně jsme připravili žádost o financování projektu. Na naše zkušenosti mimochodem navázali i kolegové z Ústavu pro soudobé dějiny, kteří realizují další dva projekty regionální spolupráce s Krajem Vysočina.

Jak se vlastně nápad věnovat se právě Karlovarsku zrodil?
Helena Nosková se národnostním menšinám věnuje dlouhodobě. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech se zabývala výzkumem v někdejším Západočeském kraji. Mluvila tehdy s mnoha pamětníky z rodin, které se do západních Čech přistěhovaly po roce 1945. Impulz vzešel také z nedávného výzkumu historie menšin na Tachovsku a Vejprtsku.

Zapojili jste do projektu i další partnery?
Dokumentační a muzejní středisko slovenské menšiny v České republice, které se dlouhodobě věnuje historii i současnosti slovenské menšiny.

Jaké úskalí má spolupráce s regiony?
Čas. Výzkum v regionu totiž vyžaduje, abyste v něm strávili nejlépe několik dní v kuse, což s sebou nese náklady na cestu a ubytování. Při cestách jsme proto museli všechno přesně rozplánovat včetně domlouvání rozhovorů s respondenty.

Co spolupráce přinesla regionu?
Viděli jsme, že v kraji mají o náš projekt opravdový zájem. Lidé pozitivně vnímají, že se o ně zajímáme a věnujeme se tématu, které je s jejich regionem bezprostředně spojené. Věříme, že jsme pomohli tomu, aby Karlovarský kraj nevzbuzoval zájem jen několik dní v roce během filmového festivalu.

Jak byste závěrem shrnul hlavní poslání projektu?
Lidé by se měli zajímat o historii místa, kde žijí. Zvlášť u mladé generace by bylo dobré, aby si uvědomila, odkud jejich předci na Karlovarsko přišli a jak se jim tu v různých obdobích žilo. Doufáme, že přispějeme i k tomu, aby spolu lidé různých národnostních menšin vycházeli a žili bez konfliktů.

Chcete být s námi v obraze? Newsletter A / Z Akademie přináší to nejzajímavější z dění v Akademii věd ČR – rozhovory, reportáže, akce i novinky z pracovišť. Rozesíláme ho jednou měsíčně v české i anglické verzi zaměstnancům Akademie věd ČR i dalším zájemcům. Přihlásit se k odběru můžete zde.

Připravili: Zuzana Dupalová a Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Archiv Petra Bednaříka

Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Prezident propůjčil bývalé předsedkyni AV ČR Heleně Illnerové Řád Bílého lva
• Na B-Festu Akademie věd zazněl sborový zpěv, rebetiko, rock i punk
• Prohlášení Akademie věd České republiky k roli České televize a Českého rozhlasu
• JAKNAJAK: sdílení zkušeností v Akademii věd pomáhá při realizaci projektů
• Akademie věd ČR udělila ceny deseti mimořádným badatelům a popularizátorům
• Archeolog Daniel Pilař z AV ČR získal Cenu vlády nadanému studentovi
• Pět badatelů převzalo medaile Akademie věd ČR za rozvoj svých oborů
• Ombudsosoby Akademie věd ČR trénovaly, jak vést náročné rozhovory
• ERC projekt CLOSER přiblíží region Blízkého východu a severní Afriky
• Nejlepším loňským překladem je výbor Chlebnikovovy poezie, vyšel v Academia