Zahlavi

Výzkum připomíná vládkyně pozdní Byzantské říše

06. 02. 2020

Uklidňovaly politické spory, staraly se o panství v době válek, zabývaly se náboženskou literaturou, ale i přírodními vědami, a přesto o nich mnoho nevíme. Osudy 15 císařoven Byzantské říše let 1259 až 1439 přiblížila v monografii byzantoložka Petra Melichar ze Slovanského ústavu AV ČR.

Když malá princezna Johana vyrůstala v alpském savojském městě Chambéry, nemohla tušit, že se o pár let později stane vládkyní Byzantské říše. Ve 14. století měla sice Byzanc již největší slávu za sebou, v očích současníků šlo ale stále o jedno z nejvýznamnějších míst na světě. Tisíciletá říše s civilizací propojující tradice antického Řecka s pravoslavnou kulturou vzbuzovala na Západě zvědavost a podněcovala fantazii.

V únoru 1326 dorazila dvacetiletá žena obklopena velkou skupinou rytířů a šlechticů po strastiplné cestě ze savojského knížectví do daleké Konstantinopole. Ještě před svatbou musela konvertovat k pravoslavné církvi a přijmout nové jméno Anna. Dnes ji známe jako císařovnu Annu Savojskou, ženu, která po smrti svého manžela Andronika III. pět a půl let vládla Byzantské říši.

 

Její osudy a vedle ní příběhy dalších 14 císařoven Byzantské říše od roku 1259 do roku 1439 popsala v nové knize Empresses of Late Byzantium – Foreign Brides, Mediators and Pious Women byzantoložka Petra Melichar ze Slovanského ústavu AV ČR. Úvodní letopočet (1259) označuje korunovaci „matky dynastie Palaiologů“ Theodory, závěrečný rok (1439) úmrtí poslední korunované byzantské císařovny Marie z Trapezuntu.

Konstantinopol mezi slávou a zánikem

V českých školách se o Byzantské říši příliš neučí. V paměti nám uvízlo možná pár dat: rok 395 – vznikla rozdělením Římské říše, rok 1054 – dlouhodobé odcizování mezi Západem a Východem vedlo k tzv. velkému schizmatu (církevní rozkol mezi katolickou a pravoslavnou církví) a konečně v roce 1453 dobytí hlavního města říše Konstantinopole osmanskými Turky. V tomto období říše prožívá více než 1000 let historie, kterou většina z nás nezná.


Císařský pár Byzantské říše obklopující Pannu Marii (mozaika v chrámu Hagia Sofia)

„V pozdní Byzanci se v říši mluvilo řecky, někdejší obrovské multikulturní území už bylo značně zmenšené, hlavním městem byla Konstantinopol, dnešní Istanbul, s majestátním chrámem Hagia Sofia,“ přibližuje Petra Melichar prostředí, do kterého se počátkem 14. století provdala Anna Savojská.

Tehdejší obyvatelé Byzance čelili častým občanským válkám a nájezdům cizích vojsk z různých světových stran a my dnes s odstupem času víme, že říši tehdy zbývalo už jen něco přes sto let existence. Líčit ale pozdní Byzanc jako místo, kde zaniká civilizace a vše se hroutí, by nebylo přesné. „Naopak, jde o období kulturního rozkvětu, dochází k obnovování klášterů a zřizování nových řeholí, píšou se krásné životopisy svatých i poezie,“ popisuje Petra Melichar.

Anna Savojská přijela do Konstantinopole, kterou zdobily obnovené kostely a paláce – šest desítek let před tím se podařilo město znovu dobýt a zrušit tzv. Latinské císařství založené r. 1204 rytíři čtvrté křížové výpravy (západní vojska měla původně namířeno do Svaté země). O žádnou idylu ale přesto nešlo. Větší rozkvět říše brzdily neustálé vnitřní spory, které přerůstaly v občanské války.

Jedna zuřila zrovna v době, kdy se Anna stala císařovnou. Bojoval v ní její manžel, císař Andronikos III. proti svému dědečkovi, císaři Andronikovi II. (v Byzantské říši bylo spoluvladaření běžnou a tradiční záležitostí, starší císař většinou činil důležitá strategická rozhodnutí, mladší je měl vykonávat nebo spravovat určitou část říše).

Když žena vede válku

Po svatbě v chrámu Hagia Sofia manželé opustili metropoli a přestěhovali se do města Didymoteichon (dnes leží na hranici Řecka a Turecka). Ve městě žila rodina Jana Kantakuzena, blízkého přítele a spolupracovníka císaře Andronika III. Janova matka Theodora a žena Irena dělaly mladé Anně společnost, pomáhaly ji naučit se místní řeči a zvykům.


Jedna z posledních císařských rodin před zánikem Byzantské říše (Manuel II. Palaiologos s Helenou Dragaš a jejich syny)

Jan s Irenou často navštěvovali císařský palác, dobový kronikář Nikephoros Gregoras zmiňoval, že Anna je neměla zrovna v oblibě, žárlila na ně a zejména Jana považovala za možnou hrozbu, měl na Andronika příliš velký vliv. Čtyři roky po svatbě Andronikos vážně onemocněl a zvažoval, kdo jej nahradí. Přivolal si proto Annu a Jana k sobě; svou ženu pověřil, aby se v případě jeho smrti stala regentkou (tedy aby vládla do doby, než dospěje jejich tehdy ještě nenarozené dítě) a Jana, aby Annu a děti chránil a zároveň se stal spolucísařem.

Andronikos se uzdravil a vládl dalších 11 let. Annu ale krizová situace změnila. „Uvědomila si, že může nastat situace, kdy se bude muset ujmout vlády, ať chce, nebo nechce,“ vysvětluje Petra Melichar. Svou připravenost musela několikrát prokázat, například když v době manželovy nepřítomnosti ubránila hlavní město před úklady aristokracie, která se chystala provést politický převrat. Její narůstající politická moc se v té době projevila zobrazením na minci – na jedné straně mince je vyobrazen Andronikos, na druhé straně Anna s malým synkem Janem (budoucí císař Jan V.).

Hlavní zkouška pro Annu nastala v roce 1341 – Andronikos opět vážně onemocněl a v noci z 14. na 15. června ve svých 44 letech zemřel. Jan Kantakuzenos, jak svému příteli slíbil, se ihned energicky chopil vlády. Zajistil Anně a jejím dětem bezpečnost a pustil se do praktické správy císařství. Oficiální panovnicí byla ale Anna – po Andronikově smrti byla jedinou korunovanou členkou císařské rodiny – přijímala ambasadory cizích zemí, vydávala mince se svými portréty, jmenovala důležité dvorní úředníky apod. Jan Kantakuzenos se jí stal konkurencí a její nedůvěru vůči němu ještě povzbuzovali rádce Alexios Apokaukos a patriarcha Jan Kalekas. Uvěřila jim, že Kantakuzenos proti ní zosnoval spiknutí a chce ji připravit o trůn i život.

Petra Melichar zmiňuje, že Jan Kantakuzenos měl několik možností, jak se zachovat. Jelikož císařovna nedovolila, aby se před ní osobně obhájil, rozhodl se ke krajní možnosti: nechal se provolat císařem. Říše tak rázem měla dvě císařovny: Annu Savojskou a Irenu Kantakuzenu. Aby uhájila své postavení a především následnická práva svého syna, rozpoutala Anna druhou občanskou válku. Konflikt trval sedm let a nesmírně zpustošil Byzanc, jako už vícekrát v historii. Spor nakonec skončil smírem, stvrzeným sňatkem Annina syna Jana V. s Kantakuzenovou dcerou Helenou.

Ženy známé i neznámé

Zjistit nové informace o císařovnách v pozdní Byzanci nebylo úplně snadné. Petra Melichar vycházela z dobových kronik, korespondencí a klášterních dokumentů. Mnohdy se příběhy sestavovaly z útržkovitých zmínek z různých zdrojů. O některých císařovnách, jako třeba o Anně Savojské, toho víme dost, o jiných ale velmi málo.    

Petra Melichar by například chtěla zjistit mnohem více informací o Annině snaše Heleně Kantakuzeně a její matce Ireně (manželce Jana Kantakuzena). „Kdybych si měla vybrat, které císařovny jsou mi nejbližší, jmenovala bych právě tyto dvě ženy. Byly vzdělané, silné a dokázaly se efektivně zapojit do politického i kulturního života říše,“ říká. Podle toho, co víme, studovala Helena rétoriku a dramatiku, četla díla antických klasiků i spisy o přírodních vědách.


Knihu vydalo v anglickém jazyce nakladatelství Peter Lang.

Tématu zapojení žen do vlády v Byzantské říši se historici poprvé začali věnovat na konci 19. století, tehdy vznikaly ale spíše ne zcela věrohodné popisy založené zejména na životopisných příbězích. Odborné práce věnující se byzantským císařovnám začaly vycházet až ve 21. století, a to většinou zásluhou žen-vědkyň. Jednou z nich je právě česká byzantoložka Petra Melichar, jejíž knihu letos vydalo prestižní berlínské nakladatelství Peter Lang. I díky ní na stránkách znovu ožívá příběh nejen Anny Savojské, kterou osud zavál z francouzských Alp až na území dnešního Turecka a Řecka.

Plnou verzi článku najdete v časopise A / Věda a výzkum na stranách 54 až 57. Čtvrtletník vydává Akademie věd ČR v tištěné formě i elektronicky. Jeho hlavním cílem je představit veřejnosti poutavou formou výzkumy vědců a vědkyň z pracovišť Akademie věd ČR. Všechna čísla jsou ve formátu PDF a v listovací verzi k dispozici na webové stránce AV ČR.


4/2019 (verze k listování)
4/2019 (verze ke stažení)

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Wikimedia Commons

Přečtěte si také