Roušky jsou symbolem étosu doby, v níž jsme obstáli, zjistil průzkum

22. 06. 2020

Od července už roušky na obličeji nebudou na většině míst v Česku povinné. Snad se stanou pouze připomínkou období, kdy vrcholila pandemie nemoci covid-19. Jak jsme v této vyhrocené době obstáli? Co o nás vypovídá náš vztah ke kontroverzním rouškám a ve své době bezprecedentním nařízením vlády? V průzkumu Roušky 2020 to zjišťovala Martina Klicperová z Psychologického ústavu AV ČR spolu s Jiřím Šafrem a Magdalenou Gorčíkovou ze Sociologického ústavu AV ČR.

O povinnosti nosit „ochranné prostředky dýchacích cest“ rozhodla vláda v rámci krizových opatření z 18. na 19. března 2020. Prakticky ze dne na den si je museli obyvatelé České republiky někde opatřit, protože v lékárnách a obchodech nebyly k mání. „Češi se někdy chovají jako Švejci a nařízení vlády bylo proto trochu odvážné. Zareagovali ale ve vzácné svornosti, zmobilizovali dobrou vůli a kreativitu – pustili se do šití a vytváření svépomocné sítě distribuce roušek, organizovali pomoc seniorům, na 3D tiskárnách se tiskly ochranné štíty a podobně,“ uvádí Martina Klicperová z Psychologického ústavu AV ČR.

Data k průzkumu sbírala agentura Median v druhé půlce dubna 2020, tedy ještě v době nouzového stavu. Reprezentativní vzorek respondentů (1019 ve věku 18–69 let) odpovídal jednak na otevřenou otázku „co pro vás rouška znamená“, jednak na přidružené demografické, politické a postojové otázky.

Domácí roušky do každé rodiny

Průzkum ukázal, že podomácku vyroubenou roušku vlastní ohromujících 91 % Čechů a Češek. Pro sebe sama si je ušilo 28 % lidí, téměř polovina (45 %) je získala od někoho z příbuzných a třetině (35 %) je ušil někdo ze známých. Skoro pětina (17 %) roušky získala od někoho, koho osobně nezná.

Více jak čtvrtina dotázaných (27 %) uvedla, že šila roušky nejen pro sebe, ale i pro ostatní – většinou pro rodinu (16 % z dotázaného výběru) a pro kamarády a známé (11 %).

K šicím strojům usedli i někteří muži

„Šiju (roušky) od prvního dne, ušito a rozdáno přes tři tisíce,“ uvedla spontánně jedna z dotázaných. K šicím strojům zasedaly zpravidla ženy – 46 % žen si roušku ušilo samo; nejčastěji šlo o ženy starší (mladé ženy do 30 let si ji ušily pouze v jedné třetině, ale 60- až 69leté tak učinily v 62 %).

Pro cizí lidi šily nejčastěji vyučené ženy mezi 46 a 59 lety věku (zatímco pro cizí lidi šilo asi 10 % dotázaných, v případě uvedených starších či vyučených žen šlo o frekvenci dvojnásobnou). Roušky ale šili i muži – na 9 % si ušilo vlastní roušku.

Vzedmutí dobrovolnictví

Lidé, kteří vyráběli roušky, pomáhali nad rámec své práce i lidem mimo svou vlastní rodinu. V průměru věnovali dobrovolnické činnosti téměř hodinu denně. „Mezi nimi se našlo i několik obětavců, kteří věnovali dobrovolnictví stovky hodin. Nejčastější odpověď byla deset hodin, to je asi dvacet minut pomoci denně,“ dodává Martina Klicperová.

Dobrovolnictví se věnovalo na 43 % výrobců roušek a 22 % těch, co se na rouškách nijak nepodíleli. Celkově více než čtvrtina (28 %) všech respondentů v době nouzového stavu nějak dobrovolně pomáhala (nákupy seniorům, hlídání a výuka dětí, distribuce pomůcek, telefonická pomoc, sbírky).

Rouška je „opruz“, ale hlavně ochrana

Co odpovídali respondenti na otevřenou otázku „Co roušky symbolizují?“, případně „Co se pod pojmem rouška vybavilo Vám?“

Paleta odpovědí respondentů byla bohatá, od vysokých morálních soudů a hodnot jako „v čase této krize symbol opatrnosti, zdvořilosti a respektu vůči ostatním“, „kolektivní semknutost a solidarita“, „ohleduplnost“, „zodpovědnost“, „bezpečí“, „jistota“, přes ambivalentní pocity, např. „hrdost na český národ, na který vláda kašle“, až po intenzivní odsudky: „hnus“, „falešný pocit bezpečí“, „teror“, „zbytečnost“, „otrava“ a „opruz“.

Vůbec nejčastější odpovědí byla „ochrana“, tu uvedla výslovně naprostá většina – přes 60 % respondentů a navíc byla implicitně obsažena i v mnoha dalších pozitivních asociacích. Z negativních reakcí se opakovaly zejména stížnosti na nepohodlí, obtížné dýchání, ale také na pocit útlaku, nesvobody a manipulace.

Rozdělená společnost?

Chování Čechů a Češek v době krize bylo vzácně svorné, dokonce i opozice a aktivistické občanské iniciativy byly vůči nařízením krizového štábu loajální. Průzkum ukázal, že většina lidí měla pocit, že „se k sobě lidé v době krize chovají lépe než dříve“ – souhlasný pól 1 až 3 na 7stupňové škále označilo 56 % voličů ANO, 52 % ODS, 43 % Pirátů, 58 % ČSSD, 44 % SPD, 48 % KSČM, 57 % KDU-ČSL, 54 % TOP 09 a 73 % STAN.

Přesto rozdělenost společnosti přetrvala. Plnou důvěru vládě, která vyhlásila stav nouze a vydávala krizová nařízení, vyjádřilo 81 % voličů ANO, 70 % ČSSD a 64 % KSČM, ale jen 16 % voličů ODS a 26 % Pirátů. Nařízení o nošení roušek a omezení pohybu lidí považovalo za moc přísná a přehnaná 16 % voličů ANO, avšak na 51 % voličů ODS a 37 % Pirátů. A obavy, že mimořádné pravomoci vlády oslabí úroveň demokracie i poté, co nákaza odezní, vyjádřilo (stále pomocí 7stupňové škály) 61 % voličů ODS, 48 % STAN, 45 % Pirátů a TOP 09, ale jen 17 % voličů ANO, 21 % ČSSD a 20 % KSČM.

Kromě rozličné pozice vládnoucí koalice a opozice se zde projevuje i rozmanitý vztah voličů k demokracii. Odpovědi na otázku, jak důležité je žít v demokratické společnosti, seřadily respondenty-voliče od nejsilnějších demokratů takto: TOP09 – KDU-ČSL – STAN – ODS – Piráti – Zelení – Trikolóra – ANO – ČSSD – SPD – KSČM.

Roušky a étos

Roušky se staly nejen symbolem pandemie, ale i étosu doby. „Lze mluvit o altruistické kolektivní sebeobraně, a to díky samé podstatě roušek. Ty totiž chrání jen málo svého nositele, který musí snášet nepohodlí, ale především chrání okolí v duchu hesla ‚moje rouška brání tebe, tvoje rouška brání mne‘,“ říká Martina Klicperová.

O altruismu svědčí i většinový způsob získání roušek na dobrovolnické bázi. Velká část obyvatel České republiky dostala roušku od někoho, kdo ji podomácku vyrobil. „Tento mravní rozměr vyniká i v zahraničním kontextu – zatímco u nás dobrovolníci šili roušky, v některých jiných zemích rekordně vzrostl nákup palných zbraní a nošení roušek naráželo na jejich podobnost se zločineckými maskami,“ míní badatelka.

Slušnost a demokratičnost

Slušnost a dobročinnost patří podle výzkumníků k podstatě zralé demokratické společnosti. Jde o hodnoty, které změkčují konflikty, ke kterým nutně dochází. „Demokracie se konfliktům nevyhýbá, naopak jde o systém, který je založený na neustálém vyrovnávání rozmanitých požadavků občanů a jejich skupin,“ dodává Martina Klicperová. „Snad nebude znít příliš nadneseně, když prohlásíme, že česká společnost v tomto kritickém období obstála, a potvrdila tím životaschopnost jednoho z demokratických pilířů – humanismu.“

Článek vychází ze závěrů studie badatelů Psychologického ústavu AV ČR a Sociologického ústavu AV ČR v rámci Strategie AV21. Kromě Martiny Klicperové, Jiřího Šafra a Magdaleny Gorčíkové se na průzkumu podíleli Iva Poláčková Šolcová, Filip Děchtěrenko a Petr Květoň.

Závěry jsou k pročtení také v článku: Kdo šil roušky a dobrovolně pomáhal v čase koronakrize?

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock

Roušky jsou symbolem étosu doby, v níž jsme obstáli, zjistil průzkum

Přečtěte si také

Newsletter