Potřebujeme velvyslance změn

Mgr. Marcela Linková, Ph.D., vede od roku 2001 Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR. V rozhovoru se podělila o zkušenosti z krátkodobého studijního pobytu ve Spojených státech amerických v rámci programu International Visitor Leadership Program.

Co bylo hlavní náplní pobytu?

Pobyt byl zaměřený na téma „ženy v přírodních a technických vědách“ a svedl dohromady dvacet jedna žen z devatenácti zemí celého světa (ČR, Gruzie, Kazachstán, Kosovo, Kypr, Libye, Maroko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Polsko, Rusko, Srí Lanka, Spojené arabské emiráty, Súdán, Tádžikistán, Trinidad a Tobago, Uzbekistán, Velká Británie). Dělily jsme se na tři skupiny: některé z nás se zaměřovaly na STEM vzdělávání a podporu dívek při vstupu do oborů technických a přírodních věd. Druhá část se orientovala na veřejné politiky a programy podpory žen ve vědě a inovacích – do ní jsem náležela i já. Třetí skupinu z velké části tvořily ženy, které založily a vlastnily technologické firmy v IT, telekomunikacích atd.

Z čeho sestával váš každodenní program?

Náš program sestával z množství setkání. Z počátku jsem si nebyla jistá, jak budou naše tři skupiny fungovat a jestli pro nás bude program vzájemně přínosný, ale ukázalo se, že šlo o naprosto liché obavy. Program byl zaprvé fakt zajímavý a za druhé i věci, které se přímo netýkaly mé práce, rozšiřovaly moje přemýšlení o problematice postavení žen ve vědě, kterému se věnuji. Je také nutno říct, že náš program byl strašně nabitý – někdy jsme absolvovaly i šest setkání za den, takže se někdy hodilo, že některá schůzka zajímala některé z nás víc a některé méně. Ty si mohly na chvíli odpočinout, zatímco první skupina měla velký prostor pro detailní diskusi na téma, jež její účastnice zajímalo. Mohly si vlastně určit agendu setkání. Mně se tato situace například přihodila ve Washingtonu, když jsme se v Kapitolu setkaly se dvěma pracovnicemi Výboru Sněmovny pro vědu, vesmír a technologie. S nimi jsem mohla do detailu diskutovat přípravu a vyjednávání podpory pro zákon zaměřený na podporu genderové rovnosti ve vědě, včetně řešení genderových předsudků (gender bias). Cílem zákona je i zlepšit sběr statistických dat u všech poskytovatelů tak, aby bylo možné komplexně vyhodnocovat míru účasti a úspěšnosti v soutěžích podle pohlaví a dalších ukazatelů. Na tento úkol bylo vyčleněno 10 milionů USD!

Co na vás nejvíce zapůsobilo?

Než jsem do USA odjela, věděla jsem od lidí, kteří IVLP (International Visitor Leadership Program) již absolvovali, že půjde o něco dost výjimečného. Netušila jsem ale, že půjde o life changer, událost, která vám změní život. U mě k tomu došlo. Co mě opravdu zásadně ovlivnilo, bylo společenství skupiny žen, se kterými jsem program absolvovala. Člověk by si mohl říct, že vědecké prostředí je hodně kosmopolitní, setkáváme se s lidmi z jiných zemí, jezdíme do jiných zemí, čteme se navzájem. Jenže program, který jsem absolvovala, je také o tom, že strávíte tři intenzivní týdny se skupinou lidí. Trávíte spolu prakticky veškerý čas kromě spánku, takže máte hodně času na to se spolu bavit – a bavíte se nejen o programu, ale i o sobě, svých kulturách.

Jednou skutečností, kterou jsme si uvědomily hodně rychle, bylo, že jsme všechny žily buď single, nebo v partnerství s muži, kteří se naprosto, ale naprosto vymykají tomu, jak se muži v dané kultuře obvykle chovají. Všichni naši manželé a partneři nebyli jen tolerantní, to nestačí. Oni nás hodně aktivně podporují v našem profesním růstu. Kolegyně z Libye nechala doma tři syny, z nichž jednomu bylo půl roku. Hodně řešila, zda má jet. A její manžel ji řekl, že o tom vůbec nemá přemýšlet, že je to životní šance a že se rád o syny bude starat, že prostě jet musí. A nebyla jediná.

Ještě se přiznám k jedné věci. Myslela jsem si o sobě, že netrpím žádnými předsudky. Musím říci, že na začátku pobytu jsem zjistila, jak mě překvapují informace kolegyň z muslimských zemí; myslela jsem si, že tam situace musí být horší. To se týkalo také celkového ekonomického rozvoje některých společností. Země jako Tádžikistán, Uzbekistán nebo Gruzie, o kterých jsem neměla prakticky žádné informace, pracují na svém technologickém rozvoji a neřeší, co dělat s těžkým průmyslem. Nemají tam Svaz průmyslu, který tlačí na to, aby děcka šla na učňáky. Naopak tam přemýšlejí o tom, jak děcka vybavit do dnešního světa, pro technologie. Takže jsem zjistila, že mám určité předsudečné představy a ty se hodně rychle rozplynuly.

Mohla byste Vaše předsudky konkretizovat?

Jednu věc jsem si právě uvědomila ve vztahu k těm našim partnerům a manželům. Patriarchální fungování společností je otázkou míry, ale ne existence předsudků vůči ženám. Když jsme se bavili o tom, s čím se v našich zemích potýkáme, bylo to velice podobné na obecné úrovni, i když je zcela zřejmé, že právě v těch konkrétních praktikách znevýhodnění v jednotlivých zemích rozdíly byly.

Druhá věc je ta, že já jsem prakticky nic nevěděla o fungování muslimských společností, takže prostě jen se moc bavit o tom, jak fungují rodiny a širší rodinné vazby v našich společnostech bylo hodně nové. Třetí věc se týkala právě toho důrazu ve vzdělávání. V některých ohledech jsem intenzivně cítila, že jsme strašně zpátečnická země, hlavně tedy ve vztahu ke vzdělávání dětí. K tomu se váže i naprosto úžasná zkušenost, kterou jsme měly v Minneapolis, kde jsme navštívili School of Engineering and Arts, což je kombinovaná mateřská a základní škola. Takovouto výuku bych fakt přála všem dětem.

V čem ta výuka spočívala?

Ta škola si zakládá na tom, že pracují s výsledky posledních výzkumů v oblasti pedagogiky, kognitivní psychologie a dalších oborů. Velká část jejich výuky se soustřeďuje na řešení problémů, kde děti musí zapojit jak fyziku, chemii, výpočetní vědy, tak historii, ekonomii nebo sociologii a důležitou roli hraje i umění. Děti se od úplně malého věku učí kriticky vyhodnocovat informace a učí se vědecké metody. Zároveň si postupně uvědomují, co je baví a v čem jsou dobré. Učí se spolupracovat. No, a aby se řešilo tzv. ohrožení stereotypem (když vám někdo říká, že vám něco nepůjde, tak vám to nepůjde), tak měly dívky a chlapci oddělené disciplinárně ukotvené hodiny fyziky a matiky. Holky pak na střední z této školy odcházejí s tím, že matiku můžou holky dělat stejně dobře jako kluci.

Jaký profesní přínos měl program pro Vás?

Pro mě byly primárně důležitá setkání s lidmi, kteří se věnují strukturální změně na institucích, ať již v soukromém nebo vládním výzkumu. Jde o systémový přístup k řešení genderové rovnosti na úrovni kultury instituce, institucionálních procesů a pravidel, mezilidských vztahů a osobního rozvoje. Spojené státy tento přístup podporují už od roku 2001, kdy National Science Foundation (NSF) ustavila program podpory ADVANCE a dává granty na institucionální rozvoj univerzit zaměřené na genderovou rovnost a diverzitu. Super bylo, že jedním z prvních setkání, byla diskuse s představiteli NSF. Setkali jsme se s programovou ředitelkou ADVANCE Dr. Jessie DeAro a seniorním poradcem ředitelství NSF pro vzdělávání a lidské zdroje Dr. Anthonym Kellym. Netušila jsem například, že NSF nepodporuje jen výzkum a pak aktivity, jako je ADVANCE, ale že podporuje i projekty, které podporují dívky v tom, aby se věnovaly přírodním a technickým vědám. Panuje tam prostě naprosto odlišná představa o tom, jakou odpovědnost instituce mají – za to, aby byla vymýcena diskriminace žen a jiných znevýhodněných skupin, zejména na základě rasy, a za vytváření prostředí, které bude inkluzivní a které bude jednoduše vytvářet férové podmínky pro rozvoj všech. To je tak zásadní věc. Přitom právě grantové agentury mají obrovskou moc a podle mě i odpovědnost vědecké prostředí kultivovat tím, jak nastaví pravidla. U nás, když hovoříme s představiteli institucí, tak většinou dávají ruce pryč. Jedinou výjimkou je skutečně Technologická agentura ČR.

A na osobní rovině?

Zřejmě budu hodně cestovat! Vzhledem k tomu, že jsme naplánovaly, že se budeme každý rok pokud možno setkávat v jedné z našich zemí, tak mám skoro až do důchodu cestovní itinerář. Ale vážně. Člověk si tady jede v zajetých kolejích a navíc, genderová rovnost opravdu není téma, které vám tady vytvoří zástup podporovatelů. Je to téma, které v lepším případě lidé v důležitých pozicích nepovažují za důležité. Když jsem měla možnost prezentovat, co děláme v Národním kontaktním centru – gender a věda, a to jsem dělala každý den několikrát, dostávala jsem neuvěřitelnou pozitivní zpětnou vazbu. Lidi to zajímalo, ptali se na detaily a hlavně brali jako samozřejmost to, co děláme. A taky jsem zřejmě byla inspirací některým mladším kolegyním. Dvě mě požádaly, jestli bych jim mohla být mentorkou. Tohle je opravdu důležité, protože člověk také může vyhořet nebo mít defétistické pocity, protože věci se tu mění velice pomalu. S tím se pojí to, že jsem si uvědomila, že musíme být víc pozitivní v tom smyslu opravdu zdůrazňovat, co se nám daří – co se daří NKC a co se mění k lepšímu v ČR. Možná to bude tak, že dobré zprávy lidi berou víc.

Proč je přístup strukturální změny tak důležitý?

Hodně dlouho přetrvával přístup „fix the women“. To je přístup, který stavěl na tom, že se nejprve změnit musí ženy a pak bude všechno v pořádku. Začaly se například prodlužovat hodiny, kdy měly firemní a univerzitní zařízení péče o děti otevřeno, aby všichni mohli zůstat práci do devíti večer a neřešilo se, jestli se udělá míting v sedm večer. Začaly se objevovat kurzy na posílení asertivity a sebevědomí žen. Jenže tohle problém neřeší. To, že budete v práci do devíti a necháte děti ve školce, může vytvořit strašné partnerské napětí, nehledě na ty děti a vás. To, že muži si často dovolují pracovat dlouhé hodiny, protože to prostě všechno nechají na partnerce, nemůže vést k tomu, že se tak začneme chovat všichni. Řešení asi musí ležet někde jinde. Stejně tak s tím sebevědomím. Ukazuje se, že ve společnosti jsou hluboce zakořeněné stereotypy, které spojují muže s vůdčí a asertivní rolí a ženy s tím, že mají být milé a sympatické. Takže když se ženy začnou chovat asertivně, tak už tak milé nejsou – a to je profesně postihne taky, protože s nimi třeba kolegové nechtějí spolupracovat. I to ukazují výzkumy v oblasti genderových předsudků. Takže je důležité podívat se na problém v celé komplexnosti – jak funguje věda, na jakých hodnotách stojí. Často to je představa naprosto oddaného vědce bez vnějších povinností. Dále jak funguje společnost - třeba to, že čekáme, že žena bude tři roky na rodičovské, jinak je to špatná matka. Jak jsou nastavena pravidla a praktiky, například že se hodnotí vědecký výkon bez ohledu na profesní přestávky nebo že grantové agentury neřeší to, že člověk během řešení grantu může otěhotnět. Jak se k sobě lidé chovají - zde hrají roli právě ty předsudky a konečně to, jak to máme nastavené každý z nás. Ženy a muži si totiž stereotypy osvojují, stávají se součástí jich. Takže potom může být pro ženu opravdu těžké vyvážit profesní růst a péči o rodinu, když od mala slyší, že není důležitější věci v životě ženy než dítě. Na muže ty předsudky dopadají stejně. Třeba když jste na začátku dráhy a máte mizerný postdocký plat nebo doktorské stipendium, tak řešíte, jak zabezpečit finančně rodinu. Hodně mužů proto odejde.

V USA mě nadchla návštěva korporace 3M v Minneapolis, protože stejně jako my v NKC – gender a věda se i oni snaží porozumět procesu organizační změny. Nevyhodnocují tudíž jen úspěšnost a dopady konkrétních opatření na firmu a ženy, oni si dělají i interní analýzy samotného procesu změny. Firmě bylo letos uděleno ocenění Catalyst Award za podporu žen a dalších skupin. Tady mě bylo fakt líto, že nemáme víc času a nemůžu si s týmem, který má program na starosti, povídat víc.

Jak si vůbec stojí Evropa i Česká republika se strukturální změnou?

Evropa tento přístup podporuje od roku 2009 v rámci svých programů, ale vynakládá na to nepoměrně méně peněz než USA. Některé členské státy také začaly tyto granty financovat na národní úrovni. Obecně bych řekla, že roste počet institucí, které si uvědomují, že ten problém existuje a že ženy ho samy od sebe nevyřeší. K posunu tedy opravdu došlo. Roste povědomí, protože také máme nové a nové vědecké poznatky, které publikují nejprestižnější časopisy Science nebo Nature. Vyjadřují se k tomu editoriály časopisů. Představitelé klíčových grantových agentur v USA nebo Kanadě představují svoje politiky na stránkách vědeckých časopisů, například National Institutes of Health.

Zde v ČR je to pořád spíše na okraji zájmu, i když ze 7. rámce jsou financovány dva projekty. Prvním rokem běží jeden z Horizontu 2020 a teď byl udělen další. Naše zkušenosti ale ukazují, že je spíše obtížné nalézt instituce, které by do toho chtěly jít, a že samotný proces implementace je opravdu obtížný. Když jsem hovořila s kolegyněmi z té společnosti 3M, říkaly, že podpora vedení je opravdu to nejdůležitější, a pak lidé, kteří tomu věří a stávají se z nich buď „velvyslanci“ změny, kteří o tom mluví s kolegy a kolegyněmi a vysvětlují, nebo rovnou „agenti změn“, lidi, kteří si to vezmou za své a opravdu se v každodenní činnosti snaží reflektovat, kde může k nějakým nerovnostem docházet a co s tím dělat. A tohle je koktail k úspěchu, který v Čechách zatím nikdo moc namíchat neumí.

Připravila: Naďa Straková, Sociologický ústav AV ČR
Foto: Sociologický ústav AV ČR

Přečtěte si také

• Vědecká rada na návštěvě v Dolních Břežanech
• Akademický sněm uvítal navýšení rozpočtu. „Je to pozitivní zpráva,“ řekla předsedkyně
• Odborníci hovořili o potenciálu a rizicích genetických modifikací
• ČR hostila 68. plenární zasedání ESFRI
• Potřebujeme ucelenou strategii pro boj se suchem, shodují se čeští odborníci
• Bez omezení benzinové a naftové dopravy nelze splnit cíle Pařížské dohody
• Kosti dokážou to, co kůže a krev. Unikátní výzkum publikoval časopis Nature
• Do Fyziologického ústavu putuje ocenění HR Excellence in Research Award
• Nová databáze DNA představuje vzorky ze starodávných lidských populací
• AV ČR vydala stanovisko k evropskému rámcovému programu Horizon Europe