Zahlavi

Vztahy Francie a Izraele definoval pragmatismus, ukazuje český historik

21. 02. 2020

Spojenectví, krize, odcizení. Tak by se dal na první pohled charakterizovat vývoj francouzsko-izraelských vztahů po druhé světové válce. Ve skutečnosti byly vzájemné postoje obou zemí v inkriminovaném období mnohem komplikovanější. Právě na aspekty, které tento vztah ovlivnily, se v článku publikovaném v prestižním odborném časopise British Journal of Middle Eastern Studies zaměřil historik a hebraista Jan Zouplna z Orientálního ústavu AV ČR.

Zahraniční politice židovského státu se Jan Zouplna věnuje dlouhodobě. Zajímá ho zejména její vývoj do takzvané šestidenní války v roce 1967, a to v širším kontextu soudobých dějin Blízkého východu. Francie jako důležitý regionální aktér tak nemohla v jeho nové studii chybět. „Jedná se o velké a dodnes živé téma. Ukazuje se, že francouzsko-izraelské vztahy procházely v minulosti dynamickým vývojem a mým cílem bylo tyto změny, pokud možno interpretovat. Poukázat na skutečnost, že nešlo o náhlý zvrat, ale spíš o racionální vyhodnocení tehdejší situace,“ přibližuje obsah své práce Readjustment or reversal? The ‚normalizationof relations between France and Israel, 1957–63 vedoucí oddělení Blízkého východu Orientálního ústavu AV ČR Jan Zouplna.

 

Pragmatismus na prvním místě

Francie byla pro Izrael ve druhé polovině 50. let jedním z klíčových partnerů. Důvody úzké spolupráce je nutné hledat v rozložení sil na tehdejší politické šachovnici. „Obě země se cítily  přehlíženy anglo-saskými mocnostmi. Postoj administrativy amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera byl rezervovaný, přičemž období let 1953-1958 lze označit za jednu z nejsložitějších etap americko-izraelských vztahů vůbec. Izrael byl navíc Francií vnímám jako možná regionální protiváha Egypta za prezidenta Násira,“ nastiňuje výzkumník.

Zisky versus rizika

Proměnu vzájemných vztahů na přelomu 50. a 60. let nelze podle Jana Zouplny vysvětlit pouze návratem Charlese de Gaullea k moci (1958) či koncem války v Alžírsku (1962). „Obě země dlouhodobě interpretovaly spolupráci odlišně. Francie usilovala o stabilitu Blízkého východu a rovnováhu sil v regionu. Příliš silný Izrael by znamenal ohrožení této stability.“ Jan Zouplna ve své studii přidává i ekonomické faktory, které vývoj vztahů ovlivnily. „Ošetření francouzských zájmů v Izraeli značně zaostávalo za formálními deklaracemi o hlubokém přátelství mezi oběma zeměmi. Případné ekonomické zisky nevyvážily politická rizika,“ zmiňuje přehlížené aspekty český historik.

Není archiv jako archiv

Příprava článku zabrala Janu Zouplnovi rok. Během získávání pramenů pátral celkem v šesti archivech v Izraeli, Francii a Velké Británii. Při tom narazil na poměrně výrazné rozdíly mezi archivními systémy jednotlivých zemí. „Každé prostředí má určité výzvy a specifika. V případě Francie je nevýhodou embargo na zpřístupňování archivů, které trvá 50 let. Izraelská strana je flexibilnější. Podstatná část archivních materiálů je navíc digitalizovaná,“ říká akademik.

 Digitalizace však nezaručuje snadnou dostupnost či transparentnost. „Izraelské archivní materiály se dají rozdělit do tří okruhů. První je volně přístupný, druhý je dostupný na vyžádání. Pak je tu třetí okruh bezpečnostně citlivých materiálů, k němuž se nelze dostat a nemůžete zpravidla odhadnout ani jeho rozsah,“ přibližuje úskalí vědecké práce Jan Zouplna.

Odborný zájem Jana Zouplny se soustřeďuje především do dvou oblastí. Věnuje se mandátní Palestině a meziválečnému sionistickému hnutí. Druhým tématem je právě izraelská zahraniční politika do roku 1967. V obou hlavních směrech výzkumu hodlá i nadále pokračovat.

Připravil: Martin Ocknecht, Divize vnějších vztahů, SSČ AV ČR
Foto: Wikimedia commons (Oren Rozen, CC BY-SA 3.0)

 

Historické vědy

Vědecká pracoviště

Úkolem ústavů této sekce je výzkum českých dějin v mezinárodním kontextu. Dva archeologické ústavy (v Praze a v Brně) se věnují pravěkým a středověkým dějinám Čech, resp. regionu středního Podunají od paleolitu po období Velké Moravy. Kromě tradičních metod a záchranného terénního výzkumu se rozvíjí i prostorová archeologie. Historický výzkum, který je rovněž zastoupen dvěma ústavy, se zabývá vybranými kapitolami českých dějin od raného středověku. Souhrnným rozsáhlým projektem je zde příprava Biografického slovníku českých zemí. Pro novější období a zejména pro zmapování klíčových událostí v letech 1938-45, 1948 či 1968 je důležité kritické publikování dříve nepřístupných pramenů. Do této sekce se soustřeďuje i studium dějin vědy, vědeckých institucí i významných osobností vědy. Uměnovědné bádání se soustřeďuje na dokončení mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění a na Topografii uměleckohistorických památek. Posláním Masarykova ústavu a Archivu AV ČR je vedle výzkumu a ochrany pramenné základny k dějinám vědy a kultury v českých zemích obecně i specifický výzkum spisů prvního prezidenta naší republiky a jejich kritické vydávání. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 410 zaměstnanci, z nichž je asi 240 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce