Zahlavi

Nevnímejme Bílou horu černobíle, upozorňují historici

04. 11. 2020

Bitvu z osmého listopadu roku 1620 si Češi dlouho připomínali jako národní tragédii, po níž následovala doba temna. Jaká byla skutečnost? Po stopách střetu stavovských a císařsko-ligistických vojsk jsme se vydali s vědci z Historického ústavu na stránkách časopisu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum. Další zajímavosti o tehdejší době odborníci prozradí v online přednáškách v rámci aktuálního Týdne vědy a techniky.

Bílá hora, odvozující své jméno od světlé opuky v podloží, není nijak zvlášť vysoká. Přesto se směrem od západu zvedá o šedesát výškových metrů, a u vojáků, kteří k ní před čtyřmi sty lety přicházeli, tak moh­la vyvolat dojem mohutné zdi. Početně slabší stavovské vojsko zaujalo strategičtější pozici na vrcholu kopce někdy kolem půlnoci ze 7. na 8. listopadu. O pár hodin později pod horu postupně dora­zily asi tři desítky tisíc vojáků, aby hájili moc císaře a katolické církve.


Bílá hora není žádný majestátný vrch, přesto se tu odehrála jedna z nejdůležitějších bitev.

Měli za sebou vyčerpávající hodiny, dny i měsíce putování, příležitostných střetů a menších bitev. Zatím ale žádnou, která by rozhodla doutnající spor mezi zastánci převážně evangelických stavů a přívrženci katolíků a habsburské dynastie.

„Ráno jsme v sedm hodin trochu pojedli, ale večer se celá večeře omezila na černý chléb. Po tom přepychu se každý pokoušel najít nějaké místo ke spaní, protože jsme po celý den cestovali v mlze a v chladu. Spánek netrval ani půl hodi­ny a přišel posel s tím, že všichni mu­sejí odejít a vydat se na cestu vzhledem k tomu, že se hnul nepřítel,“ vzpomínal na přesun k Bílé hoře jezuita páter Drexel, který cestoval společně s bavor­skými jednotkami.

Vojáci stavů, kteří zaujali pozice na kopci, slyšeli v mlžnaté tmě stále větší lomoz. Mnozí usnuli, jiné však udržovaly v bdělosti zvuky blížících se protivníků. Nic ale neviděli…

Vojenský babylon
Co dnes víme o bitvě na Bílé hoře? Možná si vybavíme zažité výrazy jako „drtivá porážka českého národa“ nebo „národní katastrofa“. Jenže už tady narážíme na první velkou nepřesnost. Například právě u slova „národ“ a „národní“. Identita společenství se v bělohorské době nezakládala primárně na mateřském jazyku, ale na příslušnosti k náboženské víře (katolíci vs. evangelíci) a na vztahu k politické moci (počátkem 17. století se u nás prohlubovaly konflikty mezi panovníkem a opozicí, tzv. stavů, tedy pánů, rytířů a měšťanů).

Tehdy na habsburském trůně seděl stárnoucí císař Matyáš, bratr zemřelého Rudolfa II., a marně se snažil bránit drolící se panovnickou autoritu (omezoval například svobodu vyznání ve prospěch katolické víry). Takzvané české stavov­ské povstání naplno propuklo 23. května 1618 defenestrací královských místodržících z Pražského hradu (Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic; následně byl z okna vyhozen i sekretář Filip Fabricius).


Šestnáctimetrový pád přežili všichni tři defenestrovaní z Pražského hradu, mědirytina od Matthäuse Meriana.

Spory mezi zeměpanskou mocí a nekatolickými stavy se v českých zemích stupňovaly. Nábožensko-politické napětí bylo ve druhém desetiletí 17. století silné takřka v celé Evropě a pomalu se schylovalo k velkému konfliktu. U nás jiskru zažehla stavovská rebelie a první fáze tzv. třicetileté války (1618–1648) vyvrcholila na Bílé hoře v listopadu 1620. (Třicetiletá válka je souhrnný název pro sérii konfliktů, které jsou známé jako válka česká, falcká, dánská, švédská a švédsko-francouzská.)

Jak na straně evangelických stavů, tak na straně císařské armády a armády tzv. Katolické ligy bojovali v Čechách vojáci naverbovaní z nejrůznějších částí Evropy. U Bílé hory byste tehdy za­slechli francouzštinu, italštinu, španělštinu a němčinu, ale i polštinu, češtinu, maďarštinu a mnoho dalších jazyků a dialektů.

Stavovské vojsko bylo armádou složité koalice, která zahrnovala vojáky z Čech, Slezska, obojí Lužice, Moravy, Horních a Dolních Rakous, německých zemí a uherské spojence, ale také Holanďany, Angličany a Skoty. V císařské a ligistické armádě byste vedle rekrutů z Čech, Moravy, Rakous a Bavorska potkali také muže z Valonska, Španělska, Neapolska a Francie.

„Vnímání pobělohorské doby jako porážky českého národa je dnes neudržitelné. Musíme si uvědomit, že stavovské povstání bylo vším jiným než nacionálním konfliktem, to s tím opravdu nemělo co dělat,“ říká Tomáš Sterneck z Historického ústavu AV ČR. „Symbolem katastrofy českého národa a jeho germanizace se Bílá hora stává až v době národního obrození v 19. století, kdy se do popředí dostává právě jazykové a nacionální hledisko,“ dodává historik.


Tomáš Sterneck z Historického ústavu AV ČR

Rozmanitost tehdejší doby, kterou není radno pojímat černobílou optikou, lze ilustrovat na příkladu dvou měst. Jak bělohorské období prožívali obyvatelé většinově katolického královského města České Budějovice a naopak evangelického Brna?

Vždy věrné město
Královské město České Budějovice se těšilo obchodně strategické poloze na spojnici mezi rakouskými zeměmi a Prahou. Bylo důležité například pro převážení soli, tehdy klíčové komodity, směrem na sever. V době eskalujícího konfliktu stoupal i vojenský význam Budějovic, které byly většinově katolické a věrné císaři (zatímco například Tábor nebo Třeboň byly evangelické a prostavovské).

Už krátce po vypuknutí rebelie tak vydal císař Matyáš pokyn k utvoření místního praporce, který měl Budějovice ubránit před případným obléháním nepřátelskými stavy. Verbování a velení svěřil solnímu úředníkovi Janu Aulnerovi z Birkenfelsu. Stavovské vojsko se na jihu Čech objevilo ani ne měsíc po pražské defenestraci. Jeho velitel Jindřich Maty­áš Thurn zahájil po polovině června 1618 s Budějovickými jednání. Vzkázal jim, že nehodlá město ohrozit ani komukoli ublížit, zároveň však po měšťanech požadoval okamžité vyjádření, zda se mu hodlají poddat.

„Pokud odmítnou, oblehne město a zničí je ohněm a mečem, přičemž neušetří ani nenarozené děti v lůně obtěžkaných žen,“ cituje dobové prameny Tomáš Sterneck, který se dějinami Českých Budějovic detailně zabývá.

Vrcholní představitelé města se dohodli, že stavům brány otevřou. Měšťané s tím ale nesouhlasili, shromáždili se a vynutili si přístup k radě. Jako jejich mluvčí vystoupil v bouřlivé diskuzi koželuh Jiří Plodík, k němuž se přidali i primátor Kašpar Doudlebský (od roku 1620 s přídomkem ze Sternecku) a velitel praporce Jan Aulner z Birkenfelsu. Podařilo se jim městskou elitu přesvědčit, a tak se 22. července 1618 na budějovickém náměstí konalo velké shromáždění měšťanstva, na kterém všichni přítomní odpřisáhli věrnost císaři a odhodlání bránit se případným útokům.

Z královského města se postupně stala hlavní vojenská základna habsburské strany. V listopadu 1618 do Budějovic vešlo asi pět tisíc císařských vojáků vedených Karlem Bonaventurou Buquoyem. Po jeho odchodu velel zdejší posádce generál španělského původu Baltazar Marradas, který si město velmi oblíbil, našel si v něm družku a zplodil syna.


Bitvu u Záblatí u Českých Budějovic zaznamenal malíř Abraham Hogenberg.

V okolí Budějovic pak se střídavými úspěchy docházelo k mnoha šarvátkám a menším bitvám mezi císařskými a stavovskými ozbrojenci. Na počátku roku 1620 přibylo ve městě několik tisíc zejména španělských a italských vojáků. Koncem září sem dorazily sbory Katolické ligy vedené Maxmiliánem I. Bavorským a císařské armády v čele s Buquoyem. Na třicet tisíc ozbrojených mužů se následně vydalo na sever, vstříc Bílé hoře.

Trestání poražených
Budějovičtí se díky rozhodnutí zachovat věrnost císaři ocitli po Bílé hoře na straně vítězů a nepostihly je, s jednou výjimkou, konfiskace majetku, zatýkání nebo sankce. Většinově evangelická města, která se přikláněla na stranu stavovské rebelie, dopadla mnohem hůře. Sankce vyhlášené císařem proti rebelujícím městům tvrdě dopadly kupříkladu na Brňany. „Na konci dvacátých let 17. století Brno dlužilo něco mezi půl a tři čtvrtě milionu zlatých. Což byla enormní suma, uvážíme-li, že roční rozpočet celého města se pohyboval v řádu desítek tisíc zlatých,“ zdůrazňuje Tomáš Sterneck. Měšťané museli konvertovat ke katolic­tví a ti největší rebelové byli odsouzeni k potup­ným veřejným pracím – například zámožný měšťan Havel Roučka několik měsíců zametal ulice.

Nutno ovšem dodat, že moravští stavové byli ušetřeni nejvyšších trestů, kterým se naopak nevyhnulo 27 pánů, ry­tířů a měšťanů z Českého království při tzv. staroměstské exekuci 21. června 1621.

Mnozí obyvatelé českých a moravských měst zvolili po porážce stavovské rebelie emigraci do některé z protestantských zemí. Jedna z největších migračních vln směřovala do sousedního Saska, zejména do Pirny. Vystěhovalci se ale v průběhu času různě přemisťovali, protože se v nových domovinách ne vždy cítili dobře (Sasku dominovali luteráni, kteří neměli pochopení pro tu část exulantů, jež se hlásila k Jednotě bratr­ské). Někteří tak dožili například ve skandinávských zemích nebo v Livonsku (dnes Estonsko a Lotyšsko).

Lidské osudy se po Bílé hoře lišily podle toho, kdo stál na které straně, černobílé hodnocení v duchu „národní katastrofy“ a „doby temna“ je nepřesné a zavádějící. Současní historici se snaží období po roce 1620 v českých zemích detailně zmapovat a interpretovat. „V poznání pobělohorského období je nesrovnatelně více bílých míst než v problematice stavovského povstání, a to přesto, že se výzkum dějin 17. a první poloviny 18. století oprostil od ideologic­kých schémat. Stále je zde mnoho prostoru jak pro objevování dosud neznámých informací, tak i pro nové interpretace nebo komparace s vývojem v evropských zemích,“ zdůrazňuje Jiří Mikulec z Historického ústavu AV ČR.


Mohyla na návrší Bílé hory upomíná na všechny padlé vojáky.

Vraťme Bílou horu dějinám
Obecné porozumění období před Bílou horou i po ní je dosud zatížené předsta­vami z 19. a 20. století, z dob národnost­ních třenic a prosazování ideologických dogmat. „Bílá hora zde například figuruje jako národní tragédie, Habsburkové jsou podlí nepřátelé českého národa, tuhá germanizace likviduje český jazyk, cizácká šlechta krutě vysává poddané. Tyto i další stereotypy naprosto nehistoricky využívají při pohledu na vzdálenou minulost novější hodnotové žebříčky a postoje, které raný novověk neznal, a tudíž se jimi nemohl řídit,“ dodává Jiří Mikulec.

Abychom Bílou horu a její význam skutečně pochopili, nezbyde nám než se oprostit od ideologických nánosů posledních dvou staletí. „Porozumění tomu, co se na ní stalo, začíná tím, že dáme onen národní mýtus do závorek. Je nezbytné vrátit Bílou horu 17. století,“ píše v monografii nazvané Bílá hora francouzský historik a velký znalec české historie Olivier Chaline.

Co se vlastně stalo 8. listopadu 1620? Poté co většina ligistického vojska zpomalila, dostaly se v mlze a tmě nad ránem vpřed skupiny valonských a polských ozbrojenců bojujících na císařské straně, kteří byli odhodláni najít nepřítele a zaútočit. V neznámém terénu trochu zabloudili, až narazili na vesnici Ruzyně, kde noc trávili prostavovští uherští vojáci. Nastalo krveprolití… Valoni a Poláci překvapené Uhry pobili a ves zapálili. Mezitím se na úpatí hory šikovaly další početné jednotky císařské a ligistické armády.


Mapa bojiště pohledem knihy o dějinách Evropy z roku 1880

Kolem poledne se v císařsko-ligistickém táboře konala válečná porada. Názory jednotlivých velitelů se lišily. Zaútočit? Nezaútočit? Pokud ano, kdy? K rozhodnutí ale nakonec došlo. Ano, zaútočí se, a to hned. Olivier Chaline přitom vyzdvihuje klíčovou roli karmelitána Dominika à Jesu Maria, který prý svým plamenným proslovem přítomné vojevůdce přesvědčil.

Následoval vyčerpávající střet plný zvratů. Navzdory lepší poloze se početně slabším stavovským vojákům nepodařilo nápor odrazit. Demoralizované jednotky se daly na ústup. Stejně se zachoval i český (zimní) král Fridrich Falcký, který se o porážce dozvěděl v Praze teprve cestou na bojiště, obrátil koně a následně opustil i zemi, jíž měl vládnout.

Samotná bitva netrvala dlouho, přesto se stala významným mezníkem politických dějin českých zemí, který odděluje období „před Bílou horou“ a dobu „pobělohorskou“. Co přesně ale tyto termíny znamenají? V předchozích dvou staletích jsme se na ně možná dívali příliš ovlivněni optikou národnostních sporů mezi Čechy a Němci. Dnešní výzkum se tohoto ahistorického hlediska nedrží, přesto v lidovém povědomí přetrvává.

Co tedy s tím? „Vysvětlování historických stereotypů a jejich uvádění na pravou míru je samozřejmě nesmírně důležité, ale osobně si myslím, že by mělo dojít k systémovější změně. Především je třeba nabídnout veřejnosti jiné uvažování o dějinách, a to nejen o těch z počát­ku 17. století, než je to tradiční, které se odehrává mezi póly dobrý a špatný, bílá a černá,“ uzavírá Jiří Mikulec z Historického ústavu AV ČR.

Mýty obestírající události okolo bitvy na Bílé hoře uvedl na pravou míru ve videu Akademie věd ČR.

Další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum.


3/2020 (verze k listování)
3/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Wikimedia

 

Historické vědy

Vědecká pracoviště

Úkolem ústavů této sekce je výzkum českých dějin v mezinárodním kontextu. Dva archeologické ústavy (v Praze a v Brně) se věnují pravěkým a středověkým dějinám Čech, resp. regionu středního Podunají od paleolitu po období Velké Moravy. Kromě tradičních metod a záchranného terénního výzkumu se rozvíjí i prostorová archeologie. Historický výzkum, který je rovněž zastoupen dvěma ústavy, se zabývá vybranými kapitolami českých dějin od raného středověku. Souhrnným rozsáhlým projektem je zde příprava Biografického slovníku českých zemí. Pro novější období a zejména pro zmapování klíčových událostí v letech 1938-45, 1948 či 1968 je důležité kritické publikování dříve nepřístupných pramenů. Do této sekce se soustřeďuje i studium dějin vědy, vědeckých institucí i významných osobností vědy. Uměnovědné bádání se soustřeďuje na dokončení mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění a na Topografii uměleckohistorických památek. Posláním Masarykova ústavu a Archivu AV ČR je vedle výzkumu a ochrany pramenné základny k dějinám vědy a kultury v českých zemích obecně i specifický výzkum spisů prvního prezidenta naší republiky a jejich kritické vydávání. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 410 zaměstnanci, z nichž je asi 240 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce