Zahlavi

Takové normální rodinné historky. Vychází unikátní kniha o migracích a paměti

14. 02. 2020

Pro ty, kteří je prožili, jsou to obyčejné příběhy. Pro současné čtenáře jsou to však příběhy výjimečné, popisují totiž odsun, útěky, opouštění jistot i ztrátu nejbližších. Etnologové tři roky zpovídali tři generace česko-německých a česko-chorvatských rodin, aby zachytili proměňující se zkušenost s migrací a její reflexi. Nyní o tom připravili více než čtyřsetstránkovou publikaci nazvanou Takové normální rodinné historky.

Titul, v centru jehož pozornosti stojí analýza obsahů rodinné paměti a mechanismy a strategie jejího předávání v širším společenském kontextu, právě vydalo nakladatelství Argo.

Tradované příběhy

„V této knize se chceme vydat do intimního rodinného prostředí s úmyslem poznat tradované příběhy zejména s ohledem na migrační zkušenosti předků a jejich význam v konstrukci rodinné paměti a identity,“ píšou autoři knížky v úvodu. Jana Nosková a Michal Pavlásek působí v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, Sandra Kreisslová je vysokoškolská pedagožka.

Pro svůj výzkum si vybrali různé skupiny obyvatel: konkrétně Němce vysídlené z Československa a Němce, kteří zde zůstali,  další skupinu pak tvoří Češi v Chorvatsku a čeští přesídlenci z Chorvatska. Jak se v těchto rodinách předávají či nepředávají příběhy? Mluví otevřeně o minulosti, nebo ji spíše vytěsňují? A jaký význam má to, o čem se v rodinách vůbec nemluví?

Folkloristika_Takove-normalni-historky_OBALKA_02

Stud a odpuštění

„Pokud jsi chtěla něco vědět, musela jsi to z nich vydolovat, ani pak o tom ale nemluvili rádi. To platilo pro celou tuhle generaci vyhnanců. To nebyli pouze moji rodiče. Oni byli tak šokovaní a deprimovaní, že o tom nedokázali podat zprávu. Možná se také styděli za to, co zažili, víš?“ vysvětluje si u svých rodičů neochotu vyprávět Barbara Bauerová (nar. 1936) žijící v Bavorsku.

„Já mám ten poznatek, že komu se něco opravdu stalo, že umí třeba i odpustit. Anebo nemstít se. Ale tady ti, to byli fracci, kluci osmnácti, dvacetiletí, červený pásek RG, rudé gardy, nebo jak si říkali. A co ti si dovolovali. Maminka kolikrát musela zakročit, protože pro ni přiběhli a pro nás děti… nám taky nadávali, těmi nejošklivějšími a vulgárními slovy a výrazy,“ vzpomíná Hermine Krausová (1933), která s rodinou mohla zůstat v Československu.
Vědci v knize poukazují i na roli výzkumníka, který se v rozhovoru s pamětníky či jejich potomky často dotýká citlivých témat národnostního (ne)porozumění. V tomto směru však etnologové napětí nepocítili: „Generační rozdíl mezi nejstaršími narátory a námi (z generačního hlediska jsme odpovídali vnoučatům) umožnil dotazovaným přistupovat k nám víceméně bez nacionálních resentimentů, neboť dle slov mnohých narátorů´naše generace za poválečná příkoří již nenese žádnou zodpovědnost´.“ 

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Michal Pavlásek, Etnologický ústav AV ČR a obálka knihy