Zahlavi

Předsedkyně procházela na Šumavě tajným územím i mrtvým lesem

31. 07. 2019

Spisovatel Karel Klostermann popsal na konci 19. století léto v okolí Modravy jako poměrně krátké, často deštivé“. Předsedkyni Akademie věd ČR Evu Zažímalovou však na její dvoudenní exkurzi s Ústavem pro hydrodynamiku čekala tropická a vyprahlá Šumava.

Od dob, které známý česko-německý spisovatel Klostermann ve svých dílech popisoval, se tato nejhlubší část Šumavy na hranici s Bavorskem podstatně změnila. Německé obyvatelstvo, které zde žilo po staletí a hospodařilo na zalesněných kopcích, bylo z velké části odsunuto. Co nedokonal odsun, to mělo na svědomí poválečné vojenské cvičiště a střelnice, které spadalo pod vojenský újezd Dobrá voda – německé vesnice zanikly a na území se dodnes nachází množství nevybuchlé munice (údajně až 25 různých typů).

„Tato oblast byla v podstatě uzavřená na padesát let. Nebyla značená na mapách nebo tady byly trasy uvedené záměrně špatně,“ vysvětluje Petr Kahuda ze Správy Národního parku Šumava u paty třetí nejvyšší české rozhledny. Nachází se na místě nazývaném Mittagsberg neboli Poledník ve výšce 1315 metrů nad mořem. „Je paradox, že v době politického uvolňování v roce 1968 zde armáda zřídila tajnou radiolokační stanici obehnanou ostnatým drátem a signální stěnou se slaboproudem. Měla za úkol sledovat, co se děje na západní hranici a dosah měla až k moři,“ dodává Kahuda. Základna s krycím jménem TOPAS, která využívala na svou dobu velmi moderní materiály jako sklolaminát a silonové šrouby, uvnitř ukrývala půlkruhovou anténu. S koncem komunismu začal objekt silně chátrat, než ho v roce 1997 odkoupila Správa Národního parku Šumava a po náročné rekonstrukci (nový ochoz na vrchol věže umístil vrtulník) ho otevřela veřejnosti.

IMG_1910

Předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová (uprostřed) během šumavské exkurze

Stanice na ruinách TOPASU

Toto místo má však význam i pro českou vědu. Jen pár metrů od rozhledny, která připomíná odkaz amerického ekologa a zastánce divoké přírody Aldo Leopolda (Šumavu navštívil v roce 1935), se nachází stanice Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd. „Stojíme tu vlastně na ruinách. Materiál z radiolokační stanice se neodvážel, a tak tu zemina přikryla původní cihly, překlady, armatury...“ říká ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Martin Pivokonský. „Poledník jsme si vybrali, protože je vhodný pro měření množství a kontaminace vody v mlhách. Ale ani sebehustější síť nepostihne všechny extrémy, jako jsou třeba lokální bouřky – už se nám stalo, že na jednom místě jsme měli až 100 milimetrů srážek, a o pár kilometrů dál přístroje hlásily sucho,“ dodává ředitel.

Podobně jako u řady dalších stanic na Šumavě (ale i v Krkonoších či Jizerských horách), k jejímu vybavení patří časosběrné kamery, solární panely, čidla na měření teploty a vlhkosti vzduchu či mlhoměr poháněný akumulátorem. Nechybí ani pověstný ornitologický kruh na srážkoměru, kterému vědci rozšafně přezdívají „serdál“ nebo „serven“ – sloužící k odehnání prolétajících ptáků od vědeckých přístrojů. Hydrologové musejí při své práci počítat i s jinými obtížemi: „Lidé občas kradou sluneční panely. Na jedné stanici také vytáhli z půdy 12 malých tenzometrů, které jsme měli umístěné ve čtyřech různých hloubkách. A když pochopili, že jim k ničemu nejsou, rozmlátili je o stromy,“ říká Miroslav Tesař z Oddělení vodních zdrojů, který lehčí část přístrojů na zimu „odstrojuje“, aby je neponičil sníh.

IMG_1822

Členka Akademické rady AV ČR Lenka Vostrá u modelu původního sledovacího zařízení západních hranic na Poledníku

Změny klimatu

Na stanovišti nicméně vždycky zůstávají betonové panely, které slouží pro upevnění stanice. Každý z nich váží téměř 50 kilogramů a Tesař občas musí prokázat velkou vynalézavost, aby je do náročného terénu vůbec dopravil. „Na Čertově jezeře mi s panely několikrát pomáhali členové horské služby: jednou je odváželi čtyřkolkou, podruhé je přenášeli v nosítkách. Tak jsem jim radil, ať to nosí aspoň nadvakrát. A oni že ne, že kdyby se mi něco stalo, tak by mě taky nerozpůlili,“ vtipkuje Tesař. Stanice obchází v nejrůznějších podmínkách, v zimě používá i sněžnice, a občas se mu stane, že i na známém místě zabloudí, jako třeba u měřícího stanoviště Malá Mokrůvka. „Chodil jsem tu dokola 10 minut, než jsem to našel, vypadalo to tu úplně jinak,“ říká Tesař a dodává: „Uzávěrový profil jsme museli vybudovat o něco níž, protože tu několik měsíců neteče voda a my jsme potřebovali zabezpečit trvalý průtok.“

Podobně jako vědci z dalších akademických ústavů i on varuje před měnícím se klimatem. I když úhrny srážek na Šumavě zůstávají v podobných relacích, mění se jejich intenzita: vědci zaznamenávají pokles dlouhodobých srážek s menší intenzitou, místo nich přicházejí prudké krátké deště. „Pamatuju si Šumavu svého dětství, kdy téměř celé prázdniny propršelo. Dneska tady máme pomalu tropy,“ říká Tesař, rodák z předšumavské Volyně.

IMG_1844

Ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR Martin Pivokonský u měřicího stanoviště

Starý mladý les

Suché a horké počasí s teplotami okolo třiceti stupňů Celsia provázelo vedení Akademie věd i při výstupu „mrtvým lesem“ na zmíněnou Malou Mokrůvku. Obtížně přístupným terénem plným spadaných kmenů na česko-bavorském pomezí je provázel ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený, který zde podrobně vysvětloval historii zdejších lesů a jejich strukturu. I stromy stejného druhu totiž „dospívají“ odlišnou rychlostí – záleží, jestli rostou na slunci nebo v zástinu, u pařezu nebo na kládě...

„To je kouzlo našeho lesa, že má v sobě skrytou informaci, jak je starý. Třeba v okolí Modravy směrem na Srní je les, o kterém byste si řekli, že jsou to mladé, uměle vysázené smrky. A ten les je starý skoro 300 let!“ vysvětluje Hubený, podle něhož je smrk dominantní šumavskou dřevinou již 9000 let. Právě horské, velmi husté dřevo s pravidelnými letokruhy vyhledávají například houslaři, jedná se totiž o nejlepší rezonanční dřevo. „Dobrý smrk v Polabí nevypěstujete, tyhle smrky vyrábí hlavně prales,“ dodává Hubený.

Přírodní experiment

Řeč se přirozeně stočila i k neuralgickému bodu Šumavy, devastujícím kalamitám lýkožrouta smrkového neboli kůrovce. Ten nejvíce postihl zdejší stromy v letech 1996–97, za což mohl s velkou pravděpodobností spad vysokých koncentrací síry, a poté před 12 lety orkán Kyrill. Při pohledu na pás suchých kmenů se tu člověk neubrání stísněnému pocitu, i když kolem holých kmenů už šplhají nové stromky.

„Lidé nesnášejí pohled na mrtvé stromy, připomíná jim to jejich vlastní konečnost. Ve skutečnosti už naši předkové psali, že les na Šumavě je řídký, plný shnilého dřeva,“ říká Pavel Hubený, který je přesvědčený, že příroda si nejlépe poradí sama. A jeho slova potvrzuje i unikátní přírodní experiment v hraničním pásmu: „Zatímco bavorská strana ponechala les přirozené obnově, my jsme uměle zalesňovali. Na naší straně mají stromy zatím větší hustotu, ale to se bude měnit. Les bude za 100 let vypadat na obou stranách úplně stejně,“ říká Pavel Hubený s tím, že na bavorské straně došlo doslova k „výbuchu“ druhové rozmanitosti. „Objevila se tu záplava organismů vázaných na mrtvé dřevo, Němci objevili dokonce 17 druhů brouků,“ dodává. Upozorňuje, že kácení a odvážení napadených stromů může paradoxně kůrovci usnadnit jeho reprodukci a zbavit ho jeho přirozených nepřátel. Problém podle něj představuje i samotná logistika: „Když traktory odvážejí napadené kmeny, vznikají metrové koleje, kterými pak odtéká ze svahu veškerá voda, a způsobuje to další sucho. To je jako kdybyste se snažili systematicky odvodňovat území.“

IMG_1906

Ředitel šumavského národního parku Pavel Hubený popisuje specifika smrkového lesa, fotí hydrolog Miroslav Tesař

Vedení Akademie věd potom názorně předvedl, že i ve volně ponechaných kmenech se může stále držet vlhkost: „Jen se podívejte, píchnete do sušiny a uvnitř je dřevo mokré. Navíc jak si kmeny lehají na terén, modifikuje to vegetaci, vzniknou polštářky rašeliníku...“ Při svém výkladu citoval bavorské revírníky i šumavské postřehy Karla Čapka, aby se pak s vědci shodl na základní pravdě: „Začínali jsme u lesa, a zjistili jsme, že je to o lidech.“

Na titulní fotografii stanice Ústavu pro hydrodynamiku u vrcholu Poledník. Výpravy se zúčastnili i členové Akademické rady AV ČR Hana Sychrová, Lenka Vostrá, Taťána Petrasová, Michal Haindl a Luboš Náhlík

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR

Licence Creative Commons

IMG_1794

IMG_1794

IMG_1797

IMG_1797

IMG_1798

IMG_1798

IMG_1804

IMG_1804

IMG_1806

IMG_1806

IMG_1808

IMG_1808

IMG_1811

IMG_1811

IMG_1813

IMG_1813

IMG_1814

IMG_1814

IMG_1822

IMG_1822

IMG_1833

IMG_1833

IMG_1851

IMG_1851

IMG_1858

IMG_1858

IMG_1884

IMG_1884

IMG_1887

IMG_1887

IMG_1888

IMG_1895

IMG_1902

IMG_1910

IMG_1919

IMG_1922

IMG_1931