Zahlavi

Vědci z AV ČR přispěli k objasnění mechanismu lokalizované deformace

05. 08. 2016

Výzkumný tým z Fyzikálního ústavu AV ČR a Ústavu termomechaniky AV ČR publikoval v časopise Science studii objasňující mechanismus lokalizované deformace materiálu v tahu. Dráty ze superelastické slitiny NiTi je možné vratně deformovat do 10 procent prodloužení díky martenzitické fázové transformaci vyvolané mechanickým napětím. Deformace však není homogenní, ale lokalizovaná v deformačních pásech šířících se drátem při konstantní tahové síle. Otázky, proč a jak dochází k lokalizované deformaci, dlouhodobě přitahují pozornost jak materiálových vědců, tak inženýrů vyvíjejících technické aplikace slitin NiTi. Nové poznatky se podařilo získat pomocí experimentálních metod 3D rentgenové difrakce a korelace obrazu kombinovaných se simulací jevu pomocí mechanického modelu superelastické deformace a metody konečných prvků.

Více informací k tématu lze nalézt v podrobnějším textu níže a na webových stránkách Special Topics Oddělení funkčních materiálů FZÚ AV ČR - http://ofm.fzu.cz/.

Polykrystalické materiály vystavené mechanickému namáhání se deformují ve většině případů homogenně, což jinak řečeno znamená, že deformace nastává ve všech vzájemně interagujících zrnech polykrystalu víceméně současně a v podobném rozsahu. Ve speciálních případech však deformace probíhá prostřednictvím šíření makroskopických pásů lokalizované deformace, pásů smykové deformace předcházejících lomu nebo dochází ke vzniku krčku, v němž tahová deformace zůstává lokalizována až do lomu. Jevy lokalizované deformace, proč a jak k nim dochází, vždy přitahovaly pozornost materiálových inženýrů a teoretiků modelujících deformaci materiálů pro jejich praktický význam například z hlediska tváření či mechanické únavy materiálů. Přestože mikroskopické rysy aktivního deformačního mechanismu a mikrostruktura materiálu určitě hrají podstatnou roli, jsou to jevy makroskopické, řízené zákonitostmi mechaniky kontinua. Proto je k jejich vysvětlení nutná kombinace materiálových věd, mechanických zkoušek a modelování. Klíčem k pokroku v jejich výzkumu je podle mnohých makroskopické rozhraní v materiálu oddělující různě deformované oblasti materiálu táhnoucí se přes tisíce polykrystalických zrn, na němž musí být zachována kontinuita deformujícího se materiálu. Jenže nahlédnout dovnitř zatíženého materiálu je velmi obtížné a po odtížení makroskopické rozhraní buď zmizí, nebo se v jeho okolí zcela změní vnitřní napjatost, což znemožní charakterizaci rozhraní běžnými metalografickými způsoby. Přes velké množství experimentálních i teoretických prací v literatuře zabývající se lokalizací deformace v mnoha případech dodnes nevíme, jak makroskopická rozhraní uvnitř deformujících se materiálů vypadají, stejně jako neznáme napětí a deformace v jednotlivých zrnech na rozhraní.


Tým vědců z Fyzikálního ústavu AV ČR a Ústavu termomechaniky AV ČR nedávno publikoval výsledky studie3 objasňující mechanismus lokalizace deformace v tahově namáhaném superelastickém drátu ze slitiny s tvarovou pamětí NiTi. Pomocí metody 3D rentgenové difrakce4 /3D-XRD/ se jim podařilo určit stavy napjatosti v polykrystalických zrnech mikrometrických rozměrů v okolí čela deformačního pásu v 0.1 mm tenkém drátu (Obr. B,C). Tenzory deformace a napětí byly vyhodnoceny v ~15000 austenitických zrnech na čele deformačního pásu (konstantní hodnoty složek tensorů v těžištích zrn). Autoři současně provedli simulace lokalizované superelastické deformace drátu pomocí konstitučního modelu5 popisujícího termomechanické chování NiTi upraveného zahrnutím tzv. nelokálních, gradientních efektů. Analýzou výsledků, v kombinaci s výsledky měření povrchové deformace metodou DIC se podařilo vytvořit prostorový model čela deformačního pásu (Obr. D) tvořený kuželovitou plochu makroskopického rozhraní uvnitř v drátu as ní spojenými gradienty makroskopické deformace, napětí a fázového složení. Ukázalo se, že před postupujícím čelem pásu dochází k dramatickému přerozdělení vnitřního napětí v drátu tak, že zrna na kuželovité vnitřní ploše vykazují vyšší smyková napětí než ostatní zrna polykrystalu (Obr. C). V natahovaném drátu potom tato zrna transformují koordinovaně, zatímco v ostatních zrnech se neděje téměř nic. Čelo deformačního pásu se šíří natahovaným drátem při konstantní vnější síle, ale nominální tahové napětí vypočtené z této síly a průřezu drátu nemá přímý vztah k martenzitické transformaci, jak se doposud v literatuře obecně předpokládalo. Pomocí simulace tahové deformace drátu autoři provedli numerickou rekonstrukci pohybu čela pásu a tím vysvětlili podstatu lokalizované superelastické deformace v NiTi. Postupujícím přerozdělováním vnitřního napětí v zrnech při tahovém zatěžování se tak podařilo objasnit mezoskopický mechanismus lokalizované deformace NiTi drátů, který po 50 let představoval záhadu v oboru výzkumu martenzitických transformací.

 



Obrázek: 3D-XRD metoda4 umožňuje nedestruktivní 3D zobrazení mikrostruktury a napětí v polykrystalických pevných látkách vystavených mechanickému namáhání. V popisovaném experimentu byl tenký drát ze superelastické slitiny NiTi zatížen v tahu a vystaven monochromatickému svazku energetických fotonů na Materials Science Beamline ID11 v ESRF. Mikrostruktura a napětí v cca 15000 austenitických zrnech v okolí čela deformačního pásu (B,C) byly zrekonstruovány z 36650 2D difrakčních záznamů získaných během rotace zatíženého drátu okolo vlastní osy a posuvu  vzhledem k dopadajícímu svazku fotonů (A). Prostorový model čela pásu (D) byl vytvořen z pořízených difrakčních dat v kombinaci s výsledky simulací lokalizované deformace drátu pomocí mechanického modelu slitin s tvarovou pamětí5.

Vnitřní napětí v technických materiálech se běžně určují pomocí metody neutronové difrakce6 s  prostorovým rozlišením ~0,1 mm, v případě 3D-XRD metody je rozlišení v oblasti mikrometrů. Za dramatickým zvýšením stojí, vedle možnosti získat difrakční signál z mnohem menšího objemu, odlišný princip určování makroskopického vnitřního napětí z difrakčních dat u metody 3D-XRD, kde se nejprve určí tenzory deformace v jednotlivých zrnech, z nich se při znalosti elastických konstant a orientace mřížky v zrně určí tenzory napětí. Následně se pomocí průměrování a interpolace vyhodnotí gradienty makroskopického tenzoru napětí v materiálu. Zrna tedy slouží jako speciální voxely pro rekonstrukci kontinuálního napěťového pole v drátu. Prostorové rozlišení metody roste s klesající velikostí polykrystalických zrn. V každém materiálovém bodě se tímto způsobem určí dva různé tenzory napětí - lokální v každém zrně, který má vztah k martenzitické fázové transformaci na úrovni krystalové mřížky a makroskopický na úrovni kontinua, s nímž pracují makroskopické modely deformace materiálů. Oba popisy jsou aproximací reálného napěťového pole v drátu s gradienty napjatosti uvnitř jednotlivých zrn. Protože se vzorek v experimentu otáčí a mikrostruktura, textura a stav napjatosti v zatíženém polykrystalickém materiálu se metodou v představené konfiguraci určují s prostorovým rozlišením, mají v literatuře používané alternativní názvy 3D rentgenová difrakce, 3D rentgenová napěťová tomografie nebo 3D rentgenová mikroskopie rozumné opodstatnění. Ve srovnání s v poslední době velmi populárními 3D zobrazovacími metodami elektronové mikroskopie je třeba zdůraznit, že metody 3D rentgenové mikroskopie jsou nedestruktivní a obecně použitelné k in-situ pozorování vývoje mikrostruktury materiálu v reakci na vnější vlivy. Metody 3D difrakční mikroskopie materiálů, pomocí synchrotronového záření, koherentního rentgenového záření a v poslední době i laboratorního rentgenového a neutronového záření, v současnosti zaznamenávají prudký rozvoj a nacházejí stále širší uplatnění ve výzkumu organických i anorganických materiálů.

 

160805-lokalizace(003)

 

 

160805-lokalizace(003)-03

 

 

Více informací k tématu lze nalézt na stránkách Special Topics Oddělení funkčních materiálů FZÚ AV ČR - http://ofm.fzu.cz/.

Kontakt pro novináře:

RNDr. Petr Šittner, CSc.
E-mail: sittner@fzu.cz 
Tel.: +420 26605 2657
Mobil +420 605 729 69


Literatura