Zahlavi

Editor průvodce českým samizdatem: Nejdřív výsada statečných, pak celá kultura

15. 01. 2019

Více než čtyři roky pracoval literární historik Michal Přibáň a jeho tým z Ústavu pro českou literaturu AV ČR na knize, která přináší vyčerpávající pohled na zdejší samizdatovou tvorbu. Objemný svazek nazvaný Český literární samizdat 1949–1989 dokumentuje na tři stovky nezávislých edic a časopisů, které tu vznikaly navzdory mnoha překážkám v době komunistické diktatury. Na tuto výjimečnou publikaci upozorní 22. ledna i akce Den se samizdatem, kdy budou v prostorách ústavu v Praze na Florenci diskutovat literární znalci, historici i pamětníci.

Vzpomenete si, kdy jste držel v ruce první samizdat?

To bylo ve třetím ročníku na gymplu, takže v roce 1983. Vrátil jsem se tehdy z tělocvičny do naší třídy, kde mezitím probíhala jazyková výuka jiné třídy, a v lavici jsem našel tenkou strojopisnou knihu v černých deskách. Byla to básnická sbírka Agogh Oldřicha Mikuláška, to si pamatuju naprosto přesně. Fascinovaně jsem si ji prohlížel a nevěděl, jak a komu ji vrátit: takovou věc jsem nemohl jen tak odevzdat na vrátnici nebo o tom nechat hlásit ve školním rozhlase… Tak jsem se šel poradit se svým třídním, který nás učil zeměpis a dějepis.

Publikace poskytuje nejucelenější pohled na český samizdat

Jak to, že jste svému třídnímu tolik věřil? Přece jenom počátkem 80. let z toho mohl být dost velký průšvih, ne?

Věděl jsem, že profesor Staněk stojí na správné straně. Permanentně nám doporučoval knihy, filmy, divadelní představení, už předtím mi půjčil Škvoreckého Tankový prapor nebo Mirákl. Společně jsme usoudili, že jediné, co se dá s knihou udělat, je ji opsat – od toho je to samizdat. Během týdne jsem Agogha opsal, šel na tělocvik a knížku nechal v lavici. Když jsem se vrátil, už tam nebyla. To byl můj první samizdat, v sedmnácti letech.

A tahle situace byla ten první zážeh, proč jste se pustil do dokumentování českého samizdatu?

Možná, ale trvalo to ještě pár desítek let. Přiznám se, že sám bych do takového projektu nikdy nešel. Kdysi dávno jsem spolupracoval s Jiřím Gruntorádem (zakladatel knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti) na slovníku Exilová periodika, který vyšel roku 1999. Potom jsem si říkal, že přirozeným dalším krokem by mohl být slovník samizdatových časopisů, a skutečně jsem s ním začal. Jirka k tomu byl od první chvíle skeptický a já jsem brzy dospěl k názoru, že to sám opravdu nezvládnu.

Proč?

Protože mi při rešerších vyskakovaly jen a jen otazníky: když nevíte, kdo co vydával, tak ani nevíte, na koho se obrátit pro informace. Tehdy nebyl tak dokonalý internet, aby mi pomohl vyhledat kontakty, takže jsem to nakonec vzdal. A když asi před pěti přišli kolegové Petra Loučová a Michal Jareš s nápadem, že bychom se měli pustit do samizdatu, musel jsem chvíli sbírat odvahu a sebevědomí. Tušil jsem tu hrůzu a objem práce, který nás čeká... Na druhou stranu jsem s týmem svých kolegů právě v té době dokončoval slovník Česká literární nakladatelství 1949–1989, a věřil jsem, že v téhle sestavě máme naději to zvládnout.

A kromě toho jste už měl i internet.

Internet spoustu věcí urychlil, hlavně při hledání kontaktů na jednotlivé vydavatele. Když jsme například zjistili, že v lokálních novinách vyšel článek o nám dosud neznámém vydavateli Františku Rafajovi z Holešova, tak jsme napsali mail do redakce a kontakt jsme měli do několika vteřin. Popravdě ale musím říct, že úlohu internetu v našem oboru vidím jako poněkud obojakou. Když jsem dřív hledal nějakou informaci, tak jsem kvůli ní musel projít nespočet článků i knih, a mimoděk jsem si tak otevíral nová témata, o kterých jsem dosud neměl ani ponětí. Kdežto internet vám dneska tu cestičku vysloveně vydláždí: na konkrétní dotazy najdete konkrétní odpovědi, ale ten prales, kterým jsem se dřív musel proklestit a v němž jsem objevil spoustu zajímavých podnětů, už tam není.

Michal Přibáň s Josefem Škvoreckým v roce 2004 v Náchodě

Zmínil jste tým spolupracovníků. Kolik se jich na přípravách podílelo?

Byla to práce tehdy devítičlenného lexikografického oddělení, úsporněji by to kvůli povaze tématu ani nešlo. Oslovili jsme také několik externistů, specialistů na určitá hesla. Vzhledem k tomu, že k samizdatu existuje minimum písemných pramenů a dokumentů, to mělo velmi daleko k jakékoliv „rutinní“ literárněhistorické práci. Šlo především o terénní výzkum, pátrání a rozhovory s pamětníky... Takže i kolegové, kteří v samizdatových dějinách původně nebyli úplně doma, si práci postupně oblíbili. Myslím, že všechny nás to docela strhlo.

Co bylo nejtěžší?

Na začátku byla nejdůležitější otázka, jak si vymezit hranice. Necítili jsme se dost erudovaní na samizdat politický nebo náboženský, zůstali jsme u literárního. Jenže i ten si musíte nějak ohraničit. Původně jsme do knihy nechtěli dávat hesla časopisů nebo sborníků uzavřených lokálních skupinek typu Bedna nebo Smykláč, protože jsme se báli, že jich bylo tolik, že je nedokážeme ani evidovat, natož popsat. Pak jsme si stanovili interní kritérium, že takové časopisy zařadíme, pokud se alespoň některý z jejich autorů později, tedy ve svobodných časech, nějak etabloval v literárním světě. Dalším problémem byly třeba sci-fi fanziny, z nichž některým se podařilo občas získat oficiální razítko. Kdybychom začali selektovat sci-fi samizdaty podle toho, kdo si dokázal razítko opatřit a kdo ne, tak bychom celou skupinu časopisů rozdělili podle klíče, který jejich vydavatelé ani čtenáři vůbec nepovažovali za podstatný, a celou oblast bychom uměle rozkouskovali. Čtenářské obci tehdy bylo úplně jedno, jestli někde seděl nějaký benevolentní svazák, který razítko poskytl, zatímco na vedlejší škole nikdo takový nebyl. Existuje případ putovního povolovacího čísla, které bylo poskytnuto jedné konkrétní publikaci, ale číslo jako „krytí“ přebírali a „podvodně“ používali vydavatelé v jiných městech. Nebo: skupina brněnských básníků přispěla do jednoho rukopisného a jednoho samizdatového almanachu, který má v knize své heslo. Někteří z nich v téže době vytvořili jiný sborník, který byl vysázen rovněž na psacím stroji, ale rozmnožen byl prostřednictvím Městského kulturního střediska. Razítko ty publikace samozřejmě odliší, ale nepostaví je proti sobě. Nemůžeme přece ty stejné básníky považovat jednou za literární odboj a podruhé za kolaboranty s razítkem.

A jak jste to s těmi sci-fi fanziny nakonec vyřešili?

Vedli jsme o tom debatu s mužem nejkvalifikovanějším, tedy s Jirkou Gruntorádem. Říkal jsem mu, že bych je tam radši nedával, a Jiří začal klást argumenty, proč je můžeme považovat za samizdat a proč tedy jejich hesla máme zařadit. Já jsem pak jeho argumenty víceméně zopakoval, abych si je sám pro sebe shrnul, a on mi najednou začal namítat a klást argumenty proti. Prostě jsme si zcela spontánně vyměnili role. Nakonec jsme se shodli, že pozitivní rozhodnutí bude přece jen lepší. Ale napadlo mě při té příležitosti, že otázka hranic samizdatu by stála ještě za nějakou, možná snad i knižní úvahu nebo esej.

Čtenář zná většinou hlavní samizdatové edice, jako je Expedice a Petlice, ale vy objevujete i rarity jako třeba edici Červená karkulka. Překvapilo vás, jak moc se vám slovník rozrostl?

Ano. Předpokládali jsme, že heslář bude mít něco mezi 150 až 170 hesly, a nakonec jich je tam 311. To je zhruba dvojnásobný nárůst proti tomu, o čem jsme na začátku věděli. Je to dáno jednak tím „uvolněním“ hranic, o kterém jsem mluvil před chvílí, a jednak tím, že se nám informace scházely postupně. Přijeli jsme někam za bývalým vydavatelem a on nám řekl: „A ještě mi chodily strojopisy od jednoho pána, co bydlí tady přes ulici…“ A dostali jsme kontakt a zase se nám otevřelo něco nového.

Zakladatel samizdatové a exilové knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád

Dá se říct, že váš slovník představuje nejucelenější přehled českého samizdatu?

V tuto chvíli zcela jistě, aspoň pokud jde o samizdat literární. Existuje bibliografie, kterou před dvaceti lety sestavila Jitka Hanáková, ale žádné dějiny samizdatu zatím nikdo nenapsal. Náš slovník byl zamýšlen především jako podklad budoucím historikům, ale zatím mám dojem, že mnoho následovníků mít nebudeme.

Zdá se, že Český literární samizdat nabourává mýtus, že strojopisná literatura byla záležitost relativně úzkého okruhu. Vy dokazujete, že se do ní vlastně zapojilo obrovské množství lidí.

Podle mého názoru samizdat propojoval disent s takzvanou šedou zónou a pomáhal ji rozšiřovat. Zvláště v 80. letech, kdy dospívala generace, která osobně nezažila trauma osmašedesátého roku. Prostě jsme se chtěli projevit, ale nechtěli jsme si zadat s bolševikem. Není náhoda, že tehdy vznikala i spousta rockových kapel a amatérských divadel. Mladí autoři chtěli být čteni a mladí čtenáři chtěli číst něco, čemu by mohli věřit. Rozšíření samizdatu ovšem pomohla nejen odvaha disentu a mladších generací v šedé zóně, ale taky rozmnožovací technika. V podnicích byly kopírky, později se objevily i veřejné provozovny Xeroxu nebo Océ, a i když byly hlídané, dalo se leccos podnikat. Moje žena tehdy v provozovně Océ v Brně na Zelném trhu, v níž pracovali naši kamarádi, přijala místo uklízečky, a po zavírací hodině tam střídavě uklízela a střídavě kopírovala Lidovky nebo knížky ze 68 Publishers. I když se z takového „divokého samizdatu“ nikdy nestala záležitost vysloveně „masová“, umožňovala rychlý přístup k nezávislým informacím a ke svobodné literatuře. A je fascinující, že cesta od prvních šesti nebo dvanácti kopií, které vznikly v edici Petlice v roce 1972, k Lidovým novinám, které si koncem osmdesátých let lidi rozmnožovali v podstatě sami, trvala v tom bezčasí pouhých šestnáct roků. Troufám si tvrdit, že samizdat nakonec nebyl výsadou pár statečných, ale že se stal podstatným prvkem celé tehdejší alternativní kultury.

Den se samizdatem se koná v úterý 22. ledna ve 13.30 v dolním přednáškovém sále Ústavu pro českou literaturu (Na Florenci 1420/3). Vystoupí tam vedoucí redaktor knihy Michal Přibáň a členové jeho autorského týmu, historik Miroslav Michela (FF UK), literární historik Jiří Holý (FF UK), historik Jiří Suk (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) a redaktor nakladatelství Torst Jan Šulc. Závěrečná část bude patřit „kulatému stolu“, u kterého budou autoři publikace hovořit s účastníky někdejšího samizdatového provozu.

Související články: 

Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu. Vychází průvodce samizdatem

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Archiv Michala Přibáně, Alena Rajnošková a Olga Sedílková, Ústav pro českou literaturu AV ČR