Zahlavi

S pohanskou oslavou jara nemají Velikonoce moc společného, říká etnolog

26. 03. 2021

Mohli jsme vám naservírovat klasický velikonoční rozhovor. A krásný. Křesťanská symbolika, kořeny u pohanů a pak také nějaké ty zvyky. Ale řekli jsme si: Ne! Půjdeme proti proudu a vyhneme se mylnému vnímání Velikonoc. S religionistou Pavlem Horákem z Etnologického ústavu AV ČR proto vyvrátíme některé mýty, které kolem svátku panují.

Takzvanou Květnou nedělí, která letos připadá na 28. března, začíná Svatý týden. Jím křesťané vstupují do svého nejvýznamnějšího svátku, Velikonoc, kdy si připomínají zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše Krista. Zdá se, že název „Květná“ neděle odkazuje ke svátkům jara. Slavili ji už pohané?

Rovnou jsme narazili na kámen úrazu. V dnešní době je moderní hledat kořeny svátků a vyvozovat z toho různé závěry – například že v nás přežívá staré pohanství nebo že máme žít v souladu s přírodou. Veškeré popisy „pohanských svátků jara“ jsou ale jen pozdější, dost často smyšlené spekulace, nekriticky míchající nespojitelné prvky. Potíž začíná už u vymezení pojmu pohan.

Květná neděle
Květná neděle upomíná na vjezd Krista do Jeruzaléma, její název se odvozuje od květů zdobících kostely – mají připomínat palmové větve, jimiž lid Ježíše vítal.

Obecně se jako pohan chápe ten, kdo nebyl křesťan.

No právě. Pohanství je křesťanský, teologicky a ideologicky zabarvený termín, který prvotně označoval všechny nekřesťany, později minimálně všechny ty, kteří nenásledovali jednoho Boha, a tudíž vyznávali „falešné náboženství“ – tedy pohanství. Pomiňme fakt, že nic jako falešné náboženství objektivně neexistuje. Každopádně předkřesťanských kultur, které žily na našem území – jmenovitě Keltové, Germáni a Slované –, bylo hodně a měly různá, ne vždy nutně stejná pojetí roku a případných výročních oslav. My o nich však dnes víme velice málo.

Nelze tedy Velikonoce jako celek propojit ani se zmíněnou oslavou jara?

Snad jedině jako vedlejší produkt velikonočních oslav, který využívá jarní prvky ve způsobu jejich oslavy. Nicméně, smyslem Velikonoc coby křesťanského svátku není oslava ročního období, ale zmrtvýchvstání Ježíše z Nazaretu. Co se týče předkřesťanských oslav této doby, minimálně v českých zemích pro jejich existenci nemáme žádné důkazy. Jediná souvislost je čistě časová, a to ještě dost vágní, protože datum Velikonoc je proměnlivé. Nedá se tak ztotožnit s případnými předkřesťanskými svátky, jako mohlo být zřejmě vynášení nebo pálení Morany. Ba co víc, nemáme ani zprávy o tom, že by Keltové či Slované nějak slavili jarní rovnodennost jako specifický bod v roce. Naopak, jako zásadnější body se ukazují konec dubna, tedy dnešní „čarodějnice“, a pak zejména letní slunovrat.

Jak je to s vajíčky a pomlázkou? Symbolika mužského a ženského elementu tu je přece nezpochybnitelná a říká se, že sahá hluboko do minulosti.

Odkazy na vajíčka i pomlázku jsou velmi starého původu, byť asi ne tak moc, jak byste doufala. Zřejmě nejstarší zmínka o obou pochází ze čtrnáctého století. Tomáš Štítný ze Štítného zmiňuje právě „vajca“ jako pokrm, který se v době Velikonoc světil. Kazatel Konrád Waldhauser ve své Postile pražských studentů píše, že „manželé se navzájem v tyto dny šlehají metlami nebo rukou“.

Genderová rovnost už ve středověku?

Ano, s jistou nadsázkou se to tak dá říct. A tato tradice vydržela až do novověku. Potvrzuje to i další senzační zpráva z roku 1610 – popisuje pražskou pomlázku, kdy si lidé kupují „pestrobarevné metly“ a šlehají se jimi po ramenou a rukou. Nejprve měli muži šlehat ženy a pár dní poté zase ženy muže. Cílem bylo získat od druhého pohlaví velikonoční vejce. Důkazy o krášlení velikonočních vajec, kraslic, jsou až pozdější, z osmnáctého století.

Moravská tradice
Dobový obrázek z roku 1910 ukazuje moravskou tradici šlehání dívek.

Pořád zkouším najít nějakou podobnost i u jiného náboženství. Přece svátek tolik bohatý na symboly a zvyky nemůže být „tak mladý“, že by ho odstartoval až novozákonní příběh.

Tematická podobnost se dá najít u židovského svátku Pascha neboli Pesachu. Stejně jako křesťanské Velikonoce odkazuje na něco nového – nový život, počátek. Pro židy je Pesach spojen s exodem z Egypta a hledáním místa pro život, nové země. Velikonoce jako oslava Ježíšova zmrtvýchvstání jsou taktéž odkazem na nový život jeho duše v nebi. Společným symbolem obou svátků je pak i beránek.

Konečně! Mládě přece symbolizuje také přicházející jaro.

To možná ano, ale v případě křesťanských a židovských tradic má poněkud jiný význam. Židé při slavení Pesachu krev beránka obětovali Hospodinu a další den jedli pečeni z tohoto zvířete. Křesťané zase považují Ježíše za beránka božího, který se obětoval pro celé lidstvo. Podle Bible byl Ježíš ukřižován právě na Velký pátek v předvečer židovského Pesachu, který vycházel na čtrnáctý den měsíce nisanu.

Když už hovoříte o židovském kalendáři, který se řídí lunárními principy, právě kvůli němu jsou Velikonoce pohyblivým svátkem?

S křesťanskými Velikonocemi a židovskou Paschou to není tak jednoduché. Původně se Ježíšovo zmrtvýchvstání mělo dokonce připomínat a slavit každou neděli. Ale od poloviny druhého století se doba slavnosti Velikonoc stala předmětem sporů v rané církvi, které ukončil až první ekumenický koncil v Nikáji v roce 325. Sloučil původní tradici upomínání se na Ježíšovo zmrtvýchvstání v neděli s dobou slavení židovského svátku Pesach, jehož počátek je patnáctý den měsíce nisanu. Koncil tak určil, že oslava Velikonoc bude vždy první neděli po prvním jarním úplňku, tedy po jarní rovnodennosti, která dnes připadá většinou na 20. nebo 21. března.

Pesach
Ilustrace z 15. století zobrazuje oslavu židovského Pesachu, jednou z tradic platných až dodneška je speciální menu.

Ve své podstatě ale velikonoční období začíná daleko dříve, samotným oslavám předchází postní doba.

Půst je podle katolické tradice čtyřicetidenní, začíná Popeleční středou, kdy kněz označuje čela věřících popelem na znamení pokání, a vrcholí právě o Velikonocích. Ve starších dobách v rané církvi se dokonce dva dny před Božím hodem velikonočním měl dodržovat úplný půst bez jídla i vody.

Přiznám se, že se mi v té terminologii občas plete Popeleční středa se Sazometnou…

Udělejme v tom tedy pořádek – první je v kalendáři ta Popeleční, šest týdnů po ní následuje Sazometná, které se ale častěji říká Škaredá. V ten den údajně Jidáš zradil Ježíše za známých třicet stříbrných, které si však podle legendy moc neužil – dohnalo ho svědomí, svého skutku litoval a nakonec se oběsil. Atribut „škaredá“ je odvozen od toho, že se Jidáš na Ježíše „škaredil“, protože nechtěl podporovat myšlenku války proti Římanům. Často se v upomínku jeho činu i osudu pečou postní jidáše – sladké, medové pečivo ve tvaru smyčky.

V kuchyni se ostatně velikonoční zvyky uplatňují docela výrazně. Na Zelený čtvrtek se mají jíst zelená jídla. Opravdu se mu tak říká právě z tohoto důvodu?

Dá se předpokládat, že postním pokrmům dominovala zelená barva – někteří badatelé se k této motivaci skutečně přiklánějí. Ale přívlastek „zelený“ není zcela jednoznačného původu. Kněžské mešní roucho má ve čtvrtek zelenou barvu, ve středověku si kající hříšníci měli na oděv připínat zelené jarní ratolesti. V české církevní symbolice však přízvisko zřejmě vzniklo doslovným převzetím z německého Gründonnerstag, jehož kořeny však nemají nic společného se zelenou barvou, ale souvisejí se slovesem greinen, což znamená plakat, naříkat. Navíc, církevní společenství mělo v tento den přijímat mezi sebe věřící odsouzené předtím k pokání.

Z čeho vycházejí názvy zbývajících dnů? Modré či Žluté pondělí, Šedé, případně opět Žluté úterý a Bílá sobota. Má symbolika barev nějaký hlubší význam?

O tom jsou jen velmi kusé informace. Tradičně se během dnů před velikonočním triduem, tedy Zeleným čtvrtkem až Bílou sobotou, uklízela domácnost.  

Pavel Horák
Pavel Horák z Etnologického ústavu AV ČR

Vraťme se k současnému trendu, modernímu novopohanství. Jak moc se inspiruje předkřesťanskými náboženstvími, když o nich nemáme žádné průkazné informace?

Moderní pohanství se snaží rekonstruovat nebo navázat na předkřesťanské tradice zejména Keltů, Germánů a Slovanů, ctít staré bohy a dost důležitým prvkem většiny z těchto moderních adaptací je myšlenka sjednocení se s přírodou. K životu v souladu s přírodou používá novopohanství jiné koncepty než ty, které snad existovaly před tisícem a více lety na našem území nebo jinde v Evropě. Jeden z takových konceptů je model osmi moderních pohanských svátků, kterým se říká kolo roku. To v sobě kombinuje právě prvky jak z domněle keltského, ve skutečnosti však raně středověkého kalendáře z Irska, tak i germánských oslav začátku, středu a konce zimy a letního slunovratu. S finalizováním podoby kola roku v šedesátých letech minulého století, kdy se do jeho koncepce dostaly i oslavy jarní a podzimní rovnodennosti, a s jeho následnou popularizací se začaly ve větší míře šířit spekulace o propojení Velikonoc, vajíček a pohanství. Přitom jak už jsem o tom hovořil na začátku, zdroje těchto představ většinou spadají až ke křesťanským autorům.


Mgr. Pavel Horák, Ph.D.

Etnologický ústav AV ČR

Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice, nyní působí jako postdoktorand v oddělení pro výzkum kulturního dědictví Etnologického ústavu AV ČR. Zabývá se především dějinami a antropologií náboženství se zvláštním ohledem na nová náboženská hnutí – novopohanství, magii a čarodějnictví. V současnosti pracuje na první české monografii o moderním novopohanství a připravuje se na výzkum vztahů mezi okultismem a nacionalismem.


Velikonocím jsme se věnovali také v loňském podcastu z cyklu Věda na doma. Zdeňka Vejvody z Etnologického ústavu AV ČR jsme se ptali třeba na to, jak tradice udržet v době pandemie nemoci covid-19.

Text: Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, archiv Pavla Horáka

Licence Creative Commons Text je uvolněněn pod svobodnou licencí Creative Commons.