Zahlavi

Konspirace o spiknutích a tajných spolcích šíří beletrie už 300 let

15. 04. 2022

Boom konspiračních teorií je vázaný na popularitu sociálních sítí, které jsou ideální platformou pro jejich šíření. Nejsou ale historicky první. Dávno před nimi se na šíření konspirací podílela beletrie. Kam sahají její kořeny a proč se konspirační teorie dostaly na stránky knih? Tématu jsme se věnovali v časopise A / Věda a výzkum.

Konspirace, skryté plány a neviditelní loutkáři nejsou literatuře cizí. Naopak. „Kde je soudce, jejž nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty. Ale na K-ův chřtán se položily ruce jednoho z pánů, zatím co druhý vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil,“ píše v Procesu Franz Kafka, jehož hrdina umírá, aniž by zjistil, kdo rozhoduje o jeho osudu. Autorů, kteří ve svých románech pracují s pocity paranoie a manipulace, je mnoho.

Přestože si dnes šíření konspiračních teorií spojujeme se sociálními sítěmi a digitálními médii, jsou až posledním článkem v dlouhé evoluci cest, jimiž se dostávaly ke svým příjemcům. Podobnou úlohu donedávna plnil rozhlas, televize a noviny. Ještě před nimi ale spiklenecké teorie působily ze stránek knih, zejména beletrie. Dodnes nám přinášejí svědectví o tom, jak konspirace ožívaly v předchozích staletích. Srovnáváním moderních forem konspiračních teorií s těmi, které najdeme v dobové literatuře, se zabývají vědci z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Papír snese všechno
Mezi teoriemi spiknutí a literaturou nacházejí výzkumníci řadu společných znaků. „Konspirační teorie mají své hrdiny, strukturu i vnitřní logiku. Právě díky tomu má smysl se jim věnovat i v rámci studia literatury – jsme schopni je číst jako kterýkoli jiný text,“ představuje své bádání v konspiračních románech Lucie Antošíková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Tím, že známe minulé podoby konspirací, minulé kontexty, můžeme lépe rozumět jejich vztahu k dnešku a jazyku, kterým nás oslovují.“

Pro krásnou literaturu i konspiraci je typické jisté zjednodušení. Vysvětlení běhu světa a společnosti je v jejich kontextu výrazně banálnější než to, jak skutečně funguje. Prizma konspirací zjednodušuje složitou realitu, a díky tomu nikdy nepostrádá jistou poetiku a literární kvality. „Konspirace staví na příbězích, bez nichž by nefungovaly, a stejně jako literatura spojují na první pohled nespojité události do jednoho celku,“ vysvětluje Václav Smyčka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Tak jako na konci románu musí všechny jednotlivosti do sebe zapadnout, i v konspiračních teoriích nakonec vše sedí dohromady.“

Analogií konspirace s literární fantazií je vícero. Běh světa a společnosti je v konspiraci vysvětlený jako výsledek koordinovaného, promyšleného a mocichtivého jednání několika osob a každý pokus o vyvrácení je chápaný jako součást spiknutí samotného. Tato až paranoidní víra ve skrytý plán je důležitá jak pro vyznavače konspirací, tak pro příběh hltajícího čtenáře. Bez víry ve skrytý pořádek si čtenář neužije román a nevznikne ani vyznavač konspiračních teorií.

Příznivec konspirací je jako milovník detektivek. Ani v detektivním žánru neexistuje náhoda, svět se umenšuje na řetězec záměrů a za vším stojí skryté plány zločince. „Konspirační imaginace snadno a produktivně navazuje na některé zavedené žánry moderní literatury, a to nejen detektivku, ale i dobrodružný román, thriller a další,“ upozorňuje Stefan Segi z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Literární konspirace podle něj využívá podobnou psychologii jako hororový žánr, jen místo strachu z neznáma se soustředí na tajemství, které konspirace obestírá.

Pro čtenáře i vyznavače konspirací je víra ve vyšší smysl důležitá. Při čtení krásné literatury čtenáři věří, že jednotlivé kapitoly skrývají tajemství a že se ke konci děje dočkají rozuzlení. Čtenář i vyznavač konspirací jsou svého druhu stopaři, kteří za každým otiskem hledají širší význam. Pro oba je však typický určitý relativismus: objektivní pravda není tak důležitá, hodnotu má vysvětlení toho, co se v příběhu děje. U konspirace je podstatné, že vysvětluje svět, ve kterém žijeme, jako smysluplný.

2022-04-13_Stefan Segi
Stefan Segi z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (CC)

Spiknutí jako dílo racionality
Vznik prvních románů, které můžeme označit za konspirační, se datuje paradoxně do doby opojené rozumem. Vznikly v dobách osvícenství, kdy rokem 1789 začala Velká francouzská revoluce a starý řád světa se hroutil. Nevídanou razancí se rozvíjela také moderní věda, teologický výklad světa dostával zásadní trhliny. Barokní religiozita, proti které se osvícenští myslitelé nejhlasitěji vymezovali, dávala ve výkladu světa prostor andělům, cherubínům, božským a nadpřirozeným bytostem. Všechno iracionální se však v době osvícenství dočkalo zavržení.

Paradoxně právě do doby racionalizace se datuje vznik prvních románů, které můžeme označit za konspirační. Důvodem, proč spisovatelé svá díla napsali, ale nebylo šířit dezinformace, jak je chápeme dnes. Bylo tomu přesně naopak. Autoři tehdejších konspiračních románů nebyli zastánci tradičních společenských hodnot, ale progresivní osvícenci.

Úmysl vzdělávat
Účelem žánru byla osvěta. Potřeba poukázat na v minulosti opomíjený fakt, že společnost neovládají duchové, magické či mytické bytosti ani božská vůle, ale mocichtiví lidé. Kde hrála dříve roli prozřetelnost, nyní spočívá konspirátor. Co se zdálo být projevem osudu, je cílenou manipulací. Konspirační příběhy jsou produktem osvíceneckého racionalismu a poučení, které skýtala literatura, do jisté míry nahradilo tradiční formu vědění pramenícího z víry.

Osvícenci svá díla pojímali jako varování před manipulací a zneužitím víry. Typický děj se soustředil na obyvatele z menší obce nebo venkova. V jeho průběhu děje pak hrdina demaskoval spiknutí mnišských řádů či fanatických farářů, kteří zneužívali pověrčivosti obyvatel. Odměnou bylo pro hrdinu vyšší společenské postavení, které se často odvíjelo od postavení poraženého zloducha. „Tyto jednoduché povídky měly didaktický program a častokrát vycházely i v lidově osvětových časopisech,“ vysvětluje Václav Smyčka.

Příkladem složitějšího a několikasvazkového díla je román pražského spisovatele Josefa Maxe Czapka Ruiny Palmýry. V něm se hlavní hrdina připlete do spiknutí templářských rytířů. Teprve když hrozí nezdar tohoto spiknutí, si hrdina uvědomí, že byl do jeho čela zvolen jen proto, aby byl sám zrazen a zneužit pro ziskuchtivé záměry. Podobná je hlavní zápletka románu Lví rytíř Christiana Heinricha Spieße, v němž tajný spolek lvích rytířů infiltruje a porazí jiný tajný spolek, také s nekalými úmysly.

2022-04-13_KONSPIRACE_KNIHY 
Konspirační teorie se v literatuře objevily v osvícenství.

Ne ve všech příbězích hráli spiklenci zápornou roli. Najdeme zástupce románů, ve kterých naopak tajné spolky představovaly utopická společenství postavená na osvíceneckých ideálech. Jedním z takových románů je dílo Dya-Na-Sore od německého diplomata, svobodného zednáře a aristokrata Wilhelma Friedricha von Meyerna. Ten během své spisovatelské kariéry dlouhodobě pobýval v Praze a udržoval těsné styky s českou šlechtou.

Zápletka, týkající se spolku osvícenců skrytě trestajících bezpráví ve světě, se odehrává v dalekém Tibetu a odhalené bratrstvo sídlí ve sklepeních prastarého buddhistického kláštera. Spiknutí se zde obrací proti utlačovatelům kdysi svobodného exotického království a národa. Ten svými osudy připomíná české království a Čechy. Čtenář se na začátku děje dočkává důkazu, že není smyšlený. Román o sobě totiž tvrdí, že je překladem z originálu psaného v sanskrtu.

Díky svému osvětovému záměru konspirační tisky u kritiků nevyvolávaly pohoršení. Na konci 18. století se však jejich sílícího dosahu zalekl stát, protože v nich tušil návod pro obyvatelstvo k revolučním povstáním. Konspirační romány začaly být cenzurovány. Obyvatele Čech však fantaskní příběhy s prvky tajemna fascinovaly a konspirační literatuře se na našem území dařilo.

Příběhy politiky a strachu
V počátcích konspirační žánr nešířil nenávist a intoleranci, které jsou s ním v současné době často spjaty. Oběťmi spiknutí byli obyčejní naivní lidé a manipulátory jen abstraktní postavy, které se scházely v kápích v potemnělých sklepeních. „Teprve v průběhu devatenáctého století dostali spiklenci jednoznačně zápornou roli a konkrétnější obrysy. Již zaběhnuté konspirační narativy se začaly používat k přímočaře politickým účelům. Netrvalo dlouho a konspirační romány nešířily jen obecnou paranoii, ale například i ten nejhysteričtější antisemitismus jako třeba román Spiknutí Židů v Praze Eduarda Rüffera,“ vysvětluje příklon k agresivnější podobě konspirací Václav Smyčka.

Podobné nenávistné linky se v literární paměti udržely a ve 20. století vyústily například do podoby Protokolů sionských mudrců, falzifikátu, který popisoval plán na dosažení globální nadvlády židovského národa. Myšlenky v něm obsažené pak stály v centru nacistického ospravedlnění genocidy Židů během holokaustu a antisemité je hojně využívají dodnes.

2022-04-13_Vaclav Smycka
Václav Smyčka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (CC) 

Literární konspirace minulé i současné se v mnoha směrech dotýkají citlivých témat dobové společnosti. Jedním z nejoceňovanějších soudobých domácích konspiračních románů je Vítr, tma, přítomnost Václava Kahudy. „Jde o pozoruhodný románový labyrint založený na krajně paranoidním čtení listopadové revoluce jako hry tajných služeb,“ přibližuje obsah knihy z roku 2014 Stefan Segi. „Kritik Jan Rejžek na něj reagoval velice podrážděně právě proto, že se spisovatel dotkl citlivého místa české historie a nebylo možné rozlišit, co je krutá paranoidní diagnóza a co úniková dráždivá fantazie.“ Rozlišit motivace novodobých autorů konspirační literatury je obtížné, zvlášť pokud tematizují události, které se dneška dotýkají tak výrazně jako v tomto případě.

Historie a současnost
Bádání v konspirační literatuře otevírá pomyslné okno do minulosti. Vědci skrze její vyprávění odhalují, že minulost už zažila obdobné vlny obliby konspirací jako dnes a knihy na svých stránkách nabízejí doklady z dob, kdy byla společnost stejně tak neschopná důvěry ve veřejné instituce jako nyní. „Samotný narativ konspirací, jeho zápletky a paranoidní efekty se moc nezměnily,“ shrnuje smysl bádání Václav Smyčka. „Dnes toho zneužívá například proruská propaganda, která posílá do oběhu dávno zapomenuté fikční příběhy osmnáctého a dvacátého století. Lidé jim pak věří, protože něco podobného už slyšeli – třeba v dobrodružné, fiktivní literatuře.“

Hrdinové kladní i záporní se časem proměnili, stejně tak prostředí, v němž se zápletky odehrávají. Recepty, podle kterých vyprávějí svůj příběh a odkrývají tajemná spiknutí i důvod, proč na čtenáře působí tak sugestivně, ale zůstávají napříč historií totožné. „Konspirační příběhy a jejich fragmenty existují v naší kolektivní paměti, tradují se napříč generacemi, rezonují s kulturními vzorci, v nichž se socializujeme. Takže když víte, čemu lidé našeho kulturního okruhu věřili dřív, lépe porozumíte, jak tento žánr funguje dnes,“ dodává Lucie Antošíková.

Studium dějin konspirační literatury je tedy důležité i pro pochopení současnosti. Třebaže původ prvních literárních konspirací je třeba hledat v době plné změn a nejistoty, zvýšený zájem o tento žánr nacházíme i v dobách hospodářské stability a prosperity. V naší době, oproti předchozím staletím stále politicky i sociálně poměrně pevné, se některá konspirační vyprávění stávají součástí kultury především na sociálních sítích.

„Konspirační román o současné pandemii se mi zatím do ruky nedostal. Možná je ve vzduchu až příliš mnoho reálných konspiračních teorií na to, aby byly přitažlivé pro fikční zpracování,“ uzavírá Stefan Segi. Pro studium literárních konspirací v tomto ohledu ještě nastanou zlaté časy. A je tak možné, že nám výzkum pozdějších konspiračních románů zpětně umožní lépe pochopit složitou zápletku dnešní doby. Podobně jako vnímáme nejistotu z počátku minulého století v románech Franze Kafky.


Tým pro studium paměti a traumatu v literatuře
Vědecký tým Ústavu pro českou literaturu AV ČR vede Lucie Antošíková. Jeho práce se soustředí na problematiku paměťových studií. V současnosti se zaměřuje na téma nazvané Poetika konspirace. Studuje vztah mezi literaturou a konspiračním myšlením. Vychází z předpokladu, že mezi těmito žánry probíhá od počátku vzájemná výměna témat, zrcadlení a sdílení motivů. Cílem práce týmu je popsat poetiku konspiračních teorií a zmapovat ji na vybraných sondách literárních děl. Záměrem je prověřit, zda konspirace a jejich poetika vycházejí v obdobích krize z rozpadu ideologických rámců sdílených hodnot.


Článek najdete v aktuálním vydání časopisu A / Věda a výzkum. Všechna dosavadní čísla jsou k dispozici zdarma a online na našem webu.

titulk a konspirace2
1/2022 (verze k listování)
1/2022 (verze ke stažení)

Text: Jan Hanáček, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, Shutterstock

Licence Creative Commons Pod svobodnou licencí Creative Commons je uvolněn text a fotografie označené CC. 

 

 

Přečtěte si také

Sociálně-ekonomické vědy

Vědecká pracoviště

Česká společnost prochází od r. 1989 hlubokou a mnohostrannou transformací. Její analýza je – vedle rozvíjení základního teoretického výzkumu - aktuálním úkolem ústavů této sekce. Zhodnocení výsledků ekonomické proměny, výzkum otevřených problémů dalšího ekonomického vývoje, studium transformace sociální struktury, teoretické základy nového právního systému, aktuální otázky psychologie osobnosti a sociální psychologie, to vše jsou témata, jimiž sociální vědy vstupují do živé diskuse s celou společností. Mnohé z těchto výzkumů využívají komparace s obdobně se měnícími zeměmi Střední Evropy. Rovněž se zkoumají nutné předpoklady a možné důsledky vstupu naší země do Evropské unie. Sekce zahrnuje 5 ústavů s přibližně 260 zaměstnanci, z nichž je asi 150 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce